Klub

„Odešel jsem od ní,“ pronesl a já se podivil.

Můj známý odešel od partnerky, kterou na začátku vztahu velebil, nosil na rukou a představoval jako svou spřízněnou duši.

„Je téměř dokonalá,“ vykládal tehdy.

„Téměř?“ smála se. Ale mělo to být pro ni varování.

„No, jsi téměř stoprocentní. Do sta procent Ti chybí tak – deset procent,“ vtipkoval přede mnou, ale mě už tehdy mrazilo.

Proč si všímá toho, co jí chybí? Proč se zabývá (i kdybych přijal jeho čísla) 10 procenty, které jeho partnerce „chybí do ideálu“, a ne 90 procenty, jež na ní může oceňovat?

A nyní – střih v čase – mi dokonce vysvětloval, že jeho spřízněnou duší není. „Odešel jsem, protože jsem našel LEPŠÍ ženu.“

Lepší? Lež než „téměř dokonalá“? To už může být jedině DOKONALÁ!

Načež mi objasnil své počty: „Je to kolegyně z práce. Má PRÁVĚ TO, co mé manželce CHYBÍ! Chápeš? Ona, jako jediná, má těch 10 PROCENT, jež nemá ani moje 90PROCENTNÍ manželka. To znamená co? Že ta kolegyně je 100PROCENTNÍ!“

Nemohl jsem uvěřit, jak hloupého známého mám. Copak on neví, že DOKONALOST NEEXISTUJE? V tom případě se to musí DOZVĚDĚT?

Ve své knize L.E.Ž. ukazuji, jak nestoudným, ba trapným lžím sami před sebou podléháme. Co si v záchvatu vnitřní lži neuvědomujeme. Tento známý nevěděl, co v psychologii znamená pohled nedostatku, co syndrom neviditelného člověka, tudíž nemohl vidět, do jakého průšvihu se řítí.

Tou lekcí musel nevyhnutelně projít…

Jak to, že nás opouštějí ti, kdo nás měli za málem dokonalé

O soukromé Setkání se mnou požádaly v krátkém časovém sledu dvě ženy – známého manželka, po pár měsících známého kolegyně-milenka. (Soukromé Setkání je forma osobní konzultace. Pro rok 2022 jsou termíny obsazené. Veřejná Setkání jsou ještě ve 4 termínech dostupná zde.)

Manželku i kolegyni-milenku čekal ve vztazích s mým známým stejný příběh. Manželka se mu zdála na počátku téměř dokonalá. Chybělo jí málo, nebyla totiž blondýna, ale bruneta. A neměla velká prsa, ale malá. Kolegyně-milenka byla blondýna a měla velká prsa. I tak ale byla posléze mým známým opouštěna. Prý také není dokonalá. 

„Proč mě opustil, když jsem podle něj byla skoro dokonalá?“ ptala se před pár měsíci manželka.

„Proč se chce vrátit k manželce, když jsem podle něj byla lepší než ona?“ ptala se po pár měsících kolegyně-milenka.

V uzavřené skupině, kde můžete i anonymně sdílet svá trápení (členové uzavřené skupiny mají až 50% slevu na Setkání), je „výměna 90 za 10“ jedním z častých témat. Neumíte se vyrovnat s tím, proč Vás opustil někdo, pro koho jste byli téměř dokonalí. Bojíte se v příštích vztazích věřit každému, kdo začne se sladkým obluzováním „Nikdo lepší než Ty nemůže být!“ Přitom se trápíte zbytečně.

Zodpovězme si tři jednoduché otázky:

1. CO způsobuje, že jsou lidé schopni vyměnit 90procentního partnera, kterého dobře znají, za nový objev, který pořádně neznají, ale jsou přesvědčeni o jeho 100procentní dokonalosti (ačkoli se už na základní škole učili, že dokonalost neexistuje)?
2. Proč tento „100procentní“ objev záhy v jejich očích přestává být dokonalým?
3. Proč se posléze dokonce vracejí k původnímu 90procentnímu partnerovi, když už ho jednou považovali za „hodného opuštění“?

