Vrcholový sport, studium na vysoké škole a k tomu ještě péče o tři malé děti. Tohle všechno zvládá bývalý kapitán české basketbalové reprezentace PAVEL PUMPRLA. V rozhovoru pro podcast Myšlením na vrchol jsme se bavili o tom, jak udržet život v rovnováze, co pohání mistry světa k tomu, aby byli ještě lepší, nebo jak moderní svět ovlivňuje kvalitu našeho života. Proč Pavel Pumprla na pomyslném vrcholu kariéry cítil smutek? I to se dozvíte v našem rozhovoru.
V posledním vydání FC Workshopu jsme se zabývali tématem nastavování osobních hranic. Na to bych rád navázal první otázkou. Co pro Vás ve Vašem životě znamená osobní hranice?
Pokud bych měl odpovědět jedním slovem, byla by to „nutnost“. Podle mého názoru není možné bez hranic fungovat. I když to může znít paradoxně, tak hranice, stejně jako disciplína, pro mě znamenají svobodu. Hranice nám nastavuje společnost, ale měli bychom si je umět nastavovat zejména my sami. Hranice pro mě znamenají něco podobného jako limity. Souhlasím s názorem Mariana Jelínka, který říká, že žijeme ve velmi pohodlné době, nemusíme na nic čekat, vše máme k dispozici prakticky hned a všeho máme dost. V takových podmínkách je nutné, abychom si nějaké limity nastavili my sami, protože pokud se oddáme pohodlí, bude se nám fungovat jen velmi těžko.
V roli kapitána české národní basketbalové reprezentace se Vám v roce 2019 podařilo probojovat až na mistrovství světa v Číně, což byl vlastně výjimečný výsledek, protože česká basketbalová reprezentace se tam nikdy předtím nedostala.
Pamatuji si to velmi živě. Neustále nám někdo opakoval, po kolika letech jsme se tam vůbec dostali. Byl to velký úspěch, kterému významně pomohlo to, že se v té době rozšířil počet účastníků. Také byl jiný systém kvalifikace, která se hrála přes sezónu, takže se zápasů kolikrát nemohli účastnit skvělí hráči, kteří hráli například v zámořské NBA nebo v evropské Eurolize. Měli jsme dostatečně silný tým, využili jsme způsobu, jakým se kvalifikace hrála, a postoupili jsme. Zpočátku to vypadalo, že si to tam jedeme jen užít, ale zkusili jsme to, postupně to šlo, a nakonec z toho byl naprosto neočekávaný úspěch.
Vnímáte tuto událost jako vrchol Vaší sportovní kariéry?
Byla to samozřejmě velká událost, o tom není pochyb. Když jsem v roce 2009 (tedy 10 let před mistrovstvím světa v Číně) vstupoval do reprezentace, tak se český basketbalový tým potácel na hranici tehdy ještě existující divize B. Představa, že bychom mohli hrát na mistrovství Evropy, natož mistrovství světa nebo olympiádě, byla tehdy hodně vzdálená realitě. Jsem rád, že jsem společně s reprezentací prošel celou tuto cestu až do širší světové špičky, kam teď můžeme díky těmto výsledkům patřit. Byl to velký zážitek a byl to vrchol, proto se mi vcelku jednoduše končilo. Říkal jsem si, že bych alespoň na té reprezentační úrovni rád skončil na vrcholu, a tak nějak jsem tušil, že to bude jeden z největších vrcholů poslední doby. Kéž by těch úspěchů v příštích letech bylo ještě dost.
Strávil jste 15 let v roli profesionálního basketbalisty. Ještě na této úrovni působíte, nebo už jste tuto profesní kariéru opustil?
V současnosti jsem z určitého pohledu ještě profesionální hráč, hraju svou poslední sezónu v nejvyšší soutěži v dresu Slavie Praha, nicméně mám dvojí roli. Nejsem už jen na hřišti, ale působím také v zákulisí na pozici sportovního manažera. Tato role je nezvyklá a z různých důvodů nemůže fungovat moc dlouho. Takže ano, jsem stále profesionální hráč, ale už to není zdaleka tak intenzivní, jak tomu bývalo v předchozích letech.
Co Vám dal vrcholový sport do života?
