Jaké bylo vaše poslední opravdové dobrodružství? Myslím takové, kdy vám tuhla krev v žilách. Kdy strach naplno převzal kontrolu a splnil svůj účel. Fotograf a cestovatel PETR JAN JURAČKA se již podruhé v životě rozhodl zdolat Manáslu. Jednu z osmitisícovek v Nepálu, v pořadí osmou nejvyšší horu světa. Ani napodruhé se Petrovi nepodařilo vrchol pokořit, přesto je dnes šťastný, protože se vrátil v pořádku ke své milované ženě Zuzce a dvěma dcerám. Chybělo málo a vše mohlo být jinak. Naštěstí strach zafungoval a zachránil Petrovi život. Pojďme se podívat na Petrovo napínavé vyprávění vytržené z fotografova cestovatelského deníku.
Ráno je jako z pohádky. Slunko se prodírá pootevřenými okenicemi a prosvítá skrze částečky prachu vznášející se ve vzduchu. Chalupář Honza opatrně šmejdí po staré dřevěné podlaze, aby mě nevzbudil. Na starých kamnech potichu vaří ovocný čaj, zatímco já ještě ležím na palandě a nechávám se pomalu budit vůní chleba se sádlem, solí a cibulí, na který mám najednou takovou chuť. To by bylo krásné horské ráno, co? Jenomže ten sen se rychle rozplyne, jako chuť sádla, na kterou si budu muset počkat až domů. Honza i já otevíráme oči současně. Neudržované vousy, popraskané rty, spálená kůže na obličejích, únava. Namísto palandy ležíme zkroucení na karimatkách v bezmála sedmi kilometrech nadmořské výšky. Čaj vaříme ze sněhu na dvou vařičích současně, ale to až po čase. První jídlo jsme schopni pozřít kolem desáté dopoledne, dehydratovaná ovesná kaše s malinami a s kávou jsou vyzkoušenou jistotou i v době nechutenství. Všude kolem stanu je příšerná zima, ve spacáku je ale dobře. Když otevřeme předsíňku, výhled do ledovcového údolí pod námi je brutální a okamžitě nám nahrazuje veškeré dosavadní strádání. Kdyby nám nad hlavami nekroužily od svítání vrtulníky, lehce bychom alespoň na chvíli zapomněli na události včerejšího dopoledne. Pořád tak nějak nemůžeme uvěřit tomu, co se včera stalo. Dva mrtví lidé, stejní jako my dva, na tak krásném místě. Teď se všichni snaží dostat dolů dalších sedm raněných, kteří se nedostali večer do helikoptér marně kroužících v mlze. Naší pomoc ale nikdo nepotřebuje. Je tu hodně šerpů i vůdců. Zvládnou to lépe jak my dva. Naše práce spočívá v tom nepřekážet a počkat do večera, až ten svah bude zase zmrzlý a bezpečnější. Alespoň tak si to malujeme. Vyrazit tam přes horké poledne, v době tajících seraků a odtrhujících se sněhových vrstev, to by nás ani ve snu nenapadlo.
Všichni zranění odletěli naštěstí brzy, do svahu nastoupil fixní tým a během dopoledne byla cesta do čtvrtého výškového tábora opět zafixována. V tu chvíli se do ní vrhla dobře polovina trojky a kolem našeho otevřeného stanu se počalo trousit procesí. Orloj sebevrahů! Tak jsme jim říkali. „Jsou to idioti! Včera touhle dobou se tam umíralo. Chtějí to trumfnout?“ rozčílil se Honza a nabídl mi vegetariánskou paštiku v iluzorním bezpečí našeho přístřešku zmítaného větrem. Přečkali jsme tak celý den vedením důležitých řečí o kávě, budoucnosti komerčních expedic a našem postupu, který byl následující: počkat do večera, nazout mačky a bágly, vylézt během asi pěti hodin do čtyřky, tam rychle uvařit čaj a vyrazit k vrcholu. Mně se plán moc líbil, nevadí mi dlouhá fyzická námaha a mohli bychom stihnout pěkné světlo během závěrečného stoupání. Pro vytrénovaného fotografa ideální plán. Náročnosti takového postupu jsem se nebál, makal jsem na sobě dost. Honza si úplně nevěří, ale zkusí to.
