Jak být dětem oporou a dovolit jim prožít vše co potřebují

Osobně jsem názoru, že ve vztahu k dětem jedná každý rodič nejlépe, jak sám umí. Možná ale občas zcela nevědomky naděláme v jejich vnitřních světech více škod než užitku. Na toto téma jsem si povídal v jednom ze svých podcastů s Marianem Jelínkem. (rozhovor si můžete poslechnout v přehrávači výše.) V podcastu Myšlením na vrchol jsme řešili, jakým způsobem u dětí rozvíjet kritické myšlení nebo proč je důležité jim na konkrétní otázky odpovídat logikou. Ten princip je v zásadě jednoduchý. Myšlenky vyvolávají emoce a ty následně člověka vedou k chování. A to celý náš život. Bez ohledu, zda jsme děti a nebo dospělí. Jak ale vysvětluje světový bestseller Přeuč svůj mozek, jehož překlad jsme právě dokončili, tak se jedná o neustálý koloběh. Když člověk opakuje nějaké chování vytvoří ve svém mozku odpovídající způsob myšlení a to vyvolává obdobné pocity. A to pořád dokola. Dobrou zprávou však je, že to můžeme kdykoliv využít pro radiální změnu v životě a ulevit si tak od zbytečných úzkostí. Podrobněji se tímto tématem zabývá tato kniha.

Spirálou dolů

Marián Jelínek na svých přednáškách zmiňuje i závislost na výsledcích, kterou v nás moderní doba pěstuje. I třeba ve sportu jsou lidé natolik závislí na výsledku, že když se jim jej posléze nedostalo, začalo klesat jejich sebevědomí. Jejich emoční spirála se roztočila směrem dolů. Problém emoční spirály tkví v tom, že při vydání se dolů spirálou pocitů přichází i další emoce. Třeba hněv – vztek na ostatní, že jim se to daří, kdežto dotyčnému ne. Nebo též nepřejícnost. Neztrácí se pouze sebevědomí, vzniká závist výsledků druhých lidí.

Matka lvice z logiky věci nemůže být spokojena s lovem, když nic neulovila. To nejde. Musíme si uvědomit, že ale touha po cíli stále platí. Pochází z doby hladu, kdy primárním pro nás byl úlovek. Zda nás lov bavil, či ne, nikdo neřešil. Zvířata neloví do mrazáku. To znamená, že uloví a zabezpečí svoji potřebu, následně za dvanáct hodin nebo klidně i za několik dnů (záleží od zvířete) vede potřeba k akci znovu. Jenže lidé zabezpečí potřebu, ale loví dál. Člověk loví do mrazáku. Chodí do práce a zvedá si blahobyt. Zvíře kolem sebe nevytváří ani nemodeluje prostor. Měly snad lvice před 2 000 lety jiný pelíšek, než mají dnes?

Tento vzorec máme historicky v sobě a ten jde po cíli. Máš hlad – ulov! Za každou cenu! Ale my máme navíc neocortex (šedou kůru mozkovou – rozum), který by měl toto korigovat. A proto by cílové feťáctví neměl dopustit. Neocortex by si měl uvědomit, že primární je silná emoce k dané činnosti a teprve potom k cíli.

„Animálnost“

V případě lidského chování je důležité si uvědomit, že emoce je vždy silnější než rozum. Pochází to z tzv. nižších mozků. Mají ho i zvířata. Pokud v sobě nechá člověk podobné zvíře probudit a nebude jej kontrolovat rozumem, pak mohou vznikat devastující následky a ohromné problémy (znásilnění, pedofilie atd.). Takoví lidé jsou v podstatě nemocní, zvíře v nich přebírá iniciativu. Často má takový vliv alkohol, který tlumí neocortex. Zvíře v nich má poté na několik hodin (do vystřízlivění) ohromnou sílu. Bývají často agresivní, sexuálně neřízení, dochází k různým nepěkným věcem.