Pojďme si v rámci dalšího z mých klubových článků osvětlit tento základní psychologický problém bod za bodem:

(Pokud nejste členem uzavřené skupiny, členství získáte zde. A s ním i možnost až 50% slevy na Setkání, pokud o něj máte zájem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

„Potřebuji čas,“ řekne Ti protějšek.

A Ty ho chápeš ho. Přece všechno má svůj čas. Chodíš přírodou a vidíš, že i ovoce na stromě musí uzrát. Je tedy přirozené, že uzrát potřebuje i zdravé a správné rozhodnutí v člověku.

Jenže problém je, že ovoce na stromě nakonec uzraje. Dokonce už i opadalo. Ale rozhodnutí Tvého protějšku pořád nepadlo.

A tak, čím déle chodíš tou přírodou, se ptáš: Proč mu to tak dlouho trvá? Nestojím za to, aby ten druhý byl se mnou? Z jakého důvodu váhá? Co když správný čas nenastane, co když ten nejlepší čas mi naopak protéká mezi prsty? Co když nakonec řekne NE?

Tím se mění Tvé rozpoložení i Tvé působení na Tvůj protějšek. Až se může stát, že vinou svého naléhání uslyšíš v lepším případě: „Počkej ještě. Ty chceš všechno hned.“ V horším případě: „Když tak spěcháš, je vidět, že mě nechápeš, že se do mě neumíš vcítit. Tak tedy NE!“ A máš to. Jako by chyba byla na Tvé straně.

A pokud se neozveš a jen mlčky čekáš dál, Tvou mysl zaplní otázky: Má to vůbec ještě smysl? Čeho může člověk jednou více litovat – zbytečného čekání, nebo naopak unáhleného odchodu? Co z toho je v mém případě pravděpodobnější?

Správný čas i pro Tebe

Když jsem psal svou novou knihu L.E.Ž., štvalo mě, kolik zbytečných trápení je mezi lidmi. A kolik hloupých lží v jejich vlastní hlavě vzniká. Co lež, to oslabující domněnka. Asi nejsem dost dobrý. Asi nemám na plnohodnotný vztah. Asi už nikdy nezažiju oboustrannou lásku. A další lži.

Přitom stačí pochopit, kdy je vlastně správný čas pro člověka, který pořád otálí. Potažmo kdy je správný čas pro Vás, abyste otálet přestali.

V uzavřené skupině, kde máte možnost sdílet svá vztahová trápení i anonymně (pokud dosud nejste členy, vstoupíte do ní registrací zde), mi často svěřujete dilema, zda ve Vaší konkrétní situaci ještě zůstat, nebo odejít. To dilema je přirozené, jestliže víte, co je pro Vás důležité a nechcete to jen tak opouštět. O odchodu přemýšlíte ne proto, že byste druhého nemilovali, ale proto, že té bolesti z čekání je už příliš mnoho a nestojíte o další. Ale  Hamletovský syndrom je opačný problém. Protějšek BY MĚL VĚDĚT, CO JE PRO NĚJ DŮLEŽITÉ. Možná to i ví, ale natahuje čas.

Anebo stále ještě NEVÍ, JESTLI JSME PRO NĚJ VŮBEC DŮLEŽITÍ…

Princ Hamlet řekl: „Být nebo nebýt – to je otázka. Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy?“ Psychologie za vztahového Hamleta považuje váhavce, který stojí jednou nohou ve vztahu s námi a druhou mimo něj. Při tomto postoji stále není jasné, zda do vztahu s námi VSTUPUJE, či z něj VYSTUPUJE. Co vlastně chce? Proč vykládá „Miluji Tě“, ale nedokazuje to? Co se děje v jeho hlavě? Jak poznat, že si s námi jen hraje, obírá nás o čas, anebo že se opravdu potýká s “vnitřními draky” – pochybnostmi, důsledky minulosti, zodpovědností za své dosavadní závazky nebo jinými racionálními důvody? Jak to zvládat, když je čekání dlouhé a bolestné?

