„Miluje mě,“ řekla pevně. „Teda snad,“ dodala.

„Takže si to myslíš, nebo to víš?“ zeptal jsem se.

Svěsila hlavu. Nevěděla. Doufala. A hlavně – bála se na to zeptat.

Bála se, že na otázky „Opravdu mě miluješ? Skutečně si se mnou umíš představit budoucnost? Vážně jsem pro Tebe na prvním místě?“ uslyší zápornou odpověď. A tak raději „jen doufala“. A čekala.

Přítel ženy z uzavřené skupiny byl totiž mezi dvěma, možná i více mlýnskými kameny. Měl svůj vztah, kterému říkal „bývalý“. Ale bývalým nebyl – s tou dívkou se dál potkával, prý kamarádsky. Ale kamarádi se přece nepotřebují scházet tajně, psát si na zapřenou, a to se srdíčky a slovy „Chybíš mi, lásko!“

Ta žena teď seděla proti mně a přála si mít jasno. Vědět, zda má čekat. Slyšet, že ON je spřízněná duše… Ano, toto chtěla slyšet ode mě, protože sama to nevěděla.

Každý týden absolvuji až sto schůzek, osobně nebo online. Tyto případy patří k nejtěžším. V psychologické hantýrce se jim říká poněkud zdlouhavě Být JEN JEDNOU Z MNOHA možností pro někoho, kdo je pro nás JEDINOU VOLBOU. Nejtěžší jsou proto, že vedou k závislosti. Že čím lhostejněji se pak „partner“ chová, tím naléhavěji ho potřebujeme po svém boku. Čím méně pro nás dělá, tím víc jsme schopni mu obětovat. Čím méně lásky nám dává, tím větším objemem lásky ho zahrnujeme. Taková závislost vede bohužel k NEVYHNUTELNÉMU deficitu: Jestliže dlouhodobě více dáváme, než dostáváme, jednou přijde den, kdy už nebudeme mít co dát. Jestliže se vydáme ze vší lásky, nebudeme jí mít dost ani pro sebe. A pak nedokážeme mít sami sebe rádi. Nedokážeme si sebe vážit. Budeme postrádat sebelásku, sebeúctu, sebevědomí i sebehodnotu, což se projeví naším ponižováním, doprošováním, ztrátou jakéhokoli zbytku hodnoty v očích druhých lidí. Ano, a to všechno začíná situací, kdy dovolíme, aby pro nás byl jedinou volbou někdo, pro koho my sami jsme jen jednou z mnoha možností – on má na výběr, zatímco my ne.

Mám plné zuby těchto případů. Proto jsem napsal knihu JáMy spřízněných duší. Všem, kdo uvízli v těžké ne-sebelásce s pocitem nulové sebehodnoty a konce smysluplné životní cesty, jsem přidal magazín Projít koncem k začátku. A budu se tomu věnovat ještě dnes v samostatném klubovém článku, aby bylo jednou provždy jasno: Proč padáme do těchto jednostranných vztahů a neumíme se z nich hnout? Proč se tolik bojíme pravdy, byť jsme schopni ji vycítit svou intuicí? Proč přistupujeme na podmínky, které bychom svým nejlepším přátelům důsledně rozmlouvali? Proč se v čase dostáváme do stále těžší závislosti? A jak se z těchto vlastních psychologických pastí dostat?

Pojďme si to objasnit bod za bodem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li a chcete být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět mailem na [email protected])

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Denně jsem dotazován: Kde najít silného, spolehlivého, milujícího partnera?

Chápu, je to důležitá otázka.

Jedna je však neméně důležitá. A tu mi lidé nepokládají. Zní: Jsem takovým i já sám?

Ano, jsme navyklí mít nároky vůči druhým lidem, ale co když chyba, že neudržíme žádný vztah dlouhodobě, nebo se nám kdejaký vztah porouchá, je také na naší straně? Co když MY nejsme tím silným, spolehlivým nebo milujícím partnerem pro druhé?

