Klub

Zůstat, nebo odejít?

Dilema, které někdy lidé řeší, až o tom jejich protějšek ví.

Usmívají se na něj, a přitom už nosí v hlavě myšlenku, zda by pro ně někdo jiný nebyl vhodnější. Nejčastěji pak podvědomě zvolí někoho neokoukaného, s kým funguje, zatímco v dosavadním vztahu je už zamilovanost přešla. Neuvědomují si, že zamilovanost, ta hormonální reakce, je v každém vztahu jen dočasná, a jakmile vyprchá, musí nastoupit druhá fáze vztahu, a tou je láska. Ale oni budou znovu honit jen zamilovanost, v domnění, že ten další, opět nový a tak vzrušující partner, zůstane neokoukaným navždy.

Nebo odcházejí, protože je vztah už unavil. Mají svých starostí dost. Nechtějí se účastnit ještě řešení problémů někoho jiného. Chtějí být chvíli sami. Sami na své starosti. Nedomýšlejí, že když jim starosti ještě přibudou, nebo výrazně ztěžknou, potřebovali by dodatečně něčí podporu, povzbuzení, pomoc. Ale čí, když chtěli být na všechno sami?

Je tisíc a jeden důvod, proč lidé odcházejí ze vztahu. A to dokonce i tehdy, když na druhém nenacházejí žádnou chybu. Ano, jak jsem vysvětloval ve svém živém vysílání pro uzavřenou skupinu (jejími členy se můžete stát i Vy, stačí se registrovat zde), tohle se stává takzvaným „mladým duším“, které nemají dostatečnou srovnávací zkušenost. Jste-li pro ně jejich první skutečně vážný vztah, pak vše krásné, co pro ně děláte, nemohou dostatečně ocenit, protože NEVĚDÍ, že je to výjimečné. Jestliže nemají srovnání, jestliže nikdy neměli jiný tak vážný vztah, mohou se domnívat, že takové jednání partnera je běžné a normální. Že snídani do postele servírují všude. Že když se ocitnou v problémech, každý partner ihned přispěchá, obejme a bude mít čas. Že když protějšek udělá chybu, pokaždé ji uzná. Zkrátka, nemohou vědět, jak je to vzácné, pokud nezažili opak. A obráceně, POCHOPÍ, jak je to vzácné, jakmile zažijí opak.

Každý den mě konfrontujete s více než třemi sty příběhy, které zažíváte ve svém životě. Chcete odpověď na svá trápení, posvítit na cestu ze tmy, dodat sílu, naději nebo přijmout třeba drsnou pravdu, hlavně už neztrácet čas. Proto jsem založil uzavřenou skupinu, proto v ní sdílí své otázky, ale i zkušenosti téměř šest tisíc z vás, proto odpovídám i já například prostřednictvím těchto článků na vaše přání, jako dnes.

Pokud patříte k těm, kteří nyní nosí v hlavě dilema zůstat, nebo odejít, následující řádky Vám pomohou NEudělat chybu, které byste později mohli litovat, jakmile by Vám došlo, že vztah nepůjde vrátit.

A pokud naopak patříte k těm, kteří byli opuštěni, ačkoli máte čisté svědomí a svůj protějšek jste milovali, respektive stále milujete, následující řádky Vám pomohou pochopit, co se v tom, kdo odešel, může stát, a hlavně proč.

Ostatně, moje nová kniha JáMy spřízněných duší ukazuje na 344 stranách, za jakých okolností si lidé uvědomují, že ztratili svou spřízněnou duši a co všechno dvěma polovinám pomáhá, aby jedna druhou našli, a to i po rozvráceném vztahu.

V tomto článku uvedu pět hlavních důvodů, pro které se lidé vracejí a které nespočívají v okolnostech, ale v člověku samém. Ve Vás. Pojďme si je objasnit jeden po druhém a více se vžít do toho, co milující partner vlastně znamená.

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Psychologové jim říkají praskací případy.

Když je totiž někomu vyprávíte, záhy uslyšíte „prasknutí“ – to jak nezainteresovaný posluchač nad hlavní postavou příběhu zlomí hůl.

Jako nad Markétou. Má před padesátkou. Třicet let s jedním mužem. Třicet let snažení o to, aby pro něj byla důležitá. Podstrojování, obstarávání, zájem, to všechno probíhá z její strany. Z jeho strany nic. On už nestojí ani o komunikaci. Když se Markéta postaví před televizi, zda by si jí alespoň dnes všiml, slyší: „Uhni!“; když se k němu snaží přivinout v posteli, slyší „Odpal!“; když chce cokoli probrat, s čímkoli se svěřit, o cokoli požádat, slyší „Nezájem“.