A především: Kolik času ještě dát?

Protože je prostředí uzavřené skupiny podobných otázek plné, pojďme si to v dalším z klubových článků objasnit bod za bodem:

(K členství v uzavřené skupině náleží – vedle přístupu ke klubovým článkům, klubovým vysíláním a případně i magazínu – také až 50% sleva na Setkání.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

“Nedělej to, nepovede se Ti to.”

“Nepovedlo se Ti to, tak na to už kašli. Smiř se s tím, že to nedokážeš.”

“Nesnaž se o nic nového, hraj život na jistotu.”

Už dlouho je to součást Tvého myšlení. A když Tě bude zajímat, jak dlouho, a ponoříš se do minulosti, zjistíš, že tohle máš v sobě už od dětství. Ba že taková slova občas probleskla od rodičů. Někdo říká: “Zdědil jsem takové myšlení.” Ale to neví, co říká. Myšlení nemůžeme zdědit. Myšlení můžeme jen duplikovat: tak, že převezmeme rodičovské vzorce. Avšak ne že bychom chtěli. Rodiče nám opakovaným vyslovováním takových vět vytvoří v hlavě synapsi (viz nedělní živé vysílání Jak změnit člověka) mezi Neúspěch a Rezignace. Vznikne návyk. Ačkoli nablízku už nejsou, jimi vytvořená synapse v našem mozku zůstává.

Stačí mít skeptické rodiče. Kteří od svých rodičů převzali nevěření v úspěch, lásku, bohatství nebo štěstí. Není to jejich záměr, naopak mohou svým dětem chtít předat to nejlepší, čemu je život naučil. “Hraj na jistotu.”  To znamená: “Nevybočuj. A když se někdo bude zlobit, omluv se, přikrč se, ustup.” A tak člověk (například) hraje na jistotu. V práci, osobním vztahu, ve sportu – všude, kde by i v jádru chtěl víc, ale naučil se jedno: Když život nenaplňuje Tvá očekávání, sniž je. Snížíš tak pravděpodobnost zklamání.

A tak se mi na Setkání hlásí i ti, kteří by chtěli v životě víc, ale vlastní hlava je vždy zabrzdí, zpochybní, odradí. Mohou mít vztah, ve kterém se trápí, ve kterém jsou zneužíváni, o kterém vědí, že nemá budoucnost, ale nedokážou z něj odejít. “Hraj na jistotu. Třeba už lepší vztah nepotkáš. Holt nejsi člověk stvořený pro štěstí, snad v příštím životě.”

Nenávidím tyto lži, které lidé často prohlédnou, až když je pozdě. I proto vznikla kniha L.E.Ž. a na ni navázaná čtveřice Setkání, při kterých máme šanci se osobně potkat a tváří v tvář probrat cestu z Vašeho trápení – pokud chcete a přijdete. (Ale možná Vám hlava už teď říká: “Nechoď tam. Určitě Ti to nepomůže. Už nic Ti nikdy nepomůže.”)

Bázlivost, submisivnost, neochota řešit problémy, projevovat city, nekomunikativnost – to všechno může být předávané v rodinách i celé generace. Co bylo normální pro rodiče, může být posléze normální i pro děti. Vzorce myšlení a chování po rodičích jsou jedním z nejčastějších důvodů úzkostí, depresí a strachů. Lidé totiž stojí “sami proti sobě”: nepřítele, který je oslabuje, mají uvnitř a oni netuší, jak ho porazit. Tak se rodí “samolži”, téma 9. kapitoly mé knihy L.E.Ž.

Protože však v uzavřené skupině, kde i anonymně sdílíte své těžkosti a trápení, často zmiňujete různé odstíny “samolží”, vytvářených sebedestruktivními synapsemi v mozku, ukažme si, jak můžeme rodičovské vzorce postupně přepsat až úplně opustit. Chcete?

