Klub

This category can only be viewed by members. To view this category, sign up by purchasing FC Kurz na 1 rok, Rozšíření na roční předplatné Magazínu FC, Předplatné Magazínu FC na rok, FC KLUB na měsíc, FC KLUB na rok or FC Kurz na 6 měsíců.

    Jak společně zvládnout „ještě jednu“ šanci

    “Chceme si dát ještě jednu šanci,” řekla.

    “Víme, že ji nesmíme zvorat,” dodal.

    Seděli v mé kanceláři a dobře znali můj názor na “ještě jednu šanci”. Můj základní zákon totiž zní: Nikdy nedávej ještě jednu šanci stejnému člověku. Aby ta ještě jedna šance měla smysl, musí jít o “jiného” člověka – ponaučeného, změněného, uvědomujícího si svoji chybu a rozhodnutého totéž neopakovat.

    Ani to však nestačí.

    Problém ještě jedné šance

    Ve své knize L.E.Ž. vysvětluji, co s lidskou myslí dělá zklamání, zranění, zrazení blízkou osobou. Součástí našeho pudu sebezáchovy je totiž mentální mechanismus, kdy se přirozeně ponaučujeme – máme sklon vyhýbat se opakování stejně bolestné zkušenosti. Kdo se jednou dotkl nabitých drátů na zem spadlých, ten – pokud přežije – obchází obloukem cokoli, co jen trochu zavání elektřinou. Říká se tomu SAD, Syndrom of Attacked Dog, a já ho připomínal v nedělním živém vysílání Jak řešit Golemův efekt.

    Ano, poučil se nejen ten, kdo chyboval, ale i ten, kdo byl něčí chybou poškozen. Jak hříšník, tak jeho oběť už nikdy nebudou jako dřív, stejně jako jejich vztah. Proto také v knize L.E.Ž. varuji, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Jestliže nás poprvé strhl její proud, jiní jsme už my a jiná je svým způsobem i ona.

    Opravdu jsi někdo jiný? Ale to já už taky

    V uzavřené skupině, kterou jsem založil proto, abyste mohli (i anonymně) sdílet Vaše trápení a číst návrhy různých řešení (pro první vstup do skupiny je nutná registrace zde), si často přejete, aby se vztah zejména s podlomenou důvěrou zase zprovoznil. Aby se vrátil čas. To však není možné. Lidé se učí chybami, které dělají. A i důvěru někomu, kdo nás poté zradil, naše podvědomí vyhodnocuje jako chybu – a ponaučuje se. I když vědomě chceme zapomenout, paměť si dál drží bolestný zážitek – CO a KDO nám způsobil. Pamatujeme si, JAK moc nás to bolelo a ŽE už to nesmíme zažít znovu. Říká se tomu emocionální zápis. A ten nelze vymazat.

    Je to tak správně. Chrání nás. Způsobuje, že jsme obezřetnější, opatrnější, bdělejší. Podvědomě se držíme zpátky, protože pud sebezáchovy říká: Kdo Ti ublížil jednou, ten toho může být schopen i podruhé. Musíš se mít na pozoru. Nesmíš podat znovu nabitý revolver téže osobě, jen proto, že se předtím dostatečně netrefila.

    Ano, špatná zkušenost nás činí chladnějšími. A ten, kdo nám ublížil, se nemůže divit. Naše poškozená důvěra je důsledkem jeho zraňujícího činu. Je to stejné jako se psem, kterému ublížíte. Také se bude držet zpátky. Nikoli vědomě – tak rád by byl po zranění pohlazen. Brzdí ho jeho podvědomí, jeho pud, který říká: Nesmíš udělat stejnou chybu dvakrát.

    Jak tedy oboustranně zvládnout ještě jednu šanci, když podvědomí zraněného nedokáže znovu plnohodnotně věřit a vědomí toho, kdo zranil, vnímá, že jednou rozbitou skleničku je velmi namáhavé slepit tak, aby těsnila jako dřív?

    Pojďme si to v dalším z článků na Vaše přání, kterých již v klubovém prostředí (jste-li jeho členem) můžete číst více než pět tisíc, objasnit krok za krokem:

    Jak společně zvládnout „ještě jednu“ šanci Pokračovat ve čtení »

      Jak se odpojit od Godota

      Představte si, prosím, že čekáte na kamaráda před kinem. Měli jste spolu jít na domluvený film.

      Kamarád Vám však na poslední chvíli zavolá, že změnil rozhodnutí. Že jde s někým jiným někam jinam.

      Budete na něj před kinem čekat dál?

      Pokud si při mé otázce klepete na čelo s tím, že přece nejste blázni, pak je z hlediska psychologie ještě zásadnější otázkou, proč někteří lidé nekonečně čekají “na Godota”…

      Čekání na někoho, kdo nikdy nepřijde

      “Odešel. Ale vrátí se. Já to vím. Jednou se určitě vrátí. Jednou mě určitě docení. Jednou se změní…”

      “Rozvede se, říkal to. Přece si s manželkou nerozumí. Přece mě miluje. Přece plánuje, že budeme spolu. To všechno mi už tolikrát říkal. A že se už dlouho neozývá nebo nechává zapírat? Určitě to má nějaký pochopitelný důvod, jen já ho momentálně nechápu.”