Vrcholový sport mi toho dal spoustu. Já jsem vlastně takovým sběratelem toho, co sport může naučit. V rámci svého projektu se snažím předávat formou různých workshopů, do kterých jsou zapojeni různí odborníci, znalosti o tom, co ten sport může dát a jak to může těm sportovcům pomoct, a to jak v současné kariéře, tak po přechodu do té následné nesportovní kariéry. Kdybych měl uvést jedno klíčové téma, tak by to bylo umění srovnat se s prohrou. Toto téma je často nedoceněné a je důležité právě při přechodu do různých dalších rolí. Ve firmách často slýchám: „Když k nám přijdou studenti z vysokých škol, jejichž v podstatě jedinou životní prohrou bylo, když museli jít podruhé nebo potřetí na zkoušku, a nevyjde jim nějaký projekt nebo nezvládnou cíle v prodeji nebo něco podobného, velmi rychle se sesypou a těžko se z toho dostávají. Naopak, když k nám přijdou sportovci a něco se jim nepodaří, tak řeknou: ‚Aha, a v čem jsem udělal chybu? V tomhle? Dobře, příště to udělám jinak.‘“ A jenom díky tomuto způsobu přemýšlení se takoví lidé i bez praxe velmi rychle posouvají.
Toto je způsob myšlení vrcholových sportovců a mistrů světa. Prohru vnímají jako součást cesty za úspěchem. My jsme se ale trošku naučili našim dětem umetat cestičky, hlavně aby nezažily stres, byly v klidu a v pohodě a všechno bylo perfektní. Vnímáte to podobně?
Toto je opět spojeno s tím, že v současné době nemáme žádné zvláštní společností dané limity a hranice, máme úplně všechno a můžeme úplně všechno. „Ideální“ by bylo, pokud bychom dětem ve školách nedávali známky, ale tento přístup třeba ve sportu by vlastně znamenal, že nebudeme hrát na výsledek a cenu dáme i těm posledním, čímž by se ztratil smysl toho, proč se ten sport buduje. Prohry jsou běžnou součástí nejen sportu, ale i života, a pokud se s nimi nenaučím zacházet a pokaždé ze mě někdo bude dělat vítěze, bez ohledu na výsledek, těžko se budu díky chybám posouvat dál. Na jednu stranu se říká, že se chybami člověk učí, ale jak naše školství, tak i sportovní prostředí jsou nastaveny opačně a chyby naopak vytýkají, místo toho, aby byly brány jako přirozená součást života a lidi se z nich uměli poučit. Samozřejmě, že desetkrát opakovaná chyba už není chyba, ale vlastní hloupost. Nelze očekávat, že když budu stále dělat ty stejné chyby dokola, že se někam posunu, ale zároveň by to měl být základní stavební kámen. Dnes se dělají projekty jako jsou FuckUp Nights, kde podnikatelé a úspěšní lidé mluví o tom, co se jim nepodařilo, aby si posluchači uvědomili, že i tito lidé, které považujeme za úspěšné, ať už právě ti podnikatelé nebo sportovci, zažili prohry a museli se vyrovnat s různými příkořími. Tím, že o tom mluví, mohou pomoci těm mladším, kteří začínají a tu cestu mají ještě před sebou.
Vy sám jste otcem tří dětí. Jak si toto uvědomujete, když pracujete se svými dětmi? Na jednu stranu chce rodič pro své děti to nejlepší, pomoci jim, usnadnit život, ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že jim to nesmíme dělat až příliš jednoduché. Uvědomujete si tuto stránku výchovy?
Ano, uvědomuji, každý den. Bylo by jednoduché dát dětem do ruky tablet a na půl dne je takto zabavit. Stejně tak jednoduché je to s jídlem, ať si berou, co chtějí, všeho je dost a co dojde, to se objedná a další den máme doma další potraviny. Pokud ale nehlídáme, co jíme, může to mít velké zdravotní následky. To stejné platí pro kontakt s moderními technologiemi, kterým se v dnešní době nevyhneme, a z mého pohledu bychom to ani neměli chtít, protože bude třeba s nimi fungovat a mohou nám usnadnit spoustu věcí. Ale i v tom je potřeba mít nastavené nějaké limity. Opravdu na to narážím každý den, protože těm dětem je potřeba vysvětlovat, že si mohou hrát hry na tabletu maximálně půl hodiny nebo hodinu denně, a ne víc. Dlouho nemohly pochopit, proč to nemůže být déle, třeba dvě hodiny, v čem je ten rozdíl. Samozřejmě nemám patent na to, co je ideální, ale mám nějakou představu a stavím na zkušenosti.
