Klub

Jak společně zvládnout druhou šanci

Klub

„Chceme si dát druhou šanci,“ řekla ona.

„A víme, že ji nesmíme zvorat,“ dodal on.

Dobře věděli, jaký je můj názor na druhé šance. Totiž: Nikdy nedávat druhou šanci stejnému člověku. Pokud dát novou šanci, pak jedině „jinému“ člověku. Ponaučenému, změněnému, rozhodnutému neopakovat tutéž chybu.

Ale jak poznat, že se protějšek už změnil? A pokud se změnil, opravdu to stačí k tomu, aby se rozbitá sklenička slepila a už neprotékala?

Oba pevně slibovali: „Společně pro to uděláme maximum. Ale jak tu druhou šanci zvládnout?“

Konečně i proto jsem sepsal samostatný manuál Projít koncem k začátku. Druhá šance vztahu totiž není zdánlivě tak snadná, jak se zdá. Proč?

Problém druhé šance

Proč je to s druhou šancí tak těžké? Proč, když hříšník přísahá, že svůj hřích už nezopakuje, není všechno jako dřív? Inu, jak píšu v Projít koncem k začátku, protože není možné vstoupit dvakrát do téže řeky. Podruhé už totiž není stejná ani ta řeka, ani my. Co tím myslím?

Všichni jsme omylní (takový už je člověk) a chybami se učíme. Oba. Toto slovo je klíčové.

Dáme-li někomu důvěru a on nás zradí, po této zkušenosti už nejsme stejní jako dřív. Pamatujeme si totiž, i kdybychom nakrásně nechtěli, CO se stalo i KDO to způsobil. Pamatujeme si, JAK moc nás to bolelo a ŽE už to nechceme zažít znovu. Zkrátka: Emocionální zápis nemůžeme už nikdy vymazat. Jsme jako prkno, do něhož někdo vrazil hřebík. Už tím činem ho navždy změnil. Sice je možné ten hřebík následně vytáhnout, ale stopa v nás už navždy zůstane a nikdy se zcela nezacelí.

Naší přirozeností je neopakovat to, co vedlo k bolesti. Kdo se jednou dotkl nabitých drátů na zem spadlých, ten od té doby obchází obloukem cokoli, co zavání elektřinou. Trvá dlouho, než se bolestná zkušenost uvolní. A tak je to i po zranění ve vztahu. Potřebujeme totiž nejen věřit, ale být přesvědčeni, že ten, kdo nám jednou ublížil, to neudělá podruhé. Že se stal v určitém smyslu jiným člověkem. Tím, o kterém jsme byli přesvědčeni už prve. Než nás zradil. Tohle je klíčový uzlový bod. My se vlastně snažíme svým nastavením vrátit se do doby, než došlo ke zradě. Ale přitom už máme špatnou zkušenost. A podvědomě víme, že možná jen podáváme znovu nabitý revolver téže osobě, která se předtím jenom dostatečně netrefila.

Jak se porvat se všemi „co když“ ve své hlavě? Co když jsme jenom nyní uvěřili hezkým slovům – takovým, jako už jednou? Co když to ze strany našeho protějšku tehdy nebyla chyba, ale projev jeho charakteru? Co když je pravda, že lidé se ve skutečnosti nemění a kdo zradí jednou, zradí kdykoli? A co když se NAOPAK druhý opravdu polepšil a naše obavy jsou zbytečné?

Co tedy dělat pro to, abychom SPOLEČNĚ obnovení vztahu zvládli?

Pokud je to i Váš problém, pojďme v rámci uzavřené skupiny krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete jím být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět e-mailem na [email protected].)

POZOR: S předplatným magazínu (například Projít koncem k začátku) dostáváte automaticky přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům i klubovým vysíláním. Více zde.

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jak přestat čekat na Godota

Klub

Představte si, že čekáte na kamaráda před kinem. Měli jste spolu jít na domluvený film.

Kamarád Vám však zavolá, že se rozhodl jinak. Například: Že jde s někým jiným někam jinam.

Co uděláte? Budete na něj na tom místě čekat dál?

