Trpělivost. Mnoha lidem schází. Jakmile člověk touží po větším bohatství, krásnější postavě nebo snad vysněném partnerovi, lehce se mu stane, že překročí vlastní hranice, aby dosáhl svého snu. Jenže některé věci potřebují svůj čas a získaná zkušenost může do života přinést mnohem víc. Poznala to také podnikatelka ANNA BRANDEJS, která za dvacet let podnikání pochopila, že zkratky v životě nefungují.
V říjnu 2022 jste oslavila dvacet let se svojí společností Medaprex. Jakých bylo oněch dvacet let?
Moc si vážím toho, že jsme těch dvacet let zvládli. Před dvaceti lety jsem četla knížku od Roberta Kiyosakiho Bohatý táta, chudý táta, v níž se zmiňoval, že devět z deseti firem do deseti let zkrachuje. To jsou statistiky ze Spojených států, osobně netuším, jak to je. Dále říkal, že každá firma za prvních deset let stojí tak třikrát před krachem, načež devět z deseti zkrachuje. S Medaprexem to byla jízda, bylo to velmi těžké i veselé, překonávali jsme překážky a tak dále. Na konci dne je to zkrátka obyčejná dennodenní dřina.
Stála jste i Vy v prvním desetiletí třikrát před krachem?
Ano, přesně tak. Nevím, jestli třikrát, ale minimálně dvakrát. V roce 2008 jsem měla zaměstnance, co mi ve firmě ukradl dost velké množství zboží. Protože jsem na začátku podnikání byla ještě dosti naivní člověk. Měla jsem za to, že jak já, tak ostatní. Když já nekradu, tak mě nenapadlo, že by mi někdo mohl zcizit obrovské množství zboží. Určitě to takto má spousta lidí, myslí si, že lidé nemohou dělat špatné věci. Dobrota a naivita. V té době jsem si myslela, že se zblázním. Navíc mi udělal obrovskou ostudu u lékařů, ortopedů. Plácal tam páté přes deváté. Nakonec to řešila i kriminálka. V tom období jsem skutečně „potila krev“.
Peníze jste nazpět stejně nedostala, protože takoví lidé většinou nic nemají.
Co jsem zažila například s tímto konkrétním zaměstnancem, to Vás nenaučí ani na Harvardu. To si člověk musí zažít. I když já jsem to zažít nechtěla. Ale dalo mi to potřebnou zkušenost, že kde jde ve firmě zboží a peníze přes ruce zaměstnanců, musíte mít nastavené určité procesy, důležité kontrolní mechanismy, aby se něco podobného nestalo.
Dost často se mi také stávalo, což tedy nevedlo ke krachu, že jsou lidé, kteří rádi nakupují, ale neradi platí. A když jste naivní a neprověříte je, dáte jim větší množství zboží na fakturu a pak voláte a posloucháte výmluvy… Najednou se firma zcela ztratí nebo přijdete na to, že je napsaná na „bílého koně“… I takové věci jsem zažila. Vzala jsem si to jako ponaučení, a díky tomu nastavila ve firmě lepší procesy. Ale bolelo to.
S jakou vizí jste před dvaceti lety vstupovala do podnikání?
Někdo před tím, než si založí firmu, už dlouho sní o tom, že bude podnikat, provozovat určitou službu. U mě to tak nebylo. V mém případě je to nejspíš trochu nudnější příběh, ale skrývá se za ním pěkná pointa, že všechno zlé je skutečně k něčemu dobré. Někdy se nám v životě přihodí něco zlého. A mně se stalo, že jsem v práci dostala padáka.