Více méně každá situace, kterou řešíme, se vrací k uvědomění toho, že chyby jsou důležité. Svých dětí se neptám na to, jak bylo ve škole, ale ptám se jich na to, co se jim nepovedlo. Ptám se po chybách, ale s pozitivní konotací. Zjistím, co se jim nepovedlo, že narazili na něco, co ještě neumí. Na základě toho zjistím, co je potřeba procvičit či potrénovat, a druhý den už jim to jde lépe. Naše děti mají tendence k tomu, že když jim něco nejde, tak řeknou: „Na tohle nejsem dobrý, to mi nejde, to nebudu dělat.“ Příkladem je skákání přes švihadlo. Musel jsem dceři vysvětlit, že to není o tom, že si to švihadlo vezme do ruky a hned jí to perfektně půjde. Je potřeba, aby to zkusila několikrát, mnohokrát, aby přišla na to, jak to funguje, a až potom jí to půjde a bude se v tom zlepšovat. Od té doby, když narazíme na nějakou podobnou situaci, kdy dětem něco na první pokus nejde a mají pocit, že by to už neměly zkoušet, říkáme, že je to stejné jako švihadlo, že je jenom potřeba trošku trénovat.
Pokud si toto uvědomíme, pak se naučíme pracovat s chybou a zjistíme, že se můžeme velmi rychle naučit cokoliv. Je to jen o nastavení vlastní mysli. Mluví o tom paní profesorka Carol Dwecková ve své knize Nastavení mysli. Buď máme fixní myšlení a umíme to, co umíme, s tím, že se to dá trošku zlepšit, anebo máme růstové myšlení s tím, že když něco neumíme, tak to zatím neumíme, ale když na to jdeme správně a pracujeme na tom, můžeme se naučit prakticky cokoliv. Snažím se své děti vést k tomu, že právě tímto způsobem by se měly stavět k situacím, které je v životě potkají.
Máte v sobě nastavení, že Váš syn bude basketbalista a dcera bude doktorka? Je to klasická situace, kdy si někteří rodiče do svých dětí promítají své vlastní nesplněné touhy a přání. Jaký na to máte pohled?
Krásně jste se trefil, protože basketbal se nabízí a manželka je lékařka. My spíše řešíme, že jim to „nutí“ ostatní: „Ty budeš doktorka jako maminka? Ty budeš basketbalista po tátovi?“ Víme, co ty oba světy obnáší, jak je to náročné a jaké to přináší nástrahy, a samozřejmě si o tom s dětmi povídáme. Ale není to tak, že bychom jim říkali, že to je to jediné správné. Snažíme se jim v tom nechávat volnou cestu a zároveň vysvětlovat, jaké přínosy může mít sport, i jak je důležité vzdělání, a že je potřeba se rozvíjet i v dalších oblastech, jako je třeba hra na hudební nástroje, malování, tanec a podobné věci.
Náš syn v současné době hraje basketbal, ale našel si k tomu cestu sám, chodil do pohybového kroužku, kde se hrály míčové hry, a samozřejmě mě vnímá, chodí na zápasy a pořád se ptá, jak jsem hrával dříve. Na druhou stranu mají naše děti nastaveny hranice, že pokud něco začnou, tak se té aktivitě musí věnovat po nějaké pevně stanovené období, většinou to je dáno školním rokem nebo nějakou sezónou. Je to proto, aby v sobě pěstovaly také zodpovědnost a schopnost dotahovat věci do konce, nebo alespoň do určité fáze. Pokud ale chtějí zkusit něco nového, tak jsme tomu otevření. Nevím, jestli bych byl rád, kdyby byl syn basketbalista, protože si nejsem jistý, že je to za každých okolností dobrá cesta, má to spoustu nevýhod. Dětem tedy nechávám volnou cestu s tím, že jim nastavuji relativně široké hranice.
V minulém roce jsme se spolu potkali na konferenci Happiness@Work, kde jste měl velmi poutavou přednášku. Vzpomínal jste tam na mistrovství světa v Číně, kde jste byl na vrcholu své kariéry. A zmínil jste, že jste ve chvíli, kdy celý tým slavil postup, seděl sám na pokoji a neměl jste na oslavu vůbec náladu, protože Vám chyběla rodina.