Nevztah. Jako by byla průsvitná a neexistovala.

Když se Markéty zeptáte, jak dlouho to trvá, řekne: „Nejméně dvacet let. Ale není to stejné. Spíše je to pořád horší.“ Markéta se cítí zbytečná, bezcenná, a protože s takovým pocitem se nikomu nežije dobře, snaží se něco změnit. Dělat pro manžela ještě víc (aby si ji všiml). Odejít? O tom neuvažuje. Nemá na to sebevědomí. Jak by člověk „bez hodnoty“ mohl věřit, že v jiném vztahu by to bylo lepší? Jak by mohl věřit, že by si vůbec někoho ještě našel – „v tak vysokém věku“?

Názor, že je „stará na to, aby odešla“, má Markéta od třiceti let. A hned Vám odpoví, proč se cítí stará: „Protože mám vrásky, celulitidu…“ Zeptáte-li se: „A kdo Vám to řekl?“, skloní hlavu. Celý vztah jí to říkal její manžel. Dokud s ní ještě mluvil. V každém věku jí dával najevo, že je Markéta nejstarší, jaká kdy byla. (Už jí zamlčel, že v každém věku je nejmladší, jaká kdy bude.)

A tak se ozve prasknutí. Kdekdo řekne: „Za to si může sama. Nemá zůstávat.“ Kdekdo ji odsoudí. Aniž se kdo pokusí jí porozumět a pochopit samotnou příčinu. Když se totiž vnoříte do Markétiny minulosti, najdete příčinu. Chování své maminky, které Markéta jako malá dennodenně nasávala jako vzor. Maminky, která „by nikdy neodešla“, protože by to „Markétce nemohla udělat“. Ano, Markétina maminka zůstala v nestravitelném vztahu s notorickým alkoholikem a tyranem jen kvůli Markétce. Zřejmě aby jí ukázala, že „všechno se má snést“. Že „není nutné mít žádnou osobní mez“. Že „žena nesmí říct NE“. Že to je „její úděl“.

Každý den od vás dostávám okolo tří set otázek podobného ražení. Trápíte se tím, co ve vás ve skutečnosti stvořila vaše minulost. Nevyhovuje vám to, ale myslíte si, že to není možné změnit. Jistěže to lze změnit. Myšlenka, že „s tím nejde nic dělat“, je myšlenka těch vašich rodičů, kteří vás naučili tuto větu papouškovat tak dlouho, až jste ji vzali za svou a uvěřili jí. Toto falešné přesvědčení způsobilo nejen to, že žijete v sebetrýznění, ale hlavně s pocitem, že by vlastně bylo „nepatřičné odejít“, že by se na vás ti, kteří si vás neváží, nejspíš „zlobili“, nebo že byste si tím „uškodili“. Ve skutečnosti je to jen strach. Ten strach, který není ani váš, ale vašich rodičů, kteří jej mohli převzít také od svých předků. Říká se tomu rodičovský vzorec myšlení nebo chování.

V uzavřené skupině, kterou jsem založil pro řešení vašich konkrétních problémů (pro vstup musíte mít registraci zde), každý týden na podobné otázky odpovídám prostřednictvím živých vysílání, dvakrát týdně pak píšu speciální články na vaše přání. Jako dnes.

Praskací případy mají totiž jednu komplikaci. Jejich hlavní postavy jsou totiž osamělé. Nejen v partnerském vztahu, ale v mnoha typech vztahů. I jejich přátelé a příbuzní už nad nimi zlomili hůl. Nechtějí poslouchat obehranou písničku Jak mám nešťastný život, jestliže současně vidí, že ten, kdo naříká, nic pro pozitivní změnu nedělá. I proto se tomu chci věnovat.

Jak se sebou začít pracovat?

Jak přepsat negativní vzorce, převzaté od svých rodičů?

Jak konečně utnout „neštěstí“, o kterém si myslíme, že „nejde změnit“?

Pojďme si to objasnit krok za krokem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Všimli jste si té zvláštnosti?

Nádraží či letiště, kde se vítají nebo loučí lidé, vidí někdy upřímnější polibky než svatební sály.

Podobně stěny nemocnic slyší někdy upřímnější modlitby než zdi kostelů.

Často mi kladete otázky:

Proč mají dnešní lidé takový problém s upřímností a přímostí?