Pokud si při této mé otázce klepete na čelo, že „přece nejste blázni“, pak je ovšem ještě větší otázkou, proč někteří lidé stále čekají na Godota…

Čekání na někoho, kdo možná nikdy nepřijde

„Odešel ode mě. Ale vrátí se, to vím. Jednou…“

„Je ženatý, ale se ženou si nerozumí – říkal mi to. Rozvede se – slíbil mi to. Ozývá se mi stále méně, ale já věřím, že mě miluje – tvrdil mi to. Jistě budeme spolu – plánovali jsme si to. Jednou…“

„Je teď s jinou, ale on ji nemiluji, ani ona jeho. Ona jde jen po jeho majetku. On to prokoukne, určitě. Jednou…“

Těmito slovy začínají příběhy, které mě štvou ze všech nejvíc. Svěřujete mi je v uzavřené skupině, já rozumím Vaší víře, Vaší naději, ale přesto mě bolí, protože pro mě je nejvzácnější hodnotou v životě čas. A ten marníte.

Naděje je někdy důležitá energie. Jindy ale člověka zbytečně drží tam, kde už dávno neměl být. A on to mnohdy i cítí. Jen se s tím neumí smířit. Je hluchý ke všemu okolí, necitlivý k vlastnímu srdci, které ho svou bolestí varuje, že „tohle je špatná cesta“. Mnoho lidí jen proto, že už ztratili mnoho času čekáním, čekají dál.

Na mé práci je těžké to, že znám pravdu. Hovořím totiž nejen s jednou stranou (tou, která žije v naději, že vztah dvou rozpojených lidí se jednou zase spojí), ale i s druhou. S tou, která mi jasně dává najevo, že o spojení vztahu NEMÁ zájem.

A v té chvíli vím, že člověk s nadějí čeká takzvaně na Godota. Proč Godota? Protože Čekání na Godota je slavná absurdní hra irského dramatika Samuela Becketta. Diváci po celé divadelní představení čekají na postavu, která se nakonec vůbec neobjeví. Proto se v psychologii mluví o „čekání na Godota“ tam, kde člověk marní svůj čas čekáním na něco, co se ve skutečnosti nikdy nestane, a často se to ani nikdy stát nemělo (údajně chystaný rozvod milence).

Jak se naučit rozpoznat a smířit s realitou, když je až příliš bolestná? Jak odpustit své dlouhodobé čekání a ztrátu času, který nám už nikdy nevrátí, jako mládí, jako věk, který jsme už dávno mohli trávit s někým upřímným? Jak se za těchto okolností odpojit od minulosti, od všech nadějí, vír a iluzí, na které jsme si už ve své hlavě zvykli?

Pojďme si to v rámci uzavřené skupiny nyní objasnit bod za bodem, a to v dalším ze stovek mých klubových článků:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete jím být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět e-mailem na [email protected].)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jak do svého vnitřního dítěte dostat lásku, která nikdy zvenčí nepřišla

Klub

Říká se jim nemilované děti. Už dávno vyrostly, ale to dítě v nich pořád je. Naučené, že si lásku nezaslouží. Přesvědčené, že není dost dobré.

Když pak v dospělém vztahu potká partnera, který podobné věty vykřikne, třeba i v hádce, v emocích („Nezasloužíš si nic dobrého. Nediv se, že Tě nemiluji, podvádím, obelhávám. Podívej se na sebe, chudinko.“), nebrání se, nemá proč. Jeho přesvědčení se jen potvrdí.

A později, když naopak potká partnera, který podobné věty nikdy nevyřkne, který dokonce obráceně zdůrazňuje („Zasloužíš si to nejlepší.“), toto nemilované dítě mu nevěří. Jak by mohlo věřit, že existuje něco, s čím se ještě nepotkalo – láska?

Případy nemilovaných, respektive zraněných vnitřních dětí v dospělých lidech patří k nejtěžším, jaké v uzavřené skupině řeším. Znamenají bojovat nejen s minulostí člověka, ale i s přítomností – s jeho přesvědčením, že chyba je vždy v něm, že na zdravý vztah nemá, že musí být vděčný za jakéhokoli partnera – že s ním vůbec někdo sdílí život. Ačkoli je to člověk, jenž by pro trochu lásky udělal cokoli. Někdy bohužel doslova cokoli.

Zcela upozadil sebe. Obětoval se pro druhé. Zabil své sny, pokud s nimi druhý nesouzní. Vymazal z hlavy své potřeby, vše, co ho dělá šťastným a naplněným. Jako by to nemělo hodnotu. Jako by vůbec jeho slova, myšlenky, názory, přání nic neznamenaly.

Tak to ostatně to dítě slýchalo odmalička. Proto je svým myšlením tam, kde je.