Občas šplháme na nějakou horu, ale pak zjistíme, že to nebyla ta správná hora. Že jsme možná nechtěli jít sami na ten Everest, ale vlastně jsme chtěli lézt s dětmi na Sněžku. Občas musí přijít moment, kdy si toto uvědomíme. Když to přirovnám k nějaké situaci ze života, je to podobné, jako když se ocitneme na nemocničním lůžku, kde máme čas přemýšlet, a pak si řekneme: „Aha, a k čemu mi teď je, že dělám 12 hodin denně a spím 4 hodiny denně. To asi není to, kam jsem to chtěl dotáhnout.“ Tady určitě platí známé rčení, že zdravý člověk má tisíc přání a nemocný jen jedno. V takovém případě nás tělo varuje před tím, že možná nejdeme tou cestou, kterou opravdu chceme.
Ten můj stav na mistrovství světa souvisel s tím, že jsem úzce vázaný na svou rodinu, která je mojí absolutní prioritou, a v té době jsme byli s týmem už měsíc v Asii. Ten nátlak nebyl jednoduchý ani fyzicky, ani psychicky, a k tomu to vše probíhalo ve chvíli, kdy naše nejstarší dcera šla poprvé do školy, nezvládala to a pro všechny by bylo lepší, kdybych byl doma. A právě ve chvíli toho emočního vypětí z velké výhry zápasu, ve kterém jsme stvrdili postup ze skupiny, jsem byl úplně na dně psychických sil a potřeboval jsem být sám. Sice jsme postoupili, což byl velký úspěch, ale znamenalo to, že tam budeme muset zůstat ještě dalších minimálně 10 dní. Byl to pro mě velice těžký okamžik, který mě dovedl k rozhodnutí ukončit reprezentační kariéru, protože jsem už nechtěl obětovat ten čas s rodinou. Věděl jsem, že končíme se skvělým výsledkem, i když někteří tvrdili, že je to příliš brzy, protože mi bylo jen 33 let. Ale v tu chvíli jsem byl stoprocentně přesvědčený, že i kdyby ten úspěch byl jakýkoliv, tak už pokračovat nechci.
Samozřejmě se řešilo, jestli bych se neúčastnil kvalifikace a pak olympiády v Tokiu v dalším roce. Samozřejmě mi čertík na mém rameni našeptával: „Ještě bys mohl jet na olympiádu, nebylo by to parádní zakončení kariéry?“ Ale ozval se i ten na druhém rameni: „A opravdu chceš zase strávit minimálně měsíc v Asii bez rodiny?“ A to jsem nechtěl.
Na konferenci jste na příkladu s míči demonstroval udržování životní rovnováhy. Teď jste zmínil dva čertíky, z nichž jeden říká: „Běž do toho!“ a druhý člověka zrazuje. Kterého čertíka máme poslechnout? Jak mezi nimi udržet rovnováhu, aby se nám v hlavě neprali a abychom sami věděli, kterého chceme poslouchat?
Každý tohle nazývá jinak, někdo ty dva hlasy označuje jako mudrce a puberťáka. Všichni v sobě máme dvě stránky. Jedna stránka jsme my a druhá je vnitřní kritik, který nás může shazovat, nebo nás naopak k něčemu nabádat. Důležitá je ta rovnováha. Vždy je potřeba začít u uvědomění, že ty dva hlasy musí být v rovnováze, že každý extrém je špatně a k ničemu dobrému nevede. Mně obrovsky pomáhá, když vezmu pevně do rukou ty věci, které mohu ovlivnit, což je moje nastavení, to, jak přistupuji k různým situacím, jak na ně reaguji. Pokud toto mám pevně v rukou, mnohem lépe se mi přizpůsobuje těm věcem a situacím, které nemám pod kontrolou. To je základ, ze kterého vycházím, a zatím mi to tak funguje.
Kromě toho, že jste se aktivně věnoval sportovní kariéře, tak jste u toho i studoval podnikání a leadership. Jak náročné bylo udržet v rovnováze vysokoškolské studium, profesionální kariéru a ještě rodinu? Je to docela dost rolí a všechny chce člověk dělat naplno, nemám pravdu?
