Byla hluboká noc. Dálnice zela prázdnotou a bílá přerušovaná čára mezi pruhy se v hypnotickém rytmu míhala v sílícím dešti. Doléhala na mě únava. Byl to dlouhý den. Na zadních sedadlech odpočívali mí přátelé Juan a Oti. Přiletěli z Londýna přednášet na dvou konferencích a s mojí obchodní partnerkou jsme měli čest a úkol je doprovázet.
Vždy jsme se s nimi hodně nasmáli a mnoho toho spolu prožili. Tentokrát jsme ale jen mlčeli. Před hodinou, chvíli poté, co jsme je vyzvedli, nám pověděli, že jejich milovaná adoptivní dcera před týdnem zemřela při těžké autonehodě. Od té chvíle uvnitř vládlo ticho. Smutné ticho.
Bylo po půlnoci, když jsem sjížděl z dálnice na Havlíčkův Brod. Všichni v autě usnuli. Stříbrný rodinný van, který jel kus přede mnou, začal v dešti náhle prudce brzdit. Červená světla se zařízla do deště přesně uprostřed křižovatky u Tří věžiček, která je nechvalně známá tragickými nehodami. Zahlédl jsem jen, jak něco velkého odlétlo do příkopu.
Rodinný van zůstal stát. Když jsem k němu dojížděl, měl vystřelené všechny airbagy. Tři lidé uvnitř byli v bezvědomí. Předek vozu sešrotovaný. V příkopu dvacet metrů před námi bylo druhé auto. Malý, starý červený Fiat. Řidič nedal přednost a vjel do cesty dvakrát tak velkému kolosu.
Klidná mysl
Ihned jsem zastavil, vyběhl z auta do deště a sprintoval ke stříbrnému vanu. Křičel z plných plic, ať kdokoliv zavolá záchranku, protože kolem už zastavovala další auta. Z vanu se vypotácela roztřesená žena a snažila se vyťukat na mobilu 112. Všichni tři byli v šoku, ale jinak se jevili v pořádku.
Pak jsem se rozběhl k příkopu. V tom malém červeném dvoudvéřovém Fiatu bezvládně seděla čtyři těla mladých lidé. Nebylo jim víc než dvacet. Náraz šel do řidiče. Rozdrtil mu polovinu těla a posunul ho tam, kde ještě před chvílí byla řadící páka. Všude byla krev. Stařičké auto mělo jen přední airbagy. Tentokrát k ničemu. Srdce mi bušilo, ale mysl jakýmsi záhadným způsobem zůstala klidná.
Dveře spolujezdce byly vyvrácené. Seděla tam v bezvědomí dívka s černými vlasy. Pás měla zaseklý. Zakřičel jsem, ať mi někdo donese lékárničku. Přiběhla s ní za mnou ta žena z vanu. Když uviděla brutální scénu uvnitř pomačkaného Fiatu, začala dokola opakovat: „Pane bože. Pane bože. Pane bože.“ Poslal jsem ji sednout si zpět do jejich vozu, z lékárničky vytáhl nůžky a pás spolujezdkyně rozstřihl. Začala něco mumlat. Klidným hlasem jsem jí pověděl, že už je v bezpečí a bude v pořádku. Opakoval jsem jí to znovu a znovu.
Na hraně sil
Celý život jsem velmi hubený. Svaly se mi vždy vyhýbaly a ta holka vážila určitě víc než já. Mé štíhlé ruce ji tehdy ale vzaly do náruče jako by nevážila nic. Stál jsem v blátivé strouze uprostřed příkopu, držel ji na rukou a po tom kluzkém svahu s ní v lijáku vystoupal nahoru a opatrně ji usadil na zadní sedadlo vanu. Posádce, která už byla při smyslech, jsem řekl, ať ji zakryjí a mluví s ní. Pak jsem se rozběhl znovu do příkopu. Klekl si na místo spolujezdce a odstříhal pásy zbylým třem.
Nejhůře na tom byl zaklíněný řidič. Obrovskej kluk, který vážil určitě přes 100 kg. Sípal a trhal sebou. Držel jsem mu hlavu na místě a snažil se na něj mluvit. Na sedadle za spolujezdcem se jiný kluk začal probírat a ptát, co se stalo. Odpověděl jsem, že měli nehodu. Po rukách mi stékala teplá krev, která se řidičovi řinula z týlu. Co se stalo? Zeptal se znovu kluk vzadu. Zopakoval jsem mu opověď a dál mluvil na řidiče … budeš žít. Musíš žít! Vydrž! Bojuj! Měl oči doširoka otevřené a v hrdle mu bublalo.
Pak se okýnkem u řidiče do auta protáhly ruce někoho dalšího a také ho chytly za hlavu. Další se dovnitř natahovaly s krčním límcem. Náhle jsem ucítil, jak mě někdo plácá po zádech a říká, že mám vylézt. Auto bylo obsypané záchranáři a hasiči, kteří už stříhali střechu. Všude kolem blikaly majáky.
Tehdy jsem si všiml, že Juan v tom lijáku klečí opodál a modlí se – jediné, co v tu chvíli dokázal. Víc by po něm ani nikdo nemohl chtít. S Oti se probudili do noční můry. Byli u dopravní nehody podobné té, která jim před týdnem sebrala dceru.