Pojďme si to objasnit bod za bodem:

(Zařadíte-li se k členům FC Premium, získáváte – vedle přístupu do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, ke klubovým vysíláním i magazínu – také 50% slevu na Setkání.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jednou za čas přijde chvíle, které se v angličtině říká “mess”.

Našinec by řekl, že se ocitneme “ve s*ačkách”.

Jsme na dně a zdánlivě nic nepomáhá. Když nám totiž okolí radí “žij přítomností”, pak právě přítomnost je ta nejtěžší. V přítomnosti prociťujeme nesnesitelný pocit, daný vlastním selháním, které nelze v čase vrátit a opravit, nebo něčím ublížením, které může mít různé podoby (zrady, falše, lži, pomluvy, odmítnutí, opuštění), nebo okolností, kterou nemůžeme ovlivnit (něčí smrt, diagnostikovaná vážná nemoc, moment naprostého neštěstí). Ne, žít přítomností v té chvíli nelze, protože v přítomnosti živoříme.

A problém je, že z té reality nelze ani utéct. Vysmeknout se do jiného času – minulosti, která ve vzpomínkách bolí o to víc. Nic netíží tolik jako myšlenky na období štěstí v období neštěstí – připomínat si, jak jsme spolu byli šťastní, spokojení, zamilovaní, když nyní jsme rozděleni; oživovat si, jak nám bylo dobře s někým blízkým, kdo nyní definitivně odešel; vybavovat si dávný úspěch, když nyní jsme rozbití naprostým neúspěchem… A nejde utéct ani do budoucnosti – jakékoli představy pozitivní změny toho, co nyní prožíváme, se zdají nevěrohodné, ba nemožné.

Jak se tedy ze dna dostat?

Mám pro Vás pomoc. Video pro tyto okamžiky, které má téměř tři hodiny. Jde o záznam mé přednášky z profesní konference s odpověďmi na nespočet otázek publika.

Jak přemýšlet v konkrétních předestřených situacích tak, abychom se zbytečně neoslabovali, nepoškozovali, neobírali o životadárnou energii? Pojďme si to objasnit mluveným slovem situaci po situaci:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Mám zůstat, nebo odejít?

Dilema, jež lidé, které milujeme, někdy řeší, aniž o tom víme.

Usmívají se na nás, dál hovoří o lásce, ale přitom si v hlavě hýčkají pochybnost, zda by pro ně nebyl někdo jiný vhodnější. A když se pak upnou na někoho neokoukaného, který jim přinese kýženou změnu, mohou vnitřně zvolat: To je ten, na kterého jsem tak dlouho čekal. Vedle jeho nové energie a přitažlivosti viditelně bledne náš stereotyp a okoukanost.

Náš protějšek znovu cítí to, co ho dříve dělalo šťastným. Zamilovanost. To, co s námi už pominulo. A to mu přidá na argumentu: My už pro něj nejsme stvoření, zatímco ten druhý ano – “Srdce mi to říká!”

Lež a pravda, která se objeví až po čase

Je to jedna z nejtěžších lží, kterou se také zabývám ve své nové knize L.E.Ž. Je to totiž lež, která může náš protějšek, jenž od nás odejde, po čase velmi mrzet. Problém je, že minulost už nevrátí. A po našem boku už může být obsazeno, může tam být někdo úplně jiný, a upřímně, i lepší. Protože si nás váží už ve chvíli, kdy je s námi, ne až poté, co o nás přijde.

Jak je možné, že ti, kteří s tak černo-bílým viděním a jasným odhodláním od nás odešli, po čase svůj názor mění a chtějí se i vrátit? To je jeden z nejčastějších dotazů, jaké mi kladete v uzavřené skupině – v prostředí, které jsem založil právě proto, abyste na svou osamělost nezůstávali sami. Nezřídka se přitom v tomto směru ptáte, jak povzbudit své děti, které čerstvě přišly o svůj první vážný vztah. Jak jim dát víru, že všechno v životě není ztraceno, jestliže ony si ztraceně připadají? V mé nové knize L.E.Ž. se tím zabývá devátá kapitola Samolži.