Ke studiu během sportovní kariéry jsem využil chvíle, kdy jsem byl po operaci kolene a věděl jsem, že budu půl roku mimo hru. V tu chvíli byl na studium prostor. Dobu, kterou jsem trávil po rehabilitacích, jsem zkombinoval se začátkem studia. V té době se ale narodilo moje třetí dítě, a kombinace tří dětí, návratu do basketbalové kariéry a školy nebyla zrovna jednoduchá. Do takového režimu tak trochu nezapadal spánek, což je pro profesionálního sportovce samozřejmě velký problém. Bylo to náročné období, kdy jsem všechny noci v rámci výjezdů na zápasy trávil školními povinnostmi, vůbec jsem neměl prostor na nic jiného. Bylo to hodně o time managementu, naštěstí se studium podařilo úspěšně dokončit v běžné studijní době, a teď už z toho čerpám ty pozitivní zkušenosti. Jsem rád, že jsem si tím prošel, bylo to takové ověření toho, co se dá reálně zvládnout. Ale bylo to už docela hraniční.
Co Vás vedlo k tomu, že jste chtěl při vrcholovém sportu ještě studovat? Jaká tam byla motivace?
Ve svém životě jsem vlastně téměř nikdy nepřestal studovat. Když jsem podepsal první profesionální smlouvu, zároveň jsem u toho i studoval na vysoké škole. Někdy se to kombinovalo lépe, jindy hůř. Většinou jsem studoval dálkově, v průběhu asi 16 let jsem dostudoval tři vysoké školy. Jediné období, kdy to bylo složitější, byly čtyři roky v zahraničí, a v té době se moje studium omezilo na studium jazyků těch zemí, kde jsme v tu chvíli byli, tam na řádné studium ve škole nebyl vůbec prostor. V té době se mi také narodilo první dítě, takže ta škola šla na chvíli stranou, ale když přišlo to zranění, tak jsem věděl, že to je poslední šance ke studiu, než skončím se sportovní kariérou a budu muset nastoupit do pracovního života. U mě nikdy nebyl otazník, jestli studovat nebo ne, já jsem vlastně nikdy nepřestal.
Takže ta motivace ke studiu ve Vás byla tak nějak přirozeně.
Přesně tak, vždy to ve mně nějakým způsobem bylo, je to moje důležitá součást. Nikdo mi nikdy neříkal: „Udělej si školu, abys měl zadní vrátka, kdybys náhodou ten basket nehrál.“ Nějak jsem tohle v sobě automaticky měl. Možná to bylo tím, že jsem nebyl ten typ, kterému všichni od čtrnácti let říkají: „Z Tebe jednou bude profesionální sportovec!“ Ono to přišlo relativně náhodou, když jsem se v devatenácti trošku vyšvihl a nabídli mi profesionální smlouvu. A ani v těch začátcích to nevypadalo na bůhvíjakou kariéru. Bylo pro mě úplně přirozené studovat, s myšlenkou, že jakmile dostuduji, budu moct jít dělat normální práci. Ale pak se ta kariéra v profesionálním sportu začala rozvíjet, a nakonec byla docela dlouhá. Ale ta motivace ke studiu ve mně pořád zůstala. Když jsem nestudoval formálně ve škole, tak jsem studoval svoje věci ve volném čase. Třeba jsem četl různé chytré knížky, aby ve mně něco utkvělo. Některé věci jsem už využil ve sportovní kariéře, některé mi utkvěly a pořád hledám způsob, jak je využít nyní mimo sport.
Zmínil jste, že se v současnosti věnujete manažerské činnosti ve vrcholovém sportu, takže se profesně trochu zabýváte byznysem. Co má společného byznys s vrcholovým sportem?
Mezi byznysem a vrcholovým sportem je spousta paralel. Lákalo mě vyzkoušet si vybudovat sportovní organizaci, která by fungovala byznysovým způsobem. Ale ne ve smyslu, že by vydělávala peníze, ale aby to byla funkční organizace, což ne vždy ve sportu platí. Tím, že se v rámci projektu obnovení basketbalu na Slavii začínalo úplně od nuly a pořád jsme v úplných začátcích, tak to pro mě byla skvělá příležitost vzít principy, o kterých povídám na svých přednáškách a workshopech, a zkusit je aplikovat v rámci budování sportovní organizace.