Proč je v dnešním světě tolik falše, lží a přetvářky?

V uzavřené skupině, kde spolu sdílíte své momentální problémy a návrhy jejich řešení, jsem řešil z určitého pohledu tragický případ, kde však bylo těžké definovat viníka. Ten příběh ukazoval, že upřímnosti ubývá i vinou smutné zkušenosti lidí.

Nechci Ti ublížit…

Filip a Míša měli dlouhý vztah. Tak dlouhý, že Filipa omrzel. Zůstával v něm, jak říkal, ze slušnosti. Nechtěl Míše ublížit odchodem, když ona mu ničím neublížila. Problém byl v tom, že Míša měla „ženské komplikace“. S každým rokem se snižovala pravděpodobnost jejího otěhotnění, a to tak fatálně, že lékaři stanovili termín: nejpozději do 30. roku věku, pak už to nepůjde.  A Míša si miminko moc přála.

To, že s ní Filip zůstává, si vykládala tak, že si jsou předurčeni. V obavách obracela každý list kalendáře, když o jejích 29. narozeninách už Filip nevydržel a přiznal: „Promiň, nemiluji Tě. Odcházím.“ Míše to vyrazilo dech.

Filip si od první chvíle uvědomoval, že by měl být upřímný. Ale… V minulosti zažil právě to, že po něm druzí vyžadovali naprostou upřímnost, ale jenom do chvíle, než skutečně upřímný byl – a pak to těm lidem začalo vadit. Byl za špatného. A on nechtěl být. Při každém pohledu na milující Míšu neměl srdce na to zranit ji, zranit její naději, ale tím víc se ujišťoval, že ji prostě nemiluje. Už dávno měl jiný vztah. Když jí o 29. narozeninách přiznal pravdu, dodal, že už to nemohl tajit – se svou „záložní dívkou“ sám čekal dítě. To Míšu srazilo dvojnásob.

Její jediná otázka zněla: „A proč jsi mi to, že mě nemiluješ a nechceš se mnou zůstat, neřekl dřív?“

Jeho odpověď byla tragikomická: „Protože jsem Ti nechtěl ublížit.“ A tak jí teď ublížil mnohem víc.

„Vyčetla bys mi, že jsem Tě okradl o čas, který u Tebe hraje tak velkou roli,“ dodával v naději, že ho pochopí.

Ale vzápětí se chytil za ústa. Uvědomil si, že jí tím lhaním, kterému on říkal strategicky zamlčování, ukradl ČASU MNOHEM VÍC. Ve své naivní domněnce, že neříkáním pravdy neubližuje, postupně nevratně ubíral té MILUJÍCÍ ženě, která mu důvěřovala a spoléhala na něj, to nejvzácnější, co každý člověk má – kus života, který už nikdy nelze vrátit zpátky.

Ovšem ztráty nebyly jen na Míšině straně. Jak Filipovi následně došlo, svou dlouhodobou přetvářkou nevratně přišel o člověka, který ho bezmezně miloval.

Proč vlastně neříkáme pravdu, a pak toho litujeme?

S oběma můžete mluvit, oba se stali součástí uzavřené skupiny, i když nezávisle na sobě. Oba potřebovali pomoc.

Míša potřebovala vstřebat, že vinou jiné osoby, pro kterou dělala maximum, přišla o svůj životní sen, ba potřebu. Mateřství.

Filip zase potřeboval dostat z vědomí, že on je toho příčinou.

Jak řekl Rouchefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme; horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ Ona si vyčítala, že ji do pasti přivedla její vlastní „hloupá“ důvěra. On si vyčítal, že se pocitu viny za zmaření štěstí milujícího člověka nikdy nezbaví. Navíc pro něj nebylo snadné strávit, že v očích ženy, které „nikdy nechtěl ublížit“, je nakonec tím „nejhorším padouchem, jakého mohla potkat“.

Každý týden pro uzavřenou skupinu živě vysílám i píšu články na přání. Také dnes. Vaše nejčastější otázka zní: Jak změnit člověka, který neříká pravdu? Potažmo jak změnit sebe, pokud my jsme těmi, kteří zamlčujeme druhým v domnění, že jim tím neublížíme?

Ukážu Vám, jak pracuji s lidmi a na jakých pěti základních uvědoměních stavím. Pojďme si je objasnit jedno po druhém:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

„Miluji Tě,“ řekne Ti protějšek.

Ale co to znamená?

Znamená pro něj „Miluji Tě“ totéž, co pro Tebe?