Pokud snad stojíte na druhé straně a patříte k těm, kdo nyní nosí ve své hlavě dilema zůstat, nebo odejít od Vašeho partnera, následující řádky Vám mohou pomoci NEudělat chybu, které byste později mohli nevratně litovat. A pokud patříte k těm, kdo jsou opouštěni nebo již byli opuštěni, byť máte čisté svědomí a pro vztah jste dělali maximum, následující řádky Vám mohou pomoci uklidnit se. Věci totiž mohou jít přesně tak, jak jít mají.

Pojďme si to z hlediska psychologie objasnit v dalším mém klubovém článku pro členy uzavřené skupiny:

(Ke členství FC Premium patří automatický přístup nejen do uzavřené skupiny a ke klubovým článkům či klubovým vysíláním, ale také pravidelné zasílání nových tištěných kurzů každé dva měsíce.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Někdy mě v noci vzbudí podivný sen. Jsem dítě a někdo na mě řve: „Nic neumíš, nic nedokážeš, nic neznamenáš.“ A tluče mě.

Dnes mám tu výhodu, že se z něj mohu probudit. Ale nosím ho v sobě, protože ve mně dál zůstává to dítě, které ho roky zažívalo.

Křičeli na mě: „Musíš poslouchat druhé! Nesmíš se protivit. Stoupni si tamhle do řady! V lavici ruce za záda! Hlavně nevybočuj!“

Nebo: „Nesmíš udělat chybu. Nesmíš přinést špatnou známku. Raději se o nic nesnaž, ať něco nepokazíš, někomu se neznelíbíš. Když sis jistý, hlas se. Panu učiteli na všechno kývej, všechno po něm opakuj, ať Tě má rád. Jen tak budeš mít dobré vysvědčení! Jak tak se dostaneš na dobrou školu! Jen tak budeš mít dobrou práci! Jen tak budeš v životě úspěšný a šťastný!“

Neslyšel jsem: „Nevadí, že jsi neuspěl! Alespoň máš zkušenost! Zkus to nyní, znovu, dopadne to lépe! Zvládneš to, stojíme při Tobě a vždycky budeme! I když Ti zkouška nevyjde, pořád Tě budeme mít stejně rádi!“ Slyšel jsem jen: „Jak jsi mohl chybovat?“ A pak šuplík s příbory, odkud byla vytažena vařečka. Nebo svist vytahovaného řemene.

Tohle není jen příběh můj, ale mnoha lidí, se kterými jsem se kdy potkal. Trpí problémem takzvaných “samolží” (viz devátá kapitola mé nové knihy L.E.Ž.), které nás přesvědčují, že ne my, ale druzí určují, zač stojíme, čemu se máme věnovat, co děláme dobře a co špatně, jak máme žít, co si o sobě myslet – co si smíme dovolit a co ne.

Dnes za tyto zkušenosti děkuji. Vím alespoň, co dětem nikdy nedělat – jak lze na dlouhou dobu odebrat dětem jejich přirozené talenty, sebevědomí, sebedůvěru, sebejistotu, sebeúctu, sebehodnotu i sebelásku a nahradit je především strachem, potřebou vnějšího ocenění a závislostí na okolním soudu.

Máte děti, na kterých Vám záleží? Chcete je vybavit do života vnitřní silou, ne vnitřní slabostí? Chcete jim být více než rodiči, osobami, jež je přivedly na svět, ale také skutečnými přáteli a průvodci, kteří je co nejlépe připraví na život?

