„Pane moderátore, překročte svůj stín,“ řekl podnikatel Martin Hausenblas na konferenci Ryba smrdí od hlavy. Moderátor jen nechápavě krčil rameny. „To přece nejde, vlastní stín nelze překročit.“ Martin se usmál, udělal několik kroků za stojícím moderátorem a překročil jeho stín se slovy: „Všechno je možné. Vlastní stín překročíte jen prostřednictvím druhých lidí…“ Poděkoval moderátorovi za přivítání mezi řečníky konference a pokračoval ve vyprávění svého podnikatelského příběhu. Jak můžeme tuto myšlenku chápat a jak nám pomůže čelit strachu? Pojďme se na to podívat.
Milovat stín
Během panelové diskuse dostal Martin Hausenblas dotaz: Měl jste během podnikání někdy strach? „Měl jsem strach, když jsem jednou za jízdy usnul v autě. Tehdy jsem pochopil, že dělám něco fakt špatně, a musel jsem si uvědomit, že nepodnikám kvůli tomu, abych se upracoval k smrti. Pokud se mě ale ptáte, zda jsem měl strach jít do rizika, tak takový strach jsem nikdy neměl. Umím docela dost věcí, například umím ovládat bagr a myslím, že jsem dost pracovitý. Takže bych se vždycky nějak uživil, ať se stane cokoliv.“ Nás však v tuto chvíli nebude tolik zajímat podnikatelský příběh Martina Hausenblase, jako právě onen stín, o kterém Martin mluvil, a jakou má spojitost se strachem. Co pro vás znamená stín? Jaké pocity prožíváte, když si představíte vlastní stín? A co prožíváte, když si představíte strach?
Většina lidí si pod těmito slovy představí něco špatného. Stín vnímáme jako vytěsněnou stránku naší osobnosti, kterou jsme z různých důvodů nebyli ochotni přijmout a současně se jí nejsme schopni zbavit. Nezáleží na tom, zda jsme nebyli ochotni přijmout některou naši část pod tlakem společnosti, názorů našeho okolí, nebo myšlenek, jež nás utvrzují v tom, co je správné a co správné není. Stín většinu lidí děsí. Jakmile chtějí filmoví tvůrci v nějaké scéně vyjádřit strach a napětí, stačí jen sledovat stín pronásledující oběť. Podobným způsobem mohou filmaři skrze stín vyjádřit děj situace a přidat jí na dramatičnosti. Stačí si jen vybavit kultovní filmovou scénu z filmového hororu Vřískot. Pokud by tvůrci natočili místo stínu vraždící postavy muže v masce, scéna by ani zdaleka nebyla tak děsivá.
Stín v sobě skrývá něco tajuplného a neznámého. Odráží jen jednu z možných realit. Záleží vždy na úhlu pohledu. Za něčím, co na první pohled působí děsivě a nahání člověku hrůzu, se ve skutečnosti může skrývat něco neškodného. Přesto se tak snadno necháme vyděsit a utečeme dřív, než zjistíme realitu. Vždy ale záleží na tom, pod jakým úhlem stín pozorujeme. Tam, kde někdo vidí neškodné štěňátko, může druhý v jeho stínu zpozorovat dravou šelmu a vyděsit se k smrti.
Stín a strach spolu mají mnoho společného. Jakmile se člověk lekne vlastního stínu a začne před ním utíkat, může utíkat klidně celý život. Jenže stínu nikdy neuteče. Vždy mu bude v patách. A když už si člověk myslí, že utekl vlastnímu stínu, stačí se jen podívat na druhou stranu, a uvidí jej znovu. Někteří lidé mají proto obavu rozhlédnout se kolem sebe, aby náhodou nespatřili to, co jim není příjemné. Něco tajemného a temného, s čím se nebyli ochotni vyrovnat. Se strachem to bývá dost podobné. Když člověk nemá odvahu postavit se mu čelem a vnímá strach jen jako něco špatného, začne před ním utíkat. Podobně jako před vlastním stínem.
Všiml jsem si jedné dovednosti, kterou mají úspěšní a šťastní lidé společnou. Naučili se milovat vlastní stín. Důkazem může být také myšlenka Martina Hausenblase: „Vlastní stín překročíte jen prostřednictvím druhých lidí.“ Co nám tato myšlenka říká o nastavení jeho mysli? Jednoduše ji můžeme pochopit tak, že si je plně vědom stinných stránek vlastní osobnosti, byl je schopen přijmout, a právě díky tomu je schopen hledat lidi, kteří mu pomohou tyto „nedostatky“ překonávat. Ovšem ten, jenž něčeho podobného není schopen, kdo se bojí vlastního stínu a utíká před ním, nikdy vlastní stín nepřekoná, a to ani prostřednictvím druhých lidí. Nebude totiž schopen takové lidi hledat. Jednoduše proto, jelikož nebyl ochoten sám sebe přijmout a skrývá se před vlastním stínem.
