O emocích jsme toho u nás publikovali už skutečně mnoho. Když uvádím „u nás“, myslím tím v essential college nebo v Institutu aplikované psychologie. Na druhé straně v oblasti emocí je toho tolik co prozkoumat, že je stále o čem psát. Zvláštní pozornost je potřebné věnovat tzv. similárním emocím. Tedy takovým, které jsou si velmi podobné. A to strach a obava rozhodně jsou.
Na úvod je nezbytné uvést, že emoce, pocity, nálady chcete-li, mají svá pravidla. Každá emoce, a že jich je tedy mnoho, má svoje vazby na další pojmy, které pro nás hrají klíčovou roli. Tedy každá emoce je vždy spojena s biochemií a fyziologií těla. Jinými slovy se každá emoce projevuje v tom, co se odehrává v našem těle za procesy, a také se projevuje tím, jaké látky jsou produkovány žlázami s vnitřní sekrecí (tzv. endokrinní žlázy) a následně kolují v těle, třeba v krevním řečišti. Při kontaktu s osobou, ke které máme silnou vztahovou vazbu (kupříkladu partner), produkujeme dopamin (radost), oxytocin (vzrušení), vazopresin (sympatie a následné objetí) apod.
Dále je každá emoce spojená s prožitkem. Tedy u výše uvedeného příkladu se během kontaktu s partnerem objeví v jednom okamžiku silné nadšení z toho, jak jsme ho dlouho neviděli a těšili se na něj.
Další spojení emoce je s výrazovou složkou. Tedy v tomtéž případě se na tváři objeví překvapený výraz nadšení a třeba i slzy štěstí.
Pokračujeme-li dále, každá emoce je spojená i s chováním. A v tomtéž příkladu můžeme pozorovat rychlý pohyb, až běh v ústrety druhému a vřelé objetí. To však není nic nového.
O čem se tolik neví, je fakt, že kromě výše uvedeného je každá emoce taktéž spojená s potřebou. A tato emoce vlastně představuje jakýsi signál, jenž nás upozorňuje na to, co opravdu potřebujeme. Skutečnost, že prožíváme nějakou emoci, tedy něco uvnitř cítíme, je velmi, skutečně velmi hodnotná informace o tom, co v danou chvíli opravdu potřebujeme. Takže třeba prožitek hněvu, i když se to leckomu může zdát jako nepříjemná emoce, obsahuje zpravidla skrytý signál, že si máme obnovit hranice. Neboť jsme dopustili, že se nám někdo za ně dostal, což v nás přirozeně vytváří silné napětí a máme tendenci se bránit.
Vybaveni tímto úvodem se můžeme směle pustit do konkrétních dvou emocí, které jsou si velmi blízké a často jsou buď spojovány dohromady, či zaměňovány jedna za druhou.
JAKO OBVYKLE U EMOCÍ PLATÍ DVĚ JIŽ ZNÁMÁ A NEPRŮSTŘELNÁ PRAVIDLA:
- Za to, jak se cítíme, jsme zodpovědní jen my sami.
- Žádná emoce není dobrá ani špatná, pozitivní nebo negativní. Emoce zkrátka a jednoduše je.
Strach
Užitečně nás informuje o tom, že jsme vystavení přímo hrozícímu či trvajícímu nebezpečí, které může mít až život ohrožující dopad. S ohledem na to, že je to jedna z evolučně nejstarších emocí, prošla minimální změnou. A obvyklá paleta reakcí organismu je zpravidla malá; útěk či útok. Jistě, závisí na tom, jak intenzivní uvedené nebezpečí skutečně je.
Jak jsem již napsal, je patrné, že útočné či útěkové reakce můžeme pozorovat nejen u lidí, nýbrž jsou také evidentní u zvířat bez rozdílu jejich druhu. Ano, i zvířata prožívají strach.
Strach je spojený s vjemy, které v přítomném okamžiku zaznamenáme; vyhodnotíme to zpravidla cestou amygdaly (párová mozková struktura) a podle intenzity nebezpečí reagujeme. Všimněte si, prosím, jak uvádím sousloví „v přítomném okamžiku“. Strach totiž nikdy jindy neexistuje.