Nepříjemná otázka, že? Proto se jí mnozí vyhýbají. O to víc si vážím těch, kteří v uzavřené skupině dokážou mluvit i o svých nedostatcích – a ptát se na způsoby, jak své slabiny odstranit. Právě pro tyto lidi, ochotné pracovat na sobě, píšu speciální klubové články, jako dnes, a každé úterý přímo ve skupině živě vysílám. Aby si uvědomili, že není ostuda přiznat si chybu, protože my všichni lidé jsme chybující bytosti. Největší chybu paradoxně dělá ten, kdo si myslí, že se žádné chyby nedopouští, že je dokonalý a že nemá co zlepšit. Takového dříve nebo později čeká osamění. A zbytečně. Každý člověk je totiž schopen měnit se k lepšímu. Bohužel každý však není ochoten.

Jakých pět kritických bodů dělá člověka atraktivním právě pro silného partnera? S čím se největší množství lidí nedokáže srovnat a nakonec upřednostní své ego před vztahem? Jinak řečeno: Kdo nakonec o to víc vyniká, když těchto pět bodů dokáže zvládnout?

Pojďme si objasnit všech těchto pět psychologických Rubikonů, které stojí za to překročit, a to jednoho po druhém:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

V táboráku praskalo dříví a já prožíval déja vu. Seděl jsem kolem ohně na příměstském táboře, jen tentokrát ne jako dítě a jeden z účastníků, ale jako host. V tom místě, kde jsem se jako kluk poprvé zamiloval, jsem měl nyní přednášet. No, přednášet – spíše povídat si s dětmi o vztazích.

Kluci a holky byli shromážděni ve vyrovnaném počtu, ale kluci se téměř neptali. Jako vždy. A když už se ozvali, jen proto, aby komentovali dotazy holek. Nejvíce se posmívali jednomu. Ta mladá slečna se zeptala: „Jak poznám správného partnera?“

Odpověděl jsem: „Především tak, že je to víc Chlap a míň Chlapeček.“

Kluci vyprskli smíchy. Rukama naznačovali, že asi myslím velikost mužského přirození. Usmál jsem se také, protože jsem v nich viděl sebe před pětatřiceti lety. Měl jsem stejné myšlení. A stejně jako oni bych ztichl a zpozorněl, kdyby se tehdy moje kamarádka nespokojila s mou odpovědí a žádala o upřesnění: „Ale jak poznám, který například z těchto kluků,“ rozhodila ruce do pléna, „by mohl být správný partner, když navenek se všichni zdají stejní?“

Kluci sledovali, co odpovím. Chtěli vědět, kam patří právě oni. Který z nich má šanci být objektivně zajímavý, a který se zajímavým jen subjektivně dělá ve své mysli.

„Navnímáš to velmi snadno,“ odpověděl jsem té dívce. „Vycítíš, kdy se víc zajímá o velikost Tvého štěstí než o velikost Tvé podprsenky, kdy Ti s něčím pomůže ne proto, že by Tě považoval za slabou nebo neschopnou, ale proto, že Tě respektuje a že Tvoje spokojenost je jeho priorita, a kdy“ obrátil jsem se na kluky, „s Tebou chce nejen spát, ale taky vstávat…“

Co to vlastně obnáší?

Když jsem v roce 2016 napsal Dvanáct srdcí, knihu o přerodu Chlapečků v Chlapy, přiznal jsem v ní, kolik dětinských chyb jsem nasekal já sám. Nejvíc mě o vztahu k ženám naučil brácha. Byl o osm let starší a jednoho dne zničehonic zůstal sám na své tři malé dcerky, přičemž nejmladší byl jeden rok. Tehdy jsem sledoval jeho zápolení s osudem a ptal jsem se: „Brácho, jak můžeš jako muž vědět, jak se má dívka vychovávat v ženu?“

Brácha se lakonicky usmál a odvětil: „Petře, ale úkolem táty není učit dceru, jak být dámou, ale jak se ZACHÁZÍ s dámou.“

Už jako děti jsme spolu sdíleli jeden sídlištní pokoj. Nezapomenu, jak mě fascinovaly knihy, které brácha četl. Například Hovory k sobě od Marca Aurelia – římského císaře, který už ve 2. století napsal: „Nikdy nemarni čas vysvětlováním, jak by se měl chovat velký muž. Prostě takovým buď.“ Čili: Ukazuj to!