Jak v byznyse, tak ve sportu platí, že člověk o sebe musí stále pečovat, posouvat se dál. Co se týče fungování týmu a leadershipu, ten přístup by měl být stejný jak u leaderů ve firmách, tak i ve sportovním prostředí. To je moje výhoda oproti klasickým byznysovým lektorům a konzultantům, že sice přicházím s teoretickou znalostí byznysového prostředí, ale zároveň s principy fungování ve sportu, to je moje silná doména. Mohu totiž říct: „Ve sportu tohle funguje takhle. Pokud chcete být dobrý leader, pak je fajn, když děláte tohle takhle, pak ti hráči za Vámi jdou. Ten tým pak může fungovat dobře i dohromady, takto se buduje týmová chemie ve sportu a bude to podobně fungovat i ve Vašem firemním prostředí.“ Tím, že mám tyto zkušenosti, mi nikdo neřekne, že je to úplná hloupost. Když přicházím s tím, co funguje ve sportu a jak je možné to aplikovat ve firmě, tak na to obvykle ti lidé reagují velmi dobře. Je to pro mě příjemné a obohacující, proto mě to baví. Za prvé se já učím, jak pravidla ze sportu fungují v reálném byznysovém světě, a za druhé mě lidé nabíjejí pozitivní energií a nacházím tam pocity, o kterých jsem si myslel, že je mimo sport budu nacházet jen těžko. Ve sportu člověk čerpá energii ze soutěživosti, z diváků. A já teď energii nacházím v tom prostředí, ve kterém pracuji, za což jsem velmi rád.
Na začátku rozhovoru jste zmiňoval Mariana Jelínka, který vnímá sport jako svou laboratoř, kde má možnost zkoumat chování lidí v emočně vypjatých situacích, kde si člověk sáhne na dno. Třeba když se chlapi v šatně pohádají, ale druhý den musí stát na lajně jako jeden muž. Sport umožňuje toto sledovat a pak aplikovat i do běžného života. Společně s Janem Mühlfeitem jste napsal knihu Budování úspěšných týmů. Co Vás k tomu vedlo? O čem ta kniha je?
Honza byl jedním z prvních lidí, se kterými jsem se potkal při vstupu do byznysového prostředí. Zmínil jsem se mu o tom, že na akcích přednáším o principech ze sportu, o kterých si myslím, že by mohly fungovat i v byznyse, a povídali jsme si o jeho kariéře v Microsoftu a o tom, jak aplikovat některá pravidla. Zjistili jsme, že sám Honza aplikoval podobné věci, které fungují právě ve sportovním prostředí, a řekli jsme si, že by bylo zajímavé udělat společný kurz s názvem Budování úspěšných týmů. Honza v rámci tohoto kurzu poskytuje pohled byznysu, ale zároveň člověka, který má díky koučování sportovců dosah na sport. Já mám zároveň zkušenosti ze sportu a přesah a znalosti z byznysového prostředí. Postupem času jsme si řekli, že by bylo pěkné na základě tohoto kurzu napsat knihu. Slovo dalo slovo a v podstatě to, co děláme na kurzu, jsme rozšířili a přepracovali do knižní podoby.
Osobně považuji sport za takové tréninkové hřiště, kde díky emočnímu vypětí velice rychle vypozorujete emoce a charaktery druhých lidí. Dá se tam tedy ve zrychlené formě v rámci jednoho tréninku, zápasu nebo dne pozorovat to, co se ve firmách projeví v řádu měsíců či let. Pokud nastane konflikt a ten tým má spolu fungovat dál, musí tam probíhat otevřená komunikace, a tím pádem tam musí být úplně jiná úroveň vedení, než jsme běžně zvyklí. Když se tedy tyto principy vezmou a jako paralela přenesou do byznysového prostředí, tak je můžete využít například k efektivnějšímu řešení problémů. Je užitečné, pokud se lidé naučí dávat vědět o problémech včas a ideálně hned, a zároveň ví, že na to ten vedoucí zareaguje přiměřeným způsobem. To je základ pro dobré fungování každého prostředí.
Jak vnímáte dnešní dobu z pohledu tlaku na osobnost, který vytváří společnost? Jaké má tento tlak dopady na kvalitu života? Myslím to hlavně z hlediska zdrojů informací, jejich dostupnosti, množství a kvality.