Pracovala jsem pro velmi dobrou firmu, měla jsem na starosti glukometry a tým lidí. Ve věku po třicítce jsem dostávala obrovský plat, měla jsem auto a obrovskou kancelář – manažerský dream job. Práce mě bavila, firmu jsem milovala, dřela jsem tam, a stejně mě vyhodili. Dali mi „stříbrného padáka“. Dodnes mi nikdo neřekl přesně proč. Nemohla jsem se ničím provinit, půl roku předtím jsem dokonce dostala cenu za Double-Digit Growth – dvouciferný nárůst prodejů. Myslím si, že firmy v té době začaly šetřit. Firma si nejspíš uvědomila, že mám příliš velký plat, moji pozici dali mé podřízené a maličko jí přidali. Ta se do půl roku zhroutila, pak už nevím, co bylo dál. Byla jsem nešťastná, i když mi dali krásné odstupné. Tak jsem tedy založila svoji firmu. Byla to vlastně náhoda. Kdosi mě oslovil: „Poslyš, je tady firma z Jižní Afriky, prodávají močové proužky. A hledají zastoupení…“ Řekla jsem, že do toho jdu. Neměla jsem práci a na stejnou pozici mě nikdo nechtěl vzít. Ale po založení firmy jsem si uvědomila, že kdyby se mi tohle nestalo (protože jsem to v oné době cítila jako obrovskou křivdu, něco strašného), tak bych dnes neměla to lepší.
Vybudovala jste prestižní kliniku Brandeis Clinic. Před čtyřmi lety jste ji pronajala externímu provozovateli. Co Vás k podobnému kroku vedlo?
První tři roky bylo s klinikou obrovské množství práce. Klinika, tři oddělení, zubařina, plastická chirurgie, estetická medicína… Makala jsem tam šedesát hodin týdně. Jakmile to začalo šlapat a klinika byla plná, uvědomila jsem si, že už nemám co tvořit. Mojí prací se stal provoz – faktury, zaměstnanci, materiál a nákupy a podobně. Po třech letech, kdy jsem se z červených čísel dostala do těch černých, jsem prožila drobné vyhoření. Kdybych byla lékařka humánní (jsem lékařka veterinární), tak bych i ráda operovala. Když je pacient spokojený, tak dává doktorovi vděčnost. Mám za to, že i z této vděčnosti doktoři dost žijí. Ale ve fakturách a provozních věcech a produktech mě to nebavilo. S manželem jsme tedy přemýšleli, co a jak dál. A byl to jeho nápad, že by nemuselo být špatné kliniku pronajmout. V té době už měla klinika velmi dobré jméno a solidní reputaci. Pronajali jsme kliniku úžasné, krásné plastické chiruržce Lucii Kalinové, která má zlaté ruce. Ta klinika je uvnitř tak nádherná a skvěle vybavená, je v úžasných rukou a já mám o 70 procent méně práce.
Čemu se věnujete dnes? Co Vám dnes dává energii?
Vrátila jsem se do Medaprexu, kde pracuji na plný úvazek. Mám zde dobrý tým lidí, takže nedělám všechno. Především nerada dělám personalistiku. To je nejtěžší práce v podnikání vůbec, práce s lidmi, vést lidi. Věnuji se hlavně strategickým a taktickým záležitostem. Baví mě kreativa, vyvíjím své produkty – doplňky stravy, vlasovou kosmetiku, skin care, obličejovou kosmetiku. Velice mě baví vymýšlet tyto produkty.
Co za vývojem doplňků stravy a kosmetických produktů stojí?
Základem je to, jaký nejmilovanější produkt bych chtěla já mít pro sebe. Pro sebe a své blízké, a pak se podělit se zákazníky. U doplňků stravy si třeba uvědomím, co mi chybí. Chtěla jsem něco na pleť, tak jsem se o to začala zajímat. Protože jsem veterinární lékařka (spousta lidí si neuvědomuje, že veterinární lékař se učí chemii, biochemii, mikrobiologii, imunitní systém atd.) a k tomu jsem dva roky dělala doktorát na biochemii, kde jsem zkoumala látky znečišťující životní prostředí a to, jak ovlivňují organismus a jeho zdraví, tak umím dobře číst klinické studie. To, co mě baví nejvíce, je to, co jsem studovala. Vybírám si látky a dívám se do klinických studií. Jak to dělali? Měli dost respondentů? Dělali to pouze subjektivně? Všude možně uvidíte: 90% zlepšení hydratace. Pak zjistíte, že je to subjektivní hodnocení respondentů. Já hledám ty produkty, u kterých byly výsledky prokázány nějakým přístrojem. Dnes se dá spousta věcí na kůži měřit objektivně. Toto mě velmi baví. Takhle hledám, co potřebuji pro sebe. Pak hledám aktivní látky. Pak začínají obaly, což už mě tolik nenaplňuje. Zato vývoj a testování ano. Ráda testuji na sobě, mám na značce svoje jméno, tak bych nemohla dát zákazníkům něco, co nevyhovuje mně samotné.