Se strachem je to velmi podobné. Ten, kdo se naučil vnímat strach jako něco špatného, jej nemůže nikdy překonat, protože před ním neustále utíká. Možná bychom mohli najít ve svém okolí někoho, kdo by nám dodal dostatek odvahy a síly. Někoho, kdo by nás chytil za ruku a pomohl nám překonat vlastní strach. Jenže dokud budeme před strachem utíkat, podobně jako před vlastním stínem, jednoduše nebudeme schopni takové lidi hledat. Nejsme schopni přijmout své obavy a strachy. Proto před nimi utíkáme a proto se někteří lidé tak snadno dostanou v životě do krysího závodu, kde utíkají sami před sebou. Před svými obavami. Před svými strachy a stíny.
Nástroj ďábla
Když se v podcastu Myšlením na vrchol zaměřuji na jednotlivé aspekty způsobů myšlení lidí, kteří byli schopni převzít odpovědnost za vlastní život a stali se jeho svobodnými tvůrci, vždy se mi potvrdí jeden ze třinácti principů úspěchu Napoleona Hilla. Ne jeden z hostů mého podcastu také přiznal, že je kniha Myšlením k bohatství v životě ovlivnila. Také Hill ve své tvorbě mluví o strachu a označuje jej jako jednu z nejsilnějších negativních příčin každého neúspěchu. Ve své méně známé knize Jak přelstít ďábla mluvil Hill o strachu jako o nástroji ďábla, který pomocí tohoto nástroje přebírá nadvládu nad lidským chováním.
Hill v knize využívá velmi zajímavou paralelu. Většina knihy je psaná formou zpovědi, a to zpovědi samotného ďábla. Nečekejte ovšem žádného Lucifera nebo čerta z pohádky. Hill popisuje ďábla jako jakoukoli negaci v našem životě. Popisuje ho zde dokonce jako záporný náboj každého atomu ve vesmíru. Pokud bych to hodně zjednodušil, tak dle Hilla je ďábel v jakémkoliv neštěstí v našem životě, je přítomen v jakékoliv naší negativní myšlence, v čemkoliv, co nějakým způsobem negativně ovlivňuje naše životy. Jako protiklad, tedy pozitivum, je pak označován Bůh a víra v něj. I když se tento popis může zdát na první pohled velmi spirituální, opak může být pravdou.
Hill na příkladu ďábla, jako jakékoliv negace v našem životě a jeho následné zpovědi, chce ukázat všechny okolnosti, kvůli kterým lidé nedosahují úspěchů a štěstí v životě, a to v jakémkoliv věku. Hill tak ve většině obsahu knihy pokládá ďáblovi velmi přímé otázky a ten je mu povinen popravdě odpovídat, a sice i s vědomím toho, že ho tyto odpovědi mohou stát ztrátu kontroly nad 98 % lidí na této planetě. Ďábel totiž popisuje Hillovi, že jeho hlavním cílem není přivést lidi do pekla, ale udělat jim už peklo na zemi, a že se mu to docela daří, protože vede nad Bohem u 98 lidí ze sta. Aby Hill umocnil atmosféru a vážnost rozhovoru, oslovuje ďábla výhradně slovy „Vaše Veličenstvo“.