      “Našel si jinou, ale tu nemůže milovat, ona jde jen po jeho majetku. On to určitě prokoukne, jednou…”

      Stále stejnými slovy, jako kolovrátek, začínají mnohé popisy Vašich trápení v uzavřeném klubovém prostředí, které jsem založil proto, abyste se měli kde a komu svěřit s tím, co Vás tíží. Bolí mě to číst, protože nejvzácnější hodnotou v lidském životě je čas a marnit ho je hřích. Největší problém však je, CO Vás nutí marnit svůj čas. Z Vašeho pohledu je TÍM naděje.

      Václav Havel přitom naději definoval přesně: “Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.” To, co cítíte při čekání na Godota, tedy ve skutečnosti není naděje. Protože Vy jste přesvědčeni, že to dobře dopadne. To není naděje, ale ve skutečnosti iluze.

      Iluze brzdí člověka tam, kde už dávno neměl být. Tam, kde marní čas. Tam, kde se snaží dopisovat čárku, ačkoli život tam už udělal tečku. Člověk v iluzi neslyší, nevidí, nevnímá realitu; ani nechce, protože je bolestná, nesnesitelně bolestná; a ta bolest varuje: “Člověče, tohle je špatná cesta!” Ale protože člověk signál ignoruje, čeká dál. Na něco, co nikdy nepřijde.

      Proč to vím

      V článku Jak jsem se stal primitivem jsem popsal, jak si zjednodušuji život. Například: Když něco nevím, zeptám se. Ano, abych pochopil pravdu, komunikuji i s protistranou. Tak se dozvím to, co Godot čekajícímu partnerovi z různých důvodů do očí neřekne. Neodváží se, bojí se, nechce způsobit zranění. Ale mně přizná: O vztah ve skutečnosti nemá zájem.

      Ale čekající mi nevěří. Myslí si, že iluze je jeho instinkt. Ta bláhová představa, že ten, “kdo je nyní šťastný s někým jiným, bude jednou šťastný se mnou”, respektive “kdo fakt, že by se mnou mohl být šťastný, nyní nechápe, to zajisté brzy pochopí”, je v jeho mysli skutečností. Skutečností jen v jeho mysli. Ne v reálném životě.

      Strašně mě tyto případy trápí. A nejen mě, trápily už před sto lety Samuela Becketta. Irský dramatik proto napsal absurdní divadelní hru Čekání na Godota, kdy diváci v hledišti i herci na jevišti celé představení čekají na postavu, která vůbec nepřijde. Divadlem hřmí smích. V životě to však bývá o hodně hořkých slzách. Protože čekajícímu uniká mezi prsty to, co už nikdy nejde vrátit zpátky. Čas. Čas, po který mohl být už dávno šťastným s někým jiným.

      Moje cesta

      Problému jsem věnoval tři knihy: JáMy spřízněných duší (jak rozlišit, kdo je skutečnou spřízněnou duší, a kdo ji představuje jen v naší iluzi), Sami (jak přijmout náhlou osamělost) a L.E.Ž. (jak ten, kdo naší láskou momentálně pohrdl, může časem prohlédnout, potažmo jak on může vrátit čas, když my už jsme se emocionálně odpojili).

      V tomto klubovém článku, dalším na Vaše přání (jste-li členy klubového prostředí, máte přístup již k více než 5000 takových článků), proberu svá doporučení, týkající se nejbolestnější části – odpojení se nejen od milovaného člověka, ale i od veškeré minulosti, spojené s nadějí, vírou a vnitřními přesvědčeními, která se však, pokud jde o skutky, proměnila v prach.

      Pojďme si to objasnit krok za krokem:

      Jak se odpojit od Godota Pokračovat ve čtení »

        Jak ukončit zákopovou válku ve vztahu

        Slyšeli jste někdy o řetězení negací?

        Rozuměli jste Gandhímu, když řekl “Oko za oko, a svět je za chvíli slepý”?

        Hroutí se Vám vztah, aniž chcete, a to jen proto, že Váš protějšek se “zasekl” a nechá vládnout své ego, které nezná MY, ale jen JÁ?

        Cítíte, že Váš protějšek nepochopil, že (jak píšu na obalu knihy Spolu) ve vztahu nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, nebo dva poražení – přičemž aby vztah mohl existovat, jsou zapotřebí OBA, ale aby zanikl, na to stačí JEDEN?

        Přejete si Váš vztah udržet, ale jste na to momentálně sami? Zoufáte si a toužíte po tom, aby se protějšek změnil – aby ustal se zbytečnou zákopovou válkou, která ničemu nepomáhá, jen všemu škodí?

        Pak věřím, že Vám tento článek pomůže.