Ano, Vaše výrobky teď nesou jméno Anna Brandejs, že?
Mám vůči tomu obrovský respekt. Já to tak nechtěla. Vyšlo to z jakési agentury, která se v těchto věcech vyzná. Oni a některé klientky doporučovali, že by se to mělo jmenovat Anna Brandejs. A tak mám nyní zodpovědnost. Jméno si zkazíte jen jednou. To bych se musela znovu provdat, abych jej pak opět vybudovala.
Jaké to je obstát v konkurenci nadnárodních společností, které mají miliardové rozpočty na reklamu?
Především na ně nemyslete. Přemýšlejte hlavně o zákaznících. Jak udělat Váš produkt opravdu kvalitní. My jsme pouze na českém trhu. Češi většinou nekupují krémy za 9 000 Kč, ty dobré krémy se dají vyrobit v ceně okolo 2 000 Kč. Nejsou horší. Jsou kvalitou na stejné výši jako daleko dražší krémy, to už se jedná pouze o nafouknutou bublinu. A hlavně se klientům věnujte. Spousta firem má univerzální krém, který nepomůže ani neuškodí, a prodávají ho všude. My dáváme velký důraz na to, abychom v produktech měli nejlepší aktivní látky, jaké se dnes dají koupit. Obal asi nebudu mít tak krásný jako ty obrovské firmy, protože ony do toho investují velké peníze (a jedná se opět o subjektivní názor).
Ale pak se musíme klientům věnovat prostřednictvím poradenství a servisu. Když máte látky, které nepomohou ani neuškodí, a že je hodně takové kosmetiky, není servis tolik potřeba. Když ovšem Vaše produkty obsahují silné aktivní látky, musíte klientovi vysvětlovat, že třeba tento produkt se silným vitaminem C nemůže použít na citlivou pleť, ale je vhodný třeba na mastnou pleť. To je servis – vysvětlovat produkty. Děláme to na Facebooku a školíme kosmetičky už mnoho let jak na značky, které dovážíme ze zahraničí, tak na ty naše. Máme síť obchodníků, kteří rovněž musí být perfektně proškolení. Zkrátka poradenství pro klienta, to je důležité. Můžete mít silné aktivní látky v drahém krému, namažete si jej na obličej a s Vaším obličejem se stane katastrofa. Červenání, podráždění, šupinatění… To rozhodně nechceme. Takže rozhodně je důležité věnovat se klientům. A pak už jít krok za krokem. Já se svojí značkou a jménem nepotřebuji být nejznámější na celé zeměkouli. Máme velké množství klientů, kteří nám (firmě) věří, že dodáváme kvalitní produkty, že máme skvělý poměr kvalita/cena a že jim i poradíme. Že jsme tu pro ně.
Jednou se mě například někdo zeptal: „Jaký máš ve firmě nejlepší produkt? Co je na Tvé firmě nejlepší?“ Ale to není jediný produkt, který by byl nejlepší a na kterém bych stavěla. To nejlepší na mojí firmě je, že za dvacet let jsme se chovali k našim zákazníkům slušně. Budujeme důvěru. Za dvacet let jsme navázali spolupráci s různými klinikami estetické medicíny, kterým dodáváme injekční preparáty, výplně, roztoky na podporu vlasů, kyselinu hyaluronovou, různé koktejly, injekční peptidy, vitaminy, minerály… Nikdy jsme je nijak nepodvedli. Dáváme dobré ceny a máme dobré produkty. Jednoduše se chováme slušně, lidsky, a to dlouhodobě. Samozřejmě i my někdy v něčem uděláme chybu. Pak jdeme a s klientem ji vyřešíme.
