Rád bych Vás dnes vzal do vlastní „knihovny myšlenek“. Do míst, kde se setkává fascinace člověkem — a zároveň obrovská pokora před tím, co všechno v sobě neseme. Impulzem k tomuto zamyšlení je kniha Ericha Fromma Anatomie lidské destruktivity. Není to lehké čtení. Dokáže zneklidnit. Ale někdy právě zneklidnění otevírá oči.
Jsme nepoučitelní — nebo se jen díváme jinak?
Fromm pokládá nepříjemnou otázku: je lidská destruktivita naším „dědictvím“, nebo jsme si ji vypěstovali sami? Války, krutost, násilí — to všechno je s námi po staletí. A když sleduji současný svět, je těžké si nevšimnout jedné děsivé věty:
„Jakmile zemře poslední účastník světové války, začne válka nová.“
Ta myšlenka se mi v hlavě rozsvítila okamžitě, když vypukl další konflikt. Jako by bez živé zkušenosti bolesti lidé znovu riskovali, že do ní spadnou.
A přece — i když se zdá, že je násilí víc než kdy dřív, neumím se zbavit dojmu, že částečně nás klame rychlost informací. Dnes se každý extrém šíří během vteřin. Všichni jsme vystaveni drsným obrazům, které by se k minulým generacím nikdy nedostaly. Není tedy jisté, že jsme „horší“ — možná jsme jen více vystaveni obrazům zla.
Jediný tvor, který umí zabíjení „užívat“?
Fromm přichází s jednou z nejprovokativnějších myšlenek:
„Člověk jako jediný primát dokáže pociťovat potěšení při zabíjení a mučení.“
Je to děsivé tvrzení. A zároveň komplikuje jednoduché soudy: je zlo v nás — nebo přichází zvenčí?
Někteří biologové namítají: krutost existuje i ve zvířecí říši. Šimpanzi například dokážou být neuvěřitelně suroví — a ne vždy kvůli přežití.
A tak zůstává otázka otevřená:
neseme destruktivitu z evoluce?
nebo jsme ji „vylepšili“ díky rozumu, který umí zabíjet organizovaně, promyšleně, systematicky?
Možná obojí. A právě proto je důležité se učit s rozumem zacházet.
Děti, emoce a hranice, které mizí
Když dnes pozoruji děti, vidím jiný fenomén: ztrátu schopnosti zvládat emoce.
Mnohé výbuchy agrese nevznikají z nenávisti, ale z afektu, nezvládnutých emocí, návyků, které jim dospělí dovolí.
Rodiče mi často říkají:
„To, co si dovolí moje vnučka ke svojí mamince, jsem si já dovolit nemohla.“
A pak vidíte třináctileté dítě na turnaji, které nadává rodičům přes plot — a dospělí jen stojí. Nebo malé dítě, které bouchne matku, prohlásí „nenávidím tě“ — a okolí to bere jako roztomilý projev.
Nechci moralizovat. Ani tvrdit, že dřív bylo vše lepší.
Ale vím jedno:
svoboda bez hranic nevede k vnitřní svobodě — vede k chaosu uvnitř dítěte.
Proto nejlepší školy světa pracují s řádem, rituály, uniformami. Ne proto, aby „dusily osobnost“, ale protože řád dává oporu. A opora vytváří vnitřní stabilitu.
Kdy vzniká charakter — a proč není pozdě
Fromm zároveň upozorňuje na klíčové období:
„Ve věku kolem šesti let je charakter již silně determinován — ale stále schopný změny, pokud přijdou nové významné okolnosti.“
To je obrovsky nadějná zpráva.
Ano — to, co dítě žije do šesti let, je zásadní.
Ale neexistuje „hotový člověk“.
Změna je možná vždy — když přijde zkušenost, vztah, krize, inspirace.
Proto má smysl mluvit, vychovávat, jít příkladem.
A hlavně — vést děti k práci s emocemi:
pojmenovat, co cítím,
nenechat emoci rozhodovat,
učit se zastavit.
To není slabost.
To je civilizační dovednost.
Jak malí jsme ve vesmíru — a jak velké máme ego
Když se dotýkáme tématu zla, je dobré mít po ruce ještě jedno vědomí: naši bezvýznamnost.
Jsme malí tvorové na malé planetě v obrovském vesmíru. Slunce jednou vyhasne. Civilizace se mění, zanikají, rodí se nové.
A přesto se někdy chováme, jako bychom vládli všemu — i sobě.
Tohle uvědomění není depresivní.
Je uzemňující.
Pomáhá mi v pokoře:
Nebýt všemocný neznamená nebýt zodpovědný.
Nemohu změnit svět — ale mohu změnit způsob, jakým do něj vstupuji.
Kde se bere zlo?
Filosofové se přou tisíce let.
Aristoteles tvrdil, že zlo je „nedostatek dobra“.
Jiní říkají, že zlo je jen náš pohled — a ve skutečnosti neexistuje.
Když však vidím, jak mladí lidé umírají ve válkách, jak rodiny dostávají zprávy, že jejich děti už se nevrátí — říkám si prostě lidsky:
„Můj rozum to nebere.“
A přesto se tím zabývám. Protože věřím, že pochopení motivů — agresivity, destruktivity, nenávisti — nám může pomoci vytvořit svět, kde se s nimi naučíme pracovat dřív, než explodují.
Co s tím můžeme dělat my — každý z nás?
Nezachráníme planetu.
Nezastavíme všechny války.
Ale můžeme:
učit děti zvládat emoce, ne je potlačovat ani ignorovat,
budovat řád, který vede, ne trestá,
mluvit o zodpovědnosti, ne o pohodlí,
a sami si přiznat, kde v nás přebývá agrese — místo abychom ji projektovali na druhé.
Ne proto, abychom byli „dokonalí“.
Ale proto, že každý kus vědomí snižuje riziko, že jednou zareagujeme místo rozumu – afektem.
Možná je to smutné téma. Ale i to patří k životu.
A právě proto o něm mluvím.
Ne abych strašil.
Ale abychom společně víc rozuměli člověku — včetně jeho stínů.
Protože jen to, na co se díváme, můžeme proměňovat.
Děkuji, že jste u toho se mnou.
Celý podcast pře předplatitele kanálu Mariana Jelínka