S Trávou jsme vyráželi z trojky mezi posledními už za tmy. Mačky v ledu doslova cinkaly, všechno už bylo krásně omrzlé, čas akorát. Náskok, který jsme dali těm před námi, se však ukázal být jako nedostatečný, do hodiny jsme byli ve frontě několika desítek lidí s lahvemi stlačeného kyslíku na zádech. Přesto byli pomalí, na strmém svahu nám překáželi, a já začínal být velmi naštvaný z neustálého čekání na další postup. Několikrát jsem v nucených odpočincích padal do krátkých pomíjivých spánků, trvajících řádově jednotky sekund. Obvykle se mi zdálo, že stoupáme kolem jedné horské chalupy za druhou, že nás koulují místní děti nebo že jsme to přešli a musíme se kousek vrátit. Bylo to frustrující! V jeden moment jsem se hodně naštval, až mě to samotného vyděsilo. Nebývám obvykle tak agresivní, jako jsem byl dnes. Rychle jsem se snažil uklidnit a smířil jsem se s tím, že namísto pěti hodin půjdeme více jak sedm. Neustále jsem hýbal prsty v rukavicích a kopal mačkami do ledu, aby mi neomrzly stydnoucí prsty na rukou a nohou. Poprvé v životě jsem se pohyboval v nadmořské výšce nad sedm tisíc metrů.
V jeden moment mi došla trpělivost a vypnul se z lana. Hůl jsem nahradil cepínem a začal stoupat výrazně rychleji vedle štrůdlu blikajících čelovek. Přiznám se, že nově nabytá svoboda se mi líbila. Napodoboval jsem mnohdy pohyby, které jsem znal jen z televize, ale šlo mi to. Byl jsem rychlý, bylo mi teplo, bylo to fajn. Má svoboda skončila u ledové stěny, pod kterou jsme všichni čekali, až ji uvolní „špunt“, jak přezdíváme zaseknutému klientu některé z agentur. „Do prdele! Ten špunt je Tereza, ty vole!“ slyšel jsem poprvé v životě sprostě křičet Trávu. Honza se rychle odepnul a o minutu později již pomáhal Terce s každým pohybem, který láskyplně komentoval klidným hlasem. Jen co byla nahoře, předběhl jsem zbytek fronty a ledovou stěnu vyběhl na mačkách s absolutně bezchybně sekaným cepínem do přemrzlého ledu. Překvapilo mě to. Zajímavé, jaké dovednosti v člověku strach probudí. Nahoře jsem našel ztěžka sípající parťačku a vystresovaného náčelníka. Oba leželi vedle sebe na sněhu. Svět byl zase v pořádku. Jen Tereza bude do smrti znát tuhle pasáž jen z vyprávění. Strach nebo spíše úzkost, extrémní námaha a vypětí. Díky nim si tuhle část vůbec nepamatuje.
Po zbytek cesty jsme se uklidnili a stoupali v rytmu ostatních až do závěrečného traverzu. V něm se začaly výrazně měnit podmínky výstupu. Zvedl se silný vítr, klesla viditelnost a snížila se teplota. Všichni jsme začali zvenku rychle omrzat, moje neholená tvář na 79 sebe nabalovala hromady ledu. Snažil jsem se chránit nos i rty šátkem, kdykoliv to jen trochu šlo. Také aby se mi příliš nemlžily brýle. Začínal jsem mít pochyby, zda je tohle počasí stále ještě v souladu s předpovědí, ale bylo mi to zatím jedno. Stejně musíme nahoru, i přes zhruba třetinu ostatních lidí, kteří to raději otočili. Vítr mi šlehal do tváří a rychle zavál každou stopu, kterou se ve sněhu marně snažil zanechat Tráva přede mnou. Bylo to nekonečné a trochu monotónní sekání do ledu, ale takové už je někdy lezení na hory. Šli jsme. Dřeli jsme. Vlhkost se vkrádala do rukavic, ale pořád jsem tomu dokázal čelit.