Činy. To byla ta odpověď. Kluky u táboráku však neuspokojila. Z jejich středu se vztyčil jeden a netrpělivě zvolal: „Ale pane Casanovo, JAK? Jak být tím správným Chlapem, a to nejen pro ženu, ale i sám pro sebe? Co všechno to vlastně obnáší?“

Mohl jsem jim zopakovat svou odpověď v článku 7 rozdílových věcí, které gentleman dělá jinak. Mohl jsem vysvětlit, že pojem gentleman je odvozen z anglického gentle, laskavý. Gentleman je laskavý muž. Jenže kluci by znovu opáčili: „Ale, pane Casanovo, co všechno to vlastně obnáší?“

Mohl jsem jim popisovat, že laskavost vychází z úcty, respektu, milování. Ze zdvořilosti, vychování, charakteru. Ale i to by pro děti byla jen rámcová slova. Dál by se ptali: „Ale, pane Casanovo, co všechno to vlastně obnáší?“ 

Mohl bych mluvit o obsahu těchto pojmů, jakož i o tom, že kdo je Chlap, či Chlapeček, v tom nehraje roli věk, nýbrž vyzrálost – že je tudíž možné potkat stejně tak dvacetiletého Chlapa jako padesátiletého Chlapečka, a současně zdůraznit, že z Chlapečka Chlapem je možné vyrůst i jediným okamžikem, či jediným činem. Mohl bych převyprávět mnoho případů z uzavřené skupiny, kde Chlapeček zbytečně ztratil milující ženu, anebo kde naopak žena až pozdě zjistila, že ztratila milujícího Chlapa. Ale věděl jsem, že ti kluci by se dál ptali: Tak co konkrétně začít dělat jinak?

Je to jedna z nejčastějších otázek, jaké dostávám. Proto věnuji odpovědi dnešní klubový článek na Vaše přání. Pojďme si, prosím, těch pět dělicích čar mezi Chlapem a Chlapečkem vysvětlit jednu po druhé:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jak moc podle Vás ve vztahu záleží na pravdě?

Pokud odpovídáte „hodně“, víte, jak SLABÁ může být PRAVDA proti PŘESVĚDČENÍ?

Povím to příběhem.

Jáchym je věrný chlap. Evelínu miluje.

Evelína je však přesvědčená, že ji Jáchym podvádí. Jáchymovi nevěří. Je neoblomná, i když jí Jáchym přísahá na vlastní život, že ji nepodvedl nikdy.

Jáchym s Evelínou patří k těm párům, které usedly v mé kanceláři a žádaly o pomoc. Nemusel jsem však říkat nic. Jejich konverzace mluvila za vše.

„Podvádí mě,“ vyhrkla Evelína.

A jen Jáchym otevřel ústa, Evelína ho umlčela. „Nic neříkej, a ani nezkoušej přísahat. Beztak bych Ti nevěřila.“

A je to.

Pravda souboj s přesvědčením vždycky prohraje. Je-li totiž člověk o něčem přesvědčen, objektivní pravda přestane být důležitá. Přesvědčený člověk má totiž svou, subjektivní pravdu. „Nic neříkej. Beztak bych Ti nevěřila.“ Jak byste to Evelíně vymluvili, být Jáchymem?

Jáchym jen bezmocně obrátil oči na mě. Případ byl jednoduchý. Byl jediný otazník: Odkud se vzalo Evelínino přesvědčení? Kdo v minulosti ji podvedl tak, že přestala věřit VŠEM mužům jednou provždy?

Moc (ne)důvěry

Když jsem v roce 2015 napsal svůj první bestseller 250 zákonů lásky, knihu o pravidlech, bez jejichž dodržování žádný partnerský vztah dlouhodobě nevydrží, lidé se mi zprvu posmívali, že v lásce přece nejsou nutná žádná pravidla. Že se dva milující lidé vždy v problémech domluví. Omyl.