V současné době máme všeho dost, včetně jídla a informací. Mohli bychom strávit celé dny sledováním sociálních sítí, ale je to právě o tom nastavení vlastních hranic. Zprávy si pouze čtu, nesedím kvůli nich u televize, a to maximálně 5 minut denně, a sociálním sítím se věnuji maximálně 20 minut denně. Je to podobné jako s jídlem. Když sníte spoustu špatného jídla, tak Vám nebude dobře, a stejně tak, když konzumujete nevhodné a negativní informace, pak se také nebudete cítit dobře. Občas se mé okolí obává, že přijdu o něco důležitého, a já na to vždy říkám: „O důležité věci nepřijdeš, protože o nich ví tolik lidí, že Ti o nich někdo řekne.“ Často se mi stává, že mi někdo poví: „Ty jsi toto nevěděl?“ A já odpovím: „Ne, ale teď už to vím, děkuji.“ A nemusím být každý den v půl osmé přikovaný k televizi. Informace se ke mně dostanou později, což mi vůbec nevadí. Málokdy se stane to, že by člověk litoval, že se nějakou informaci nedozvěděl okamžitě. Necítím potřebu být ten první, kdo vše ví a potom to šíří dál, toto není moje ambice.
S tím se vlastně pojí syndrom FOMO. Máme pocit, že nám něco uteče. A pak je tady ještě syndrom FOBO, kvůli kterému se neumíme rozhodnout, protože jsme paralyzováni množstvím možností a informací.
Přesně tak. V dnešní době nám tady vstupuje ještě faktor toho, že člověk neví, čemu může věřit. Věrohodnost informací je všelijaká. Zdrojů informací je obrovské množství a často se v nich objevují protichůdné informace. Přijde mi lepší nějakou informaci vůbec nevědět, než muset řešit, který z opačných pohledů je ten správný.
Jak jste řekl, je to stejné jako s jídlem. Stejně jako si vybíráme, jak kvalitní jídlo budeme jíst, tak se musíme naučit si vybírat, jak kvalitní informace budeme vstřebávat do našeho vnitřního světa.
Říkáte to naprosto přesně. Stejně jako si musíme dát práci s přípravou jídelníčku a nastavit si hranice, co jíme a nejíme, tak je potřeba vybrat si několik málo zdrojů informací, kterým věříme, a není potřeba sledovat obrovská kvanta různých zdrojů. Pak bychom museli věnovat velké množství času ověřování věrohodnosti informací.
Já vím, že přímo Vy nejste mistr světa, ale stejně se zeptám. Vždy mě zajímalo, co vede olympijského vítěze nebo mistra světa k tomu, aby překonával sám sebe, aby dosáhl ještě lepšího výsledku. To mu nestačí, že má už třetí rekord? Čím to je, že ten člověk chce pořád výš, že má to růstové myšlení natolik rozvinuté, že i když je nejlepší na světě, tak nepřestane a chce být ještě o stupínek lepší?
Na tuto otázku za sebe nedokážu odpovědět. Myslím, mám silně rozvinuté růstové myšlení, ale ve chvíli, kdy jsem vyhrál šest titulů mistra republiky, odešel jsem hledat jinou výzvu. Ostatní se mě ptali: „A Ty nechceš sedmý titul? Když máš tu možnost?“ A já odpovídal: „No nechci, jaký je rozdíl v tom, jestli jsem vyhrál šestkrát nebo sedmkrát, to už nikoho nezajímá.“ Je to také o tom, jak si tu výzvu člověk pojmenuje. Pro někoho může být výzvou obhájení titulu, ono je kolikrát těžší tu pozici udržet a obhájit, než ji jednou získat. Pak si třeba můžete říct: „Ještě nikdy to nikdo nevyhrál třikrát v řadě!“ Ta motivace se dá najít vždy.
Přemýšlím nad tím, jestli ti sportovci primárně chtějí další a další medaile, nebo závodí pro ten dobrý pocit z toho, že dělají to, co je baví, a jestli ty další medaile jsou, nebo ne pro ně není až tak důležité.
Vždy je to o vnitřní motivaci každého člověka. Můžeme se divit tomu, že Jaromír Jágr hraje hokej ještě v padesáti letech. On ale říká, že to prostě miluje, a proti tomu nejde říct půl slova. Pokud je v tom ta vášeň a tělo to umožní, tak proč ne. Já osobně tomu nerozumím, ale je to můj pohled. Potřebuji hledat výzvy v jiných věcech. Je to o tom, jak si to člověk nastaví. Nedokážu říct, jestli by pro Jaromíra Jágra nebo Michaela Phelpse byla motivací další medaile. Úplně si to nemyslím, možná mají motivaci v tom, že i ve vyšším věku dokážou být na vrcholové úrovni, že se dokážou připravit na takový výkon. Ale jen hádám, každý má tu motivaci nastavenou jinak.