Protože můj pohled na to, jak moc dítě rozmazlovat a drilovat, vyvolal v poradně uzavřené skupiny mnoho Vašich otázek, pojďme si pomoc rodičů v posilování vnitřního ducha dítěte objasnit na pěti zdánlivě jednoduchých větách, které Vás nic nestojí, ale pro děti v těžké chvíli mohou znamenat poklad. Objasněme si je jednu po druhé, ale nejdříve, s dovolením, ještě jednu osobní vzpomínku na mé dětství:

(Se získáním členství FC Premium získáte automaticky přístup jak do uzavřené skupiny, tak ke klubovým článkům, ale navíc Vám každé dva měsíce přijde do schránky nový tištěný kurz.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

“Krásné ranko,” popřál jí, sotva se probudil.

“Jaký máš den? Myslím na Tebe,” připomínal svůj zájem v průběhu dne.

“Sladké sny. Pusu na dobrou noc,” nezapomněl dodat, ještě než usnul.

Ideální partner, řekli byste.

Problém byl v tom, že uvedené věty nesměřovaly k jeho partnerce.

Ta naopak žádnou z těchto přesladkých vět od něj neslyšela ani nečetla, i když žila přímo vedle něj.

Příjemcem všech těch zpráv, opatřených srdíčky, totiž byla…

“Jenom kamarádka,” definoval ji. “Nic mezi námi není,” hájil se. “O nic přece nejde!” bagatelizoval to.

Aby nakonec zpřísnil pohled, a ještě to obrátil proti partnerce: “Copak nemohu mít žádné kamarády ani kamarádky? To jsem ve vztahu jako ve vězení?”

Jeden z příběhů, které mi svěřujete v uzavřené skupině – prostředí, které jsem založil proto, abyste mohli sdílet své těžkosti i anonymně (přístup do skupiny, a tím i ke klubovým článkům a klubovým živým vysíláním získáte snadnou registrací zde.) I uvedený pár věřil, že jeho spor, co muž ještě smí a co už ne, rozseknou přátelé. Kupodivu, ani oni neměli jednotný názor. Je psaní jiné ženě nevěra, nebo není? Má se s ním ona rozejít, nebo nemá? Má on ustoupit, nebo nemá? A jak je vůbec možné, že ti dva se dohadují o tom, co nevěra je, a co není, když je to z pohledu každého z nich tak jasné?

Když mi oba napsali, po jediném setkání byl veškerý spor vyřešen. Psychologie je jednoduchá, ale je potřeba, aby jí oba chtěli porozumět.

Máte i ve svém vztahu stejný problém anebo v jiné záležitosti natolik rozdílné názory, že by tato pro jednoho malichernost, pro druhého zásadní věc mohla rozbít celý váš vztah? Nevíte, jak najít při fatálním rozporu oboustranně pochopitelné řešení?

Pokud jste nečetli mou knihu JáMy spřízněných duší, případně Vás zaujal středeční případ Proč má milenku, a přitom neodchází, pojďme si to objasnit krok za krokem na tomto konkrétním případě:

(Se získáním členství FC Premium získáte automaticky přístup jak do uzavřené skupiny, tak ke klubovým článkům, ale navíc Vám každé dva měsíce přijde do schránky nový tištěný kurz.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Potkali jste člověka, který byl příliš čerstvě po rozchodu?

Chtěli jste mu pomoci z bolesti nebo negativních emocí a vznikl mezi vámi vztah, pro který měl i on jen samé superlativy?

Znenadání se pak odmlčel, sklopil hlavu, že se “omlouvá”, ale “nepůjde to”, nebo se k Vašemu překvapení dokonce vrátil k předchozímu partnerovi, na kterého přitom tolik nadával?

Ocitli jste se sami, přestože jste byli připraveni a zralí na dlouhodobý vztah a neudělali jste žádnou chybu, kterou byste mu zavdali důvod Vás opustit?

Tak jste poznali, co je převoznictví.