Máte takového člověka mezi svými blízkými? Chcete mu pomoci? Nebo máte toxické dětství ve svých vzpomínkách sami?

Ptáte se: Jak porozumět všem sebeoslabujícím a sebezpochybňujícím hlasům ve své hlavě? Jak zvýšit sebevědomí, sebedůvěru, sebeúctu, sebelásku, sebehodnotu, když nás to nikdo nenaučil? Jak přestat být v dospělých vztazích „tím posledním“, vždy jen prosebným, ustupujícím, nedůležitým, a to pro druhé i pro sebe?

Důležité téma. Pojďme si tu cestu objasnit v rámci uzavřené skupiny krok za krokem.

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete jím být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět e-mailem na [email protected].)

POZOR: S předplatným magazínu (nové vydání je zaměřeno na téma Jak projít koncem k začátku) dostáváte automaticky přístup do uzavřené skupiny, k těmto klubovým článkům i klubovým živým vysíláním ve skupině. Více zde.

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

5 nejdůležitějších vět, které muži ve vztahu potřebují slyšet

Klub

O Evě se říká, že vzešla z levého Adamova žebra. Proto je prý místo ženy pod mužovou paží, která ji má objímat a chránit, a co nejblíže mužovu srdci, které ji má chápat a milovat.

Není to však jednosměrný vztah. To samé – objímat a chránit, chápat a milovat – dokáže žena také nazpět. A proto ji muž potřebuje.

Ve své knize JáMy spřízněných duší vysvětluji, proč všichni potřebujeme vztah. Ale ne ledajaký. Všichni se totiž občas dostáváme do těžkých situací, ve kterých si sami neumíme poradit. Inu, nejsme dokonalí a všechno nezvládneme. Když však říkám, že potřebujeme někoho, ale ne kdekoho, současně varuji, že lidi můžeme rozdělit do tří kategorií. Jsou tací, kteří nám v problémech pomohou. Takové hledáme. Najít však můžeme i lidi, kteří nás v problémech nechají. A také ty, kteří nás v problémech ještě zadupou. Paradoxně to bývají často ti, kteří nás do problémů sami přivedli.

Když se na mě v uzavřené skupině obracejí lidé s peripetiemi, kterými ve vztazích procházejí, často se mě ptají, jak potkat skutečnou spřízněnou duši, jak ji získat, jak ji neztratit, a pokud ji ztratíme, jak ji přitáhnout zpátky (viz JáMy spřízněných duší). Rád odpovídám, že přesně tak, jak spřízněná duše oslovuje nás. Nestačí totiž přemýšlet, co musí mít ten druhý, ale také, že když chceme zažít vztah se spřízněnou duší, musíme být schopni tou spřízněnou duší i sami být pro druhé.

Co to znamená? Předně být týmový hráč. Dokázat se vcítit do člověka, jeho potřeb i zranění. Umět mu naslouchat, komunikovat s ním. Používat správná slova. A jsme u toho.

Muž je převážně racionálně založená bytost. Neumí tak pracovat se svými emocemi jako žena, která je naopak založená převážně emocionálně. Muž neumí tak dobře popsat, co cítí, obecně nerad sdílí své strachy, špatně snáší své prohry. Přispívá k tomu většinou i výchova, kdy je chlapečkům opakováno, že „správný chlap nepláče“. Byť by mu pláč mnohdy pomohl. Ale copak může? Copak smí být „tak zženštilý“?

Velká část ženské role tak spočívá v porozumění tomu, co muž neříká. Za co se možná stydí, co vnímá jako svou slabost, neúspěchu, selhání, co tak nerad kouše, co dráždí jeho ego. Sám muž si s tím často poradit neumí, ostatně i proto si cením každého muže, který je součástí uzavřené skupiny a dokáže přiznat i své prohry, chyby, přešlapy. Není to snadné. Vím to sám.

Už v článku 5 znaků, které odlišují Chlapce a Chlapečky jsem ukazoval, kolik pochybností má muž od dětství v sobě. Jak je veden k tomu, že musí pouze vítězit, že nevyhrát je prohra, že nesmí selhat, že musí být dobrý živitel, že musí být silný, všechno zvládnout… a o to horší je pro něj být dole. Nahlas to nikdy nemusí říct, někdy jen pro ženu nepochopitelně „zaleze do své jeskyně“, požádá o time-out, oddechový čas, ve vztahu, největší bojiště je vždy v jeho hlavě. Inu, racionální založení.