Proto by mělo korigování zvířete v nás samotných vycházet z neocortexu, což je logika a rozum. To se musí kultivovat. Pak by zvíře v nás samozřejmě nevítězilo tak často. V podobě honby za potěšeními ano, zvíře je chce ulovit. Protože má hlad. Ale náš rozum říká: „Vždyť už ten hlad nemáš, tak se zklidni. Ano, jdeš hrát hokej, ano, jde ti o vítězství – to je jasné, to je smysl hry. Ale soustřeď se na činnost, protože díky ní ten výsledek mít můžeš.“

Ale protože hrozně chceme výsledek, tak často trpí etika. Chceme něčeho dosáhnout tak moc, že podrazíme kamaráda. Při činnosti budeme podvádět. Najednou dáváme zcela dopředu lov, ale je nám jedno, jak cíl ulovíme. Takhle jsme mohli lovit v době, kdy bychom umřeli hlady. To ale mluvíme o pudu sebezáchovy. Ale my už dnes tento pud nemáme tak silný a přichází na řadu logika a etika.

Management emocí

Mnoho firem se dnes daleko více zabývá emocionalitou a spiritualitou. To dalo příčinu vzniku tzv. behaviorálnímu managementu: management, který se zabývá chováním lidí. Lidé se chovají podle emocí. A pokud chceme chování lidí pochopit, musíme s emocemi počítat. Obdobně fungují i techniky kognitivně behaviorální terapie (KBT), která předpokládá, že změnu opakovaného chování lze navodit skrze změnu opakovaného smýšlení. Jak vysvětluje tato pracovní kniha.

Tím se dostáváme ke zlomovému bodu, kdy si uvědomujeme, že rozum už k akci tolik nevede, protože „máme plné ledničky“. Tak proč bychom „dále lovili“? Dál budeme lovit, pokud nás to baví. A poslední roky se hodně firem snaží zvýšit emoční investici svých lidí do procesu. To je tématem současné doby, zvýšit emoční index – aby práce lidi více bavila.

Tu pravou emoci k dané činnosti získáme, že si trochu pohrajeme s časem. To je problém u korporátů, za kterými stojí akcionáři. A ti chtějí z firmy dostat číslo. Myslíte, že jim nebo mateřské společnosti v cizí zemi záleží na tom, jak se tady Češi v korporátu cítí? Oni neznají lidi, ale chtějí procenta. Vzniká emoční oploštění. Rozlišujme tedy investory (zájem o peníze) a výkonné manažery a lidi ve firmě (těm musí jít i o emoce). Investor má 7 % ročního výnosu a jeho věta zní: „Vy to splňte a je mi jedno, jakou máte fluktuaci.“ Kdežto výkonný manažer už musí umět pracovat s emocemi.

Zpátky k dětem…

Jakým způsobem můžeme my (rodiče) dítě ovlivnit, ve smyslu velikosti a způsobu chvály? Děti přeci vnímají, jaká slova používáme, jakou do nich vkládáme emoci. Mnozí rodiče si tuto na první pohled triviální, ve skutečnosti veledůležitou věc neuvědomují.

Je to vleklá a neustálá diskuze mezi nevolnou a volnou výchovou (dítě si samo najde, dítě se samo rozhodne, dvouletý je tázaný, co chce k obědu apod.). Takoví rodiče chtějí v dítěti vytvořit lídrovství, umění se rozhodovat… Všeho ale s mírou.

Vytvořit tuto míru je to nejtěžší. Hledáme harmonii mezi příkazy, zákazy, jistotou, hodnotami a volností a svobodou. Ta pravá svoboda, kterou v dospělosti chceme, aby nás neničila a abychom ji uměli využít, souvisí s tím, že se musíme umět limitovat. Pokud se neumíme limitovat, tak nás svoboda ničí. Málokdo si uvědomuje, že bezhraniční svoboda je pro nositele svobody v podstatě negativní.

Bezhraniční svoboda v podobě jídla, pokud se neumíme limitovat, říct DOST, nás ničí, protože celosvětově přibývá obezita, diabetes a tak dále. Svoboda ano, ale s limity. A limity nám nemůže dát nikdo zvenčí – takový člověk je okamžitě nařčen z omezování. Jaká je tedy jediná možná limitace, která v demokracii lze? Správně, vnitřní. Limitujeme se sami. Ale k tomu, abychom se uměli limitovat sami, musíme být vychováni. K tomu potřebujeme jako děti vyrůstat v určitých podmínkách, kde jsou limity a hodnoty určitým způsobem nastaveny. Postupně s vývojem dítěte se limity uvolňují, neboť zodpovědnost za převzetí limitů už bere konkrétní jedinec. To je smyslem a zároveň krásou výchovy. Naučit člověka, aby měl zodpovědnost za to, co dělá, v čem se limituje.