        Tři druhy ticha

        V uzavřeném klubovém prostředí, které jsem založil proto, abyste měli kde a s kým i anonymně sdílet své problémy, mi často píšete o tichu, které nastalo ve Vašem vztahu nebo ve Vás samotných. Pokaždé to potřebuji doupřesnit. Já totiž znám tři ticha:

        1. První je OČISTNÉ. Smývá z člověka palčivé starosti, tíživý stres, zraňující bolest. Toto uzdravující ticho bývá spjato se samotou nebo se skutečnými přáteli. Osvobozuje při něm bytí daleko od negativních lidí, daleko od zdroje trápení. Proto tohle ticho hojí a léčí.
        2. Druhé ticho je opačné – ZRAŇUJÍCÍ. Ubližuje Vám proto, že ho zažíváte přímo u zdroje trápení. Toho člověka například žádáte o odpověď, vyslechnutí, pochopení, někdy i jakoukoli reakci na to, co Vás trápí – ale nazpět nepřichází ani jedno. Často jde o ticho manipulativní, vyděračské, hraje si s Vašimi emocemi (viz Jak čelit manipulaci).
        3. Poslední ticho, které znám, bývá důsledkem a Vaší finální reakcí. Tomu tichu se říká NIC. Stává se paradoxně tím nejhlasitějším výkřikem, jakého je člověk schopen, a nelze si ho nevšimnout. Překvapivé mlčení totiž ve Vašem hrdle zavládne “zničehonic” – v moment, kdy prostě začnete mít dost svého vysvětlování, doprošování, obhajování se. Už jste unaveni svým jednostranným snažením bez odpovědi druhého. A tak sami zrcadlíte jeho NIC. Nezbyla Vám totiž už žádná síla, jen na to rezignovat a ze vztahu se odpojit. A to i přesto, že jste celou předchozí dobu o vztah stáli a bojovali. Jenže všechno má své meze.

        Protějšek, který proti Vám vede zákopovou válku, tohle zpravidla nedomýšlí. Dojde mu to, až když přijde o vše. Až když už není návratu zpět. Z Vašeho NIC totiž už nevznikne NĚCO. Mez přetekla.

        Je to jako s důvěrou. Protějšek si s ní může hrát, narušovat ji a dlouho se zdá, že se s ní nic neděje. Ale to proto, že ještě nebylo dosaženo hraniční meze. Jakmile nádoba přeteče, nejde to vzít zpátky. Tak jako slovo, které partner vyřkl, čin, který spáchal, zkušenost, kterou už nikdy nepůjde z hlavy vymazat. Tohle partner nedomýšlí. A pak se diví.

        Vyřešit problém, DOKUD TO JDE

        Tou mezí je obvykle moment, kdy Vám naskočí jednoduchá a logická otázka: K čemu mi je vlastně vztah, když mi protějšek ubližuje, když sabotuje komunikaci, když nespolupracuje? Z čehož plyne: Nebylo by mi lépe samotnému? Anebo s někým jiným, lepším? Proč vlastně v tomto vztahu zůstávám? Není to už spíše moje chyba, nikoli chyba toho druhého?

        To je moment, kdy začne NIC. Lhostejnost. Apatičnost. Kdy Vám už je jedno, že se protějšek probudil a začíná snažit. Je POZDĚ. K čemu je květině, která uschla, když ji teprve potom začnou zalévat? Člověk není bezmezný. I jeho snaha a trpělivost mají své meze, tak jako důvěra a láska.

        Kniha Spolu vznikla pro páry – pro dvojice, které JEŠTĚ páry jsou. Pohybují se nejvýše na hraně meze zvané NIC. V tu chvíli ještě jde vztah zachránit. Neříkejte, že nejde. Neexistuje zámek, ke kterému by současně nebyl vyroben klíč. Každý problém má řešení. Ale před dosažením určité meze. Zarezne-li zámek, ani kompatibilní klíč už ho neodemkne. Respektive: Nemá ho už odemknout. Je to totiž dobře, když odemknout už nejde. S každým vztahem, který se zbytečně rozpadne, se lidé učí, že EXISTUJE MEZ, do jejíhož dosažení mají šanci, ale po jejím překročení už ne. A právě proto stojí za to hlídat si tu mez, a DOKUD TO JDE, začít jednat. Jak?

        Věnoval jsem tomu knihu Spolu a tištěný FC Kurz Jak čelit manipulaci. Jste-li momentálně součástí zákopové války a berete-li energii člověka, na němž Vám přitom záleží, respektive on bere energii Vám, přečtěte si následující řádky. Pochopíte, čeho můžete už za několik dní litovat. Anebo: za co můžete už za několik dní děkovat. Protože právě ta zkušenost, kterou nyní procházíte, Vás může hodně užitečného naučit, a to i do jiných než partnerských vztahů.

        Pojďme si to v dalším z mých klubových článků na Vaše přání objasnit bod za bodem:

        (Jste-li členy, přihlaste se. Nejste-li dosud členy, pro vstup do klubového prostředí se registrujte zde. S členstvím FC Kurz automaticky získáváte i tištěný FC Kurz Jak čelit manipulaci.)

        Jak ukončit zákopovou válku ve vztahu Pokračovat ve čtení »

          Jak přemoci zbytnělé ego

          Ego znamená .

          Mít ego znamená myslet na sebe.

          Být egoista znamená myslet jenom na sebe. Mít na hodnotovém žebříčku jedinou položku, a to jest .

          Ego máme všichni. A je to dobře. Ego nám umožňuje postarat se o sebe. Jen tak můžeme přežít a postarat se posléze také o druhé.