Ženy si v tu chvíli často neuvědomují, jak obrovský vliv na zraněné mužské ego (pochroumané třeba konfliktem v práci) mají. Jak je ve skutečnosti naopak muž křehký a zranitelný, jak mohou slovem srazit, ale i zvednout – jestliže vědí, jak s mužem v takové chvíli mluvit. A to hlavně v těch momentech, kdy se uvnitř hlavy muž nejvíc zraňuje sám.

Právě tehdy muž nejvíce potřebuje skutečnou spřízněnou duši.

Co je vlastně mužské ego? Jaké věty mají pro muže obrovskou energii, vedle neurčitých emocionálních frází typu Miluji Tě, Záleží mi na Tobě, Chci, abys byl šťastný a povšechného Jak Ti mohu pomoci, na které se muži těžko odpovídá? Jakou ženu ocení muž ve svých nejtěžších chvílích a čím mu žena pomáhá překročit svůj vlastní stín, své vlastní slabosti?

Dovolíte-li, začnu v rámci uzavřené skupiny od samotné historie, a to krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete jím být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět e-mailem na [email protected].)

POZOR: S předplatným magazínu dostáváte automaticky přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům i klubovým vysíláním. Více zde.

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

3 způsoby, jak ukončit zbytečné zákopové války

Klub

Znám tři druhy ticha.

První je OČISTNÉ. Smývá z člověka starosti, stres, bolest. To ticho je často spjato se samotou, tím osvobozujícím stavem bytí daleko od negativních lidí, daleko od trápení. Toto ticho hojí a léčí.

Druhé ticho je ZRAŇUJÍCÍ. Někoho žádáš o odpověď, o vyslechnutí, o jakoukoli reakci na to, co Tě trápí, ale nepřichází ani jedno. Přichází jen NIC, jen mlčení, apatie, lhostejnost, které jsou ale někdy následkem i vlastního dlouhodobého ticha, s nímž ten druhý už přestal mít trpělivost (viz 5 důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když přijde ženské NIC.)

A pak existuje ještě jedno ticho. V psychologii se popisuje jako OHLUŠUJÍCÍ. Jako když Ti práskne přímo u ucha nepřátelský dělbuch a Ty už slyšíš jenom pískání. A v tom je ta podstata: jde o výsledek nepřátelství. Nebo také, jak psychologie říká, zákopových válek ve vztahu.

Zní to jako protimluv. Jak by uvnitř vztahu mohla planout válka? Jak by dva partneři po sobě mohli metat granáty? Jak by dva členové téhož týmu mohli být současně soupeři? Ti, kdo mají stát při sobě, stojí PROTI SOBĚ?

Když jsem psal knihu Spolu, která je určena právě do těchto chvil, uvedl jsem na její obálce, že ve vztahu dvou lidí nikdy nemůže být jenom jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy jsou buď dva vítězové, anebo dva poražení. Vítězí i prohrává se spolu. Tak jak je možné, ptáte se mě často, že mi partner ubližuje, že sabotuje komunikaci, že nespolupracuje, že ze vztahu odchází, a přitom se ho pořád drží? Načež dodáváte: K čemu je vlastně mně i jemu vztah, kde si dáváme pouze bolest (a přitom nejsme masochisté)?

Založil jsem uzavřenou skupinu pro ty, kdo chtějí své problémy řešit ne sami, ale s někým. Kdo chtějí sdílet své trápení a nechat si pomoci. Každý týden pro více než šest tisíc členů uvnitř této skupiny živě vysílám i píšu klubové články. Jako dnes. Tak abyste viděli, že cesta existuje. Že je možné destruktivní směr přepnout na konstruktivní. Ba dokonce že je možné díky překonanému problému zjistit, že lidé ve vztahu dokážou porazit i toho největšího soupeře – svoje ego.

Jak tedy uprostřed bitevní vřavy dospět k onomu „AHA, já ničím vlastního partnera“, „AHA, já manipuluji s vlastním dítětem“, „AHA, já beru energii člověku, na kterém mi vlastně záleží“, „AHA, já právě pronáším nejlepší projev svého života, který mě bude už za pár minut mrzet“?

Potažmo: Jak k té válce ani nedospět a zadusit ji už v zárodku, a to nejlépe v sobě? Jak se naučit sebe ovládat, respektive jak k tomu přimět partnera?