Každý rok okolo padesáti tisíc párů vysloví při svatebním obřadu: „Navždy, v dobrém i zlém.“ Zhruba polovina z nich to „navždy“ časem vezme zpátky. Stačí, když se objeví někdo jiný, kdo opět uslyší: „S Tebou teda už navždy.“

To je rozdíl mezi mít rád a milovat. Mít rád je spojeno s dočasností. Kdo má rád květinu, utrhne ji, a tím připraví o život. Vloží ji do vázy jako do rakve a ví, že se její krásou bude těšit už jenom krátce. Milovat je naopak spojeno s dlouhodobostí. Tudíž s péčí. Kdo miluje květinu, zasadí ji a zalévá ji, a tím se stará o její život.

V knihách, zaměřených na posilování partnerských vztahů, 250 zákonů lásky a Spolu, píšu, že milovat neznamená být zamilovaný, neznamená to Chci jenom sex, Líbíš se mi, Miluji Tvoje peníze. Milovat je totiž nejenom o slovech a citech, ale hlavně o konkrétních činech.

Mezi těmi, kdo mají rádi a milují, je stejný rozdíl jako mezi běžci na krátké a dlouhé tratě. Nezatracuji ty první. Jen je dobré vědět, že jste potkali sprintera, a neočekávat od něj, že s Vámi poběží maraton. Vystavíte se totiž zbytečnému zklamání.

Problém je, že sprinteři málokdy přiznají barvu. Tuší totiž, že málokdo chce jen krátkodobý vztah. Tudíž že by nemuseli od protějšku dostat to, co chtějí – třeba právě ten sex, podporu, peníze. A tak „zapomenou“ říct, že jsou u Vás jen na skok.

O to důležitější je znát rozdíly mezi krátkodobými a dlouhodobými běžci, které lze vycítit už při seznámení nebo na začátku vztahu. S každým dalším dnem jsou tyto signály patrnější, protože čas odkrývá skutečnou tvář a motivy člověka.

V uzavřené skupině, kterou jsem založil před dvěma lety, abyste si mohli vzájemně a diskrétně vyměňovat zkušenosti, často sdílíte příběhy nenaplněných očekávání a zklamání. Příběhy plné prozření, kdy se z osoby mající plná ústa slov o lásce vyvinul individualista, a ještě s negativními rysy – sobec, slaboch, narcista, sociopat, manipulátor, tyran nebo agresor. Či někdo, kdo dlouhodobý vztah nebyl ochoten nebo schopen budovat, protože bojoval s neuzavřenou minulostí nebo zraněným vnitřním dítětem.

V živých vysíláních, určených pouze pro uzavřenou skupinu (dnes tradičně od 10.00, na stránce možno zhlédnout i ze záznamu; vstup do ní je umožněn každému, kdo je registrován zde), se často ptáte: Jak včas odlišit lidi vnitřně nastavené na krátký a dlouhý vztah? Jak zbytečně neutratit čas, a to dokonce pádem do toxického vztahu, ze kterého se už nemusíme vyhrabat? Jak nacítit nekompatibilitu, kterou v počáteční zamilovanosti můžeme přehlížet?

Dvakrát týdně píšu pro členy uzavřené skupiny článek na přání. Jako dnes. Vytyčme si tedy sedm milníků, podle kterých s vysokou pravděpodobností odhadneme partnera dostatečně zralého pro zdravý a dlouhodobý vztah. Rozeberme si to bod za bodem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Představ si rybník a loďku, v té pluješ.

Možná je Ti dobře o samotě, možná přemítáš, že by bylo fajn v tak krásném dni nebýt v loďce sám.

A vtom…

Zaslechneš volání o pomoc.

Tonoucí!

V realitě života je to člověk, který si s někým vykračoval po břehu. Možná se pohádali, možná s ním ten druhý už dál nechtěl jít – a tak ho shodil. Možná ho ve své pramici i vylákal doprostřed rybníka a tam ho zradil – vyklopil, aby se ho zbavil.

Zkrátka, někdy se Ti přimotá do života člověk, který je zraněný vztahem. Ještě nemá uzavřenou minulost, možná o tom ani nevíš. Třeba mlčí o tom, co prožil. Nejčastěji jenom nechce být sám. A tak se Tebou nechá vytáhnout do Tvé loďky. Nechá se Tebou zachránit. Protože Tě potřebuje.

