"Mám problém s člověkem, kterého miluji," řekla, sotva usedla k mému stolu v kavárně. Pohlédl jsem ven, kde přešlapoval muž. "To je on?" "To je můj přítel," usmála se trpce. "Problém mám s bývalým." "Nemůže Vás dostat ze svého srdce? Chce zpátky...

Každé chování má svou příčinu. Tvůj "nepochopitelný strach", Tvá "nevysvětlitelná" žárlivost i třeba Tvůj "komický" rozpor mezi tím, co ve skrytu duše chceš, a co ve skutečnosti děláš – na jedné straně po něčem toužíš, na druhé straně se tomu bráníš otevřít.

Tvé chování není skutečnou příčinou problémů, které máš ve vztazích. To chování je NÁSLEDKEM skutečného problému, skutečné příčiny, která vězí v minulosti, nejčastěji v dětství. Obvykle jde o citové zranění, psychologie používá termín zraněné vnitřní dítě. Dokud se ta rána nevyléčí, obnovuje se. Neuzdravené dítě si ji přenáší do dospělosti, do vztahů, ve kterých se točí v kruhu, trápí a nemůže obstát.

Existuje pět hlavních příznaků zraněného vnitřního dítěte – pět konkrétních projevů ve vztazích. Jsou vědomě neovlivnitelné, člověk je nechce, nestojí o ně, ale nemůže si pomoci. Je to "silnější než on", protože naše minulost definuje naši přítomnost.

Těch pět příznaků vytváří čtyři hlavní skupiny vztahových neštěstí.

Ačkoli svou minulost nemůžeme vrátit, změnit, opravit, své zranění z dětství můžeme v přítomnosti uzdravit. Pokud na sebe máte čas, všechno si teď povíme.

Nahlédněte do mé práce, do způsobu, kterým se snažím pomáhat v Klubu FC, diskrétním prostředí, kde jsem k dispozici na Vaše osobní dotazy i nasměrování k řešení konkrétních případů.

Fyzická vzdálenost dvou lidí se měří na metry. Skutečná blízkost ve vztahu se ale počítá citovou vzdáleností dvou srdcí. Je rozdíl být vedle sebe, a opravdu být spolu. Je rozdíl sdílet stejný prostor, a opravdu sdílet přítomnost. Jsou totiž...
Přitažlivý, charismatický, soběstačný partner. Bývá to náš sen.

Ten sen se ale může změnit v noční můru. Náš partner totiž přitažlivým, charismatickým a soběstačným zůstane – nejen pro nás, ale i ostatní. Kdo by ho nechtěl?

To, co nás na silném člověku zpočátku fascinuje a proč se ho snažíme získat, se posléze může stát tím, co nám na něm vadí. Je totiž rozdíl mezi tím silného člověka získat, a silného člověka si udržet.

Když mě v Klubu FC oslovují ti, kteří měli štěstí získat silného partnera, paradoxně se necítí komfortně. Připadají si příliš slabí, neradi odpovídají na otázky:
  • Cítíte spíše radost, že někoho takového máte po svém boku, nebo úzkost, že ho můžete ztratit?
  • Dokážete unést, jak atraktivní je i pro jiné, nebo Vás spíše trápí představa, že by mohl v kterémkoli okamžiku odejít k někomu jinému, kdo se zdá zajímavější než Vy?
  • Jak moc a často si ve svých představách vytváříte svou vlastní zkázu?
V Klubu FC, diskrétním prostředí pro ty, kteří chtějí řešit své problémy spolu se mnou, často zdůrazňuji, že to, jak přemýšlíme ve vztazích, hodně souvisí s tím, jak spokojeni jsme v sobě, jak dobře jsme posazeni v životě, jak si věříme v dalších oblastech. Zda na jednu stranu po něčem toužíme, ale současně se bojíme, že bychom o to mohli přijít. Není to nemoc, mnohdy jde o důsledek minulosti – že něco krásného jsme už v životě ztratili. A nechceme to zažít znovu.

Když s těmito strachy nepracujeme, jsme schopni konstruovat si v hlavě dramata, která se ve skutečnosti nekonají. Obava ze ztráty partnera často nevyvěrá z přítomnosti, ale z minulosti. A netýká se ani současného partnera, spíše zkušenosti s tím předchozím. A také má souvislost se slabým sebevědomím, sebedůvěrou, zkrátka vnitřní slabostí.

Jsme-li plni katastrofických domněnek, pak jsme negativně zaměřeni a trápí nás každá následná narážka (partnera), událost (partner se po někom ohlédne, nevinně zaflirtuje), a v naší mysli se hned špatný scénář naplní. Ba pokud pravidelně reagujeme podrážděně, může se tento scénář naplnit dokonce reálně – silný partner skutečně odejde, protože...