Podotýkám: Nikdo nejsme dokonalý. Děláme chyby. Ničení svého protějšku patří mezi ně. Budiž. Každý však máme možnost poznat svou chybu, odstranit ji, zlepšit se. Proto vznikla kniha Spolu. A proto si nyní ukážeme tři jednoduché způsoby, jak otupit ostří, které ve výsledku může zranit nejvíc nás – až nám dojde, KOMU jsme vlastně pro krátkodobou úlevu dlouhodobě ublížili?

Pojďme si to vysvětlit bod za bodem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete jím být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět e-mailem na [email protected].)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jak přimět partnera, který přestal spolupracovat, aby přemohl své ego

Klub

„Opustila mě,“ rozhodil naštvaně rukama. „Našla si lepšího,“ odplivl si.

„No a?“ žádal jsem vysvětlení, proč jen kvůli tomu začal manipulovat jejich společné děti a mstít se přes ně jejich matce – proč jen kvůli tomu, že spolu přestali být MANŽELI, odmítá spolupracovat jako RODIČ.

Střih.

„Měl nejapnou poznámku,“ odsekla jiná žena, když jsem se jí tázal, proč se svým protějškem přestala komunikovat ve vztahu, proč se začala uchylovat k naschválům a strategickým hrám, proč sama v sobě trhala na kusy svou ještě nedávnou představu, že její partner je její spřízněnou duší.

„Opravdu chcete být bez něj?“ zeptal jsem se a ona polekaně vzhlédla. Nechtěla to, ale vším jednáním si o to koledovala.

A takových, aktuálně živých případů bych mohl popsat stovky. Každý týden jich řeším desítky. Prkotiny, řekl by někdo. Ale žádné malichernosti to nejsou. Tam, kde začne hrát dominantní roli ego člověka, se vztah pomalu drolí. A je jen otázkou času, kdy ego (Já) porazí lásku (My).

Co s tím dělat, jsem psal ve dvou knihách. V knize Spolu, určené pro ty páry, které se jen vnitřně zablokovaly, ale dál chtějí najít společnou cestu, byť to možná veřejně nepřiznají. A pak v knize JáMy spřízněných duší, určené pro ty jedince, kteří se potřebují vyrovnat se ztrátou vztahu, který už zachránit není/nebude možné.

„Co jde udělat pro to, aby protějšek porazil své ego?“ zní jedna z nejčastějších otázek, kterou mi kladete v uzavřené skupině. „A proč se vůbec najednou stává ze spoluhráče soupeřem? Proč mu dělá dobře mi ubližovat, vidět mě dole? Proč ho nezastaví ani nešťastné děti?“ Tak se ptáte a já odpovídám dnešním klubovým článkem – všem, kdo mi tyto dotazy adresují, i těm, kteří mají stejný problém, jen se ho snaží potlačit v sobě. A to třeba i na straně těch lidí, kteří si jsou vědomi svého silného ega a faktu, že mu často podléhají. Jak si pomoci? Právě to vysvětlím na jednoduchém mentálním postupu, a to podrobně krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete jím být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět mailem na [email protected])

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jak nedopustit, aby pro nás byl jedinou volbou někdo, pro koho my jsme jen jednou z možností

Klub

„Miluje mě,“ řekla pevně. „Teda snad,“ dodala.

„Takže si to myslíš, nebo to víš?“ zeptal jsem se.

Svěsila hlavu. Nevěděla. Doufala. A hlavně – bála se na to zeptat.

Bála se, že na otázky „Opravdu mě miluješ? Skutečně si se mnou umíš představit budoucnost? Vážně jsem pro Tebe na prvním místě?“ uslyší zápornou odpověď. A tak raději „jen doufala“. A čekala.

Přítel ženy z uzavřené skupiny byl totiž mezi dvěma, možná i více mlýnskými kameny. Měl svůj vztah, kterému říkal „bývalý“. Ale bývalým nebyl – s tou dívkou se dál potkával, prý kamarádsky. Ale kamarádi se přece nepotřebují scházet tajně, psát si na zapřenou, a to se srdíčky a slovy „Chybíš mi, lásko!“

Ta žena teď seděla proti mně a přála si mít jasno. Vědět, zda má čekat. Slyšet, že ON je spřízněná duše… Ano, toto chtěla slyšet ode mě, protože sama to nevěděla.