Když jsem vytvářel tematickou sadu Jak být něčí spřízněnou duší, měl jsem před očima mimo jiné důsledky právě převoznického vztahu. Důsledky, které způsobují ztrátu sebevědomí, ale i jakékoli chuti pouštět se vůbec do příštích vztahových dobrodružství. Proto sadu tvoří kromě knihy JáMy spřízněných duší také kniha Sami, která vysvětluje, jak se po takové ráně zotavit a nezanevřít na život. Předně je důležité podstatu převoznictví vůbec pochopit. Jen tak je možné se mu (příště) vyhnout.

Emocionální lékař

Psychologie vysvětluje převoznictví na jednoduchém příkladu:

• Představte si rybník a loďku, ve které plujete. Možná je Vám dobře, možná se cítíte sami. Každopádně ve svém rozjímání zaslechnete volání o pomoc. Tonoucí! Co uděláte? Přirozeně k němu spěcháte a pomůžete mu do loďky.
• Následně se dozvíte, že tento nešťastník kráčel po břehu se svým dosavadním partnerem. Ten ho shodil a lhostejně odkráčel. Nezajímal se o to, že jeho protějšek neumí v takové šlamastice plavat.
• Převezete ho bezpečně na druhý břeh, cestou mu osušíte šaty, ošetříte modřiny, spravíte sebevědomí. Konečně se spokojeně usmívá! Je s Vámi šťastný. A Vy s ním. Idyla však brzy skončí.
• Na druhém břehu totiž zachráněný s poděkováním vystoupí. Oběhne rybník a znovu si padne do náruče s tím, kdo ho do vody shodil. Zatímco Vy zůstáváte v loďce sami. Vy, spasitel. Jak je to možné?

Převoznictví má různé odstíny. Někdy se Vám do cesty přimotá člověk, který je raněný minulým vztahem, ještě nemá uzavřenou minulost, ale Vy o tom vůbec nevíte. Mlčí o tom, co prožil, na koho pořád myslí. Obvykle jen nechce být sám. A tak se Vámi nechává hýčkat, obnovuje si sebevědomí a vůbec dobré pocity ze života. Díky Vám je optimistou. Vyléčíte všechny jeho rány. A najednou je v pořádku. Zapomněl na všechno špatné. A věří v lepší konce. A to i ve svém předchozím vztahu.

Jiný odstín nabízejí “tonoucí”, kteří jen směrem k Vám předstírají své neštěstí, a to jen proto, aby se po nechtěném rozchodu “rychle zadali” a jejich ex-partner žárlil, tudíž se začal doprošovat jejich návratu. Těmto lidem o Vás vůbec nejde. Jde jim jen o obnovu předchozího vztahu, respektive o posílení své vlastní pozice v tomto vztahu.

Další tonoucí zase nedokáže být sám. Rozchod ho příliš bolí a potřebuje slyšet, že je dostatečnou bytostí, že ho někdo miluje, že někomu není lhostejný. Možná mu i občas vyletí z úst čarovné “I já Tě miluji”, ale co zatají, je fakt, že ve skutečnosti má ve svém srdci pořád obsazeno – nadále v něm chová svého předchozího partnera. A nejen v srdci, i v hlavě.

Osudem převozníka není vystupovat z loďky a odcházet se zachráněným. Osudem převozníka je naopak zůstat v loďce sám a jen zachraňovat ty, kdo potřebují dodat sebevědomí, sebelásku, sebehodnotu. Neznám těžší osud, než je převoznictví v lásce. Psychologie převozníka přirovnává k lékaři lidské duše. Lékaře totiž navštěvujeme zpravidla jen tehdy, když je nám ouvej. Tehdy ho velebíme, když nám pomáhá. Jakmile nám pomůže, adieu, už ho nepotřebujeme vidět. Přestane pro nás existovat. Neříkáme “nashledanou”, ale “sbohem”.

V uzavřené skupině, kde téměř osm tisíc z vás anonymně sdílí své těžkosti, se často dotazujete na to, jak nevstoupit do vztahu s člověkem, který nemá uzavřenou minulost, potažmo jak překonat, že od Vás přes veškerou Vaši lásku jednoho dne odešel, respektive jak to vysvětlit například dětem, které si na “zachráněného tonoucího” také zvykly a jeho návrat do minulosti jim trhá srdce.