          Hlasem ega hovoří palubní reproduktory v letadle: Dojde-li k poklesu tlaku vzduchu v kabině, objeví se kyslíkové masky. Tu nasaďte nejprve sobě, pak teprve dítěti. Postarat se prvně o sebe je totiž základní předpoklad, aby člověk mohl pomoci druhému. Aby na to měl vůbec energii, musí si ji předně zajistit pro sebe. O to usiluje ego. Ego je hlas přežití, pudu sebezáchovy, esenciální přirozenosti, který máme v sobě od prvního momentu. Řveme o pomoc, kdykoli cítíme nepohodlí – máme hlad, potřebujeme přebalit, chybí nám pozornost. Ego není problém. Ego pomáhá vyřešit problémy. Něco jiného je však ZBYTNĚLÉ ego. To problémy naopak působí, neřeší a škodí druhým i nám samotným, aniž si to jsme schopni připustit.

          Ale to již víte z mé knihy L.E.Ž. – o třech příčinách lží, falší, přetvářek, pomluv, zrad, nevěr či manipulací. Ego je to E, prostřední písmeno v názvu knihy.

          Jak ho přemoci, když příliš zbytní? A jak se to vůbec stane?

          Jen já

          V uzavřené skupině jste se mě zevrubně ptali na článek Proč jsem se stal primitivem aneb 5 způsobů, jak si nekomplikovat vztah. Mimo jiné v něm popisuji rozdíl mezi pojmy jednoduché a snadné. Na egu to lze dobře ilustrovat: Pomáhat druhým není snadné. Budovat vztah není snadné. Řešit problémy není snadné. Cokoli není snadné, není pro zbytnělé ego.

          NEzbytnělé ego ví, že pomoci druhým je způsob, jak svým způsobem pomoci i sobě. Cítíme-li se užiteční, prospěšní, oceňovaní, je to pohlazení pro ego. Proč se tedy někdo rozhodne utíkat od problému, nepomáhat, ale srážet, raději zbořit vztah, než ho stavět? Ano, odpovídáte správně: Protože má již zbytnělé ego. To, které neříká: Já, na prvním místě já. Ale: Já, na jediném místě já.

          Egoista věří, že se bez druhých lidí rozhodně obejde. Že je nepotřebuje. Druzí ho nezajímají. Ignoruje jejich potřeby, jejich zranění i je samotné. Věří, že sám si vystačí. Jeho zbytnělé ego si jde pro zkušenost, že je to lež. Žádný člověk nedokáže všechno sám. Člověk je totiž nedokonalý, a hlavně je součástí života. Život je změna. Výkyvy vlastních nálad, ale také výkyvy osudu. I bez vlastního přičinění můžeme lusknutím prstu padnout na dno. Nemusíme v ničem selhat. Stačí, že selže systém, ve kterém žijeme. Vypukne válka, covid… jakákoli krize, kterou jedinec nemůže ovlivnit, a co bývalo, není. Člověk se ocitne bez práce, obživy, střechy nad hlavou a potřebuje pomoc. Přestane věřit v systém, ve svou vlastní sílu a potřebuje pomoc. Jediný moment mu může vzít zdraví – stačí chyba cizího člověka za volantem – a potřebuje pomoc. Najednou poznává, že sám se bez druhých neobejde. To je život.

          Být egoista, myslet jenom na sebe, znamenalo v historii automatickou záhubu. Člověk musel spolupracovat, aby přežil. Člověk totiž není největší, nejsilnější ani nejrychlejší živočich. Sám proti řadě zvířecích druhů v holém souboji neobstojí. Jeho historickou pomocí byl oheň a mozek. Oheň, jak poznal, odhání divou zvěř. A mozek ho naučil, že když se dva lidé u ohně v noci střídají, jsou oba v bezpečí, a přitom si odpočinou. Být však pro nespolehlivost nebo sobectví vyhnán od ohně, to se pro osamělého jedince v divočině rovnalo jisté smrti. Tak si pralidé své ego udrželi v rovině spolupráce. Kdo nespolupracoval, nepřežil. Dnes však opět zbytnělému egu otrnulo. Pohodlný život umožnil egu přemýšlet snadně. Jen já, ignorovat druhé.

          Bez šance na dlouhodobý vztah

          uzavřené skupině, a já si toho vážím, mě oslovují i lidé, kteří zbytnělé ego měli a pochopili, že je to krátkozraké. Nebo ho stále mají a učí se s ním pracovat, oslabit ho na užitečnou míru. Ano, v uzavřené skupině jsou i egoisté. Definuje je 5 rozdílů mezi Chlapy a Chlapečky. Už prozřeli a alespoň v tomto vyzráli. Jen nevědí, za jaký konec to vzít, aby egoisty být přestali.

          Zbytnělé ego je totiž člověku samotnému soupeřem. V 5 rozdílech mezi Chlapy a Chlapečky vysvětluji, v čem všem. Ego znamená Já, tudíž zbytnělé ego znamená bojovat se sebou samým. S tím, co jsme dosud považovali za jediné správné a normální. S tím, co je nesnadné přiznat si. Ano, je to souboj s nesnadností. Změnit se z egoisty v člověka připraveného na dlouhodobý vztah je mnohem těžší než to znovu odložit a znovu druhého raději ponížit a potupit. Zůstat sám, “jeho chybou”, “nedostatkem druhého”; jak jinak, jako vždy.