U nás, lidí, oproti zvířatům, máme navíc myšlení a vůli. Tedy se na základě vjemu a jeho vyhodnocení ještě před reakcí můžeme rozhodnout, zda opravdu budeme reagovat takto černobíle, či jinak.
Je však fakt, že pokud odbočíme přímou reakci, která se evolučně nabízí, a například během náročné autonehody se místo útěku ovládneme a zůstaneme čelit situaci a třeba pomáhat ostatním, je zapotřebí prožívané emoce opečovat zdravě později, abychom si nevytvořili post-trauma, nebo dokonce post-traumatickou stresovou poruchu.
Obava
Odborná literatura se o této emoci vyjadřuje jako o formě strachu, která je méně intenzivní a je snadno zpracovatelná. Já s tím osobně souhlasím pouze v případě, že se jedná o základní obavy, které si dokážeme uvědomit a následně s nimi zdravě pracovat tak, aby nám sloužily. Jedná-li se o silné či zřetězené obavy, rozhodně je zapotřebí o ně pečovat ihned a leckdy pro jejich zdravé zvládnutí potřebujeme někoho, kdo nám s tím kvalifikovaně pomůže.
Obava se od strachu v podstatě liší tím, že je prožívaná totožně jako strach, ačkoliv neexistuje žádné přímo hrozící či trvající nebezpečí. Je totiž jen v naší mysli. Tedy konkrétně uvedeno se jedná o představy naší mysli, které jsme si vytvořili či jsme dopustili, aby nám je injektoval někdo jiný, a my k nim přistupujeme jako k vlastním vizím. A k těmto představám si připojujeme obavy.
Pro dotyčného člověka, který se obává, jak dopadne to či ono, není podstatné, zda vy to vidíte reálně, nebo ne. On to tak prožívá a nemá smysl mu cokoliv vysvětlovat, objasňovat, přesvědčovat apod. Pokud si to neuvědomíte a budete jednat intuitivně, obvykle způsobíte rezistenci, odmítání nebo rozladění, hněv, či dokonce vztek.
Je fakt, že o emocích bychom si mohli dny až týdny povídat nebo číst desítky až stovky knih. A pořád bychom se dozvídali nové poznatky a znalosti. Jen u nás na essential college trénujeme emoce 2–3 měsíce, aby jim klienti nejenom rozuměli, hlavně aby s nimi uměli být v přirozeném kontaktu, dokázali je přijmout a zdravě zpracovat. A to jak u sebe samotných, tak i ve všech vztazích, do kterých vstupují a chtějí je mít konstruktivní.
Pojďme se na to podívat ryze prakticky.
Prosím, vnímejte tyto podněty jako velmi zjednodušený návod, který není všespásný. Vždy klientům říkáme, že emoce je zapotřebí umět prožívat zdravě a vnímat je jako spojence. Tedy neexistuje generální pohled, který všem pomůže a zachrání je. Existuje jen individuální způsob, který si každý potřebuje zodpovědně najít sám a aplikovat jej v reálném životě tak, aby opravdu zjistil, zda je to jeho zvládání emocí zdravé a užitečné jak pro něj, tak často i pro ostatní.
JAK ZVLÁDNOUT STRACH U SEBE?
S ohledem na to, co jsem popsal výše, je postup zpravidla přímočarý:
- Zůstaňme si co nejvíce vědomi toho, že se nám TO děje právě teď, v přítomnosti.
- Pokud se nám vlivem síly či intenzity nebezpečí nebude dařit zůstat v ostražité pozornosti i přes vědomou snahu, nechme v klidu a bez studu reagovat naše tělo i mysl zcela intuitivně. Nechme jej převzít kontrolu, následujme jej, poradí si.
- Daří-li se nám být ve vědomé ostražitosti, máme napůl vyhráno. Stačí se nyní rozhodnout podle následující prioritizace:
a. Jestli jsem v ohrožení, potřebuji přežít.
b. Pokud nejsem ohrožen na životě, chci být prospěšný jiným?
c. Pokud chci být prospěšný jiným, jak to udělám, abych nebyl ohrožen na životě?