Aby se lidé domluvili, musejí se CHTÍT domluvit. Aby se chtěli domluvit, musejí být OCHOTNI s druhým komunikovat. A aby byli ochotni komunikovat, musejí jeden druhého respektovat, brát v potaz, důvěřovat tomu, co říká.

Právě jsem použil slovo, které je základem pro budování jakéhokoli vztahu: důvěřovat. Bez důvěry nemůže existovat vztah. Když protějšku nevěříme, nemá vztah na čem stát. Přitom o důvěru svého protějšku můžeme přijít velmi rychle. A to i bez vlastní viny. Stačí jedna jediná domněnka, která se v jeho mysli stane pravdou. Přesvědčení „jsi vinen, a nikdo mi to nevymluví – Ty už vůbec ne“.

Máte po svém boku člověka, kterému prosakují špatné zkušenosti z minulosti i do přítomného vztahu? Nebo jste to Vy, kdo pochybuje o svém partnerovi, chronicky žárlí, a je to dlouhodobý, vracející se, opakovaný problém, který není závislý na jedné konkrétní osobě – nevěříte prostě protějškům ve vztazích?

V uzavřené skupině, kde se mnou sdílíte svá trápení, opakovaně zdůrazňuji, že důvěra je důležitější než pravda. Když totiž člověku nedůvěřujeme, pak pro nás jeho pravda nemá žádnou hodnotu. Nevěříme jeho slovům, činům, jeho osobě. Jak řešit tento problém, který nemusí souviset s přítomným vztahem, ale s minulým? O tom už v dnešním klubovém článku na Vaše přání.

Jak uzdravit člověka, který vinou neuzavřené minulosti a bolestné vzpomínky náhle přestal věřit a třeba i opustil vztah bez ohledu na objektivní pravdu?

Jak pracovat s obnovením důvěry u člověka, který se už mnohokrát ve vztazích spálil a bojí se opakování bolesti ve vztahu s Vámi?

To si nyní objasněme krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Hladové srdce. Že jste ten pojem nikdy neslyšeli?

Dobře pro Vás.

Kdo četl mou knihu JáMy spřízněných duší, zná i ten druh vnitřního tlaku, který do něj mohou dostat jiní lidé. Výsledkem je, že se tento člověk necítí dost dobrý, hodný dostatečné lásky, ponižuje se, omlouvá se, vždy dělá první vstřícný krok a hlavně neodchází, protože se cítí vinen a dlužen. A současně ho to trápí, protože těm, kdo mu lásku neopětují, dává všechno, co umí – maximum své lásky.

Tu knihu jsem psal, protože se mě tito lidé často ptají: A proč neodejdeme, když nedostáváme to, po čem toužíme, co potřebujeme, co si (snad i) zasloužíme?

Odpověď je prostá: Máte (psychologicky řečeno) syndrom hladového srdce.

Proč hladové srdce sní cokoli

Mezi mnoha případy, které denně řeším v uzavřené skupině, stranou všech očí, je jeden, o němž Vám budu vyprávět. Možná budete mít pocit, že je to Váš příběh. Nebo někoho Vám blízkého.

Je to příběh hladového srdce, které čím víc potřebuje lásku, tím méně jí dostává. Ale které – na rozdíl od jiných – když nedostává lásku, zůstává. Domnívá se totiž, často to bývá vlivem dětství, že na vině je ono samo. Že nedává dost. Že má dát víc. A taky, nevěří v sebe. Nevěří, že by jiný vztah mohl být lepší. Jak by mohl být lepší, když „nejsem dost dobré a nic dobrého si nezasloužím?“ – tak běduje hladové srdce.

Že je to divný pojem? Tak si vybavte vyhladovělý žaludek. Ten, kterému se nedostává to, co potřebuje k životu. Cítí už akutní bolest. Spolkne téměř cokoli. Vyhladovělý člověk by snědl třeba i „hřebíky“, jak se říká. A „vyhládlé srdce“ ožije u jakékoli emocionální potravy, která slibuje energii, budoucí štěstí, lásku, naději.

