Byli jste někdy ve společnosti svědky neslušného či snad nečestného chování? Co se vám tehdy honilo hlavou? Měli jste v sobě dost odvahy říct svůj názor, nebo jste raději dělali, že se vás to netýká? Podobnou zkušeností si prošel autor rubriky SOBĚLÍDREM Petr Štěpánek, který se ve svém příspěvku podělí o nedávný zážitek a jedno velké zamyšlení.
Strach na dětském hřišti
Říká se, že děti mají vrozené jen dva strachy. Strach z hlasitých zvuků a strach z pádu. Všechny ostatní strachy si osvojí až za života. Jako malé se dětičky nebojí, co si kdo o nich pomyslí, když ve snaze naučit se chodit tisíckrát spadnou. Nebojí se nových věcí ani změn. Každou zkušenost vítají s radostí a milují poznávat a objevovat. Nemají strach selhávat. Tisíckrát si naberou lžíci jídla a při vkládání do úst z ní vše vysypou. A nepřestanou, dokud se to nenaučí. Nebojí se, že by to znamenalo, že jsou nešikovné nebo neschopné. Žádné takové hodnocení ani mínění o sobě nemají. Děti se cítí hodnotné, dokud je někdo nenakazí myšlenkou, že nejsou.
Před rokem jsme jednoho nedělního listopadového odpoledne vyrazili s dětmi na procházku podél řeky Bystřice, která se v Olomouci vlévá do Moravy. Vzduch byl studený a poletovaly v něm poslední listy loučícího se podzimu. Na závěr procházky jsme naše děti vypustili na hřišti u řeky a nechali je, ať objevují, poznávají, zkoušejí a zkoušejí znovu, cokoli se jim nepovede napoprvé.
Po chvíli na hřiště přišly dva páry se sedmiletým synem jednoho z nich. Jeho otec, mohutný chlap se širokými rameny, kanadami a bundou bomberkou, si začal ze svého malého hubeného synka utahovat. Všem jeho pokusům přitáhnout se na hrazdě a udělat přemet se smál. Shazoval ho a opakoval mu, jak je neschopný. Na mámě bylo vidět, jak nepříjemné jí to je, ale také bylo patrné, že má o sobě malé mínění, a proto si našla partnera, který jí to potvrzoval. Teta chlapce s partnerem se k sobě měli způsobem, který se na veřejnosti většinou neukazuje, natož na dětském hřišti. Neviděl jsem je pít, ale na očích jim všem čtyřem bylo vidět, že k lahvi nemají daleko.
Otec si svého syna v jednu chvíli zavolal a nařídil mu, ať jim udělá fotku. Páry se k sobě naklonily a kluk se snažil nejlépe, jak uměl, předejít dalšímu ponižování. Marně. Otec si našel záminku v tom, že držel mobil nakřivo, a začal chlapci láteřit, jaký je marný hlupák. Když mu kluk mobil podával nazpět, bylo vidět, jak kolem otce opatrně našlapuje, aby ho nerozhněval.
Získat odvahu
Vstal jsem a šel jsem si s nimi promluvit. Postavil jsem se před ně a zeptal se otce, co si myslí, že z jeho synka vyroste, když ho pořád jen shazuje a sráží? Pak jsem mu osvětlil, že rodiče jsou pramenem sebedůvěry, pocitu bezpečí a přijetí a s klukem to půjde celým životem. Nakonec jsem dodal, že nemusí na svém synovi opakovat chyby svých rodičů. Chlapec se chvěl dojetím, že se ho někdo zastal. Mámě se v očích zaleskly slzy. Otec vstal, podíval se mi zarmouceně do očí, pak mi podal ruku, chlapci se omluvil a mně poděkoval.
Přesně takto se to nejdřív odehrálo v mých představách. Jenže já jsem nevstal a nešel jim to říct. Zůstal jsem sedět, protože moji mysl zaplnily jiné představy – jak dostanu do držky, jak se volá policie, jak toho chlapa žaluji za napadení, jak se mstí. Měl jsem navíc s sebou ženu a dvě maličké holčičky. Ano, to je pádný důvod se nevměšovat, ujišťoval jsem svoji vyplašenou mysl.