          Přáli jste si na toto téma klubový článek. Prosím, zde je. Ukážu Vám, jak se dá z pohledu psychologie a psychoterapie pracovat s člověkem, který chce přeprat sám sebe a ze sólisty se stát týmovým hráčem. Když je to nesnadné. Když se to zdá absurdně komplikující život. Proč řešit ještě problémy někoho jiného, když mám svých problémů dost? Proč se zdržovat s nějakou odlišnou osobou, která má rozdílné spády, potřeby a hodnoty, když mohu žít bez kompromisů a omezování se? Proč budovat rodinu, když i děti jsou záruka starostí a limitují člověka?

          Připravte se, že Vaše zbytnělé ego bude řvát, odmítat. Avšak jen proto, že nechápe, že mít vztah znamená být silnější než sám. Tedy, za předpokladu, že v tom vztahu nejste s egoistou.

          Pojďme si to ukázat jednoduše, polopaticky, krok za krokem:

          Jak přemoci zbytnělé ego Pokračovat ve čtení »

            Jak přestat dopisovat čárku tam, kde protějšek udělal tečku

            Prosili jste se někdy o lásku?

            Byli jste přesvědčeni, že jste spřízněnou duší pro druhého, který je zase spřízněnou duší pro Vás?

            Váš vztah však kolaboval, až se rozpadl úplně – ale Vy umíněně věříte, že patříte k sobě?

            Říká se tomu žít s iluzí. Nebo mít vztah s představou. Věřit v to, co se nepotkává s realitou.

            V knize JáMy spřízněných duší vysvětluji, jak rozpoznat jeden z mnoha vztahů od vztahu spřízněného, pro nás stvořeného, a to přesto, že vztah může procházet momentálními těžkostmi. Ano, dva lidé se mohou potkat ve zdánlivě nesprávnou chvíli (oba být zadáni), avšak to ještě neznamená, že se nepotkali ve správný čas. Někdy právě jejich setkání pomůže odhodlat se k odchodu z nefunkčního vztahu. Jinými slovy: Nepotkat spřízněnou duši, nepodnikli bychom kroky směřující k našemu štěstí.

            To však není případ vztahu s představou.

            Když naděje škodí

            Je to situace, kdy automaticky věříte tomu, že Vaší spřízněnou duší musí být ten, koho milujete. To ale nestačí. Ten, koho milujete, musí také milovat Vás. Ve vztahu s představou se jen domníváte, že Vás druhý miluje, nebo doufáte, že Vás milovat začne, a proto nejste ochotni se od něj odpojit – Vaše naděje, že se protějšek jako Vaše spřízněná duše jistě dříve nebo později projeví, Vám paradoxně škodí. Způsobuje Vaše trápení, protože to, v co doufáte, se každý další den nenaplňuje, ať se snažíte sebevíc.

            Protože kdekdo v takové chvíli ztrácí sebevědomí, sebelásku, sebedůvěru, ba klesá na sebehodnotě, vytvořil jsem na Vaši žádost FC Kurz Cestou vnitřní síly, po kterém následuje další FC Kurz Jak čelit manipulaci. Ano, právě Vaše umíněnost “dělat čárku tam, kde už protějšek udělal tečku”, může zavinit, že zůstanete nešťastní a závislí dlouhodobě, a to na někom, kdo si s Vámi třeba i jen hraje. Jak si tedy uvědomit, že milujeme pouze představu o člověku, která ve skutečnosti neexistuje? Jak si přestat vyčítat to množství času, které jsme utopili v plané a naivní naději? Jak rozpoznat ten vztah, na který se vyplatí čekat, od toho, který nám jenom krade čas, a tím i náš život? Jak zastavit lavinu pochybností, že druhému “nejsme dost dobří”, tudíž možná nebudeme dost dobří nikomu?

            Jelikož v uzavřené skupině žádáte o klubový článek na toto téma, rád Vám vyhovím. Ukažme si tedy, jak krok za krokem opustit představu a přemoci svůj vlastní mozek s jeho manýrou neodcházet, ačkoli ve vztahu už nic není, jen čekání a bolest:

            Jak přestat dopisovat čárku tam, kde protějšek udělal tečku Pokračovat ve čtení »

              Jak přepnout na pozitivní myšlenky

              Když bylo Albertu Einsteinovi šestnáct let, měl ve škole spor s učitelem náboženství. Ten žákům položil otázku: „Jak je možné, že Bůh, je-li tak dobrý, dopustí, aby na světě bylo tolik zla?“

              Mladý Einstein se ozval: „Ale pane učiteli, zlo neexistuje.“

              Učitel se podivil: „Jak to? Nevidíš zlo kolem sebe? Máš snad tmu v očích?“

              Einstein namítl: „Tma také neexistuje!“

              Učitele namíchl: „A co vidíš, když vyhlédneš v noci z okna?“

              Einstein: „Nedostatek světla. Ve vší úctě, pane učiteli, světlo lze měřit, rozkládat paprsek po paprsku, ale tmu ne. Světlo má i svou fyzikální veličinu, tma ne. Tma jako taková neexistuje. Je to jenom název, který si lidé vymysleli, aby popsali nedostatek nebo nepřítomnost světla. Je to jako s chladem. Copak chlad existuje?“