Hladové srdce zůstává a čeká. Ponižuje se. Doprošuje. Omlouvá se. Jen pro kousek dobrých emocí nebo jejich příslib v budoucnu. Bývá nejsnazší obětí manipulace. Stačí mu něco slíbit. Stačí mu cokoli vytknout. Stačí s ním NEjednat právě tak, jak si zaslouží. To je pro hladové srdce důvod zůstat, ne odejít.

Kdo v uzavřené skupině poslouchá moje pravidelná klubová živá vysílání, ví, jak těžce se tento syndrom zvenčí léčí. Jak můžete vyléčit člověka, který v sebe ani léčbu nevěří? Který neví, že není poškozený ani zmetek, naopak že má (téměř) vše, co k vytouženému vztahu potřebuje mít. Který pohrdá tím, co ho zdobí – svou vlastní láskou, sebou, životem.

Ano, léčí se to těžce, ale jde to. Základem ale je, aby tento člověk alespoň trochu spolupracoval. Aby mě chtěl poslouchat. Aby si chtěl povídat. Aby si chtěl uvědomit, že… Ale o tom už v dnešním klubovém článku na Vaše přání. A rovnou ke Karolíně, která tímto syndromem trpěla. Kéž to pomůže i ostatním, kteří tiše mlčí.

Pojďme si celou problematiku a proces řešení objasnit krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

„Je to jako…“ Nemohla najít správný příměr.

Nemusela. Sám mám dodnes ten pocit v sobě. Proto jsem dopověděl sám: „… jako žahnutí kopřivou.“

Přikývla. „Ano, přesně tak to bolí – jako když šlehneš srdce kopřivou.“

Pousmál jsem se. „Jistě, bolí to. Ale taky léčí.“

Seděli jsme na lavičce v parku. V diáři jsem měl ohledně této schůzky poznamenáno: Kafkiáda. Nazývám tak tyto případy zhrouceného srdce. Učebnice psychologie sama používá Franze Kafku jako vzor pro řešení těchto situací. Slyšeli jste ten příběh?

Kafkovi bylo čtyřicet let, když se procházel berlínským Steglitz parkem a spatřil usedavě plakající holčičku. Sklonil se k ní a vyzvěděl, že ztratila panenku. Nejprve se snažil spolu s ní hledat. Marně. A tak ho napadlo vymyslet si legendu.

Spisovatel se zeptal na jméno panenky. Poté předstíral, že se rozpomněl! „Aha! Ta se neztratila, odcestovala. Nechala mi tu pro Tebe dopis,“ zastavil dívenčin pláč. Načež z aktovky vytáhl jakýsi popsaný list, před holčičkou se zdvořile uklonil a představil se jako pošťák. Speciální pošťák pro panenky.

„Ale,“ zalamentovalo děvčátko nad psaním, „já přece neumím číst!“

„No právě,“ osmělil se Kafka. „To se stává často. Holčičky dostanou od svých panenek dopis, nedokážou si ho přečíst, takže jim ho čtu já. Proto existují pošťáci pro panenky. Je to moc důležitá práce,“ dodal s vážným výrazem.

Elsa, tak se ta holčička jmenovala, tím okamžikem ožila. Kafka jí „četl“: „Prosím, neplač. Odjela jsem poznat svět. Každý den Ti budu psát o svých dobrodružstvích…“

A opravdu – Kafka po tři týdny toho léta 1923 psal a chodil číst malému dítěti nádherné příběhy. Panenka jeho ústy ujišťovala dívenku o své lásce, načež se svěřila, že se v cizině zamilovala a vdala. Holčička ji přestala nutit, aby se vrátila. Začal cítit štěstí tím, že její panenka je sama šťastná.

