Co dělat, když necítím lásku?
Tuto otázku jsem dostal v jedné zprávě od posluchačky podcastu Myšlením na vrchol a s podobnou otázkou jsem se loučil také s dalšími posluchači poslední epizody s názvem Co je to LÁSKA a proč o ni přicházíme. Nejprve bych rád poděkoval za všechny zprávy a zkušenosti, které jste sdíleli do mého e-mailu [email protected]. Dnes si dovolím podělit se o jednu zkušenost zase já.
Život jako semínko v půdě
Když se řekne slovo LÁSKA, tak převážná většina lidí si představí partnerský vztah, protože právě tam prožíváme lásku nejčastěji. Jak jsem ale psal v tomto vydání tištěného workshopu, tak jsem se naučil vnímat lásku jako zdroj veškerého vnitřního bohatství. Pro mě je to zdroj energie, o který je potřeba pravidelně pečovat. Jakmile péči zanedbáme, snadno nám do života místa lásky plyne zloba, smutek a další méně příjemné záležitosti.
Lásku tak můžeme prožívat každý den, a to ke všemu, co děláme. Záměrně nedávám příklady ze vztahů mezi partnery. Vzpomenete si například na činnost, kterou jste v dětství dělali s láskou? Činnost, ve které jste se dostali snadno do flow a měli chuť se neustále zlepšovat? Kdy naposledy jste se své dětské radosti věnovali?
Ne každý má v životě takové štěstí, že mu radosti z dětství vydrží celý život. Někdo se možná, jako malý kluk, nemohl dočkat každého fotbalového tréninku. Někdo třeba, jako malá holka, dlouho do noci hrál na klavír, maloval, vyšíval, zkrátka a dobře tvořil. A při oné tvorbě měl neomezené množství energie. Jako děti jsme neměly hlad a byly jsme neúnavní. Znáte něco podobného ze svého dospělého života? Já ano. Prožívám to vždy, když píšu třeba podcast nebo článek to FC Workshopu nebo když se zavřu do své dílny na chalupě a mohu něco tvořit rukama. Prostě v tu chvíli dělám věci s chutí a radostí.
Nebudu vám ale lhát. Ne vždy se mi to takhle daří. Jsou občas momenty, kdy se musím do práce dlouho přemlouvat. Jsou to momenty, kdy mě činnosti tolik nebaví a nedokážu se soustředit. A vždy je to v momentu, kdy se nechám někým nebo něčím rozhodit. Například si přečtu nepříjemnou zprávu na internetu. Nebo mě rozhodí chování některého z kolegů v práci, případně se nechám úplně zbytečně vytočit totální banalitou a lumpárnou u dětí. To vše jsou momenty, kdy nejsem schopen cítit lásku. Jsou to momenty, kdy dovolím do svého vnitřního světa nechat proudit vztek, smutek, strach a další podobné emoce. A jak jsem již napsal v odpovědi posluchačce podcastu Myšlením na vrchol, když proudí do života zloba, lítost nebo vztek a jiné nezdravé emoce, tak do něj nemůže proudit čistá láska. A čím silnější jsou ony nezdravé emoce, tím méně lásky cítíme. Osobně si to představuji jako proud čisté vody, která nám dává v životě energie. Už ve školách nás přece učili, že život může být jen tam, kde je voda. Podle toho, jak kvalitní vodu máme, tak stejně kvalitní život můžeme žít.
Zkuste si zasadit semínko do květináče a pravidelně ho zalévat vodou, která bude plná toxických látek nebo jiných jedů. Budete v takovém případě očekávat, že ze semínka vyroste krásná květina? Předpokládám, že ne. A podobně, jako v případě péče o zasazené semínko, můžeme pohlížet také na péči o vlastní život. Potřebujeme si jen zajistit co nejčistší zdroj energie. Jen tak můžeme vybudovat život, který bude dělat radost nejen nám, ale také dalším lidem.
Proč raději utíkáme?
Samozřejmě že není v lidských silách zajistit v moderní společnosti jen průzračně čistou vodu. To se možná daří mnichům v klášteře, kteří celé dny meditují někde v přítmí. Moderní společnost je dynamická a pořád se kolem nás děje něco, co nám může naši vodu zanést nečistotou. Ve výsledku ale ani to není špatné, přece i rostlinka v květináči potřebuje občas trochu toho humusu na pohnojení. Proto když se nám občas nedaří udržovat zdroj energie v životě průzračně čistý, nemusíme se na sebe hned zlobit a můžeme to vnímat jen jako trochu toho hnojiva, co nás může na konci dne jen posílit. Problém ovšem je, když si takového hnojiva pouštíme do života až příliš.