O těch pěti důvodech si teď povíme – na příkladu jednoho poměrně známého páru, na který mohli členové Klubu FC narazit v chráněné diskusi na uzavřené facebookové stránce a který je mým klientem. On je velmi úspěšný muž, ona jeho popularitu těžko snáší. Jak pracujeme na jejím vnitřním zesilování? Ukažme si to nyní.
Muž, celý zpocený, pižlá strom. "Co to děláte?" ptá se kolemjdoucí. "Řežu strom, nevidíte?" odsekne muž. "Jak dlouho už?" dodá kolemjdoucí. "Pět hodin. Jsem zničený. Je to strašná práce. A pořád jsem na začátku," ztěžka oddechuje muž. "Ale," upozorní ho kolemjdoucí, "vždyť máte tupou pilu....
Když mi bylo osmnáct, sbalili mi raneček a musel jsem do světa. Jako každý hloupý Honza. "Buď hodný! Všechny poslouchej! Jen tak uděláš díru do světa!" říkali mi. Dnes vím, že houpější rady jsem nemohl dostat. Život je totiž jako tetris,...

Najednou nemluví. I když to byl vždy výřečný člověk.

Najednou jako by nebyl schopen ničeho. Vstát, jíst, postarat se o sebe.

Je zachmuřený, nic ho netěší, ničím mu nedokážeš udělat radost.

A tak – si to bereš osobně. Zlobíš se. Trápíš se. Vyčítáš. Hrozíš rozchodem. Možná si i najdeš někoho jiného – s kým není takový problém.

Zažila to i Radka, členka Klubu FC, diskrétního prostředí, kde se lidé svěřují s konkrétními případy a společně je řešíme.

Ani Radka nechápala, že příčina partnerovy proměny vůbec nemusí být v ní. Ba dokonce do značné míry není ani v něm. Že ho jen kousl "zákeřný černý pes", který se ho chytil, je od té chvíle pořád v jeho patách, a hlavně v jeho myšlenkách, nejde mu jen tak utéct, protože se stal jeho součástí.

Tím se vkradl i do vztahu a trýzní ho. Ano, nejsnazší pro Radku bylo utéct. Nechat v tom partnera samotného. Jistě, to mohla. Ale já jsem se jí zeptal: "Víš, co je opravdová láska? Tu prověří ne chvíle světla, kdy se držíme za ruce a ve všem si rozumíme, ale chvíle tmy, kdy si nerozumíme v ničem, a PŘESTO SE DRŽÍME DÁL."

Co Radka potřebovala pochopit? Jak se vcítit do toho, co sama nikdy nepoznala? Čím svému partnerovi nejvíce pomohla?

Pojďme si to nyní objasnit konkrétně na jejím příkladu. Publikováno s Radčiným svolením.

Bude to náročný rok. Jako každý, který stojí za to. Přijdou chvíle, kdy budeme potřebovat oporu. A jiné, kdy naopak nasbíráme energii tím, co užitečného uděláme pro druhé. My dobře víme, kdy jsou pro nás druzí lidé důležití. Cítíme totiž, kdy...
FirstClass je největší komunita osobního rozvoje, jen na Facebooku má více než 300 000 fanoušků. Klub FC je svět uvnitř FirstClassu, diskrétní prostředí, kde společně řešíme konkrétní problémy a těžkosti. I dnes Vám ukážu jeden případ z Klubu FC. Se svolením Šárky ho publikuji pro ostatních více než 3000 členů, kteří se trápí v podobné situaci, ale nechtějí se svěřit nebo mě oslovit se žádostí o pomoc, nejčastěji v hloupém domnění, že jejich problém je malicherný a jen by mě zdržovali. Šárku opustil muž ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebovala. Kdy těžce onemocněla. "Bolest mého těla," řekla, "není nic proti bolesti mého srdce." Ztratila motivaci se uzdravit, motivaci bojovat. Nenapsala mi ona, ale její malá dcera. Prosila o pomoc. Jak najít smysl života ve chvíli, kdy zdánlivě všechno smysl ztratilo? Jak se vyrovnat s přítomností, odpustit zdánlivě neodpustitelné, milovat zdánlivě nemilovatelné, zbavit se špatných pocitů, když víme, že negativní pocity nedokážou dát člověku pozitivní život? A tak jsem Šárku po Rozárčiných prosbách navštívil a přesvědčil mimo jiné o tom, že:
  • Minulost je jen hromádka popele. Nemá smysl ji přehrabovat, vytahovat spálené a mrtvé zážitky. Nemá smysl žít v minulosti. Jinak řečeno: Kdo žije v minulosti, tomu život nedává smysl.
  • Člověka charakterizují dvě vlastnosti. Trpělivost, když je dole (zdánlivě nemá nic), a pokora, když je nahoře (zdánlivě má všechno).
  • Odpuštění je jediný způsob, jak vyléčit emoční zranění. Čas to nedokáže. Čas nás učí jen s bolestí žít. To, že jsme v procesu samoléčby obstáli, poznáme jedině tak, že když se dotkneme svého zranění, ono nebolí. Pak jsme konečně plně odpustili. Neznamená to, že jsme změnili minulost, ale že jsme začali měnit svou budoucnost.
Jak jsem v Šárčině případě postupoval, aby přeprala své pocity – aby pochopila, že když neodpouští těm, kteří jí ublížili, trestá nikoli je, nýbrž ZRAŇUJE SAMA SEBE při každé vzpomínce na to, co jí provedli? To si nyní krok za krokem objasníme.
Vánoční svátky a vůbec konec roku jsou pro mě specifickým obdobím. Navštěvuji lidi, na které se zapomíná. Jsou hodně staří, hodně nemocní, stále žijí, ale s pocitem nepotřebnosti. Je to zvláštní, ale právě oni jsou zdrojem vzácné moudrosti a...