Proč ubližujeme těm, které milujeme

Kolikrát jste se usmáli na mrzutou paní pokladní navzdory tomu, že se vám ani nepozdravila? Podrželi dveře sousedovi, který se ani nepoděkoval a pádil dál? A naproti tomu, když jste se po nekonečném dnu vrátili domů, vylili jste si všechen vztek a frustraci na partnerovi – na tom samém člověku, kterému jste s největší pravděpodobností opakovaně řekli, že jej milujete. Pohled opřený o zkušenosti z praxe přináší terapeutka a koučka Mgr. Tereza Jarkovská ACC, která je mimo jiní také spoluautorkou knihy Opravdový život.

Líp k cizím než k vlastním

Často ve vztazích platí nepřímá úměra, která postrádá logiku: ke známým se chováme líp než k vlastním lidem. K těm, kteří tvoří naši rodinu od základů, i k těm, které jsme přijali dobrovolně za své. Možná se vám to také stalo: v ten samý den jste řekli partnerovi, že ho milujete (upřímně), jen abyste se večer k němu z jakéhokoliv důvodu chovali pohrdavě. Třeba kvůli naprosté malichernosti jako je pánev na nesprávném místě. 

Láska a úcta jsou dvě odlišné věci

Co se tedy ve skutečnosti děje? Znamená to, že se paradoxně s příchodem lásky vytrácí respekt vůči těm, se kterými chceme prožít život? Nedává to ale smysl – proč si vyléváme vztek právě na ty, které milujeme?

Někdy nás samozřejmě přemůžou emoce, které jsme potlačovali během dne. Když jsme se snažili zanechat ten nejlepší dojem a to často v lidech, kteří se kolem nás jenom mihli. Zato doma dáme těmto pocitům volný průchod a najednou ubližujeme slovem těm, na kterých by nám mělo záležet nejvíc. Láska za nedostatek naší úcty k partnerovi nemůže. S láskou totiž není vůbec nic špatného. Za všechny projevy neúcty můžeme my sami. A to je vlastně dobrá zpráva. Znamená to totiž, že je právě v naší moci tento vzorec změnit.

Plané sliby, překračování hranic a další příšernosti

Tady je pět příkladů toho, jak často ubližujeme svým blízkým, zatímco cizí lidi bychom tohoto chování spíše ušetřili:

1. Víc mluvíme než konáme. 

Odpovězte si upřímně. Nechováme se náhodou k partnerovi, ale i k dalším členům rodiny jako „slibotechny“? Dodržujeme své slovo nebo jen tak něco kecneme, abychom partnera na chvilku upokojili a hlavně, abychom ho umlčeli? ztah je ale oboustranná záležitost. Stejný standard bychom měli požadovat od svého protějšku a nenechat se ukonejšit planými sliby. Proč bychom si měli nechat partnery, kteří neustále jen slibují?

2. Nerespektujeme osobní prostor.

Zatímco v kolektivu cizích lidí je v pořádku zeptat se na svolení ,,nevadilo by ti, mohl bych…“ a tak podobně, doma se chováme automaticky. Tak, jako by bylo všechno naše, včetně partnera. Stojí za to si z času na čas připomenout, že navzdory vší lásce nejsme spojené nádoby a tu a tam je fajn dát si vzájemně prostor. Nebo se na to alespoň partnera zeptat. A když o to požádá, dopřát mu ho a nebrat si tento požadavek osobně. Tento čas pak můžeme využít pro sebe a své vlastní potřeby.

3. Očekáváme, požadujeme a vlastníme.

Jenom si představte, že byste seřvali úplně neznámého člověka, že udělal něco, co se vám nelíbí. A to se vším všudy – udělali byste hysterickou scénu, řekli, že už s ním nikdy nebudete mluvit a pak se zavřeli v pokoji. Že to zní absurdně? No ano. A ještě si zkuste představit, že byste to završili tím, že byste své chování omlouvali tím, že budete říkat, jak ho milujete. Ten neznámý pán by si možná udělal na čelo dva kroužky – na znamení toho, že vám docela slušně přeskakuje. Váš partner to asi neudělá, když vás tedy miluje, ale s velkou pravděpodobností je stejného názoru.

4. Neříkáme pravdu.

Upřímnost je projevem odvahy. Ve chvíli, kdy jde o něco nepříjemného, zejména když se to týká nás samotných, mnohem snáze se o to podělíme s cizím člověkem. Kadeřnice, manikérky i barmani, to jsou povolání, které mají k psychoterapeutům blízko. Každopádně jejich rada nepomůžu stejně jako od někoho dalšího v pořadí.  Máte však kolem sebe lidi, pro které je vaše upřímnost zcela zásadní a potřebují od vás pravdu slyšet nejvíce. Nevyplatí se podlehnout zbabělosti, zejména ve chvílích, kdy jsou v sázce naše vztahy.

5. Staráme se více o ostatní než o sebe.

Porovnáváme, hodnotíme a vidíme, že všude jinde je tráva zelenější. Na základě toho stanovíme požadavek, jak by to mělo být a začneme na partnera apelovat. Chceme, aby se změnil, chceme, aby přestal s tím a tím a začal dělat tohle a tamto, až nakonec zjistíme, že jsme z něj vykřesali úplně jinou osobu. Podstatné ale je zůstat věrní sami sobě. Partner se do vás nezamiloval proto, že jste stejně zdatná v pěstování tulipánů jako vaše sousedka. Vaše žena si vás nevybrala proto, že jste ji slíbil vymakat na sobě pekáč buchet, jako má Jiří z druhého konce ulice. Vaši partneři si vás vybrali z prostého důvodu – protože jste to vy. A viděli příslib společného života, který je zcela jedinečný a je zkrátka váš. Ne někoho jiného.

Způsobů, kterými ubližujeme svým blízkým, je určitě ještě mnohem víc. Můžeme ale začít tím, že zkusíme otočit těch pět výše uvedených – a možná se nám povede žít o něco víc pravdivěji. Sledujme svoje chování a zkusme se být každý den o něco lepší vůči partnerovi, dětem, rodičům, sourozencům… a nakonec, i vůči sobě samým.

Souzníte se slovy Terezy Jarkovské a přemýšlíte jako to celé začít konečně žít. Mnoho praktických zkušeností z koučovací praxe přinášejí autoři knihy Opravdový život. Více o knize zjistíte zde.