Možná proto, aby ten na břehu žárlil – aby se divil, jak se jeho ex-partner mohl tak rychle zadat a vůbec si po starém vztahu nestýskat. Ano, i do takové taktické hry se můžeš nevědomky dostat.

Možná ho ale čerstvý rozchod příliš bolí a nechce na něj být sám. Potřebuje Tvé ujištění, že stojí za lásku, že ho obejmeš, že ho – miluješ…

Možná to řekne i nazpět Tobě: Miluji Tě. Ale neví, co říká, pokud současně má ve svém srdci ještě obsazeno – pokud v něm má pořád ještě toho předchozího partnera. A nejen v srdci, i v hlavě.

Pak se stane, že když ho ve své loďce starostlivě osušíš a vrátíš do pohody, poprosí, zda bys ho mohl odvézt na břeh. V domnění, že teď spolu budete šťastně žít, opravdu zakotvíš. Jenže na břeh vystoupí on sám. A utíká za svým bývalým. Nebo za někým úplně jiným.

Ty zůstáváš v zapomenutí. Ve své loďce úplně sám. To je osud převozníka.

Zachrání tonoucího člověka, odveze ho na břeh, ale sotva slyší díky. Jeho osud je zůstat sám.

Na pocit, že možná pro vztah nebyl dost dobrý…

Na tenhle nesmyslný pocit.

Emocionální lékař

Neznám těžší osud než převoznictví v lásce. Psychologie ho přirovnává k lékaři lidské duše. Lékaře totiž zpravidla navštěvujeme jen tehdy, když je nám ouvej. Tehdy ho velebíme, když nám pomáhá. Jakmile nám ale pomůže, adieu, už ho nepotřebujeme vidět. Přestane existovat.

Stalo se Vám, že jste vstoupili do vztahu s člověkem, který neměl uzavřenou minulost? Přes veškerou Vaši lásku jednoho dne odešel? Zvykli jste si na něj, milujete ho, potažmo zvykly si na něj Vaše děti nebo Vy na jeho děti, a nyní Vám trhá srdce jeho návrat do minulosti?

Každý den dostanu okolo tří set otázek na vztahová témata. Vydal jsem osm knih, napsal stovky monotematických magazínů. Kromě stránky, na níž je dnes více než tři sta tisíc lidí, jsem založil i uzavřenou skupinu, kde už víc než pět tisíc z vás vzájemně sdílí své těžkosti i jejich řešení. Každé úterý v této uzavřené skupině živě odpovídám na všechny vaše otázky (přístup do skupiny je přes registraci zde). Dvakrát týdně pro členy této skupiny píšu speciální články na přání. Jako dnes.

Jak se nedostat do pozice převozníka?

A co si počít, když už se převozníkem staneme a trpíme osamělostí?

Na to všechno nyní odpovím. Pojďme krok za krokem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Je možné změnit člověka?

Kdekdo nám bude tvrdit, že nelze a ani bychom to neměli zkoušet.

Že láska znamená především přijmout člověka takového, jaký je, s jeho nedostatky, vadami, rezervami, ale také s neduhy, zlozvyky, všemi projevy.

Máme tedy pasivně sledovat třeba i to, jak sám sebe ničí, jak nevidí to, co my dávno vidíme, jak ztrácí to, co je pro něj důležité, a přitom to přehlíží nebo nedomýšlí?

Co když jsme to už zažili v předchozím vztahu? Co když víme, že nás každým svým krokem, aniž by to chtěl, odhání a jednou toho bude velmi litovat? Co když se nyní těžce proviňuje na vlastním dítěti a jednou ho to bude mrzet a rád by vrátil čas do dnešního dne? Jak mu to vysvětlit, pokud nám na něm opravdu záleží?

Kdo otevře Řešidlo, novou knihu mých odpovědí na Vaše nejčastější otázky, pochopí, že člověka nejde změnit zvenčí. Ale lze ho přimět, aby se změnil zevnitř. Jinak řečeno: My nikdy nemůžeme změnit druhou osobu, ale ona může změnit sebe. Sečteno, podtrženo: My ji můžeme přimět, aby přehodnotila své chování, a tím ovlivnit změnu jejího chování, rozhodování nebo myšlení.

Ale musíme to umět.

Aby se totiž člověk změnil, musí se CHTÍT změnit. Aby se chtěl změnit, musí pochopit, že způsob, jakým doposud jedná, ho o něco důležitého PŘIPRAVUJE. Že tento způsob je pro něj NEVÝHODNÝ a v součtu ZTRÁTOVÝ. On to do této chvíle vidět nemusí. Může si myslet, že způsob, jakým jedná, je naopak pro něj výhodný a ziskový.

