Prázdniny jako čas na nádech: Co naše děti ve škole pálí a proč zákaz mobilů nic neřeší

Prázdniny jsou v plném proudu. Školní tašky leží v koutě, budíky jsou vypnuté a většina rodin si užívá zasloužený oddech. Právě letní měsíce ale bývají ideálním časem na to, abychom se s odstupem a bez bezprostředního stresu podívali na to, co naše děti ve školních lavicích potkává – a s čím jim jako dospělí můžeme pomoci. Učitel, lektor a popularizátor vzdělávání Mgr. Daniel Pražák, Ph.D. v rozhovoru s moderátorem Pavlem Mirovským otevřeně bilancoval zkušenosti ze své praxe. Bez pozlátek a bez přetvářky pojmenoval výzvy, které se v českém školství opakují rok co rok. Mít dost je lidské – u dětí i u učitelů Na sociálních sítích to během školního roku často vypadá, jako by všichni ostatní zvládali školu, kroužky i výchovu na jedničku. Reality-check z praxe je ale úplně jiný. „Upřímně? Na konci školního roku jsem byl nesmírně rád, že je konec. Svou práci miluju, ale to neznamená, že člověka někdy neubíjí. Potřebujeme se prostě všichni nadechnout, abychom se na ty děti od září zase těšili,“ přiznává otevřeně Daniel Pražák. Pro nás rodiče z toho plyne zásadní věc: Je v pořádku nemít každý den všechno pod kontrolou. Pokud jste na konci června dojížděli ze záložních zdrojů, neznamená to, že selháváte. Školní docházka není o dokonalosti a prázdninový restart potřebují dospělí stejně jako děti. Problém č. 1: Mobily ve škole a neviditelné riziko noci Téma telefonů ve školách rezonuje společností čím dál silněji. Je plošný zákaz jediným řešením? Podle Daniela Pražáka je plošná restrikce ta nejjednodušší, ale v jádru poměrně hloupá cesta. Děti si totiž způsob, jak pravidla obejít, najdou vždycky – třeba tím, že si do školy přinesou telefony dva. Ukazuje se, že daleko lépe než pěstování zákazů funguje nabídka jiné aktivity. „U nás na škole máme na chodbách stolní fotbal, ping-pong i air-hockey. Zkušenost je jasná: Jakmile dáte dětem smysluplnou alternativu, ve většině případů po telefonu samy od sebe nesáhnou,“ popisuje Pražák. Co si z toho vzít do rodinného života? Škola sice řeší telefony o přestávkách, ale to největší riziko se často odehrává doma, a to i v noci. Když dospívající scrolují po sítích ve tři ráno pod peřinou, podepisuje se to na jejich psychice i soustředění. Místo bojování s učiteli o školní pravidla se v rodinách zkusme zaměřit na noční klid a spánkovou hygienu. Problém č. 2: Přijímací zkoušky jako finanční síto a psychický tlak Devátá třída přináší do rodin pravidelně obrovskou míru nejistoty. Jakmile se přiblíží jaro, atmosféra ve třídách i v domovech se radikálně mění a stres vybublává na povrch. Jednotné přijímací zkoušky totiž v našem systému fungují jako neúprosný filtr, který otevírá hluboké nůžky sociální nerovnosti. Rodiče, kteří na to mají finanční prostředky, mohou svým dětem zaplatit drahé přípravné kurzy – klidně i dvoje. Rodiny, které si to nemohou dovolit, si buď musí utrhnout od pusy, nebo na kurzy rezignují. Výsledkem je, že dítě z finančně slabšího prostředí je brutálně znevýhodněno. „A můžeme se ptát: Proč ty děti nepřipraví škola?“ otevírá palčivé téma Daniel Pražák. Školy se sice snaží dělat pro děti maximum, ale příprava na Cermat testy není jejich primárním úkolem. Dokument zvaný Rámcový vzdělávací program, který školám určuje, co mají odučit, klade v deváté třídě zcela jiné cíle než dril na jednotné přijímací zkoušky.“ Když k tomu připočteme fakt, že o dalším osudu patnáctiletého člověka rozhodují v podstatě dva dny testů, během nichž může sehrát roli blbá náhodná indispozice nebo rodinná krize, je tento tlak pro dospívající obrovskou zátěží. Největší službou, kterou dětem v tomto období můžeme prokázat, je vytvořit jim doma bezpečný přístav a ukázat jim, že jejich lidská hodnota nezávisí na bodech z testu.