Poté zpravidla ihned následuje konání.
JAK POMOCT ZVLÁDNOUT STRACH OSTATNÍM?
- Je to jako v kterékoliv jiné ohrožující situaci. (Například v letadle, poklesne-li tlak v kabině a spustí se respirátory; instrukce před každým letem říkají, že nejprve je nasadíte sobě a až poté se staráte o ostatní. Je to naprosto neprůstřelné pravidlo právě proto, že pomáhat ostatním můžete až ve chvíli, kdy jste zvládli zajistit sebe. K čemu by totiž bylo, že sami bez podpory vlastního dýchání bojujete s nasazením u svých blízkých?)
- Jste-li fit, nejprve pozorujte, zda je dotyčný s ohledem na předchozí zvládání (u sebe) schopen zůstat v ostražité pozornosti, či zda jedná zcela intuitivně na vlně automatických reakcí. V obou případech můžete být prospěšní.
a. Při intuitivní reakci mu pomozte právě například s útěkem.
b. Při rozmýšlené reakci mu můžete pomoci jak s rozhodováním, tak i s následným konáním.
Nezapomeňte, že vždy ihned poté, co odezní nebezpečnost situace, se potřebujete k prožívanému strachu vrátit pečujícím způsobem a dát si prostor pro jeho zpracování. Uvědomte si, že během prožitku strachu je vaše tělo vystaveno často až extrémním dávkám adrenalinu, což má nedozírný vliv na mnoho orgánů ve vašem těle (srdce, játra, svaly apod.) a ty potřebují relaxaci. Navíc mimo fyzickou stránku vašeho těla potřebujete opečovat i tu psychickou právě proto, aby nevzniklo post-trauma.
Nedopřejete-li si tuto péči, právě hrozí, že vlivem neuzavřených či nezdravě zpracovaných stresových zážitků narůstají vaše sklony vracet se k tomu často nevědomě, což už je prožívání obav.
Jak u sebe zvládnout obavy?
Nejprve si potřebujete uvědomit, že v dané chvíli nic nehrozí. Že se jedná o vaše představy. Tohle odlišení je klíčové, protože vám pomůže udělat si jasno, že nejste v situaci skutečného nebezpečí, a tím pádem potřebujete postup, viz výše popsané zvládání strachu.
Další věc, která vám po uvědomění pomůže, je připustit si, že TO, co právě prožíváte, je vaší zodpovědností, neboť jste zdravě a dostatečně neopečovali nějaký svůj předchozí prožitek strachu a nyní se vám vrací; často aniž byste věděli, odkud tedy skutečně pochází.
Není zapotřebí teď hledat spojitost. Důležité je zůstat v dané situaci, aniž byste z ní utekli, a čelit tomu zodpovědně.
1. KROK – Vyslovte (a klidně nahlas): „Dobře. Bojím se. Přijímám to, že se bojím… (Doplníte to konkrétní a opravdové pojmenování bez zkreslení.)“
Dokud se nespojíte se svou obavou natolik, že pocítíte, jak slábne její vliv na vás, tak jste v procesu přijímání a opakujte uvedenou větu (či její podobu, která vám funguje). Pokud obava neslábne, nepřijali jste ji. Mechanické opakování nikam nevede, potřebujete skutečně prožít její přijetí.
2. KROK – Cítíte-li slábnutí obavy, pokračujte otázkou: „Co teď, když se bojím…? (Doplníte to konkrétní a opravdové pojmenování bez zkreslení.) Co skutečně potřebuji a bude pro mě a pro ty, na kterých mi záleží, to nejzdravější?“
I zde vytrváte v kladení si otázky, dokud nepřijde úplné uvolnění tím, že odpověď, kterou najdete, dokončí rozpuštění obavy. Poctivě, trpělivě a snášenlivě počkáte a každou odpověď, která na uvedenou otázku přijde, necháte projít jen tím, jak se cítíte.