Za chvíli skupinka odešla a mě dodnes mrzí, že jsem se tehdy malého kluka nezastal. I kdyby se moje slova k jeho otci ukázala jako mluvení do dubu, ten kluk by zažil, jaké to je, když se ho někdo zastane. A možná by mu taková zkušenost zasela do mysli něco lepšího než soustavnou kritiku a třeba by jeho budoucnost nabrala lepší trajektorii než tu, kterou mu lajnoval jeho otec. Pozdě. Nestává se to často, ale tenkrát jsem se nechal ovládnout představou poháněnou strachem.
Představy versus realita
Existuje mnoho forem získaných strachů – od strachu z pavouků a hmyzu přes strach z odmítnutí nebo neúspěchu až po strach ze smrti. Jedno ale mají všechny společné, jsou živeny našimi představami. Mark Twain řekl: „Prožil jsem v životě mnohá utrpení, z nichž většina se nestala.“ Naše představy se odvíjí od přesvědčení uložených v naší podvědomé mysli. A podvědomé mysli nesejde na tom, zda se jedná o pravdu, nebo lež. Nasaje cokoliv, co je jí opakováno a má silný emoční prožitek.
A tak se stalo, že kromě dvou vrozených vás možná v dospělosti tíží celá paleta strachů. Zbytečných. Brzdících. Které jsou v rozporu s vašimi sny a touhami a kterým jste předali kontrolu nad svým osudem.
Žádný strach ale není velký. Je to jen malá kapička hormonů vyloučených v mozku a kůře nadledvin. Pokud byste ji kápli na skleněnou misku a dobře si ji prohlédli, nejspíš byste byli podiveni a možná se i začali smát, že jste něčemu tak malému a nepatrnému dovolili, aby řídilo váš osud. Až budete mít někdy zase strach, tak si tento příklad připomeňte a nenechte se strachem přesvědčit, že je velký a důležitý. Je to jen kapka na čelním skle vašeho auta. Zapněte stěrače a jeďte dál.
Receptů, jak pokořit strach, je spousta. Zkuste si jeden z nich. Využijte principu, na kterém funguje vaše podvědomá mysl, a místo na strach se zaměřte na opačný obraz. Zaplňte svoji mysl představou, jak to, z čeho jste měli strach, jste dokázali a udělali. Prosyťte tuto představu emocí odvahy a radosti z toho, že jste to udělali. Toto proveďte mnohokrát za den a mnoho dnů po sobě, až nakonec tato informace pronikne do vaší podvědomé mysli a stane se vaším přesvědčením. Nesejde na tom, zda bude výsledek takový, jaký byste si přáli. Klíčem ke šťastnějšímu životu i k úspěchu je vytvořit si návyk, zdolat strach a žít tak, jak chcete! Pojďte si to vyzkoušet.
Kdo je Petr Štěpánek
Před lety přivedl do Česka film Tajemství, dnes je Petr Štěpánek producentem programu Myšlením k bohatství z dílny Nadace Napoleona Hilla a spolutvůrcem kurzu Cesta vděčnosti. O svém poslání říká: „Smyslem mé práce není přivést druhé k sobě (myšleno ke mně), ale přivést je k sobě (myšleno k nim samým), protože kdykoliv pouze někoho následujete, nakonec místo toho, abyste vylezli ze své vlastní mentální krabice, vlezete do té jeho. Stát se dobrým Sobělídrem je v dnešní době další evoluční stupeň osobního rozvoje.“ Více o programu Myšlením k bohatství zjistíte po kliknutí zde.
„Předpokládáme, že ostatní myslí stejně jako my. A z toho důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože se domníváme, že nás ostatní budou soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Ještě dříve, než nás mají příležitost zavrhnout jiní, zavrhneme se sami.“
Don Miguel Ruiz mexický spisovatel, autor knihy Čtyři dohody