Když od mámy nepřichází podpora: Jak vystoupit z cyklu věčného zklamání

„Vystoupit se z toho dá jedině tím, že už se jednou provždy rozhodne, že na mámu spoléhat nebude, že se o ni prostě nebude už opírat. Ta máma tady prostě není, ta tady prostě jako opora nebyla a není. A tohle jsou fakta.“

Lucie Kolaříková vysvětluje, že hlavním problémem v podobně začarovaných kruzích bývá neustálé opakování dětského očekávání a podléhání dětské touze. Když si říkáme: „Co když se máma změnila? Co když to pochopila? Naděje se přece vzdává až poslední,“ jednáme z pozice svého dětského já. Právě to nás vede k tomu, že matce znovu uvěříme, počítáme s ní, ona situaci změní nebo vytvoří problém, uteče a my zůstaneme bez podpory plní vzteku, bolesti a zklamání.

Jak z tohoto cyklu vystoupit?

1. Práce s fakty namísto tužeb: Je potřeba opustit idealizace i představy o tom, jaké by to mělo být, a podívat se na tvrdou realitu. Pokud fakta ukazují, že to devět z deseti případů nefungovalo, je nesmysl snažit se tuto podporu od matky znovu získat.

2. Uznání emoční nezralosti matky: Matka v tomto případě bývá vnitřně méně vyzrálá než její dcera – emočně je na úrovni malého dítěte, které není schopné převzít zodpovědnost ani se postavit do své role.

3. Prožití a dotek reálné bolesti: Dovolit si cítit smutek a zklamání z toho, že matka oporou nebyla a nebude. Přiznání si pravdivých a jednoduchých vět bez falše dokáže uzdravovat.

4. Odmítnutí tlaku na „povinné odpuštění“: V prostředí i ve společnosti existuje velký tlak na to, že musíme rodičům odpustit. Odpuštění však není povinnost ani věc rychlého rozhodnutí. Rychlé vyhlášení „už jsem odpustila“ bývá často jen odpojením se od vlastních emocí a zavřením se před bolestí. Zdravý proces odpuštění přichází po kapičkách až na samotném konci – teprve tehdy, až když ošetříme a „zazdrojujeme“ samy sebe.

5. Hledání reálné opory jinde: Přestat se opírat o někoho, kdo nefunguje, a rozhlédnout se, kdo tu pro nás v reálném životě skutečně je – může to být partner, starší kolegyně v práci, kamarádka či sousedka.

6. Využití psychoterapie a reparentingu: Projevení péče sama sobě (tzv. reparenting – dosycení vlastního vnitřního dítěte) i odborné provázení psychoterapeutem je v procesech kolem vztahů s rodiči klíčovým krokem k tomu, abychom na zpracování bolesti nezůstávali sami.

Pro zpřístupnění celého rozhovoru a získání přístupu ke všem epizodám Řešidla se prosím přihlaste nebo si aktivujte předplatné.