Každý týden absolvuji až sto schůzek, osobně nebo online. Tyto případy patří k nejtěžším. V psychologické hantýrce se jim říká poněkud zdlouhavě Být JEN JEDNOU Z MNOHA možností pro někoho, kdo je pro nás JEDINOU VOLBOU. Nejtěžší jsou proto, že vedou k závislosti. Že čím lhostejněji se pak „partner“ chová, tím naléhavěji ho potřebujeme po svém boku. Čím méně pro nás dělá, tím víc jsme schopni mu obětovat. Čím méně lásky nám dává, tím větším objemem lásky ho zahrnujeme. Taková závislost vede bohužel k NEVYHNUTELNÉMU deficitu: Jestliže dlouhodobě více dáváme, než dostáváme, jednou přijde den, kdy už nebudeme mít co dát. Jestliže se vydáme ze vší lásky, nebudeme jí mít dost ani pro sebe. A pak nedokážeme mít sami sebe rádi. Nedokážeme si sebe vážit. Budeme postrádat sebelásku, sebeúctu, sebevědomí i sebehodnotu, což se projeví naším ponižováním, doprošováním, ztrátou jakéhokoli zbytku hodnoty v očích druhých lidí. Ano, a to všechno začíná situací, kdy dovolíme, aby pro nás byl jedinou volbou někdo, pro koho my sami jsme jen jednou z mnoha možností – on má na výběr, zatímco my ne.

Mám plné zuby těchto případů. Proto jsem napsal knihu JáMy spřízněných duší. Všem, kdo uvízli v těžké ne-sebelásce s pocitem nulové sebehodnoty a konce smysluplné životní cesty, jsem přidal magazín Projít koncem k začátku. A budu se tomu věnovat ještě dnes v samostatném klubovém článku, aby bylo jednou provždy jasno: Proč padáme do těchto jednostranných vztahů a neumíme se z nich hnout? Proč se tolik bojíme pravdy, byť jsme schopni ji vycítit svou intuicí? Proč přistupujeme na podmínky, které bychom svým nejlepším přátelům důsledně rozmlouvali? Proč se v čase dostáváme do stále těžší závislosti? A jak se z těchto vlastních psychologických pastí dostat?

Pojďme si to objasnit bod za bodem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li a chcete být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět mailem na [email protected])

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jak se stát celoživotní slabostí silného partnera

Klub

Denně jsem dotazován: Kde najít silného, spolehlivého, milujícího partnera?

Chápu, je to důležitá otázka.

Jedna je však neméně důležitá. A tu mi lidé nepokládají. Zní: Jsem takovým i já sám?

Ano, jsme navyklí mít nároky vůči druhým lidem, ale co když chyba, že neudržíme žádný vztah dlouhodobě, nebo se nám kdejaký vztah porouchá, je také na naší straně? Co když MY nejsme tím silným, spolehlivým nebo milujícím partnerem pro druhé?

Nepříjemná otázka, že? Proto se jí mnozí vyhýbají. O to víc si vážím těch, kteří v uzavřené skupině dokážou mluvit i o svých nedostatcích – a ptát se na způsoby, jak své slabiny odstranit. Právě pro tyto lidi, ochotné pracovat na sobě, píšu speciální klubové články, jako dnes, a každé úterý přímo ve skupině živě vysílám. Aby si uvědomili, že není ostuda přiznat si chybu, protože my všichni lidé jsme chybující bytosti. Největší chybu paradoxně dělá ten, kdo si myslí, že se žádné chyby nedopouští, že je dokonalý a že nemá co zlepšit. Takového dříve nebo později čeká osamění. A zbytečně. Každý člověk je totiž schopen měnit se k lepšímu. Bohužel každý však není ochoten.

Jakých pět kritických bodů dělá člověka atraktivním právě pro silného partnera? S čím se největší množství lidí nedokáže srovnat a nakonec upřednostní své ego před vztahem? Jinak řečeno: Kdo nakonec o to víc vyniká, když těchto pět bodů dokáže zvládnout?

Pojďme si objasnit všech těchto pět psychologických Rubikonů, které stojí za to překročit, a to jednoho po druhém:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

5 znaků, které odlišují Chlapy a Chlapečky

Klub

V táboráku praskalo dříví a já prožíval déja vu. Seděl jsem kolem ohně na příměstském táboře, jen tentokrát ne jako dítě a jeden z účastníků, ale jako host. V tom místě, kde jsem se jako kluk poprvé zamiloval, jsem měl nyní přednášet. No, přednášet – spíše povídat si s dětmi o vztazích.