              Učitel se pokusil o žert: „Jistěže existuje. Copak Tobě nikdy nebyla zima?“

              Einstein: „Znovu se mýlíte, pane učiteli. Ani chlad neexistuje – nelze ho měřit, nemá svou fyzikální jednotku. Všechny subjekty, objekty, zvířata můžeme měřit jen na základě tepla, ne chladu. Když říkáme, že venku ‚je pod nulou‘, pořád tím vyjadřujeme, kolik stupňů chybí do počátku tepla. Chlad je tedy znovu jen slovo, jímž lidé označují nedostatek nebo nepřítomnost tepla. A tak je to se vším. I s tím Vaším zlem. Není žádné zlo, je jen nedostatek nebo nepřítomnost dobra.“

              Už víte, co znamená NEVĚŘIT SI? Cítit se SLABĚ? Nebo BÁT se?

              Ano, nedostatek nebo nepřítomnost víry, síly, odvahy. Podle Einsteina neexistuje ani neštěstí, jen nedostatek nebo nepřítomnost myšlenek zaměřených na štěstí.

              Když jsem vytvářel FC Kurz Cestou vnitřní síly pro všechny, kdo momentálně postrádají sebevědomí, sebelásku, sebepřijetí, sebehodnotu, snažil jsem se jim vysvětlit, že řešení není někde venku, vně jejich osoby, ale přímo v nich, v jejich vlastním myšlení. A to je dobře. Kdybyste museli čekat na jinou osobu, až se uráčí chovat se k Vám dobře, pak byste byli na jiném závislí. Jenže Vy nejste. Víru, sílu, odvahu, tak jako své myšlenky máte ve své moci, a to víc, než si v negativním rozpoložení myslíte.

              A Vy už přece víte, co je negativní rozpoložení? Ano, nedostatek nebo nepřítomnost rozpoložení dobrého.

              Co nás naučil Einstein

              Především obráceně myslet: Když nám něco schází, můžeme to doplnit. Ostatně, při negativním rozpoložení o obracení jde.

              Když vysvětluji lidem, co znamená slovo negativní, ukážu jim dávný fotocitlivý pásek, který se vkládal do fotoaparátů. Když se osvítil, vznikl negativ. Barvy na něm byly opačné – kde měla být tmavá, byla světlá. Právě to je negativní myšlení – ukazuje nám realitu obráceně. Tam, kde získáváme, tvrdí, že ztrácíme. Tam, kde sílíme, tvrdí, že slábneme. Tam, kde něco nového začíná, tvrdí, že všechno končí.

              V uzavřené skupině, kde každý z Vás může i anonymně sdílet své trápení a dostane na něj odpověď (pro vstup do uzavřené skupiny musíte být registrováni zde), nezřídka slýchám, jak jste “ztratili” tím, že Vás opustil někdo, kdo si Vás nevážil. Není to ale spíše zisk? Neuvolnilo se po Vašem boku spíše místo pro někoho lepšího, kdo si Vás vážit bude? Co budete říkat, až vedle sebe budete mít někoho milujícího? Že ten, kdo si Vás váží, je lepší než ten, kdo si Vás neváží?

              Tak se stane, že lidé v negativním rozpoložení vnímají jako důležitější ty, kteří ve skutečnosti vůbec důležití nejsou. Trápí se pro ty, kteří se pro ně samotné netrápí. Milují ty, kteří si lásku nezaslouží, důvěřují těm, kteří jim lžou, obětují se v každém okamžiku pro ty, kteří je při první příležitosti obětují. Ano, protože přemýšlejí obráceně.

              Pokud se trápíme, musíme doplnit myšlenky, které nám pomohou přestat se trápit. To je rozdíl mezi negativním a pozitivním myšlením. A teď jak mezi těmito způsoby přepnout.

              Pojďme si to v souladu s Cestou vnitřní síly objasnit v dalších z mých klubových článků na Vaše přání, a to na konkrétních příkladech jednoduchých obratů v myšlenkách:

              Jak přepnout na pozitivní myšlenky Pokračovat ve čtení »

                9 důvodů, proč přestat žít podle očekávání druhých

                Cítíte tíseň z toho, co všechno se od Vás očekává?

                Stlačují Vás povinnosti/nutnosti vyhovět všem lidem kolem sebe?

                Postrádáte čas na sebe, na zdroje dobrých pocitů, které Vám jednak dělají lépe, a také nabíjejí baterky?

                Je Vám, ačkoli svítí slunce a sajete vitaminy i z čerstvého ovoce či zeleniny, stále často unaveně, vyčerpaně?

                A trvá to všechno už dlouhodobě?

                Ne nadarmo jsem letošní čtyři FC Kurzy věnoval postupně problematice sebezvládání, intuitivního rozsouzení emocí a rozumu, vyhoření a obnově vnitřní síly.

                O rozdrceném diamantu

                Důvod bych mohl vysvětlit jako pohádku. Pohádku “o hloupém Honzovi”. Honza však hloupý nebyl. Měl manažerské postavení a spoustu povinností. Víc, než mohl unést. Zkraje roku zkolaboval.

                Svědci tvrdí, že v kanceláři zničehonic přestal odpovídat. Strnul. Jen z jeho tváře “mluvila” palčivá bolest. Pak nastala apatie. Nevnímal nic, zíral do prázdna.

