Za agresí se často skrývá strach: Každé dítě potřebuje alespoň jednoho stabilního dospělého

Cesta k lidskosti vede skrze systém

Tomáš Morávek neměl od začátku v plánu věnovat se ústavní péči. Až náhodné setkání s dětmi z Klokánku na dětském festivalu změnilo směr jeho života. Jedno malé děvčátko ho tenkrát požádalo, aby za ní znovu přišel.

Slib splnil a přišel. Na místě však narazil na tvrdou realitu, kdy ho jedna z pracovnic upozornila, že je pouhý dobrovolník a nemá právo zasahovat do toho, jak se s dítětem pracuje. V ten moment mu došlo: pokud chce dětem opravdu pomáhat a měnit systém k lepšímu, musí se stát jeho součástí. Dodělal si potřebné vzdělání a vstoupil do světa ústavní výchovy.

Po deseti letech zkušeností v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) a v dětských domovech se rozhodl založit vlastní organizaci – Neohrožené děti. Cílem nebylo jen kritizovat nefunkční systém, ale v praxi ukázat, že s traumatizovanými dětmi lze pracovat jinak.

„Systém nahlíží na děti přes výkazy a tabulky. Těch týraných a zneužívaných dětí je prostě moc. Jenže to, co to dítě v krizovém momentu nejvíce potřebuje, není poučování nebo hodnocení. Potřebuje vědět, že na jeho životě záleží a že mu v ten daný moment někdo věří.“ — Tomáš Morávek, DiS.

Agrese jako volání o záchranu

V běžném životě i v výchově máme tendenci nežádoucí chování trestat. Pokud dítě zlobí, křičí nebo je dokonce agresivní, reagujeme často silou nebo odmítnutím. Tomáš Morávek však upozorňuje, že žádné dítě se nenarodí jako „zlé“. Chování, které dospělí vnímají jako destruktivní, bylo pro dítě v určité fázi jeho života klíčovým mechanismem přežití.

„Nenaučíme dítě chovat se lépe tím, že ho donutíme cítit se hůře. Když nám dítě ubližuje, často jen testuje, kde jsou hranice a zda náš vztah k němu vydrží i ve chvíli, kdy ukáže to nejhorší ze sebe.“ — Tomáš Morávek, DiS.