Kluci a holky byli shromážděni ve vyrovnaném počtu, ale kluci se téměř neptali. Jako vždy. A když už se ozvali, jen proto, aby komentovali dotazy holek. Nejvíce se posmívali jednomu. Ta mladá slečna se zeptala: „Jak poznám správného partnera?“

Odpověděl jsem: „Především tak, že je to víc Chlap a míň Chlapeček.“

Kluci vyprskli smíchy. Rukama naznačovali, že asi myslím velikost mužského přirození. Usmál jsem se také, protože jsem v nich viděl sebe před pětatřiceti lety. Měl jsem stejné myšlení. A stejně jako oni bych ztichl a zpozorněl, kdyby se tehdy moje kamarádka nespokojila s mou odpovědí a žádala o upřesnění: „Ale jak poznám, který například z těchto kluků,“ rozhodila ruce do pléna, „by mohl být správný partner, když navenek se všichni zdají stejní?“

Kluci sledovali, co odpovím. Chtěli vědět, kam patří právě oni. Který z nich má šanci být objektivně zajímavý, a který se zajímavým jen subjektivně dělá ve své mysli.

„Navnímáš to velmi snadno,“ odpověděl jsem té dívce. „Vycítíš, kdy se víc zajímá o velikost Tvého štěstí než o velikost Tvé podprsenky, kdy Ti s něčím pomůže ne proto, že by Tě považoval za slabou nebo neschopnou, ale proto, že Tě respektuje a že Tvoje spokojenost je jeho priorita, a kdy“ obrátil jsem se na kluky, „s Tebou chce nejen spát, ale taky vstávat…

Co to vlastně obnáší?

Když jsem v roce 2016 napsal Dvanáct srdcí, knihu o přerodu Chlapečků v Chlapy, přiznal jsem v ní, kolik dětinských chyb jsem nasekal já sám. Nejvíc mě o vztahu k ženám naučil brácha. Byl o osm let starší a jednoho dne zničehonic zůstal sám na své tři malé dcerky, přičemž nejmladší byl jeden rok. Tehdy jsem sledoval jeho zápolení s osudem a ptal jsem se: „Brácho, jak můžeš jako muž vědět, jak se má dívka vychovávat v ženu?“

Brácha se lakonicky usmál a odvětil: „Petře, ale úkolem táty není učit dceru, jak být dámou, ale jak se ZACHÁZÍ s dámou.“

Už jako děti jsme spolu sdíleli jeden sídlištní pokoj. Nezapomenu, jak mě fascinovaly knihy, které brácha četl. Například Hovory k sobě od Marca Aurelia – římského císaře, který už ve 2. století napsal: „Nikdy nemarni čas vysvětlováním, jak by se měl chovat velký muž. Prostě takovým buď.“ Čili: Ukazuj to!

Činy. To byla ta odpověď. Kluky u táboráku však neuspokojila. Z jejich středu se vztyčil jeden a netrpělivě zvolal: Ale pane Casanovo, JAK? Jak být tím správným Chlapem, a to nejen pro ženu, ale i sám pro sebe? Co všechno to vlastně obnáší?“

Mohl jsem jim zopakovat svou odpověď v článku 7 rozdílových věcí, které gentleman dělá jinak. Mohl jsem vysvětlit, že pojem gentleman je odvozen z anglického gentle, laskavý. Gentleman je laskavý muž. Jenže kluci by znovu opáčili: „Ale, pane Casanovo, co všechno to vlastně obnáší?“

Mohl jsem jim popisovat, že laskavost vychází z úcty, respektu, milování. Ze zdvořilosti, vychování, charakteru. Ale i to by pro děti byla jen rámcová slova. Dál by se ptali: „Ale, pane Casanovo, co všechno to vlastně obnáší?“ 

Mohl bych mluvit o obsahu těchto pojmů, jakož i o tom, že kdo je Chlap, či Chlapeček, v tom nehraje roli věk, nýbrž vyzrálost – že je tudíž možné potkat stejně tak dvacetiletého Chlapa jako padesátiletého Chlapečka, a současně zdůraznit, že z Chlapečka Chlapem je možné vyrůst i jediným okamžikem, či jediným činem. Mohl bych převyprávět mnoho případů z uzavřené skupiny, kde Chlapeček zbytečně ztratil milující ženu, anebo kde naopak žena až pozdě zjistila, že ztratila milujícího Chlapa. Ale věděl jsem, že ti kluci by se dál ptali: Tak co konkrétně začít dělat jinak?