Lidé, co nepřevzali zodpovědnost za svůj život, jsou mnohdy nespokojení, negativističtí, žárliví, závistiví… Proto je důležitá sebeláska. Spokojený člověk přeje ostatním. Nespokojení lidé jsou ale primárně nespokojení sami se sebou. Pokud jsme spokojeni sami se sebou, nemáme problém ocenit a vyzdvihnout ostatní za něco, co umí nebo se jim daří. A myslíme to vážně. Nespokojený člověk uvidí, že má někdo výkonnější auto – ihned nastupuje závist, „v tom bude nějaký háček, že má tak dobré auto…“ Negativní emoce (hněv, závist apod.) mají základ v nedostatku sebepřijetí. Mnoho lidí dnes žije pod nadvládou negativních emocí, které z nich jen vysávají vnitřní sílu.

Důležitost prožitku

Dítě můžeme k sebelásce vést z velké části podmínkami, ve kterých vyrůstá. Musíme dítě nechat prožít životní útrapy – neúspěch nebo třeba i chlad pro pochopení hodnoty tepla. Z těchto důvodů vznikli bobříci: bobřík hladu, bobřík žízně apod. Vytahovat dítě z komfortní zóny a vše pak dítěti pečlivě, a hlavně logicky vysvětlit. Hovořit o tom. Protože člověka mění prožitek. Samozřejmě je potřeba všechny tyto výchovné situace přizpůsobit věku.

Doba vyžaduje, abychom si tyto vymýcené překážky do života vraceli. Musíme rovněž dítě nechat zjistit, co znamená skutečná vděčnost. I Buddha sám řekl:

Dobro všeho lidstva roste z půdy vděčnosti.

Pokud dítě zažije pocit hladu a následně vděčnost za krajíček chleba, vzniká neuvěřitelně silná emoce vděčnosti společně s pokorou. Prožitá vděčnost. Prožívání vděčnosti nám dnes velice chybí, neboť nám vše zevšednělo a zautomatizovalo se. A cíleným vytahováním dětí z blahobytu můžeme docílit, že si prožijí opak.

Emocí, které potřebujeme prožít, je velká řada. Emoce je vyprávěním nepřenosná. Vyprávějte o bolesti z porodu ženě, která ještě nerodila. Rodička může o svých emocích stokrát vyprávět, ale pokud to bezdětná žena neprožije, tak těmto pocitům neporozumí. Proto je potřeba dětem dovolit prožít jejich vlastní pocity. Například umělým zasazením překážky do jejich života. Třeba vyjetím si pod stan, do nekomfortních podmínek (déšť, záchod, omezení jídla atd.). Navíc takový zážitek pod stanem s rodičem je vzpomínka, na kterou si dítě pamatuje do konce života. Vděčnost, pokora… abychom je měli, musíme ukázat opak, když něco nemáme. Teprve poté můžeme být vděční za to, co máme. Pro děti je toto nejlepší cesta učení. Prožitek.

Máme v sobě zakořeněnou obrovskou mýlku, a sice že negativní prožitek je něco špatného. Chyba lávky. Negativní prožitek je dobrý a přínosný do života. Člověk je odolnější a šťastnější. Podobné krátkodobě nazývané negace jsou z dlouhodobého hlediska pozitivem. I ve sportu se učíme z porážky, poznáme, co neumíme, v čem máme trénovat. Pouze nesmíme toto uvědomění prospat. Nechme naše děti prožít porážku. Nesnažme se za každou cenu dostat dítě z utrpení (třeba při pláči z prohraného zápasu). Prožitek „dětského utrpení“ (ve smyslu prohrát něco) je nesmírně důležitý. Po ustoupení emocí to s dítětem řešme racionálně. Jako rodiče musíme být silní, když dítě prožívá negativní prožitek, a nechtějme ho zkracovat. Nejraději bychom mu ho vůbec nedopřáli – a to mu uškodí.