Jiří Charvát: stand-up komik, který tvrdí, že žádné „já“
Co když nejste tím, kdo žije váš život, ale samotným tím životem? V novém díle podcastu hovoří Pavel Mirovský s Jiřím Charvátem — stand-up komikem, lektorem a autorem, který se dlouhodobě věnuje konceptu ne-já a neduality. Rozhovor o tom, proč nás utrpení spojuje, co dokáže společný smích a proč je nejtěžší zkušeností obyčejné prázdno na vlastní posteli. „Je dobrý nebejt z toho v nervu, protože tohle je celej smysl toho života, že pinkáš míček a že ti zase letí zpátky. (…) Vidím, že člověk není nic samostatnýho, ale člověk je tenhle tenisovej zápas.” — Jiří Charvát
Stand-up jako úleva
Charvát propojuje dva světy, které spolu na první pohled nesouvisí: hluboká duchovní témata (spiritualita) a stand-up komedii. Sám pro to má jednoduchý důvod — obojí podle něj ulevuje jazykem.
„Stand-up se věnuje většinou tématům v lidským životě, který jsou těžký, divný, strašidelný, hloupý — žehráš na život, co to není a co by si chtěl, aby to bylo.“ A tím, že se publikum směje, něco se stane. „Tady se tomu zasmějí s ostatníma. Vidí, že lidská zkušenost není osobní prokletí, ale že je sdílená. A to utrpení nás spojuje s ostatními lidmi.“
Stand-up je způsob, jak se mu zasmát s ostatními — místo abychom u toho byli sami a plakali.
„Vidím, že neexistuju“
Když Mirovský přejde k tomu, jak Charvát koncept ne-já zakouší v běžném životě, dostane se odpověď, která zní zprvu paradoxně. „Já v podstatě vidím, že se otevřou oči. A teď být člověkem v podstatě znamená, že neustále interaguješ se světem.“
A trvá na tom především jako na biologickém pozorování, ne na duchovní teorii. Lidský organismus podle něj neustále chňapá po věcech — po vjemech, po pocitech, po vzpomínkách — a snaží se z toho slepit pocit pevné jednotky, která trvá. Jenže nic z toho ve skutečnosti netrvá. „Otočím hlavu, jsem dveře, otočím hlavu, jsem tady závěs, milion věcí skrz mě, ani ne mě, prostě milion věcí neustále proudí,“ popisuje. To, čemu říkáme „já“, je to neustálé chňapání něčeho.
Prázdno na posteli, ze kterého chceme utéct
Možná nejsilnější moment rozhovoru se týká obyčejné situace. Doma na posteli, odložený telefon, prázdno. A teď ta mysl říká: a co teď?
Toto prázdno je svým způsobem svírající. Cítíme afektovanou reakci — sáhnout pro telefon, vyplnit ten moment, dát si jakýkoliv podnět. Charvát cituje psychiatra Stanislava Grofa: tohle všechno se tady pustilo, abychom nemuseli čelit věčnému prázdnu, které tu doopravdy je.
Není to filozofie. Je to každodenní mechanismus, který většina z nás zná.
Obsah pro členy
Pokračování článku je pro členy FirstClass. Jedno členství platí ve všech komunitách.
Vybrat členstvíUž máte členství? Přihlásit se
