Psychologie a duševní zdraví · Článek

Prof. PhDr. Lenka Krámská, Ph.D.: Proč raději utíkáme před láskou a jak moc nás bolí to, co v sobě dusíme?

Představte si, že jste jako děti vyrůstali v prostředí, kde chybělo citové teplo. Bylo tam chladno, a tak jste si podvědomě oblékli těžký zimní kabát a tlustý svetr. Tehdy vás to zachránilo – pomohlo vám to v tomto světě přežít. Jenže o třicet let později potkáte někoho, kdo z vás ten kabát nechce strhat, ale chce vás prostě jen lidsky zahřát a obejmout. Místo abyste pocítili úlevu, polije vás panika, otočíte se zády a utečete. Proč to děláme? Protože ten starý, těžký nános sice ničí naše současné vztahy, ale je to jediné „já“, které známe. Skutečná vřelost a zranitelnost nás paradoxně děsí, protože jsme se v ní nikdy nenaučili chodit. Raději zvolíme známé osamění než neznámé bezpečí. O tomto hlubokém lidském paradoxu a o tom, co se s námi děje, když dlouhodobě ignorujeme sami sebe, promluvila uznávaná klinická neuropsycholožka a psychoterapeutka Prof. PhDr. Lenka Krámská, Ph.D. V otevřeném dialogu přinesla témata, která se sice neposlouchají snadno, ale bez jejichž pochopení se v životě zkrátka nepohneme z místa.

15. června 2026

Tělo začne mluvit, když my mlčíme

Dnešní doba uctívá racionální výkon. Emoce – zejména ty jako vztek, naštvání nebo bezmoc – často odsouváme na vedlejší kolej jako projev slabosti nebo selhání. Učíme se držet je pod pokličkou. Jenže z biologického i psychologického hlediska je to fatální chyba.

„Pokud nebudeme v kontaktu se svými emocemi, můžeme žít životy velmi nespokojené a frustrované,“ varuje profesorka Krámská. „Byť jsme bytosti racionální, emoce jsou to primární, co nás informuje o nás samých, o druhých lidech i o tom, jak se s nimi cítíme.“

Náš mozek je neuvěřitelně mazaný obránce. Když se rozhodneme city potlačit, dokáže nám nabídnout tisíc logických a racionálních důvodů, proč jsme „v pohodě“ a proč všechno zvládáme. Lidé, kteří prožili těžké věci, tak často dokážou zatnout zuby, nepustit bolest ven a vybudovat si obdivuhodnou kariéru. Jenže ta potlačená energie z těla nikam nezmizí.

Paní profesorka ve své klinické praxi denně vidí lidi, u kterých se neprožité konflikty, toxické vztahy a permanentní přetížení promění v čistě tělesné příznaky. Člověk, který je podle všech lékařských vyšetření naprosto zdravý, zničehonic ztratí hlas, ochrne mu ruka nebo dostane těžké křeče, které k nerozeznání připomínají epileptický záchvat. Tělo zkrátka začne křičet to, co my sami odmítáme prožít a vyřešit.

Osvobozující pravda: Nemusíte odpustit na povel

Rozhovor přináší také jeden nesmírně úlevný pohled na téma, které populární psychologie někdy předkládá jako jedinou možnou spásu – na odpuštění. Ze všech stran slýcháme, že abychom se posunuli dál a uzdravili se, musíme lidem ze své minulosti odpustit. Podle profesorky Krámské je to ale pro mnoho obětí past.

Nutit se do odpuštění ve chvíli, kdy váš vnitřek stále cítí hluboký vztek a zlost, vede jen k falešnému klidu na povrchu, pod kterým to dál hnije.

„Jsou věci, které zkrátka podle mě nejdou odpustit,“ říká na rovinu klinická psycholožka. „Musíme jen přijmout, že se to stalo a bohužel se to stalo nám. Odpuštění nemůže být povelová záležitost. Je to jen případný vedlejší produkt toho, že se náš vnitřní systém uzdraví a my začneme žít v souladu sami se sebou.“

Nemusíte hrát divadlo před sebou ani před světem. Přijmout realitu své minulosti je daleko víc než předstírat odpuštění, které necítíte.