                Kolegové se ptali, zda je v pořádku, namítali, že nevypadá dobře, že zavolají lékaře. Vágním gestem ruky to odmítal, ba se bránil. Jako by chtěl říct „To nejde, zrovna tento týden toho mám tolik…“ Jenže ztratil vědomí. Záhy přijela rychlá. Diagnóza: krvácení do mozku. Příčina: „Pravděpodobně neunesl tíži doby“.

                Honzu sice zachránili, dodávali však “prozatím”. Dodnes má omezené aktivity a kontrolovanou změnu životního stylu. Přesněji: Musel podstoupit OBRAT životního stylu.

                V psychologii se tomu říká „případ diamant“. Diamant totiž není nic jiného než uhlík, hluboko pod zemí stlačený z mnoha stran. I Honza se těšil, že z něj výzvy vybrousí blyštivý diamant. Bohužel, tlak byl z více stran. Tlačil ho majitel firmy, aby vytvářel „lepší čísla“, „vyšší zisk“, „víc dupal po zaměstnancích“, současně ho tlačili podřízení, aby jim vytvářel u majitele „lepší podmínky“, za nichž pak dosáhnou „lepších výsledků“, souběžně ho tlačila rodina, aby „tolik nepracoval“, že „má také děti“. Ale největší tlak cítil Honza zevnitř, protože měl niterný pocit, že ve všech těchto rolích „selhává a nestačí“. A to, i když si bral práci domů, na víkendy, na dovolené, prakticky neodpočíval.

                „Nejsem šťastný,“ byla prý poslední slova, která před kolapsem svěřil kolegům. Nechápali to. Měl vysokou pozici, vysokou mzdu, prostornou kancelář s prostorným služebním autem, to všechno mu kdekdo z nich záviděl. Ano, Honza měl vzhled naleštěného briliantu. Problém je, že diamant je nejen tvrdým, ale také křehkým nerostem. Vnitřkem diamantu totiž procházejí takzvané štěpné linie, vlásečnice zlomu. Stačí na některou klepnout kladívkem a drahokam se rozpadne na prach. Právě to se Honzovi stalo.

                Nechci už tyto příběhy

                V uzavřené skupině, kterou jsem zakládal pro Vaše (i anonymní) svěřování se svými problémy, často dostávám otázky typu: Partner na mě nemá čas, mám odejít? Partner se přetěžuje, chodí z práce nervní, je podrážděný i na děti, máme odejít? A současně: Partner nevydělává dost, mám odejít? Jiní mají byty, auta, dovolené, my nic, mám odejít?

                Pokud máte sklon sklouznout, anebo svůj protějšek vehnat, do centrifugy, která končí rozsypáním člověka na prach, prosím, zvažte následující náměty k zamyšlení.

                V tomto dalším ze svých klubových článků, které píšu na Vaše přání (přehled všech dosavadních je zde), Vám popíšu, proč je důležité nastavit si osobní mez, a to nejen z hlediska zdraví, ale i logiky věci. Uvědomte si, že člověk není bezmezný, přirozeně má své limity a všechno zkrátka nezvládne. Stejně tak je hloupost snažit se vyhovět úplně všem a pokoušet se vyplnit očekávání druhých lidí. Následující body jsou klíčové i z hlediska Vašeho osobního štěstí, optimálního výkonu i vnitřní vyrovnanosti.

                Pojďme si, prosím, bod za bodem cestu Honzovy mentální hygieny tak, aby se očistil o všechny naivní sny a potřeby:

                9 důvodů, proč přestat žít podle očekávání druhých Pokračovat ve čtení »

                  Proč nemůžeme najít spřízněnou duši a spřízněná duše nás

                  Denně míjíte desítky, stovky, ve velkých městech i tisíce lidí, a přesto… Jste jako Jin, který pořád nemůže potkat svůj Jang. Ačkoli máte všechno, co jako lidský jedinec máte mít, připadáte si nekompletní. Co Vám chybí? Právě ten Jang.

                  Jak píšu v knize JáMy spřízněných duší, Jin a Jang jsou dvě části jednoho celku. Jako dva půlměsíce, bílý a černý, které se od sebe odlišují, ale také navzájem doplňují a potřebují. Jen dohromady totiž vytvářejí kruh. Jako když klíč zapadne do zámku. Nesmí jít o lecjaký klíč nebo zámek. Musí jít o TEN SPRÁVNÝ protějšek.

                  V článku Jak se stát celoživotní slabostí silného partnera napovídám, koho se vyplatí hledat, respektive kým se vyplatí být. Co když ale pořád na takovou osobu nemůžeme narazit? Kde je, že nemůže najít ani ona nás? A existuje vůbec?

                  V uzavřené skupině, prostředí vytvořeném pro Vaše sbližování i svěřování, často vyjadřujete svou pochybnost, jestli jste správný protějšek už neminuli, nebo zda ten svůj vůbec potkáte. Je to až groteskní. Muži se ptají: Kde jsou ženy? Ženy se ptají: Kde jsou muži? Jsou v jednom prostředí a nevidí se. Jsou plni očekávání, jak by jejich ideál měl vypadat, přitom zapomínají, že ideál neexistuje. Jsou plni zranění z předchozích vztahů a bojí se: Co když se to špatné přihodí znovu?

