Někdy o sobě začneš přemýšlet jako o někom, kdo si drží odstup. Možná máš pocit, že už se nedokážeš otevřít tak jako dřív, že si víc hlídáš, co říkáš, komu to říkáš a kolik ze sebe vlastně ukážeš. A možná jsi už i slyšela od druhých, že působíš chladně, nedostupně nebo uzavřeně. Jenže pravda bývá mnohem jemnější – a zároveň mnohem pravdivější. Ty nejsi chladná. Ty ses jen v určité chvíli svého života naučila zavřít.
Nikdo se totiž nerodí uzavřený. Na začátku jsme otevření všichni. Dáváme, cítíme, důvěřujeme, aniž bychom o tom přemýšleli. Jenže pak přijdou zkušenosti, které nás postupně učí opaku. Někdo nás zklame, někdo nás odmítne, někdo naše emoce zlehčí nebo je vůbec nevezme v potaz. A někdy ani nejde o jednu velkou událost, ale spíš o tiché opakování malých momentů, ve kterých se necítíme vidění, slyšení nebo přijímáni takoví, jací opravdu jsme. A právě tehdy se v nás začne formovat něco, co na první pohled vypadá jako síla, ale ve skutečnosti je to ochrana.
Vzniká bariéra. Neviditelná, ale velmi účinná. Bariéra, která nám pomáhá přežít situace, ve kterých bychom jinak byli příliš zranitelní. Začneme si víc hlídat svoje reakce, víc kontrolovat, co o sobě říkáme, a někdy dokonce potlačovat to, co skutečně cítíme. Naučíme se být „v pohodě“, i když nejsme. Naučíme se říkat, že nám na tom nezáleží, i když záleží. A postupně se tenhle způsob fungování stane tak přirozený, že ho začneme považovat za součást své osobnosti.
Hranice nejsou o tom nikoho nepustit. Jsou o tom neztratit sebe, když někoho pustíš. – Helena Skořepová
Jenže bariéra má jednu vlastnost, dělá pouze falešný pocit bezpečí. Uzavírá nás. Ona totiž neumí vybírat, co nechat plynout a co pustit. Nezastaví jen bolest, ale i všechno ostatní, co by k nám mohlo přijít. Spolu s odmítnutím odstřihne i blízkost. Spolu se zklamáním i radost. Spolu s ohrožením i lásku. A tak se může stát, že se po čase cítíš zvláštně prázdně, aniž bys přesně věděla proč. Ne proto, že by v tvém životě nic nebylo, ale proto, že ses od části toho života odpojila, aby ses ochránila.
A právě tady se to často začne plést. To, co ve skutečnosti není hranice, začneš vnímat jako svou přirozenost. Řekneš si, že taková prostě jsi. Že ti samota vyhovuje, že nepotřebuješ tolik blízkosti, že je pro tebe jednodušší si věci nechat pro sebe. Jenže rozdíl mezi bariérou a hranicí je zásadní – a má mnohem větší dopad na tvůj život, než by se mohlo zdát.
Hranice totiž nejsou zeď. Neoddělují tě od lidí, ale pomáhají ti zůstat sama sebou ve vztahu s nimi. Jsou živé, pružné a vědomé. Umožňují ti říct „tady je mi to ještě příjemné, ale tady už ne“, aniž bys musela úplně zavřít dveře. Zatímco bariéra říká „nikdo nesmí dovnitř“, hranice říká „můžeš, vstoupit, vím o tobě a mám to pod kontrolou.“Dávají nám možnost vidět svoje ANO a říci i své ne. A právě v tom je jejich síla.
Jenže vytvořit si skutečné hranice není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Vyžaduje to něco, co jsme se čast,o právě kvůli svým zkušenostem, odnaučili – vnímat sami sebe. Zastavit se, uvědomit si, co cítíme, co nám vadí, co už je za hranou, a mít odvahu to nejen připustit, ale někdy i vyslovit nahlas. A to je mnohem náročnější než se jednoduše stáhnout.
Proto tolik lidí zůstává raději u bariér. Dávají pocit bezpečí, rychle fungují a nevyžadují žádné riziko. Jenže jejich cena je tichá a nenápadná – postupná ztráta kontaktu, nejen s druhými, ale i se sebou.
Možná se v tom poznáváš. Možná si někdy říkáš, že bys chtěla být víc otevřená, víc autentická, víc v kontaktu, ale zároveň tě něco vždycky v poslední chvíli zastaví. A právě to „něco“ bývá často stará ochrana, která už dnes možná není tak potřebná jako dřív.
A tak nejde o to svoje bariéry zbourat ze dne na den. Ony kdysi dávaly smysl. Chránily tě v době, kdy jsi to potřebovala. Ale dnes můžeš začít pomalu objevovat jiný způsob, jak být v kontaktu se světem – takový, který tě nebude jen chránit, ale zároveň ti dovolí znovu cítit.Hranice a jejich postavení tě vrací do hry tvého života. k prožitkům a prožívání.
Možná to začne úplně nenápadně. Tím, že si všimneš okamžiku, kdy se chceš zavřít. Tím, že v tom momentu o vteřinu déle zůstaneš. Nebo tím, že někde, kde se cítíš alespoň trochu bezpečně, dovolíš druhému vidět o kousek víc z toho, co v tobě opravdu je. Budeš víc autentická, osobitá a svá.
Protože ty ve skutečnosti nechceš být zavřená. Jen už nechceš být zraněná. A mezi tím je prostor, který se nejmenuje bariéra, ale hranice.