Otázka pro dnešní večer

Dokud nepochopíme, odkud pramení naše současné strachy, zdi a únikové strategie, budeme nefunkční vztahy, úzkosti nebo věčnou nespokojenost svádět na „špatný osud“, karmu nebo smůlu. Přitom klíč k dospělé svobodě držíme v ruce my – vyžaduje to však odvahu k absolutní upřímnosti vůči sobě samému.

Zkuste si dnes večer, až utichne denní shon a zhasnete světla, položit otázku, která celý rozhovor ukončuje:

„Žiju život takový, jaký opravdu chci žít? Je naplněný? A chci v tom, co prožívám dnes, pokračovat i za několik let?“

Pokud je vaše odpověď „ne“, možná je čas začít ten starý zimní kabát pomalu rozepínat.

Celý hluboký a lidský rozhovor s Prof. Lenkou Krámskou vás možná poprvé v životě inspiruje k tomu, abyste se podívali pravdě do očí a začali věci měnit. Celou epizodu najdete v sekci pro předplatitele kanálu Řešidlo.

Obsah pro členy

Pokračování článku je pro členy FirstClass. Jedno členství platí ve všech komunitách.

Vybrat členství

Už máte členství? Přihlásit se

Co si přečíst dál?

Prof. PhDr. Anna Hogenová: Smrt nás učí, jak žítNa smrt myslí každý den. Možná právě proto mluví o životě s takovou silou. Filozofka prof. Anna Hogenová v našem dalším rozhovoru otevírá otázky, kterým se většina z nás vyhýbá: co nám říká naše konečnost, proč se bojíme opravdové lásky a proč je dnešní doba tak krutá. Jak vlastně můžeme o smrti uvažovat?29. 10. 2026 · pro členyKdyž mozek zapomene, ale tělo si pamatuje. Proč tělo přehrává stará traumata a jak z toho ven?Myslíte si, že to, co se stalo před lety, je dávno pryč? Náš mozek a tělo si to často nemyslí. Významná klinická psycholožka Mgr. Hana Vojtová vysvětluje, proč nás nepříjemné vzpomínky zaplavují jako živá přítomnost, co je to disociace a jak v sobě znovu najít pocit bezpečí. Znáte ten pocit? Sněží, sedíte v teplém obýváku s hrnkem čaje, kolem vás je klid a jste v bezpečí. Přesto stačí jeden neopatrný tón v hlasu partnera, určitý pach nebo barva a do vašeho těla se zničehonic vlije mrazivá vlna úzkosti či hněvu. Logický rozum vám říká: „Vždyť se nic neděje! To, co tě tak ranilo, bylo před čtyřmi lety!“ Jenže vaše tělo reaguje, jako by ten strašný okamžik probíhal tady a teď. Proč tomu tak je? A jak se vymanit ze spárů minulosti, která nás drží jako neviditelné vězení? V premiérovém rozhovoru se náš moderátor ponořil do hloubky lidské duše společně se skvělou klinickou psycholožkou, psychoterapeutkou a autorkou knihy Trauma a disociace, Mgr. Hanou Vojtovou.26. 10. 2026 · pro členyPhDr. Mgr. Evžen Panovský – Tajemství našich předků: Jak rodová historie a mezigenerační vzorce utvářejí náš dnešní životKaždý z nás se v určitý moment života zastaví a položí si základní otázky: Kdo vlastně jsem? Odkud pocházím? A proč reaguji na svět zrovna tak, jak reaguji? Většina lidí hledá odpovědi v přítomnosti – v aktuálních vztazích, práci nebo osobním rozvoji. Jenže co když kořeny našich dnešních pocitů, úzkostí, ale i výjimečných darů leží hluboko v minulosti? Do studia jsme přivítali dalšího vzácného hosta – PhDr. Evžena Panovského, klinického psychologa, psychoterapeuta a autora knižní novinky Rodokmen v příbězích: Psychologické bádání v rodové historii. Pohled Evžena Panovského je fascinující právě tím, že propojuje dva světy, které spolu na první pohled nemusí zdánlivě souviset: genealogii a psychologii.19. 10. 2026 · zdarma
Všechny články