                  Jsem šťastný, když lidé pochopí, jak hledat i jak nehledat. Když se i v uzavřené skupině, jež původně vznikla pro Vaše anonymní sdílení těžkostí, s nimiž se potýkáte a potřebujete pomoci, seznamují nové páry, jako ten, o kterém Vám dnes povím. Není první ani poslední. Jen se naučil přestat bát a začít věřit, “co když ta správná polovička je právě tady”.

                  V dalším z mých klubových článků, které píšu vždy na Vaše přání, tentokrát objasním podstatu magnetismu lásky, opaku vnitřního přesvědčení “Můj protějšek nejspíš neexistuje”. Jen považte: K čemu je správný klíč, když je zámek „zarezlý“, nepřístupný, odmítá se otevřít?

                  Příběh Radka a Terezy, respektive co všechno z minulosti v sobě museli uvolnit, aby se konečně mohli potkat, krok za krokem:

                  Proč nemůžeme najít spřízněnou duši a spřízněná duše nás Pokračovat ve čtení »

                    Jak vyléčit zlomeninu srdce

                    Když Vám někdo zlomí nohu, víte, co dělat. Jak místo zpevnit, fixovat, jak dlouho počkat. A zase bude dobře.

                    Ale co když Vám někdo zlomí srdce? Víte, co dělat? Víte, jak pomoci třeba i vlastnímu dítěti, když zažije rozchod?

                    „Je to jako…“ Nemohla se vymáčknout dívenka, která mě potkala po nedělním živém vysílání Jak se přestat srovnávat. Nenacházela příměr pro pocit, který po rozchodu má.

                    „… jako žahnutí kopřivou,“ dopověděl jsem za ni. Protože ten pocit znám. Několikrát jsem ho zažil a nesčetněkrát mi ho popisovali členové uzavřené skupiny, když potřebovali pomoci s akutními těžkými pocity.

                    Pohlédla na mě a přikývla. „Ano, přesně tak mě to bolí – jako kdyby někdo šlehl přes mé srdce kopřivou.“

                    „Jistě, bolí to,” přisvědčil jsem, “ale taky léčí,“ ukázal jsem na kopřivu.

                    V čem to může zraněného posílit?

                    Připadal jsem si jako Franz Kafka, když mu bylo čtyřicet. Znáte tu legendu? Tehdy procházel berlínským Steglitz parkem a spatřil usedavě plakající holčičku. Sklonil se k ní a vyzvěděl, že ztratila panenku. Nejprve se snažil hračku společně s ní hledat. Marně. Tak ho napadlo jiné řešení. Spisovatel se zeptal na jméno panenky. Poté předstíral, že se rozpomněl! „Aha! Tak ta se neztratila, odcestovala. Nechala mi tu pro Tebe dopis,“ zastavil dívenčin pláč. Pak z aktovky vytáhl jakýsi nahodilý popsaný list, před holčičkou se uklonil a představil jako pošťák. Ale ne obyčejný doručovatel. Speciální doručovatel, kterého si objednávají panenky. „Ale,“ zalamentovalo dítě nad papírem, „já přece ještě neumím číst!“ Kafka ji uklidnil: „To se stává často. Holčičky dostanou od svých panenek dopis, nedokážou si ho přečíst, a proto jim ho přečtu já. Takový pošťák pro panenky, to je moc důležitá práce,“ dodal s vážným výrazem.

                    Elsa, tak se holčička jmenovala, následně nespustila oči z Kafkových rtů, které „četly“: „Elso, prosím, neplač. Odjela jsem poznat svět. Každý den Ti budu psát o svých dobrodružstvích…“

                    Opravdu – Kafka celé tři týdny toho léta 1923 tajně psal a pak četl tomu malému dítěti nádherné příběhy. Panenka psala, že se v cizině zamilovala a vdala. Holčička zapomněla své jediné přání, aby se panenka vrátila. S každým dnem si zvykala na novou situaci, ba byla šťastná, že je její panenka sama šťastná. Když pak 3. června 1924 Franz Kafka zemřel, zjistilo se, že nikdy nebyl ženatý a nestihl mít ani děti. Téhle holčičce přesto změnil život. A pomohl i psychologii. Od té doby psychologové a psychoterapeuti vědí, jak provést člověka třemi fázemi zlomeného srdce tak, aby se postupně vyrovnal se ztrátou třeba i milovaného člověka.

                    Na této technice jsem stavěl i poslední čtyři psané FC Kurzy – sebezvládání, pochopení a rozvíjení intuice, obrany před vyhořením a posilování zevnitř (zvyšování sebevědomí, sebepřijetí, sebedůvěry, sebelásky, sebehodnoty). Jakých pět mentálních kroků pomůže urychlit průchod třemi nezbytnými fázemi?

                    Pojďme si je objasnit v dalším z mých klubových článků, psaných na Vaše přání, a to krok za krokem:

                    Jak vyléčit zlomeninu srdce Pokračovat ve čtení »

                    Top
                    Shopping Cart
                    [class^="wpforms-"]
                    [class^="wpforms-"]
                    [class^="wpforms-"]
                    [class^="wpforms-"]