Máte vlastní podcast Cesty vítězů, ve kterém jste vyzpovídal spoustu mistrů světa a vrcholových sportovců. Co mají tito lidé společného? Zkuste to shrnout jedním slovem.
Takoví lidé mají určitě společnou disciplínu. Pak je tam chuť dosahovat vítězství a také tam je schovaná tvrdá práce. U vrcholových sportovců a mistrů světa to, co dělají, často vypadá velmi jednoduše, ale tak to je jen díky těm tisícům hodinám, které věnovali tréninku. Mladým basketbalistům vždy říkám, aby se podívali na to, co skvělí sportovci dělají během léta. Obvykle si dají týden nebo dva pauzu a pak dřou. Není to vidět, ale to je to, co dělá mistrovství. Je to klišé, ale opravdu platí, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. To, co natrénuji, v tom závodě předvedu. Není to samozřejmě žádná záruka, ale je to předpoklad, bez kterého není možné uspět. Myslím, že ta obrovská dřina je to, co vždy bylo za úspěchem mých hostů. Neměl jsem tam nikoho, kdo by řekl: „Já jsem talent od přírody a ty tituly prostě přišly.“
V souvislosti s tím, co jste říkal, se mi teď vybavila kniha Houževnatost autorky Angely Duckworthové, která říká, že platí rovnice: „Talent krát úsilí na druhou rovná se výsledky“. Kdo má víc talentu, má tu cestu o něco snazší, je ale otázkou, jestli to je dobře. Je nějaká další kniha, která Vás v životě ovlivnila?
Těch knížek by bylo více, kromě Nastavení mysli mě napadá kniha od profesora Ericssona s názvem Peak. Profesor Ericsson se svým týmem dlouhodobě studoval optimální výkon a faktory, které vedou k jeho dosažení. Mluví o tzv. „deliberate practice“ a popisuje, jak má vypadat trénink jakékoli činnosti tak, aby z něj měl člověk co největší přínos a aby se co nejrychleji přibližoval mistrovství v té dané činnosti. Tato kniha mě hodně ovlivnila, protože mě přesvědčila o tom, že sice něco jako talent existuje, ale jsou to spíše jen nějaké předpoklady, které je potřeba rozvíjet správným způsobem a věnovat tomu spoustu času. Přesvědčilo mě to o tom, že se můžeme naučit cokoliv, pokud pro to máme takovou vášeň, že jsme tomu ochotni obětovat to velké množství času. Pokud jsou splněny tyto podmínky, můžeme být dobří v čemkoliv.
Zmínil jste, že pořádáte různé přednášky, workshopy, mluvíte ve školách, mluvíte k týmům. Kde Vás aktuálně mohou lidé potkat?
V této chvíli nemám naplánované žádné veřejné vystoupení, ale je možné mě kontaktovat a vymyslet akci přímo na míru, což mám nejraději, protože pak je ten přínos největší. Ideální je, když se ozve firma a řekne: „Řešíme teď tento problém, potřebovali bychom namotivovat zaměstnance, nebo je naučit pracovat se změnou.“ V takovém případě se obsah povídání dá přizpůsobit na míru. Pokud to mé povídání někoho zaujalo, tak ať se mi určitě ozve a můžeme něco vymyslet, budu rád. Jak jsem zmínil, z takových akcí sám čerpám pozitivní energii, takže chodím rád téměř kamkoliv.
Pokud byste měl možnost dát svému mladšímu já nějakou radu, jakou byste mu dal?
Žádnou. Jen bych mu řekl: „Užij si to a těš se na to, co přijde, bude to super.“ Jsem zastánce toho, že nelituji ničeho, co se stalo, protože i špatná rozhodnutí měla svůj smysl. Je potřeba vnímat chyby, průšvihy, špatné momenty a rozhodnutí v jiném světle. Tohle se dělo a dít bude, ale nějakým způsobem nás to posouvá, i když nám občas docela dlouho trvá přijít na to, jaký to mělo smysl. Pokud jsme ale schopni si to najít, pak se můžeme na průšvihy těšit i do budoucna. Svému mladšímu já bych tedy neporadil nic, jen bych mu řekl, ať se těší na to, co přijde, a ať se nevyhýbá chybám, protože se mu pak budou hodit.