Je to jedna z nejčastějších otázek, jaké dostávám. Proto věnuji odpovědi dnešní klubový článek na Vaše přání. Pojďme si, prosím, těch pět dělicích čar mezi Chlapem a Chlapečkem vysvětlit jednu po druhé:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Prosakující minulost: Proč tolik nezáleží na pravdě a nevěřit znamená odepsat

Klub

Jak moc podle Vás ve vztahu záleží na pravdě?

Pokud odpovídáte „hodně“, víte, jak SLABÁ může být PRAVDA proti PŘESVĚDČENÍ?

Povím to příběhem.

Jáchym je věrný chlap. Evelínu miluje.

Evelína je však přesvědčená, že ji Jáchym podvádí. Jáchymovi nevěří. Je neoblomná, i když jí Jáchym přísahá na vlastní život, že ji nepodvedl nikdy.

Jáchym s Evelínou patří k těm párům, které usedly v mé kanceláři a žádaly o pomoc. Nemusel jsem však říkat nic. Jejich konverzace mluvila za vše.

„Podvádí mě,“ vyhrkla Evelína.

A jen Jáchym otevřel ústa, Evelína ho umlčela. „Nic neříkej, a ani nezkoušej přísahat. Beztak bych Ti nevěřila.“

A je to.

Pravda souboj s přesvědčením vždycky prohraje. Je-li totiž člověk o něčem přesvědčen, objektivní pravda přestane být důležitá. Přesvědčený člověk má totiž svou, subjektivní pravdu. „Nic neříkej. Beztak bych Ti nevěřila.“ Jak byste to Evelíně vymluvili, být Jáchymem?

Jáchym jen bezmocně obrátil oči na mě. Případ byl jednoduchý. Byl jediný otazník: Odkud se vzalo Evelínino přesvědčení? Kdo v minulosti ji podvedl tak, že přestala věřit VŠEM mužům jednou provždy?

Moc (ne)důvěry

Když jsem v roce 2015 napsal svůj první bestseller 250 zákonů lásky, knihu o pravidlech, bez jejichž dodržování žádný partnerský vztah dlouhodobě nevydrží, lidé se mi zprvu posmívali, že v lásce přece nejsou nutná žádná pravidla. Že se dva milující lidé vždy v problémech domluví. Omyl.

Aby se lidé domluvili, musejí se CHTÍT domluvit. Aby se chtěli domluvit, musejí být OCHOTNI s druhým komunikovat. A aby byli ochotni komunikovat, musejí jeden druhého respektovat, brát v potaz, důvěřovat tomu, co říká.

Právě jsem použil slovo, které je základem pro budování jakéhokoli vztahu: důvěřovat. Bez důvěry nemůže existovat vztah. Když protějšku nevěříme, nemá vztah na čem stát. Přitom o důvěru svého protějšku můžeme přijít velmi rychle. A to i bez vlastní viny. Stačí jedna jediná domněnka, která se v jeho mysli stane pravdou. Přesvědčení „jsi vinen, a nikdo mi to nevymluví – Ty už vůbec ne“.

Máte po svém boku člověka, kterému prosakují špatné zkušenosti z minulosti i do přítomného vztahu? Nebo jste to Vy, kdo pochybuje o svém partnerovi, chronicky žárlí, a je to dlouhodobý, vracející se, opakovaný problém, který není závislý na jedné konkrétní osobě – nevěříte prostě protějškům ve vztazích?

V uzavřené skupině, kde se mnou sdílíte svá trápení, opakovaně zdůrazňuji, že důvěra je důležitější než pravda. Když totiž člověku nedůvěřujeme, pak pro nás jeho pravda nemá žádnou hodnotu. Nevěříme jeho slovům, činům, jeho osobě. Jak řešit tento problém, který nemusí souviset s přítomným vztahem, ale s minulým? O tom už v dnešním klubovém článku na Vaše přání.

Jak uzdravit člověka, který vinou neuzavřené minulosti a bolestné vzpomínky náhle přestal věřit a třeba i opustil vztah bez ohledu na objektivní pravdu?

Jak pracovat s obnovením důvěry u člověka, který se už mnohokrát ve vztazích spálil a bojí se opakování bolesti ve vztahu s Vámi?

To si nyní objasněme krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

0
    0
    Košík
    Košík je nyní prázdnýZpět do obchodu
      Top
      Shopping Cart