Prof. Lenka Šulová o emocích, výchově a tichém smutku dnešných dětí
Byl to obyčejný večer.
Tři děti. Hluk. Únava. A jedna malá holčička, která si lehla do postele s polštářem, do kterého může křičet.
Maminka jí ho ušila, protože nechtěla, aby si zlost nechávala v sobě. Aby nebila bratry. Aby nebyla „ta hodná holka“, co všechno snese.
Do kapsičky na polštáři si holčička přes den ukládala lístečky.
Večer je spolu vytahovaly:
„Co jsi dnes zažila?“
„Co tě bolelo?“
„Co tě potěšilo?“
Zní to dojemně.
Ale je to opravdu to, co dítě nejvíc potřebuje?
Dnes se tváříme, že emoce musíme řídit. Ale ony chtějí žít.
Profesorka Lenka Šulová říká něco, co v době emočních kartiček a rodičovských kurzů působí skoro provokativně:
„Emoce jsou přirozené. Dítě je nepotřebuje učit. Dvouleté dítě umí zuřit bez jakékoliv školy.“
A přesto dnes děti učíme, jak se mají cítit.
Jak mají vztek „správně vyjádřit“.
Kam ho mají dát.
Jak ho mají pojmenovat.
Jenže emoce nejsou školní látka.
„Otázka není, jestli se mají emoce ventilovat.
Otázka je, jestli je máme nechat přijít – a pak na ně reagovat.“
A tady se láme to nejdůležitější:
Kdo je hlavním aktérem emocí? Dítě – nebo rodič?
Když dítě řve v obchodě, není to ostuda. Je to signál.
Každý to známe.
Uprostřed supermarketu.
Dítě leží na zemi. Křičí. Kope. Lidé se dívají.
A rodič stojí před volbou:
„Nechám ho projevit emoce… nebo zasáhnu?“
Podle Šulové je odpověď jednoduchá – a zároveň těžká:
„Dítě má právo cítit vztek.
Nemá právo zničit prostor, kde jsou druzí.“
Takže ano – emoce patří dítěti.
Ale hranice patří rodiči.
„Odvedu ho z obchodu. Vysvětlím mu, proč jsme museli odejít.
A dám mu volbu: zvládneš to, nebo půjdeme domů?“
Takhle se děti neučí potlačovat emoce.
Takhle se učí, že emoce mají důsledky.
Proč děti mluví raději přes hračky než přímo?
Možná se vám to už stalo.
Zeptáte se: „Jak bylo ve škole?“
Odpověď: „Nic.“
Ale pak vezmete plyšáka a řeknete:
„A co myslíš, jak se dnes cítil pejsek?“
A najednou se otevře celý příběh.
Prof. Šulová to vysvětluje jednoduše:
„Děti používají projektivní techniky.
Přes hračky, karty nebo postavičky říkají to, co by jako ‘já’ neřekly.“
Ne proto, že by neuměly mluvit.
Ale proto, že být vidět je zranitelné.
To nejdůležitější na tom polštáři nebyl polštář
Když se profesorka Šulová vrací k příběhu maminky s polštářkem, říká něco zásadního:
„Ta maminka byla skvělá.
Ne kvůli polštáři.
Ale proto, že si našla pravidelný čas jen pro tu jednu dceru.“
To byl ten skutečný lék.
Ne pomůcka.
Ne technika.
Ale jistota:
Přijde večer, maminka přijde do pokoje a věnuje plně pozornost svému dítěti.
Děti, které tohle mají, nemusí křičet, aby byly slyšeny.
Proč jsou dnešní rodiče tak vyčerpaní?
Protože jsou na výchovu sami.
„Dřív tu byli prarodiče, kmotři, sousedi.
Dnes jsou rodiče zavření v bytech a domcích.
A když si nevědí rady, jdou rovnou k psychologovi.“
Ne proto, že by selhávali.
Ale proto, že ztratili oporu.
Výchova byla vždycky společná práce.
My jsme z ní udělali osamělý výkon.
Celý rozhovor s prof. Lenkou Šulovou pro předplatitele kanálu Laskavá výchova
Zajímá vás toto téma a chcete slyšet odborný názor, jak zvládat dětské emoce přirozeně a s láskou? Nejen to se dozvíte na kanále Laskavá výchova, kde je pravidelným hostem prof. Lenka Šulová, ale také další odborníci, kteří mají k tématu výchovy a rodičovství co říct. Stačí se přihlásit do svého účtu a stát se odběratelem.