Rok nato, 3. června 1924, Franz Kafka zemřel. Nikdy nebyl ženatý ani neměl děti, ale téhle holčičce změnil život. A psychologii svými dopisy ukázal cestu, jak provést zkroušeného člověka třemi fázemi zraněného srdce a jakých pět postupných kroků pomáhá vyrovnat se se ztrátou, která může být i v podobě milovaného člověka. Toho, se kterým jsme věřili, že spojíme život. Nicméně on jednoho dne změnil názor a odešel jinam. Ostatně, na těchto pilířích moderní podpůrné psychoterapie principiálně stojí i celých 100 stran nového vydání Projít koncem k začátku, které si vyžádali členové uzavřené skupiny (více zde).

Každý týden pro tyto členy připravuji v uzavřené skupině klubové živé vysílání na konkrétní otázky, dvakrát týdně pak pro ně píšu speciální články na přání. Jako dnes. Máte po svém boku člověka, který potkal takzvaného zloděje srdce? Nebo sami máte pocit vnitřní prázdnoty po vztahu, který se proměnil na prach? Jak zkrátit tu bolest? Pojďme si to vysvětlit bod za bodem:

Pokud jste členy uzavřené skupiny, přihlaste se. Pokud nejste členy a chcete být, registrujte se zde. V případě technických problémů s přihlášením pište sem.

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Tomu místu se říká „hrana“. Ernest Hemingway tak nazval i svůj román: Komu zvoní hrana.

Hrana je místo, kde řešíte otázku: Zůstat, nebo odejít?

Rozhodnutí nebývá jednoznačné. Žádný člověk totiž není dokonalý. Ani v záporném smyslu ne. Na každém je možné najít něco dobrého, ale i špatného. Co má pak převážit?

Když vstupujeme do vztahu, je to snazší. Jsme zamilovaní. Zamilovanost je hormonální reakce, která nám přehodí přes oči růžový šátek. Všechno vidíme v růžových barvách. I přednosti i nedostatky. Nedostatky dokonce vůbec nevidíme. Myslíme, že jsme potkali spřízněnou duši. Po čase ale, jak růžový odér zamilovanosti ustupujeme, začínáme vidět věci tak, jak jsou. A měla by nastoupit láska, ta fáze, která je nutná po zamilovanosti, jinak pár nevydrží. Láska znamená přijmout i nedokonalosti člověka, respektovat jeho minulost, hodnoty, postoje, stát při něm i v těžkých chvílích, tedy i tehdy, kdy si to z pohledu druhých lidí „nezaslouží“, kdy je „sám sobě nepřítelem“, kdy v sebe nevěří, kdy nemá sílu na nic, možná jen na ubližování. Jenže všechno má svou mez. A tehdy přijde hrana. A otázka: Ještě zůstat, nebo už odejít?

Rozhodnutí nebývá jednoduché už proto, že ve vzpomínkách máme mnoho hezkého. Naučili jsme se na člověku vidět to lepší, zejména jeho potenciál. Věřit, že se může změnit. Víme, že má i dobré charakterové vlastnosti. Ale… I tak můžeme být v součtu nešťastní. A s námi i naše nejbližší okolí. Děti mohou mít zdravotní nebo psychické potíže. My sami chřadnout. Mnoho hezkého sice může být za námi, ale před námi už možná nic takového. Zůstat, nebo odejít?

Psychologie zná sedm záchytných bodů, na kterých se dá znovu začít stavět. Bez nich jsou ale možnosti omezené, ba žádné. I když bychom totiž sami chtěli zlepšit vztah, sami na to nestačíme. Vztah vyžaduje dva lidi. Na jeho rozbití stačí jenom jeden. A toto je právě hrana rozbití. Odejít v takové fázi nemusí znamenat, že druhého nemilujeme, ale že bolesti a bezmoci je prostě už příliš. Že už jsme pochopili pořekadlo indiánů z kmene Krí: „Když zjistíš, že je kůň mrtvý, je lepší sesednout.“

Po úterním živém vysílání v uzavřené skupině na téma zvládání rozchodů dlouhodobých vztahů jste projevili přání o takový článek. A tak tu je. Má ještě těchto sedm bodů Váš vztah, a tedy má smysl ještě věřit a zkoušet stavět? Nebo je nemá, a pak zboření spíše nebudete zpětně litovat? Pojďme si těch sedm záchytných, ba odrazových hran popsat jednu po druhé:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Denně míjeli desítky, stovky, tisíce lidí, a přesto…

Oba byli jako Jin, který nemůže potkat svůj Jang.