Hillova kniha čekala 70 let zavřená v šuplíku, než spatřila světlo světa. Tak velké měl obavy knihu publikovat. Nebyl si jistý, jakým způsobem by knihu společnost přijala. Sám se tak nechal ovládat strachem a přenechal kontrolu ďáblovi nad vlastním životem. I přesto, že velmi trefně v knize vylíčil, jakým způsobem a proč začne strach člověka ovládat. Dovolte mi citovat pasáž ze zmíněné knihy, kde je to popsáno velmi výstižně:
OTÁZKA: „Ovládáte ale mysl devadesáti osmi lidí ze sta. To jste sám řekl. Kdo způsobuje všechno to utrpení v devadesáti osmi procentech ďáblem ovládaného světa, když ne vy?“
ODPOVĚĎ: „Neřekl jsem, že na světě nezpůsobuji utrpení. Naopak se jím vychloubám. Představovat negativní stránku všeho, včetně myšlenek pozemských lidí, je moje práce. Jak jinak bych mohl lidi ovládat? Můj protivník ovládá pozitivní myšlenky, a já zase ty negativní.“
OTÁZKA: „Jak získáváte kontrolu nad lidskou myslí?“
ODPOVĚĎ: „Ó, to je jednoduché: Prostě se jen nastěhuji dovnitř a zapojím chytré nástroje.“
OTÁZKA: „Pokračujte a své chytré triky mi popište, Vaše Veličenstvo.“
ODPOVĚĎ: „Jedním z mých nejchytřejších nástrojů k ovládání mysli je strach. Zasadím do lidské mysli semínko strachu, a jak toto semínko klíčí a roste, přebírám kontrolu nad místem, které zabírá. Šest nejúčinnějších druhů strachu je strach z chudoby, z kritiky, z nemoci, ze ztráty lásky, ze stáří a ze smrti.“
Přijmout strach
Pojďme se nyní zamyslet, jak je možné, že někdo, kdo definoval principy dosahování životního úspěchu a kdo si plně uvědomoval, jak velkou moc má strach nad lidským chováním, se jím nechal sám ovládat. Proč se nebyl Napoleon Hill schopen podívat strachu do tváře a raději schoval svou knihu do šuplíku? Z čeho měl strach? Proč nebyl schopen najít někoho, kdo by mu pomohl strach překonat?
Když jsem nad tím přemýšlel, dospěl jsem k názoru, že to bylo kvůli způsobu, jakým Hill o strachu přemýšlel. Jak jsem již zmínil, smýšlí o něm jen v negativním smyslu. Hill mluví o strachu jako o nástroji ďábla. Uvěřil, že strach je tu proto, aby nám udělal peklo na zemi. Což vlastně tak klidně může být. Ovšem jen ve chvíli, kdy jsme nebyli ochotni strach přijmout a nechápeme jeho základní funkci.
Sám jsem kdysi chápal strach negativně. Už jako kluk jsem v sobě dusil spousty obav a strachů, před kterými jsem se snažil utéct. Myslel jsem si, že strach je něco špatného. Něco, čemu bych se měl v životě za každou cenu vyvarovat a s čím je potřeba mermomocí bojovat. Však jsem k tomu smýšlení byl také veden svým okolím. „Nebuď takový srab!“ říkalo mi. „Čeho se furt bojíš?“ ptalo se mě, čímž mi dávalo najevo, že mít strach je špatné a je nutné proti němu bojovat. A tak jsem se snažil bojovat, a když jsem neměl dost sil, začal jsem před strachem utíkat. Také už vidíte, jak je tento způsob práce se strachem náročný na energii? Ten, kdo bojuje nebo utíká před strachem, se chová stejně jako ten, kdo bojuje a utíká před vlastním stínem. Nemůže nikdy vyhrát.
Proto, dřív než se pustíte do vyplňování dalších pracovních listů a čtení dalších inspirativních příběhů, si pojďme ujasnit, jak vnímat strach. Naučme se vnímat strach jako našeho ochránce, a nikoliv jako protivníka. Účelem strachu není udělat nám ze života peklo na zemi, nýbrž nás před takovým životem chránit. Problém je pouze v tom, že dokud nebudeme chtít znát skutečný záměr, se kterým za námi strach opravdu přichází, a budeme jej vnímat jen jako nepřítele, tak se nás strach může snažit sebevíc chránit, ale nikdy se mu to nemůže podařit.
Je to podobné, jako by na vás v africké džungli vyskočil křovák s oštěpem v ruce, křičíc svým jazykem, že vám na zádech leze jedovatý pavouk. Nebudete křovákovi rozumět, a tak nebudete chápat, že vám nechce svým oštěpem ublížit, ale že z vás chce jen sundat nebezpečného pavouka. A protože křovákovi nerozumíte a máte strach z jeho chování, začnete buď utíkat, nebo se s ním pustíte do boje. Proto, jak budete pročítat řádky tohoto workshopu a přemýšlet nad strachem, nevnímejte jej jako svého nepřítele, ale jako přirozenou součást života. Neptejte se strachu: Proč mi chceš zase ublížit? Snažte se mu porozumět a zeptejte se jej: Před čím mě chceš ochránit? Věřím, že díky tomu budete schopni překročit vlastní stín.