“Miluješ mě?” zeptal jsem se zpříma. Bál jsem se, co odpoví.
Právě jsem se totiž dozvěděl, že se s někým tajně schází.
Zaváhala. Ale ne nad tím, zda mě miluje, nýbrž zda mi může říct pravdu. Zda ji unesu.
Podobně zaváhal ošetřující lékař, když mé mámě zbývaly už jen hodiny života. Zaváhal, jestli mi to má říct. Zda unesu bolest.
Potkávám mnoho lidí, kteří v tom bodě zaváhají. Těžko se jim sděluje špatná zpráva člověku, který jim možná nikdy ani neublížil. Ostatně, váhal jsem i já, když jsem navštívil dědečka v nemocnici. Táhlo mu na devadesátku a já už znal prognózu. Z odposlechu svých rodičů.
Byl jsem ještě kluk, stál jsem nad dědou a měl v očích slzy. Zpozorněl. Zatáhl mě za ruku k sobě a vykřikl: “Co víš?”
Zavrtěl jsem hlavou: “Dědečku, NESMÍM Ti to říct. Prý jen milosrdnou lež.”
Dědeček se trpce usmál tomu slovu: “MILO-SRDNOU? Ale Péťo, která lež je MILÁ na SRDCE? Každá lež, když vyjde najevo, pálí jako čert.”
Denně v uzavřené skupině, diskrétním prostředí, kde mi svěřujete svá trápení, řeším případy bolestné lži. Přejete si o nich se mnou mluvit i při velkém setkání 16. listopadu v Praze (viz vstupenky Večerní program). Vy, kteří se dostavit nemůžete, a přesto takovým trápením nyní procházíte, poznáváte, že pravda může bolet. UKRUTNĚ bolet. Ale nikdy nebolí tolik jako lež. Protože pravda alespoň něco dává – uvádí člověka do reality a může mu pomoci zlepšit svůj život. Naopak lež všechno bere – především vystavuje člověka zjištění, že přišel o to nejcennější, co měl. O čas. O roky prožité s někým, komu neměl věřit, roky, možná ty nejlepší, které už nikdo nevrátí zpět.
Ohromně bolí, když posloucháš lež, a přitom už znáš pravdu.
Ještě víc ale bolí, když se díváš do jeho tváře a uvědomíš si: Tak tohle je člověk, na kterém mi záleželo, ale kterému přitom já nestojím ani za upřímnost.
Proto si vážím lidí, kteří mi říkají pravdu do očí, bez ohledu na to, jak bolí. Rád totiž vím, na čem jsem. Jako to chtěl vědět dědeček. Každý na to máme právo. Každý máme právo se zařídit podle skutečnosti. A v případě odhalené lži to také často uděláme. Jenže ten čas, po který jsme věřili lháři, nám už nikdo nevrátí. A to je nejbolestnější.
Jak tedy pracovat s odhalenou lží? Jak se i po opakovaných “druhých” šancích smířit s faktem, že lhář se skutečně nemění, jen hledá nové způsoby lhaní?
Jak sami v sobě nezabít sebevědomí ani lásku, jak se špatnou zkušeností nedat otrávit, jak vůbec toto těžké zranění překonat?
Pojďme si to objasnit krok za krokem:
(Jste člen uzavřené skupiny? Pro další čtení se stačí přihlásit. Nejste člen a chcete být? Stačí se registrovat zde. Při problému s přihlášením pište na [email protected].)
POZOR: Objednáním předplatného mého magazínu (například počínaje Kurzem sebezvládání) získáváte přístup do uzavřené skupiny AUTOMATICKY, a s ním i přístup ke všem klubovým článkům i klubovým vysíláním. Předplatné vyřídíte zde.
Lži přímo do očí. 5 kroků, jak ustát lidi dvou tváří Pokračovat ve čtení »