Máme hodně spolupracujících kosmetických salonů, ty skutečně pravidelně školíme. Na tom si dáváme velmi záležet. A to je velmi pomalá cesta. Nepráskneme do reklamy nějakou celebritu, aby si lidi hned řekli: „Jééé, ona to kupuje, tak já to budu taky kupovat.“ I toto funguje, ale my to děláme přes kosmetičky. Samozřejmě kosmetičky a kliniky jsou jedna polovina klientů, ještě máme také e-shop.
Jsou ve vývoji kosmetiky nějaké trendy?
Trendy jsou vždycky. Před patnácti lety se v kosmetice začaly využívat peptidy. Pamatuju si, když jsme s tím přišli do České republiky, protože peptidy většinou přicházely z Jižní Koreje. V zahraničí už to byl tehdy trend. Lidé se kvůli Koreje chytali za hlavy, protože mysleli, že jde o Severní Koreu. Nyní je Česká republika zaplavená korejskou kosmetikou s peptidy – látkami složenými z aminokyselin, které dávají buňkám různé signály, třeba ať lépe roste vlas, ať je buňka mladší. To je velice zjednodušeně řečeno.
Posledních deset let hodně frčí vitaminy. Vysoké koncentrace vitaminů C, A a E. Také extrakty z rostlin. A poslední trend, o kterém ještě hodně uslyšíme, jsou probiotika a prebiotika v kosmetice. Většina lidí neví, nebo se o tom nemluví, že na centimetr čtvereční kůže máme 1–10 000 000 bakterií. A je dobře, že je tam máme. Kdyby tam nebyly, naše kůže by byla naprosto strašná. A jsou tam různé druhy bakterií. Je důležité, aby existovala rovnováha mezi „dobrými“ a „zlými“ bakteriálními kmeny, a právě to vyvažují a harmonizují probiotika a prebiotika. To jsou látky a extrakty z laktobacilů. V kosmetice se nepoužívají živé laktobacily, pouze jejich extrakty a výtažky z řas. Ty způsobí, že se nenamnoží škodlivé bakterie. Když se to stane a škodlivé bakterie se namnoží, budete mít akné nebo dostanete psoriázu (lupénku). Tyto extrakty velmi zklidňují pleť. Samozřejmě nejsme první, opět to sem přichází z Japonska, Koreje, USA atd. I v Čechách existují značky, které už tyto pro- a prebiotika do kosmetiky přidávají. Mají krásné účinky: zklidňují kůži, záněty, omlazují… Takže i my tyto látky přidáváme, stejně jako ty pro „antiageing“, vitaminy C, E, A, peptidy apod.
Jak vnímáte balanc mezi přírodními a syntetickými produkty?
Když jsem přemýšlela o své vlastní kosmetice, tak mě napadlo: Teď je trend bio, eco, organic… Samozřejmě nevymýšlím všechno sama – v kosmetice vždy potřebujete mít skvělého vývojáře, který vystudoval vysokou školu chemicko-technologickou. Látky do sebe nemůžete jen tak nasypat jak vitaminy do tobolky k polknutí. Jsou zde určité technologické postupy. A můj vývojář je skutečně hlava. A tak se mě zeptal: „Chcete, aby to fungovalo, nebo chcete bio, eco, organic?“ A já samozřejmě chci, aby to fungovalo. Netvrdím, že bio, eco, organic nefunguje. Ale dnes věda funguje tak, že látky jsou syntetické, protože jsme si sami nevymačkali extrakt z rostliny. Ta rostlina prošla laboratoří, kde z ní vyjmuli třeba jen jednu látku. To se nedá udělat nijak ručně. Nedá se tedy říct, že něco, co nazveme syntetické, je škodlivé. To je obrovský mýtus a nejspíš by to bylo bohaté téma na rozhovor s mým vývojářem. Je pravda, že to umí vysvětlit lépe než já. Někdy i pouze bylinné olejíčky mohou více alergizovat než něco, v čem je pouze vybraná látka z oné byliny, která je navíc vyzkoušená na dobrovolnících, je zmapovaný mechanismus účinku, je ověřená účinnost a bezpečnost. Myslím si, že lidé přesně nevědí, co pojem „syntetický“ znamená.