Například: Lže, a nevnímá na tom nic špatného. Ignoruje nás nebo jinou důležitou osobu svého života – typicky dítě – a nedochází mu, že mezi sebou a druhým vytváří propast, kterou už nikdy nemusí jít zacelit. Opakovaně podvádí, a neuvědomuje si, že tak přichází o člověka, který při něm věrně stojí, který ho miluje nebo který mu v těžké životní chvíli může pomoci. Ubližuje, a přitom nedomýšlí, jak moc hazarduje nejen se vztahem, ale i sám se sebou. Zkrátka jak ztrácí to, co mu jednou může šeredně chybět.

Všichni jsme jen lidé. Každý děláme chyby. Problém je, že některé chyby nejdou vrátit. A některé stojí příliš vysokou cenu, kterou později nemusí být možné ani unést.

Záleží Vám na blízké osobě? Chcete jí pomoci, aby se dovtípila už nyní? Ukážu Vám jak.

Každý den dostanu okolo tří set dotazů na vztahové téma. Založil jsem i uzavřenou skupinu, jejíž součástí můžete být (stačí se registrovat zde) a kde sdílíme konkrétní problémy i jejich řešení, pro kterou každé úterý živě vysílám a odpovídám na otázky, a pro kterou také dvakrát týdně píšu speciální články na přání. Jako dnes.

Jakých pět postupných kroků tedy umožní přimět člověka, aby otevřel oči dříve, než ho ponaučí a vytrestá sám život, jak mu pomoci se změnit v lepší verzi svého Já?

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Už od Vánoc, kdy někteří z vás našli pod stromečkem FC Speciál DESET, mi chodí dotazy týkající se těchto deseti nejtěžších okamžiků mého dětství a jejich překonávání. Ptáte se, jak jsem zrovna já při těchto nevýhodách mohl nabírat sebevědomí.

V článku 7 okamžiků, které mě naučily vidět život jinak jsem naznačil, že se v mém životě objevili lidé, kteří mi dokázali pomoci s nalezením světla. U dětí by to měli být jejich rodiče. Ne vždy však děti mají to štěstí.

V takovém případě je dobře, když mají štěstí alespoň na učitele. Ti to ale nemusejí mít snadné. A povím Vám proč.

Sám ze svého působení na školách vím, jaké je vstupní nastavení dětí. Potvrdil mi to i Marian Jelínek, bývalý osobní trenér hokejisty Jaromíra Jágra, který se věnuje psychologii dětí.

Právě Marian mi vyprávěl, jak se na jedné škole zeptal dětí: Z čeho máte největší strach?

Většinová odpověď zněla: Z neúspěchu.

Mám stejnou zkušenost.

Ano, děti mají největší strach z neúspěchu. Přitom neúspěch je přirozenou součástí procesu učení a součástí cesty k úspěchu.

Marian tehdy zahromoval: Jak chcete v životě uspět, když se bojíte neúspěchu?

Odpovědí mu byly už jenom svěšené hlavy dětí.

Trápí mě zlomené sebevědomí u dospělých. Ale ještě víc u dětí. Proto se jeden z mých předmětů – vedle Komunikace, Porozumění, Síly, Odvahy nebo Lásky – jmenuje Sebevědomí.

Napsal jsem už sedm knih a desítky magazínů na toto téma. Založil jsem i uzavřenou skupinu pro všechny, kteří klesají na duchu v důsledku nějaké prožívané těžkosti. Dvakrát týdně pro členy této skupiny (přístup do ní je přes registraci zde) píšu speciální články na přání. Jako dnes. Jen tématem budou děti.

Avšak ne jen ony. Aby totiž rodič nebo učitel byl schopen dodat dítěti to, co mu schází, musí to mít nejprve v sobě on sám. Právě k tomu slouží dvanáct jednoduchých a krátkých vět, určených nejen pro děti-posluchače, ale také pro dospělé mluvčí, kteří si sami mohou uvědomit, co je pro sílu člověka nejdůležitější.

Pojďme si je představit a objasnit jednu po druhé:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Emocionální svět člověka je pozoruhodný.

Srdci, které vzplane zamilovaností k novému člověku, lze rozhodně snáze vysvětlit, že protějšek stejné city neopětuje, než když totéž srdce už hoří dlouhodobou láskou k jednomu člověku a on se rozhodne nově naše city neopětovat. Nebo nám dokonce ubližovat.

