Když se řekne čokoláda, většina lidí si představí tabulku sladké odměny.
Pro Silvii Steiner a Petra Kovaříka je to ale mnohem víc – životní filozofie, poslání i spojovací článek jejich vztahu. Z malého obchůdku s čokoládou v Praze se časem stala značka, kterou dnes znají milovníci prémiové čokolády po celé republice i ve světě.
A přestože by se mohli spokojit s výrobou z dovezených bobů, rozhodli se jít o krok dál – vydali se až k samotnému prameni svého snu – do Bolívie.
Pro Silvii a Petra totiž není čokoláda jen byznys a jejich Pražská čokoláda Steiner & Kovařík není jen značka, ale srdcová záležitost. Zrodila se z lásky k řemeslu a poctivé surovině – z touhy ukázat, že čokoláda může být zároveň luxusní i lidská. Každá tabulka, pralinka či horká čokoláda z jejich dílny nese otisk ruční práce, příběhu a úcty k původu bobů. V pražské čokoládovně se vůně kakaa mísí s radostí z tvorby – a právě tam začala cesta, která Silvii a Petra nakonec dovedla až do srdce amazonské džungle.
Když sen začne jako vtip
„Koupili jsme si kousek džungle,“ směje se Silvie. Zní to absurdně – a přesně tak to i začalo.
Z drobného nápadu se stal životní projekt.
„Kamarádka, která roky žila v Bolívii, mi jednou jen tak mezi řečí řekla, že by nám mohla pomoct sehnat kakaové boby,“ vypráví Silvie. „A já jí říkám, že by se mi jednou líbilo mít vlastní kakaovou plantáž. No a ona odpověděla – tak jo, já už mám kamaráda, který vám hledá pozemek.“
O pár týdnů později přišla zpráva: „Kamarád už objel spoustu pozemků na motorce.“
Silvie cítila, že musí reagovat.
„Bylo mi hloupé říct ne. Tak jsem řekla: dobře, pojedeme se tam podívat,“ směje se.
A jak to dopadlo?
„Podívali jsme se – a koupili to,“ doplňuje s nadsázkou Petr.
„V době, kdy jsme měli po covidu dluhy, žádné zdroje. Ale řekli jsme si: když ne teď, tak kdy?“
Padesát hektarů pralesa a 3 600 kakaovníků
Pozemek leží u řeky Bennet, přítoku Amazonky. „Je to nádherný kus pralesa se stromy starými přes 400 let,“ popisuje Silvie.
„A co je pro nás důležité – neodlesňujeme. Kakao jsme zasadili přímo pod koruny stromů, tak, jak v pralese přirozeně roste.“
„Kakao je pralesní rostlina. My ji jen vracíme domů.“ – Silvie Steiner
Vysadili 3 600 sazenic divokého kakaa, jednoho z posledních míst na světě, kde roste ve své původní formě.
Na pozemku dnes žije indiánská rodina, která se o kakaovníky stará.
„To, co oni dělají s naprostou přirozeností, nás učí pokoře,“ říká Petr.
„My tady máme všechno – stroje, peníze, struktury – ale ztrácíme dotek s tím, proč to děláme. Tam to pořád mají.“
Podívejte na celý rozhovor se Silvií Steiner a Petrem Kovaříkem
Chuť džungle
Když se konečně dočkali prvních kakaových bobů, zkusili z nich udělat svou první čokoládu.
„Byli jsme nadšení,“ říká Silvie. „To kakao je jiné – jemné, oříškové, přitom intenzivní. Každý bob má trochu jinou chuť, protože to formuje počasí, opylovači, půda… je to malý zázrak.“
„Z každého bobu je cítit džungle. Je v něm život, který se dotkl stromů, lidí i země.“ – Petr Kovařík
Z prvních sklizní vznikly limitované edice – mléčná čokoláda s 55 % kakaa, kokosovým cukrem a čistým kakaovým máslem.
„Chceme dělat čokoládu, která má duši,“ říká Petr. „Takovou, kterou ochutnáte a víte, že to není jen produkt – ale příběh.“
Lekce z pralesa
Cesta do Bolívie ale nebyla jen o kakaových bobech.
„Vidíte lidi, kteří nemají nic, a přesto se smějí,“ říká Silvie.
„Tam žije v jednom domku několik generací, všichni se o sebe starají. Mají mezi sebou opravdové vztahy. My tady máme všechno – ale často jsme sami.“
„Oni se smějí s málem. My máme všechno a zapomínáme, proč jsme tady.“ – Silvie Steiner
Petr k tomu dodává: „To není romantika. To je realita, která člověka naučí vděčnosti. Když tam vidíš děti spát nad vodou, protože přišla povodeň a stát jim nepomohl – pochopíš, jak moc svobodní vlastně jsme.“
Životní filozofie, ne byznys
Ačkoliv plantáž vznikla z impulzu, dnes je pevnou součástí jejich životní vize.
„Chceme mít celý proces pod kontrolou. Od bobu až po tabulku,“ vysvětluje Petr.
„Je to jediný způsob, jak zaručit kvalitu i čistotu toho, co dáváme lidem.“
Ekonomicky to zatím nedává smysl. „Jedno kilo kakaa nás teď vyjde na několik tisíc korun,“ směje se Silvie. „Ale dává nám to něco jiného – radost a smysl.“
„My jsme sem nepřišli vydělávat. Přišli jsme se sem radovat.“ – Silvie Steiner
Návrat k sobě
Na konci rozhovoru Silvie říká větu, která by mohla viset nad dveřmi jejich pražské čokoládovny:
„My jsme se sem přišli užívat a mít radost. A na to často zapomínáme. Ať je to, jak je to – vždycky se dá radovat. Vždycky se něco najde.“
Petr se usměje a dodá: „Jo, možná jsme si koupili džungli, ale hlavně jsme si koupili kus klidu. A ten se nedá spočítat.“
Příběh Silvie a Petra není o čokoládě.
Je o odvaze následovat nápad, který nedává smysl, ale dává radost.
O tom, že sny se neplánují – ony se prostě žijí.
A když se člověk dívá srdcem, i kakaový bob se může proměnit v kousek života.