Ačkoli měli všechno, co použitelný člověk má mít, nepřipadali si kompletní.

Možná proto, že Jin a Jang představují dvě části jednoho celku – jako dva půlměsíce, které se navzájem odlišují, ale také potřebují a dohromady totiž perfektní kruh. Jako když klíč přesně zapadne do zámku. Nesmí jít o kdejaký klíč nebo kdejaký zámek. Musí jít o ten správný protějšek. A oni dva zatím hledali – přesněji: JEDEN DRUHÉHO hledali, aniž věděli, jak protějšek vypadá.

Jak jsem psal už v JáMách spřízněných duší a připomínal v nedělním živém vysílání, toto je můj denní chleba. Oslovují mě jedinci přesvědčení, že jejich protějšek neexistuje. Popisují mi svůj osud a já podobný slyšel už mnohokrát. VÍM, že existují lidé, kteří jim budou rozumět, protože totéž prožili. Také potkali typy, které si jich nevážily, šlo ještě o „mladé duše“ nebo prostě nekompatibilní kostičky puzzle, které k protějšímu dílku nepasovaly. To je vše. Skládáme-li puzzle, nemusíme se hrozit, když správnou kostičku napoprvé, napodruhé nebo napotřetí nenajdeme. Dalších dílků je plná krabice.

Nejhorší je, když lidé přestávají hledat. Nebo když jsou špatnými zkušenostmi tak zraněni, že se vyhýbají dalšímu vztahu. Pak zůstává bezprizorní i jejich spřízněná duše, která NĚKDE zbyla sama – a pak mně tvrdí, že „její protějšek zřejmě neexistuje“.

I proto jsem založil uzavřenou skupinu, kde se i v úterních klubových živých vysíláních koncentrují otázky: Kde takový protějšek hledat a najít? Jak uvěřit, že i k mému zámku existuje klíč? Nedělám něco špatně? Mám na sobě něco zlepšit? Tak se ptali před časem i dva ze členů uzavřené skupiny, kteří dnes už tvoří pár. Navzájem o sobě neměli ponětí, přehlíželi se. Jak by se také mohli najít, když jenom v uzavřené skupině je více než 6000 členů a na hlavní stránce FirstClassu pak více než 340 000? Přesto bylo jejich setkání nevyhnutelné, jen však museli splnit jednu hlavní podmínku: změnit něco v sobě. V psychologii se tomu říká „otevřít se“ správnému vztahu. Jinak řečeno: K čemu je správný klíč, když je visací zámek „zarezlý“ a nejde povolit?

Dnes tedy, v dalším článku na přání uzavřené skupiny, ukážu pozadí toho, čemu se až příliš vznešeně říká „magnetismus lásky“. Jak se dva věční hledači konečně mohli najít. A překvapivě vůbec ne na internetu. A jak můžete i Vy. Protože Vaše spřízněná duše někde je, možná už dávno čeká a zoufá si: „Můj protějšek nejspíš neexistuje.“

Pojďme si tato jednoduchá psychologická sbližování ukázat na příkladu Radka a Terezy krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Lidé pro ně mívají jednu škatulku – manipulátoři, sobci, slaboši. Ale spíše je každý z uvedených pojmů velikou krabicí, do něhož se vejde sedm typů konkrétních projevů a strategií.

Jedno mají společné. Tvé domnění, že si k nim jdeš pro lásku, a pak Tvé poznání, že si odnášíš jen bolest.

Ano, jsou to typy, které kromě bolesti dlouhodobě víc dát nedokážou. Jejich toxicita přitom nespočívá nutně ve zlé povaze, někdy v chronickém vnitřním neštěstí a neschopnosti/neochotě řešit konkrétní problémy. Výsledkem pak je, že Ty vstupuješ do takového vztahu s úmyslem zahojit svá zranění, ale nakonec odcházíš a máš ještě další.