Jak se nedostat do pozice převozníka? A co si počít, když už se převozníkem staneme a trpíme následně nezaslouženou osamělostí?

Pojďme si to objasnit v dalším mém klubovém článku, a to krok za krokem:

(Se získáním členství FC Premium získáte automaticky přístup jak do uzavřené skupiny, tak ke klubovým článkům, ale navíc Vám každé dva měsíce přijde do schránky nový tištěný kurz.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Žena mi už nerozumí. (Ty ano.)

Nejsem doma šťastný. (S Tebou ano.)

Ženu už nemiluji. (K Tobě jsem ale otevřený.)

Tři statisticky nejčastější věty, které v posluchačce vyvolávají pocit: To je moje šance. To je muž, na kterého jsem možná celý život čekala. Všechno přišlo ve správný čas. Kvůli mně totiž definitivně spálí mosty.

Ty tři věty ovlivňují hormonální pochody v člověku. Dokážou navodit zamilovanost. Zastínit rozum, který si nepoloží tu jedinou otázku, kterou by si položit měl: Co když to není pravda? Co když to slova jsou jen šalba a klam? Co když někteří lidé říkají určité věty proto, aby pak dostali to, co chtějí, zvláště když vědí, že některým protějškům stačí jenom slyšet to, co chtějí?

Potkat Tě tak dřív.

Tobě bych obětoval všechno.

Proč spolu nemůžeme být?

Tři věty, které si přímo říkají o přepsání na: Co když má smysl, že jsme se potkali právě teď? Proč bych Ti nemohl obětovat všechno touto chvíli počínaje? Proč bychom spolu nemohli být už napořád?

I tak se dá v posluchačce vytvořit dojem: On mě miluje! On mě potřebuje! Jen – nesmím ho ztratit! Musím být chápavá, trpělivá, počkat! 

A právě tak začíná čekání. Někdy velmi dlouhé. Někdy doslova nekonečné. To, co mělo být snadné, se totiž “začne zadrhávat”. Alespoň tak to muž interpretuje. Psychologie této hře říká čekání na Godota.

Čekání na někoho, kdo nikdy nepřijde

Když jsem vytvářel tištěný kurz Jak nevyhořet, měl jsem před očima všechny ty situace, kdy člověk vkládá veškeré své úsilí do něčeho, na čem mu záleží, ale co se přesto dlouhodobě nedaří. Všechno palivo obětuje a žádné mu nezbude. Všechno totiž vyhoří. Ten člověk především.

Ženy, které potkaly Godota, jsou schopny zanevřít na vztahy, proklínat samy sebe, vyčítat si, jak mohly být tak hloupé. To v lepším případě. V horším případě ztratí celý svůj život čekáním na někoho, kdo nakonec vůbec nepřijde – a ani neměl v úmyslu přijít.

Čekání na Godota je totiž slavná divadelní hra Samuela Becketta, ve které dva tuláci na jevišti, a s nimi celé hlediště, čekají od začátku do konce představení na hlavní postavu, která se vůbec nedostaví. V divadle je to snad úsměvné, ale v životě tragické. Čas totiž pořád běží a u žen ještě trochu jinak.

V uzavřené skupině, kde i anonymně sdílíte svá trápení, se s případy čekání žen na Godota setkávám tak často, že tomuto problému musím věnovat samostatný klubový článek. Jak to, že ženy v takovém případě “zrazuje intuice”? Proč nerozpoznají, že je zadaní/ženatí muži nemilují a nepreferují tak, jak se snaží namluvit svými slovy? Co vůbec dělat, když srdce takovému slibu podlehne, ba propadne?

Pojďme si to objasnit bod za bodem:

(Se získáním členství FC Premium získáte automaticky přístup jak do uzavřené skupiny, tak ke klubovým článkům, ale navíc Vám každé dva měsíce přijde do schránky nový tištěný kurz.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde