Prof. PhDr. Anna Hogenová: Smrt nás učí, jak žít

Smrt jako zrcadlo života

Paní profesorka staví na základech filosofie Martina Heideggera. Všechno, co vidíme, se podle ní ukazuje na pozadí bytí, prázdnoty, která se smrti nápadně podobá. Kdo k sobě pustí vlastní konečnost i s hrůzou, kterou přináší, postupně se smíří s její nevyhnutelností.

Bytí přitom není další věc mezi věcmi. Nedá se popsat ani odvodit z rozumových kategorií, jako je příčina a účinek. Je to skok, kterému Němci říkají Ursprung, prapůvod, a ten se v člověku musí zrodit.

„Když se člověk za života s tím bytím srovná, potká se se smrtí. A přestává se jí bát.“

Vědomí smrti nás podle ní osvobozuje od věcí, které nás nenápadně zotročují. Neznamená to ale, že na ničem nezáleží. Kdo najde svou pravou míru, nepřestává mít lidi rád, jen je přestává potřebovat.

„Ty věci nás vlastně hrozně zotročují, aniž bychom si to uvědomili. Čím je člověk bohatší, tím je na tom vlastně hůř.“

Auto potřebuje benzín a údržbu, nádobí je za hodinu zase špinavé. Tuhle nekonečnou „obstarávačku“ paní profesorka nazývá špatnou nekonečností, která život umrtvuje. Pravou svobodu od ní označuje řeckým slovem chórismos.

Láska jde do rizika

Láska je podle paní profesorky touha po ztraceném celku. Když někoho milujeme víc než sebe, děje se zázrak, o kterém psal Jan Patočka: přestáváme být jen v sobě a potkáváme sami sebe v tom druhém. Proto můžeme hluboce rozumět i básníkovi, který zemřel před dvěma tisíci lety.

Po zklamání se ale často začneme chránit a dávat jen tolik, kolik dostáváme. Paní profesorka v tom vidí technologické myšlení přenesené do vztahů.

„To je největší překážka opravdové lásky. Opravdová láska je dávající a ví, že jde do rizika.“

Dnešní pojetí lásky, zúžené na emoce nebo sex, označuje za „placaté“. Pravá láska je podle ní něco, co se nedá zabít.

Neutíkat před sebou

Návod, jak najít smysl, paní profesorka dát odmítá. Smysl se podle ní nedá vyrobit postupem, musí se v člověku zrodit, a to z bolesti, které se otevřeme.

„Dojdeš na dno té bolesti, na dno toho zoufalství, pustíš to k sobě. To většinou lidi nikdy neudělají. Hned si vezmou prášek, dají si panáka nebo jdou běhat.“

Mobil, zábava i honba za mocí fungují jako anestetika. Kdo méně cítí, méně i rozumí, světu i sobě.

Z toho vyrůstá i krásná myšlenka o synchronicitách. Kdo prožil smutek, prohru nebo křivdu, najednou zaslechne totéž v hudbě, v černošském jazzu nebo v básních Hölderlina. A teprve teď jim rozumí.

Doba vůle k moci

Lidé podle ní nejsou zlí, protože by chtěli, ale protože nemohou jinak. Kdo se nikdy nedostane k bytí, tomu zbude jen vůle k moci. Odtud pramení i krutost, se kterou se dnes setkáváme, včetně násilí páchaného dětmi.

„Když člověk strašně moc ukazuje, jakou má sílu, tak to jsou ti největší chudáci. Nemohou to nedělat jen proto, že se strašně bojí.“

U tragédií, kdy násilí páchají děti, se paní profesorka neptá, jak je potrestat, ale proč to nemohly neudělat. Kde měl třináctiletý kluk najít vroucnost, kterou nikdy nepoznal?

Co se dozvíte v kompletním rozhovoru

• Jak prof. Hogenová myslí na vlastní konečnost a proč k sobě smrt „pouští“ každý den

• Proč podle filozofa Jana Patočky nelze žít bez absolutna a proč věta „všechno je relativní“ sama sebe vyvrací
• Jak se můžete s bytím setkat i bez náboženství, takzvanou negativní cestou
• Proč je pravá poezie víc než „reflexe citu“ a čím ji okouzlil Hölderlin
• Jak rozumět lásce, která přetrvá, i když s námi daný člověk už není
• Co dětem dává opravdový domov a proč by neměly vyrůstat bez překážek
• Proč podle ní „všichni hrají divadlo“, i když vědí, co je pravda
• Jak souvisí smutek v hudbě s poznáním sebe sama a co mají společného Platón a Jung

Podívejte se na celý rozhovor s prof. Annou Hogenovou