Kdo někdy četl mé knihy (zejména 250 zákonů lásky, Dvanáct srdcí nebo JáMy spřízněných duší), ví, že láska zdaleka není výhradně romantická a příjemná záležitost. Každým emočním poutem, tím pomyslným potrubím mezi dvěma lidmi, totiž může volně téct nejen podpora, pomoc, pochopení, štěstí, ale stejně tak energie egoismu, narcismu, ignorace, zkrátka hluboké zklamání.

To druhé nechci. Nenávidím zbytečnou bolest, které jsou lidé vystaveni. Utrpení je na světě i tak dost. Proto mě trápí všechny ty případy, jež mi svěřujete v uzavřené skupině, příběhy cíleného srážení sebevědomí, odebírání lásky, emočního kanibalizování, no však to znáte mimo jiné z mých klubových živých vysílání. Na Vaše přání jsem se rozhodl tomu věnovat i tento klubový článek. Varovat Vás před konkrétními projevy sedmi toxických typů, které nemůžete zvenčí změnit; ti lidé se musejí změnit zevnitř. A pokud to nepovažují za důležité, upozorňuji, že být jejich obětí může způsobit vážný problém i Vám.

Před jakými konkrétními strategiemi manipulace, slabošství a sobectví varuje psychologie úplně nejvíce?

Jak se stane, že si právě k těmto lidem vytvoříme emoční pouto a dokonce se na nich stáváme závislými, ačkoli oni nám pak dávají už jen bolest?

Pojďme si je objasnit typ za typem.

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Zklamal někdo Tvoje očekávání, nebo ještě hůř, vaši vzájemnou dohodu?

Nechceš ukončovat vztah, naopak Ti na pokračování záleží, i na tom, aby všechno bylo jako dřív?

Mám pro Tebe dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou chceš slyšet dřív?

Tu špatnou? Už nic nebude jako dřív.

Teď tu dobrou? Všechno může být takové jako dosud ještě nikdy.

Ale záleží na vás obou.

Obou, to podtrhuji. Ne jen na jednom. To znamená: K obnovení důvěry NESTAČÍ, aby ten, kdo Tě zranil, už své jednání neopakoval. To je samozřejmý základní předpoklad, bez kterého se nepohnete dál. Ale změny musejí proběhnout i v Tobě. Ve vás obou.

Jak odstranit nejen hřebík, ale i díru po něm

Neříkej, že to není možné. Každý problém má své řešení, i zrazená důvěra, jak píšu v základní knize společného opravování chyb SPOLU. Ale musejí oba chtít a oba dělat konkrétní kroky.

Zrada je totiž jako hřebík, zatlučený do jiné osoby. Nestačí ho s omluvou vzít zpátky (hřebík vytáhnout), ani slíbit, že už to podruhé neuděláš. To hlavní je totiž uvnitř zraněného člověka. Když vytáhneš hřebík, ve dřevě zůstane rána. Je tak hluboká, jak velká byla zrada. A léčení toho místa může trvat dlouho – někdy se proces uzdravení nemusí vůbec podařit. A to především, když oba či jen jeden z páru nepochopí svou novou roli v tomto procesu.

Protože mi v uzavřené skupině opakovaně kladete otázky na zvládnutí procesu obnovy důvěry, věnuji mu tento článek. Vaše případné konkrétní otázky na míru Vašim situacím rád zodpovím v klubovém živém vysílání (každé úterý od 10.00 ve skupině). Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Pokud členem uzavřené skupiny dosud nejste a chcete být, registrujte se na této stránce. Získáte přístup jak do skupiny, tak ke klubovým živým vysíláním, ke klubovým článkům i dalším výhodám, jmenovaným zde.

Bylo Vám ublíženo a máte problém opětovně věřit? Nebo jste naopak Vy byli tím, kdo ublížil, a štve Vás, že Vám druhý už nedokáže věřit? Chcete oba, ale poznali jste, že nádoba důvěry v člověku je jako sklenička – když napraskne, musí se opravit? Co ale s poslepovanou skleničkou, která už dobře netěsní?

Pojďme si to objasnit bod za bodem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde