Za hlasem srdce do místa bez hranic

Nastavit si osobní hranice nestačí. Mnohem důležitější je nedovolit druhým lidem překročit únosnou mez. Někdy není ani jedno jednoduché. Někdy nám v tom brání vlastní mysl a člověk nevědomky sám překračuje své vlastní hranice. Jaká dovednost nám pomůže osobní hranici nejen nastavit, ale především ji udržet? V dalším článku se podělím o vlastní zkušenost a příběh dámy, kterou tato dovednost zavedla až do kouzelného místa v podhůří Jeseníků.

Umění naslouchat

 Umožnit druhým lidem překročit osobní hranici je tak snadné. „Jasně, není problém, pošli mi to do e-mailu a zařídím to… Jasně, že Ti pomůžu se stěhováním… Pohlídat děti o víkendu? Určitě, není problém!“ Podobným způsobem si na svá bedra nakládáme víc a víc. Ignorujeme vlastní pocity, přehlížíme únavu a říkáme si – není problém, pro jednou to vydržím. Opravdu je to ale jen jednou? Nebo se z překračování osobních hranic postupem času stane špatný zvyk? Jenže kdo nese odpovědnost za naše osobní hranice? Je to snad někdo druhý? Vím, že odpověď znáte. Odpovědnost si nese každý sám, tedy pokud je ochoten převzít odpovědnost za vlastní život ve všech jeho směrech.

Možná něco podobného znáte a vybavujete si situace z vlastního života. Věřte, že nejste ojedinělý případ. Sám jsem si před psaním tohoto vydání uvědomil, jak jsem znovu dovolil druhým lidem překročit mé osobní hranice a naložil si na svá bedra víc úkolů a povinností, než je zdrávo. Stěhování firmy, rozjíždění nového projektu a nekonečné přebírání kompetencí a odpovědnosti za druhé lidi. Už před lety jsem něco podobného zažíval a nevedlo to ani ke štěstí mě samotného, ani ke štěstí lidí, na kterých mi záleželo. Dovolím si proto tvrdit, že s překračováním a nastavováním osobních hranic už mám bohaté zkušenosti. Přesto jsem to nechal zajít tak daleko, že jsem padl vyčerpáním a moje vlastní nezodpovědnost se začala podepisovat na mém zdraví.

Když se dnes ohlédnu pár měsíců nazpět a budu se snažit pozorovat vlastní chování z nadhledu, uvědomuji si, že jsem to celou tu dobu věděl. Vnitřní hlas mi říkal, že není udržitelné neustále kývat a vycházet vstříc druhým lidem. Jenže já jsem ten hlas nechtěl poslouchat. Dával jsem přednost potřebám druhých lidí před svými vlastními, a tím jsem jim dovolil překračovat mé osobní hranice. A věřím, že nejsem jediný, kdo prožil něco podobného. Ostatně v současné informační době, kdy je subjektivní svět každého z nás zavalen množstvím podnětů a zpráv, je to tak snadné. O to náročnější může být zastavit se a začít naslouchat sami sobě.

Zámek bez hranic

Když je člověk uvězněn ve stereotypu všedních dnů, nemusí být snadné se zastavit. Občas člověk potřebuje změnit prostředí, aby to dokázal a pochopil, co může dělat jinak a lépe. Matně jsem vzpomínal, kdy jsem takové vytržení ze stereotypu podnikl, a když už mi i nejbližší okolí začalo říkat, že bych měl zvolnit a že není možné stíhat všechno, pochopil jsem, že je potřeba něco změnit. Využil jsem proto pozvání jedné z posluchaček podcastu Myšlením na vrchol a odjel za odpočinkem do podhůří Jeseníků. Mimochodem, Vanda Vacínová, ředitelka resortu Sobotín, byla i jedním z hostů mého podcastu.

Na zámek Sobotín jsme s manželkou přijeli ve večerních hodinách. Už při příchodu na recepci jsem si vzpomněl na myšlenky z rozhovoru s Vandou Vacínovou. „Jsem tu jak pro zaměstnance, tak hlavně pro naše hosty. Nejdřív ale potřebuji zajistit pohodu na pracovišti, aby si naši hosté mohli užít pohodový pobyt,“ vysvětlovala Vanda během našeho povídání. Zní to samozřejmě logicky, ale jak toho dosáhnout? Hned při příchodu na recepci hotelu jsem si uvědomil, jak v tom Vandě pomáhá její pracovní prostředí, konkrétně její ředitelský stůl. Člověk by zcela automaticky očekával, že ředitelka tak velkého hotelového resortu, jako je v Sobotíně, bude mít svou velkou klidnou kancelář, kde se bude moct plně soustředit na práci. To však není Vandin případ, a musím přiznat, že narazit na pracovní stůl ředitelky resortu v lobby hned vedle recepce je přinejmenším nezvyklé. Dnes už ale chápu, proč Vanda na svém pracovním místě trvala. Až na místě jsem pochopil, že pokud se chce věnovat hostům a dohlížet nad pohodovou atmosférou mezi kolegy, potřebuje jim naslouchat. A to se dělá velmi těžko, když bude sedět zavřená mezi čtyřmi zdmi, mimo dosah veškerého dění. Krásný příklad toho, jak je občas prospěšné nevytvářet v životě zbytečné bariéry. Můžeme si na tomto drobném příkladu uvědomit, že jakmile člověk přemýšlí nad svým prostředím a přizpůsobí jej, nepotřebuje kolem sebe vytvářet žádné zbytečné hranice, a přesto se může cítit bezpečně a komfortně.