Jinak řečeno: Uhasit počínající zamilovanost je snazší než zadusit požár a dosáhnout odmilování. Rozdíl je ve vztahu, který v prvním případě ještě nezačal, ale ve druhém případě skončil. Rozdíl je v množství investovaného času, energie, nadějí a představ, zkrátka v historii, kterou ve druhém případě nemůžeme dostat z hlavy. A hlavně otázku: PROČ? Proč to nevyšlo? Co jsme zkazili? Co ještě můžeme ovlivnit?

Když jsem psal 100stránkový magazín Proč neznám Tvoje Proč, snažil jsem se obsáhnout celou paletu odstínů neporozumění tomu, proč s námi druhý člověk „tak zachází“. Ve včerejším Řešidle jsem řešil jen jeden z nich: Proč ex-partneři bojují o děti, když o ně ve skutečnosti nestojí. Proč se z lásky stává msta? Proč ten, kdo nás miloval, se stává lhostejným? A hlavně: Proč nás to tolik trápí – proč nedokážeme snadno přijmout, že vztah prostě vyhasl a máme jít o dům dál?

Napsal jsem sedm knih a stovky magazínů, tak aby lidé našli odpovědi na své otázky. Založil jsem i uzavřenou skupinu, kde moji čtenáři mohou sdílet své zkušenosti s konkrétními problémy (pro vstup potřebujete být registrováni zde). Dvakrát týdně pro členy tohoto klubu píšu speciální články na přání. Jako dnes. Proč se tedy trápíme pro toho, kdo se pro nás už dávno netrápí, a jak to konstruktivně ukončit?

Když jsem ve svých dvaceti letech stál na mostě a chtěl skočit kvůli zradě člověka, potřeboval jsem nejen pochopit, proč to udělal, ale také proč tam vůbec stojím – proč mi to tak vadí. Proč jsem natolik závislý na jedné konkrétní osobě, proč si neumím představit vztah s jinou a proč se ve skutečnosti fatálně mýlím, když si myslím, že mě nic lepšího už nečeká. Opak byl pravdou. Vše krásné bylo teprve přede mnou. Ale musel jsem se pustit chiméry, že ten, kdo mě „hodil přes palubu“, pro mě najednou „přeplave širý oceán“, když doposud se pro mě ani „neohnul do louže“.

Co tedy všechno potřebujeme pochopit, proč se musíme přestat týrat nejen osamělostí, ale také výčitkami, že nám osamělost vůbec vadí, prostě jak udělat potřebné kroky vpřed?

Pojďme si to objasnit krok za krokem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

„Manželka mi nerozumí. Nejsem doma šťastný. Tebe miluji,“ řekne a žena hned má pocit, že TOHLE je muž, na kterého celý život čekala. Princ, který sotva ji uvidí, spálí mosty.

Bohužel, ta žena si nikdy nepoloží otázku: Co když je to všechna jen šalba a klam? Co když jsou jím vyřčená slova prostě lež? Co když muži říkají některé věci jen proto, aby dostali to, co chtějí, protože vědí, že ženám to stačí – jenom slyšet to, co chtějí?

Rozum pochybuje, ale srdce se své životní naděje nepouští. On mě miluje! On mě potřebuje! Jen musím být trpělivé! Jen musím počkat! Všechno totiž má svůj správný čas!

Tak začíná čekání. Někdy hodně dlouhé. Nekonečné. Protože najednou to, co dříve „bylo snadné“, už snadné není. Najednou „správný čas“ NIKDY není. Ještě není ten správný čas to manželce říct. Už jsem jí to řekl, ale ještě není ten správný čas odejít.

Psychologie tomu říká čekání na Godota.

Čekání na Godota je slavná divadelní hra Samuela Becketta, ve které dva tuláci, a s nimi všichni přítomní diváci, čekají celé představení na postavu, která nakonec vůbec nepřijde.

V divadle je to úsměvné, v životě strašné. Protože čas běží, ale u žen trochu jinak.

V uzavřené skupině, kde se mnou konzultujete své konkrétní problémy (vstoupit do uzavřené skupiny je možné pouze po předchozí registraci zde), často pokládáte tyto otázky:

Proč ženatí muži slibují to, co nakonec nikdy nesplní? Jak je možné, že u toho působí tak upřímně a přesvědčivě? Jak to, že ženy „zrazuje jejich intuice“, když přece tak jasně cítí, jak je ženatí muži ohromně milují? Jak příchodu Godota pomoci? Co si počít potom, až ženě dojde, že tak jako ti dva tuláci čekala jen na představu, jež se nikdy neuskuteční? Jak poznat, který muž to udělá, potažmo který se později k rodině zase nevrátí, a který si od začátku jenom lže do kapsy?