Jak vnímáte současnou dobu?
Špatně. V roce 2020 jsem si řekla, že se lidé zbláznili. Nerada bych to rozebírala a zabrušovala do tohoto tématu, každý na to má svůj názor. Můj názor byl tento. Nyní zase blízká válka. Já v podnikání nemám na starosti pouze moje dobro. Aby mně se dařilo. Mám odpovědnost za zaměstnance, chci mít jistoty i pro ně. Také chci, aby moji zákazníci měli produkty dlouhodobě ve stejné kvalitě. A tyto věci samozřejmě všechno ztěžují. Mohu říct, že nás zatím covid ani válečná situace nijak nepostihly, třeba co se týče zdražování. Mám za to, že lidé si ještě stále chtějí udělat radost a koupit si kosmetiku, svůj denní rituál. Tedy spíš ženy. Muži tomu možná tolik nerozumějí, ale pro ženy to je i forma jakéhosi odpočinku. Navíc kůže je důležitá. Játra i plíce jsou důležité, jsou to orgány. A kůže je největší orgán, je to první imunitní bariéra našeho těla. Když ji máte poškozenou, mohou skrze ni projít do těla patogenní bakterie apod. Je potřeba se o ni starat, a to nemluvím samozřejmě o kráse. To není nejdůležitější věc na světě. Ale když má člověk zdravou kůži a cítí se krásný, tak je spokojený a cítí se fajn, dělá věci v lepší eleganci a je příjemnější pro jiné lidi. Doba se mi nelíbí, ale show must go on. Nevím, co bude v lednu, ani nevím, jestli to vůbec někdo ví. Ale co mám dělat? Nevím, jak se zítra ředitelé zeměkoule vyspí a co na nás zase vymyslí. Ve firmě jsme se dohodli, že jedeme tak, jako kdyby se nic nedělo. Když něco bude špatně, budeme se muset přizpůsobit.
Naučil Vás byznys a možná i život dávat si nějaké osobní hranice?
V rodině jsme neměli žádné podnikatele a ani jsem nestudovala ekonomii nebo něco podobného. Každý, kdo začíná jako já, tak se bude některé věci učit na vlastní kůži. To nejde obejít. Pouze si zažít vlastní zkušenosti. Díky nim pak může člověk přijít na to, že si musí ve firmě nastavit určité kontrolní mechanismy a procesy, aby se například nestalo, že se ze skladu ztratí zboží za dva miliony. Že si bude kontrolovat nové zákazníky – třeba jim nebude dávat zboží za milion korun na fakturu u první objednávky. Tyto věci se člověk naučí a ve firmě si je nastaví. Nebo ho to naučí třeba rodina.
Co Vám pomáhá udržet si zdravou mysl v náročných dobách?
Někdy přemýšlím, jestli vůbec tu zdravou mysl mám, především poslední tři roky. Není to tak veselé jako vždy. Musela jsem se naučit si hlídat některé věci v životosprávě. Jako spánek, musím se dobře vyspat, alespoň sedm, osm hodin. Člověk se musí naučit kvalitně spát a každý si k tomu najde nějaký svůj způsob. Určitě ale ne přes tabletky, to jsem zkoušela asi dvakrát. A i když pak spíte osm hodin, jako kdyby ve spánku něco chybělo, není to ono. Dále jsem hodně chyb dělala ve stravě. Když jsem měla hodně práce nebo jsem se do něčeho zapálila, tak jsem si dala první jídlo kolikrát až ve čtyři hodiny odpoledne.