Zapomeňte na myšlení, to vám tam bude dělat paseku zpravidla tím, že to jediné, co myšlení dokáže posoudit, je to, zda to dává smysl. Jenže smysl bude dávat při obavě i to, že si dáte cigaretu, čokoládu, zavoláte kamarádovi, abyste si mu postěžovali, a tisíce dalších možných útěkových strategií, které sice vypadají, že vám poskytnou momentální úlevu, ale obavu nerozpustí. Ona se vrátí, a tak si půjdete dát další cigaretu, zahrát hru či pustit hudbu apod.
Až teprve to, co ve vás na emoční, pocitové úrovni způsobí uvolnění bez potřeby utíkat, bude pravděpodobně to, co označuji za zdravé a prospěšné. Pozor! Ne vždy to, co je zdravé, musí být příjemné!
Dokud zdravě nerozpustíte obavu zcela a dokonale, bude se vracet či se řetězit v jiné obavy. Bude vás oslabovat. Zpochybňovat. Spolehlivě zajistí, že si budete méně věřit. Budete náchylnější na limitující přesvědčení či pochyby obecně. Jak na ty, které mohou vznikat ve vás, či na ty, které o to snáze dovolíte injektovat ostatním do vás a vydávat je za vlastní. Budete si méně věřit. Budete méně sebevědomí. Budete zranitelnější.
Jak pomoci se zvládáním obav u druhého?
Abych se do toho pustil skutečně a opravdově, potřebuji mít tuto konkrétní obavu zdravě a prospěšně zvládnutou u sebe. Jinak budeme ve zřetězených obavách dva.
Postup je v podstatě velmi snadný. Buďte druhému parťákem v tom, abyste mu pomáhali s odlišením toho, co je zdravá strategie zvládnutí od prvoplánových nápadů, jak je možné kompenzovat obavu čímkoliv jiným. Pokud to bude možné, nedovolte mu utéct či pojmenovávejte, zda to, co právě hodlá udělat, není náhodou útěk.
Uvědomme si, že celý dnešní systém, v němž žijeme, je jedna velká konstrukce obav. Jak prosté a jednoduché. Ptáte se proč? Protože obavy jsou jedinečné prostředí pro manipulaci a ovládání. Obavy vždy oslabují, a tím poměrně přirozeně vytváří u slabých lidí závislost.
Slabé identity se ptají: „Co máme tedy dělat, abychom tohle či ono zvládli?“ Rádce se najde vždycky. A dnes, v době moderních technologií, nepotřebujete rádce ve fyzické podobě. Přijde elektronicky jako návrh zboží ke koupi. Jako možnost útěku formou zážitku. Jako to či ono.
A už jsme si na to tolik zvykli, že to nevnímáme jako útěk. Je přece normální, že se průměrně každých šest minut podíváme na náš mobilní telefon, zda je tam něco nového. Nějaká nová zpráva, notifikace či komunikace. A to děláme jen v případě, že mezitím náhodou nic nepřišlo, protože pokud s někým komunikujeme, trávíme u zařízení i hodiny. A to přece vnímáme jako „normální“.
Zkuste si představit, jaké by to bylo podívat se každých šest minut do sebe. A místo té minuty v mobilním zařízení pobýt minutu v sobě. A hledat. Nebo jen nechat život a čas plynout a počkat, co se vynoří. Věřte nebo ne, žili bychom mnohem bohatší život. Byli bychom mnohem svobodnější v naší mysli i prožíváním. To se ale systému, v němž žijeme, nelíbí, protože on nás chce mít pod kontrolou. Systém chce předvídat a ovlivňovat, co budeme kupovat, kde budeme bydlet, koho budeme volit, jak se budeme rozhodovat apod. A to lze jen u závislých lidí, ne u svobodných.
Na tento svět jsme přišli nazí. Stejně tak i odejdeme. Nic nevlastníme. Tak pojďme méně lpět, abychom mohli méně trpět.
Dělejte něco pro to, jak se máte. Nikdo jiný to za vás neudělá.
