Neviditelná pouta z dětství: Proč v dospělých vztazích nevědomky hrajeme podle starých rodinných scénářů?
Každý z nás si v životě občas připadá jako v labyrintu. Hledáme správný směr v kariéře, tápeme v partnerství a snažíme se rozklíčovat, proč v určitých situacích reagujeme tak, jak reagujeme. Podle psychologa a rodinného psychoterapeuta Mgr. Jana Kulhánka to není náhoda. Naše současné pocity zmatku často zrcadlí to, jak žijeme. „Dneska se často lidi cejtěj vůbec ve společnosti, že jsou v nějakém zamotanci, v nějakém bludišti a hledají cestu, jak z toho ven,“ popisuje Kulhánek. Cesta z tohoto bludiště přitom nevede skrze instantní rady z internetu, ale skrze hluboké pochopení toho, co jsme si nevědomky přinesli z rodiny. Jak moc nás ovlivňují neviditelné rány z dětství a proč jsou pro nás někdy „přítěží“ věci, které nám dříve zachránily kůži?
Nevýchova a ztráta hranic: Když se z rodiče stane spolubydlící
V posledních letech prochází rodičovství obrovskou transformací. Snaha nebýt direktivní a maximálně podporovat autonomii dítěte je sice chvályhodná, ale v praxi často naráží na extrémy. Rodiče v touze po dokonalosti a absolutní svobodě pro své potomky dobrovolně rezignují na svou roli průvodců.
„Hodně rodičů jde do nějakého extrému v tom, že se snaží dělat takového opatrného průvodce, ale já bych skoro řekl spíš spolubydlícího“ Jan Kulhánek.
Tento model funguje pouze do chvíle, než se objeví reálný problém – například závislost na technologiích nebo sociálních sítích. V tu ránu se liberální „nevýchova“ hroutí a rodič zůstává bezradný. Proč? Protože dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje pevné mantinely.
Hranice totiž nejsou vězením, ale definicí bezpečného prostoru. Potřeba limitů nás provází už od prenatálního věku, kdy nás chránila děloha matky. Pokud se s nimi nenaučíme zacházet v dětství, v dospělosti tvrdě narazíme – nejčastěji v partnerských vztazích, kde pak buď neumíme říct „ne“, nebo se vymezujeme tak agresivně, že se s námi nedá žít.
Emoční dědictví: Tři svetry v třiceti stupních
„Musíš být hodná holka.“ „Kluci nepláčou.“ „Snaž se.“ Fráze, které jsme v dětství slyšeli tisíckrát, se v nás usadily jako životní poselství. Na jejich základě jsme si vytvořili obranné mechanismy. Pokud rodina nefungovala ideálně, možná jste museli dospět příliš rychle, potlačit své potřeby a převzít roli dospělého.
V té době to bylo to nejlogičtější řešení – mechanismus nutný k přežití. Představte si to jako situaci, kdy je venku obrovská zima, a vy si obléknete tři svetry, abyste nezmrzli. Jenže dnes je venku třicet stupňů, vy se potíte, je vám zle, ale ty svetry odmítáte sundat, protože bez nich se cítíte ohrožení.
V dospělosti bychom měli z těchto starých vzorců vyrůst a začít žít svobodně. Pokud jsme například vyrostli v rodině, kde chyběl fyzický kontakt a vřelost, podvědomě se v dospělosti učíme citové projevy raději nechtít, abychom se netrápili. Když pak potkáme partnera, který by nám lásku rád dal, odtlačujeme ho. Dobrá zpráva je, že tento kurz se dá změnit.
Pokud chcete hlouběji nahlédnout do tajů lidské psychiky, staňte se odběratelem kanálu Laskavý výchova. Získáte tak exkluzivní přístup k ucelené knihovně videí a rozhovorů s předními odborníky.Obsah pro členy
Pokračování článku je pro členy FirstClass. Jedno členství platí ve všech komunitách.
Vybrat členstvíUž máte členství? Přihlásit se