Asi po hodině strávené v traverzu se vítr zvedl natolik, že bylo jen velmi těžké v něm i stát, natož jít. „Serte na jištění, makejte do stanu!“ zařval na mě šerpa Temba a já v dálce zahlédl světélka. Poslechl jsem jej, popadl cepín do obou rukou se zaťatými zmrzlými pěstmi v rukavicích. Jak jsem se ke světlu blížil, scenérie přede mnou byla děsivější a děsivější. Viděl jsem v tu chvíli tři stany, z nichž jeden na sobě nesl viditelné logo 14 Summits, ten byl tedy náš. Bylo v něm nejasně mnoho lidí, šerpa v předsíňce držel obě vstupní plachty, které se mu ze všech sil snažil vyrvat z rukou vítr. Foukalo natolik, že podle Beaufortovy stupnice síly větru bychom onen okamžik mohli nazvat vichřicí, přesněji orkánem. Do našeho stanu už bych se nevlezl, a tak jsem se snažil najít malé místečko v jeho pomyslném závětří. Kupodivu tady přímo na zemi leželo několik bezvládných těl, mezi nimiž jsem si našel místo i pro sebe. Ledová zem studila i přes naducaný péřový oblek, ale vítr mi absolutně neumožňoval ani pomyslet na to, že bych z batohu vyndal péřovku či mikinu. Okamžitě bych o ně přišel. Lehl jsem si tedy na zem a zvažoval, jak dočkám rána. Po několika minutách jsem k sobě přivinul francouzskou dívku Marianne, kterou potkal stejný osud. Objali jsme se v těch oblecích jako dva tučňáci a snažili se vymyslet strategii přežití do rána – hlavně neusnout! Sestup byl nyní zcela nemyslitelný, v tom větru bychom nikam nedošli, možná bychom ani nenašli cestu. Bylo 28. září 2022, tři hodiny a třicet sedm minut ráno, teploměr na batohu ukazoval -21,2 °C, výškoměr na ruce 7 469 metrů nad mořem a já neměl ani potuchy, co s námi bude dál.
„Peter? Peter, where are you?“ zaslechl jsem najednou a viděl postavu, která mě chytla za rameno a vedla do našeho dvoumístného stanu, ve kterém se pro mě i pro Marianne našlo ještě místo, přestože se uvnitř tísnilo již deset lidí. Zul jsem si mačky, rychle si sundal batoh a otevřel jej v předsíňce. Málokdy jsem hrdý na své jednání, na svá rozhodnutí. Ale tady to byla výjimka. S chladnou hlavou jsem absolutně neřešil foťák ani objektivy. Dovnitř do stanu jsem hodil svojí péřovku, mikinu, péřové rukavice, termosku s vodou a láhev s čajem. Pro ostatní. Zbytek batohu jsem zahodil před stanem s vědomím, že jej už nikdy neuvidím, ale že nic z toho dalšího, co v něm je, nepotřebujeme k přežití. Injekci dexu a léky pro záchranu života jsem měl v náprsní kapse svého obleku, a tak jsem skočil do stanu mezi ostatní. Rychle jsem si prohlížel tváře ostatních, Trávova byla nejstrhanější. „Půlka těch lidí venku mimo stany to do rána nepřežije, tohle je špatný!“ řekl mi stranou a bylo vidět, že to není jeho jediná starost. Hned za Trávou se v rohu krčila postava s akutní výškovou nemocí. Nemohl jsem jej ani poznat, dokud si do stehna sám nepíchnul první záchrannou injekci. Náš Martin! Do prdele, Martin! Byl na smrt.
Vítr bušil do stěn stanu, museli jsme na sebe křičet, když jsme si chtěli cokoliv říct. Najednou mi došlo, že v tom batohu, který patrně již odletěl někam do údolí, je přeci jen předmět, na kterém mi záleží. Snubní prstýnek! Sundal jsem jej z ruky před několika dny, aby mě neohrozil, pokud mi natečou tady nahoře prsty. Teď jsem svoje rozhodnutí proklínal. Přijít o foťák, náhradní rukavice, o batoh… prosím. Ale umřít bez prstýnku? Ani omylem. Nemohl jsem ven, a tak jsem se jen naštval uvnitř stanu sám na sebe a rozhodl se dneska přežít.