Bylo něco po jedné hodině, když jsem skrz naskrz promoklý usedl zpátky za volant, abych nás dovezl do Havlíčkova Brodu na hotel. Doprovodili jsme Juana s Oti na pokoj a šli do našeho. Tam jsem si sedl na postel a pohlédl na své ruce. Byly stále od krve. Stejně tak i moje košile a kalhoty. Začal jsem se třást a brečet. Tolik brečet…
Když jsme tou křižovatkou projížděli o měsíc později, přibyly na svahu nad příkopem dva kříže. Oba obložené svíčkami a květinami. Pamatuji si to vše jako by to bylo včera. Je to ale už téměř deset let.
Memento mori
Odolnost člověk nevyčte z knih. Odolnost člověk nenaposlouchá od řečníků. Odolnost se odžívá zkušenostmi a chvílemi, kdy jste ji potřebovali, ale ještě neměli. Dva roky před touto událostí jsem se ocitl u jiné nehody. Tehdy jsem se nezmohl na víc než zavolat záchranku. Odolnost přichází ze selhání i zdolávání výzev, se zátěží, s překonáváním sebe a současně s laskavostí k sobě a soucitem k druhým, protože každý děláme to nejlepší, co v tu chvíli umíme. Odolnost přichází se silnými prožitky, které posouvají naše vnímání a perspektivu. Mnohdy jsou traumatické. Objevíte ale díky nim hlubokou moudrost, která praví, že není třeba obávat se toho, co bude, protože vaše budoucí já to nakonec zvládne. Trauma je příležitost stát se krásnější bytostí, pokud ho pojmenujeme, přijmeme a vyplníme láskou, přijetím a odpuštěním.
Držel jsem už v rukou lidský život, který přicházel na svět, když se narodila moje dcera. Držel jsem v těch samých rukou lidský život, který ze světa odcházel, když jsem byl u oné dopravní nehody. Sám jsem se před dvaceti roky ocitl vlásek od smrti, když mi praskla plíce a já se málem utopil ve vlastní krvi. To vše a mnoho dalšího mělo vliv na moji vlastní odolnost, protože to vše posunulo moje vnímání a perspektivu toho, co je a co není v běžném životě „velká věc“. Jsem si jistý, že vy sami, pokud zalovíte v paměti, si můžete sepsat svůj seznam odžitých těžkostí a zdolaných výzev a porozumět, že je to základna vaší vlastní odolnosti a stačí na ni nezapomínat. Nesejde na tom, kdo odžil víc nebo méně. Každý jdeme po své cestě a jediné relevantní srovnání máme v tom, zda jsme lepší, než jsme byli včera.
Odolnost můžete trénovat i vědomě. Nepohodlím, odoláváním pokušení a odkládáním odměny. Vyspěte se pro jednou na tvrdé zemi. Projděte se lijákem bez deštníku. Dejte si ledovou sprchu. Rozhodněte se pro týden bez hudby, filmů a seriálů. Odolejte nutkání sáhnout po dopaminu v podobě lajků na sociálních sítích, pornu, alkoholu a všemu podobném. Seberte odvahu být v tichosti jen sami se sebou. Buďte k sobě laskaví a k druhým soucitní a buďte autentičtí a zranitelní, protože to vše je také zdroj odolnosti. Milujte sebe samé bezpodmínečně ale navrch si vyslužte a dopřejte svůj vlastní respekt a uznání.
Na pracovním stole vedle notebooku, do kterého právě píšu tyto závěrečné řádky, leží otevřená krabička a v ní je na semišové podložce uložen medailon s nápisem „Memento mori“ – pamatuj, že zemřeš. Tato antická stoická připomínka není temná ani negativní. Uvádí mysl do souladu s přírodním řádem. V přírodním řádu vždy naleznete vnitřní pokoj a v tom pokoji odolnost. Stačí ho přijmout.
© Petr Štěpánek, Ambasador nadace Napoleona Hilla & Vydavatel Myšlením k bohatství
Nástroje, pro práci s vnitřním světem, které pomáhají:
- Kniha Přeuč svůj mozek – světový bestseller, nově i v Českém jazyce! Českou předmluvu ke knize napsal prof. Cyril Höschl (dlouholetý ředitel Ústavu duševního zdraví) který o knize říká: „Kniha Přeučte svůj mozek je cenným nástrojem pro každého, kdo se chce zbavit úzkosti či deprese a zlepšit svou duševní pohodu.“ Pokud hledáte nástroj, který už statisícům lidem po celé světě pomohl k duševní pohodě, najdete ho zde.
- Kniha Lék pro Duši – Necítíte se ještě na hluboké ponoření do svého nitra? Potřebujete nejprve pochopit a zpracovat stará trápení? Náš poslední bestseller čtenářům pomáhá zpracovat stará trápení. Ne každý má totiž odvahu a sílu navštívit odborníka. Proto vznikla tato kniha, aby čtenáři ulevila od starých trápení. Knihu nehledejte nikde u knihkupců, k dostání je pouze zde.
- Sebekoučovací FC deník – Dnešní doba už vyžaduje aktivně pečovat o svůj vnitřní svět. Stejně jako jsem se naučili si pravidelně čistit zuby, se potřebujeme naučit věnovat psychické hygieně. Proto jsem vytvořili tento nástroj, se kterým si každý den uděláte malou chvilku pro sebe a budete posilovat svůj vnitřní svět. Nahlédnout můžete zde.