Proč oběti domácího násilí mlčí a co jim pomáhá? Pravda hojí, říká forenzní psycholožka Ludmila Čírtková

Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., dr. h. c., renomovaná forenzní psycholožka, soudní znalkyně a dlouholetá spolupracovnice Bílého kruhu bezpečí v rozhovoru odkrývá hluboké psychologické mechanismy, které obětem brání násilí oznámit, a vysvětluje, proč loajalita k tyranovi paradoxně signalizuje to nejkrutější týrání.

Neviditelná mříž: Proč oběť raději mlčí?

Když se stane trestný čin, okolí si často klade přímočarou otázku: „Proč to neoznámí? Proč neodejde?“ Podle docentky Čírtkové jsou však důvody schované v hlubokých vnitřních šuplících lidské psychiky. Prvními pocity oběti totiž překvapivě nebývá touha po pomstě, jak se často mohou domnívat právníci, ale paralyzující stud a vina.

„Trestný čin změní naše postavení v rámci sociální hierarchie. Viktimizaci můžeme označit jako sociální prohru či ztrátu. Ponížení a devalvace pak vedou k tomu, že stud oběti zalepí ústa,“ vysvětluje Ludmila Čírtková.

S tím úzce souvisí takzvaná iluze kontroly – přirozené nastavení naší mysli, která potřebuje věřit, že svět je přehledné místo a svůj život pevně režírujeme. Když je tato iluze brutálně narušena, mozek oběti začne bezděčně pracovat s chybou zpětného úsudku (princip „po bitvě každý generál“) a generuje drtivé otázky: Co jsem udělal/a špatně? Nemůžu si za to sám/sama?

Když tělo i mysl zamrznou

Významným milníkem v české legislativě byla nedávná změna skutkové podstaty znásilnění. Ta konečně reflektuje fakt, že lidská reakce na ohrožení nezahrnuje pouze boj nebo útěk, ale také zamrznutí.

„Zamrznutí je biologicky podmíněný, protektivní program jak přežít patovou situaci. V extrémním stresu je naše svobodná vůle doslova odstřižena disociativním mechanismem. Mozek se rozpojí, aby ochránil šedou kůru mozkovou před zahlcením stresovými hormony. Oběť nemůže křičet ani ovládat své tělo. Často popisuje pocity, jako by byla v bublině nebo se viděla shora,“ popisuje forenzní psycholožka drsnou realitu obranného systému těla.

Pokud toto trauma zůstane neléčené, psychika funguje jako rozbitá. Člověk dokáže normálně chodit do práce a starat se o rodinu, ale pod povrchem dřepí zraněné části, které se při setkání se spouštěčem nekontrolovaně proderou ven v podobě děsivých flashbacků.

Trauma bonding: Když se tyran stává zdrojem komfortu

U dlouhodobého vztahového násilí mluvíme o ještě rafinovanější anomálii – střídání „cukru a biče“. Jelikož nikdo nedokáže ubližovat nepřetržitě, chvíle teroru střídají okamžiky klidu.

„Když partner po útoku odešel a práskl dveřmi, strach opadl, ale okamžitě nastoupila biologická potřeba přichýlit se k někomu živému, získat ochranu. Oběti pak touží po tom, aby se tyran vrátil, pohladil je a omluvil se,“ popisuje Čírtková zmatení lidského mozku.

Při systematickém vymývání mozku začne oběť věřit tvrzením, že je nula a za všechno může sama. Vzniká traumatem vynucená přilnavost (trauma bonding). V soudní síni pak takto psychicky rozbitý člověk vystupuje vůči svému trýzniteli loajálně a tvrdí, že sám provokoval.

„Zde dělají někteří znalci fatální chyby, když takovou loajalitu interpretují jako komplikované soužití, a nikoliv jako trestný čin. Přitom platí základní poučka: Čím loajálnější oběť k tyranovi je, tím pravděpodobněji jde o extrémně závažné týrání,“ varuje soudní znalkyně.

Nátlaková kontrola

Nejnebezpečnější formy domácího násilí nestojí na modřinách, ale na nátlakové kontrole. Tyran kontroluje online i offline svět partnera, zakazuje kontakty s rodinou, diktuje, do jaké práce smí chodit, či zda si smí umýt hlavu.

Cesta ven z bludiště nátlakové kontroly a prožitého traumatu nebývá přímočará, ale jak připomíná docentka Čírtková, prvním a nejdůležitějším krokem k uzdravení je bezpečné prolomení hradby mlčení.

Teprve když pravda vystoupí ze stínu, ztrácí tyran svou neviditelnou moc.

Pokud vás toto téma zasáhlo a chcete do psychologických i právních souvislostí viktimologie nahlédnout ještě hlouběji, nenechte si ujít kompletní rozhovor, který je k dispozici pro předplatitele.