Chci tím říct, že jakmile si necháme svůj vnitřní svět nezdravě otrávit a utápíme se v nepříjemných emocích, je téměř nemožné začít ke stejné činnosti, případně ke stejné osobě cítit lásku. A když se nám to dlouhodobě nedaří a nevíme, jak z toho ven, nejčastějším řešením bývá útěk. Zkoušíme vymyslet řešení, jenže se nám to nedaří. Říkáte si proč? Odpověď můžete najít v tištěném workshopu Emoce + Rozum = Osud, kde jsme si řekli, že emoce je vždy silnější než myšlenka. Proto když nemůžeme nic vymyslet, tak zvolíme útěk, protože nás ty nepříjemné emoce už příliš vyčerpávají. Proto jdeme raději dělat něco jiného nebo se přestaneme stýkat s lidmi, kteří nám ublížili. V krajních případech to končí například výpovědí v práci nebo se přestaneme věnovat koníčku. Většinou to ale není kvůli náplni samotné práce nebo o koníčku jako takovému. Jen jsme si nechali činnost zprotivit nevhodně se chovajícím trenérem či kolegou. Moje otázka ale zní:
- Je to snad jejich chyba?
- Můžeme to ovlivnit?
- Proč přebíráme odpovědnost za chování, které není naše?
Vím, že někdy není snadné nebrat si osobně chování druhých lidí, když jsou jejich činy a slova namířená vůči nám a když nás vnitřně zraňují. Sám jsem se kdysi trápil druhými lidmi. K některým jsem cítil zášť. Nemohl jsem jim zapomenout jejich nečestné chování, a přestože oni sami na něj už dávno zapomněli nebo se kolikrát i sami omluvili, tak jsem se nemohl zbavit špatného pocitu, jenž znečišťovatel zdroj mé vnitřní síly. Časem jsem si ale uvědomil, že dokud budu přebírat odpovědnost za chování, které nemohu ovlivnit a které není moje, tak se stávám snadno zranitelným. Proto jsem se naučil o zdroj mé vnitřní síly pečovat a vždy když se najde někdo nebo něco, co mě rozhodí, tak si pokládám otázku: Co ti ublížilo?
S touto otázkou otevírám vnitřní dialog a hledám zdroj znečištění. Hledám tak důvod, proč najednou cítím vztek nebo zklamání. A když zdroj objevím, hledám cestu k odpuštění. Ne však kvůli lidem, kteří mi možná i zcela nevědomě ublížili, ale hlavně kvůli sobě. Abych přestal přebírat odpovědnost za chování druhých lidí a mohl znovu cítit lásku tak jako dřív. Už slavný olympionik Louis Zamperini kdysi řekl: „Odpuštění je jediným lékem na nenávist…“ Pokud neznáte fascinující příběh tohoto muže a chcete zjistit, jaké vnitřní bolesti se dokázal zbavit jen díky odpuštění, přečtěte si, prosím, tento článek s celým jeho příběhem.
Odpuštění vnímám jako prostředek, se kterým se můžu zbavit nepříjemných emocí, a vyčistím tak energii, která mi plyne do života. Někdy to ale není snadné o to míň, když člověk pořád někam utíká a neustále střídá životní role, když mu náhodou některá z nich už není příjemná. Proto je občas dobré odpoutat se od všech rolí, být jen sám sebou a pokládat si otázky, které nám ukážou další cestu životem. I proto čtenáři každého vydání FC Workshopu najdou za každým článkem pracovní listy, se kterými si mohou podobné otázky položit. Doufám, že i vám pracovní listy pomáhají a máte díky nim úspěšný a krásný den.
- Chybí vám v životě láska? Cítíte spíš zášť a nedokážete zapomenout na staré křivdy? Zamilujte se do života bez ohledu na trápení v minulosti v Kurzu vnitřního zesílení. Dvě stě stran pomoci ve dvou publikacích s reálnými příběhy, zkušenostmi a pracovními listy získáte jen zde.
- Potřebujete lépe porozumět svému vnitřnímu světu a pochopit význam všech emocí? Před strachem, lží ani vztekem člověk nikam neuteče. Naučte se vyrovnat se všemi emocemi a začněte znovu prožívat lásku v tištěném workshopu Emoce + Rozum = Osud. K dispozici jen zde.
- Líbí se vám myšlenky v podcastu Myšlením na vrchol? Udělejte další krok a aplikujte vše do svého života. Jako předplatitel FC Workshopu získáte každé dva měsíce sto stran myšlenek, zkušeností a příběhů s pracovními listy, které vám pomohou najít vlastní cestu za lepším životem. Předplatné FC Workshopu získáte zde.