Dnes neumím pochopit, jak jsem to přežila. Tudíž si nyní ráno pokaždé dávám snídani, i kdyby jen chytrý koktejl. Do toho se snažím přijímat spoustu vitaminů a minerálů. Nevím, kdo má dnes ideální stravu. Kdybych žila na biofarmě a měla čas si denně připravovat jídelníček… Však kolik času strávíme pouhým nákupem ingrediencí, pak teprve jídlo připravujeme. Do toho mít manžela, firmu, psa… To bych musela mít osobního kuchaře. A toho nemám a asi nikdy mít nebudu. Uvědomuji si, že stravu nemám ideální, proto si ji doplňuji potravinovými doplňky. Rovněž si dávám pozor na pití. Kdysi jsem byla schopná každý večer vypít lahev vína a druhý den jsem se cítila jako osmdesátiletá babička. Nepiju moc, nekouřím moc. Snažím se o umírněný život. A také mít alespoň trochu pohybu. Znám lidi o deset let mladší než já, kteří už byli na operaci páteře, protože se nehýbali. Neříkám, že musíme hned zvedat obrovské činky, ale třeba si jen opatřit rehabilitační pomůcky a kdesi doma v koutku se párkrát za týden protáhnout. Zvláště lidé pracující denně v kancelářích. Mně osobně pomáhá i les. Na to jsou už i klinické studie. Pouhá vůně pryskyřice z borovic a jehličí skutečně zlepšuje imunitní systém, dvě hodiny v lese až o 40 %. Důležité je, že jsem tam ty dvě hodiny jen sama se sebou. Nikdo na mě nic nechrlí. Pak moje srdce zpívá. Každý má něco jiného, ale určitě se nepouštějte do žádných zkratek a chemických pomahačů a léků. Ne. To je cesta do pekel.
Kromě zmíněného Bohatého a chudého táty od Roberta Kiyosakiho existuje kniha, která Vás v životě ovlivnila?
Velmi se mi líbila kniha Šaolin. Osm kroků k získání energie a vnitřní rovnováhy. Zde je tato vnitřní rovnováha krásně vysvětlena, abychom nebyli nikdy až příliš ponořeni do zábavy či do krátkodobých a požitkářských pocitů štěstí. Štěstí vystřelí prudce nahoru, ale zároveň i rychle spadne. A pak chce člověk víc. Je jedno, zda jde o sex, jídlo, auto… Štěstí je velice krátké, nevydrží. Potřebujeme ho víc a víc a dostáváme se do závislosti. Toto je tzv. první úroveň štěstí. Lepší je druhá úroveň – i tohle (dosaďme si sami) můžeme mít, není to špatné, ale vyžaduje to i věnování času. Třeba okopávání zahrádky. Plavání. Meditace. Další součást toho správného štěstí je, když se člověk naučí mít rád zvelebování komunity kolem sebe. Pomáhat lidem, dobře vychovat své děti, pomáhat svým zaměstnancům, aby rostli. Tím se nemyslí zlepšení prodeje, ale personální ovlivnění, motivace. Vždy jsem si z této knihy přečetla jednu kapitolu a pak jsem si hodně vypisovala a kreslila do sešitu.
Kde podle Vás bude značka Anna Brandejs za pět let?
To je krásná a pro mě náročná otázka. Lidé by měli vědět, kde budou za pět let. Já bych považovala za úspěch, když se za svoji značku nebudu stydět, abych ji nadále používala se stejnou radostí jako dnes. Abych třeba našla další produkty. Přála bych si, aby zákaznice měly tuto značky rády, aby třeba řekly: „Aničko, už jsem vyzkoušela všechny krémy, i ty nejdražší, ale ty Tvoje jsou jednoznačně nejlepší!“ To by bylo nejspíš nejvíc, co by se mi mohlo podařit.
Kdybyste měla příležitost udělit svému mladšímu já jednu radu, jak by zněla?
Wau, to bych si musela napsat hodně věcí na papír. Tolikrát jsem si v životě nabila nos. Zároveň jsem se ale na všech vlastních chybách a bolestech učila. Tato otázka je dobrý úkol, sepíšu si to na papír, protože takhle rychle opravdu nevím. A v příštím životě už budu třeba dělat vše lépe a radostněji, bez chyb, které jsem cestou nadělala.