Kdo četl mé knihy, odpovědi zná. Chápe, co ženatí muži hledají u milenek, v čem je odlišné to, co naopak vdané ženy hledají u milenců, i čím jsou některé milenky tak efektivní, že přesvědčí k odchodu od rodiny i muže, který žádný odchod na začátku neplánoval.

Zajímá Vás problematika čekání na Godota? Pojďme tedy bod za bodem si tuto záhadu zodpovědět:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jsou příběhy, které nikdo nechce slyšet.

Všichni se raději tváří, že neexistují.

Já se právě těmito příběhy zabývám. Věnuji jim své knihy a magazíny.

Brodit se jimi mi dělá špatně, ale ne zase tolik, abych o nich nechtěl slyšet.

Protože dobře vím, že je to cesta, jak porazit zlo. To zlo, které v nich působí.

Když dobro mlčí

Jean-Paul Sartre jednou napsal: „Zlo je silné tam, kde dobro mlčí.“

A já potřebuji, aby lidé mluvili o tom, co je tíží a ničí. Proto jsem založil uzavřenou skupinu, prostředí, kde je lidem umožněno se i diskrétně svěřit, aniž by o tom věděl kdokoli „blízký“, a postupně svůj problém vyřešit.

Ani následující řádky by nemohly být napsány, kdyby jedna žena nepromluvila. Učinila to ve svém zájmu. Byť dlouho váhala. Nakonec pochopila, že kdyby mlčela, její trápení by nemuselo skončit. Už skončilo. Je ochráněná.

I ve svých knihách, kde se zabývám těžkými případy, připomínám, jak je důležité mluvit o tom, co toxického se nám děje. Zvenčí to vypadá snadně, horší je to uvnitř situace, v jaké se ocitají oběti domácího násilí. V dnešní době především. Nemají úniku.

Myslíte, že domácí násilí je okrajová rarita? Ne. Ženě, která se mi zdráhala svěřit, jsem řekl data: Průměrně dvě z pěti žen v Česku mají zkušenost s domácím násilím – ať psychickým, či fyzickým, nebo s kombinací. Bohužel, většinou ty ženy mlčí. V tichu svého domova trpí. Raději skloní hlavu a ve vztahu zůstávají. Když se okolí dozví o jejich problému, nejprve se diví („Ta dvojice na to ani nevypadala…“), a pak se posmívá: „No a? To je přece chyba té ženy! Proč zůstávají s někým, kdo je k ní zlý? Vždycky může odejít!“

Opatrně, prosím, s těmito odsudky.

Kdo porozumí, nesoudí. A kdo soudí, neporozumí

Když Vás ve svých soukromých živých vysíláních v rámci uzavřené skupiny seznamuji s některými konkrétními případy, opakuji, jak je zásadní nesoudit bez znalosti všech faktů. Proto také na přání již více než pěti tisíc členů této skupiny (přístup do ní získáte přes registraci zde) dvakrát týdně píšu speciální články. Jako dnes, kdy Vás nechám nahlédnout do hlavy nejen oběti, ale i agresora. Lépe porozumíte tomu, proč obě strany něco dělají, i proč něco nedělají.

A opatrně, prosím, s odsudkem, že oběť domácího násilí musí být „hloupá submisivní chudinka“. Tak jako u mužských obětí domácího násilí byste se nejspíš divili. Žena z následujícího příběhu vystudovala vysokou školu, zmohla se na vlastní byt i úspěšnou zaměstnaneckou kariéru. Její jedinou „chybou“ bylo, že jednoho muže začala milovat víc než kohokoli jiného na Zemi. Včetně sebe.

Muž, o kterém si myslela, že je její životní partner, jí posléze držel nůž na krku. Muž, kterého všichni lidé okolo obdivovali, jí hrozil, že ji zabije. Nikdy však tak nečinil na veřejnosti, vždy jen v soukromí. To je jedna ze strategií.

Jak vůbec vzniká ta psychologická past, zpočátku přestrojená za „dokonalou lásku“?

Jaké jsou její stupně, kvůli nimž člověk ani nepozná, že se stává obětí domácího násilí?

To si nyní objasníme. A podotýkám: Toto může být příběh i někoho ve Vašem blízkém okolí. Prosím, otevírejte více oči i srdce…

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde