Umění zdravého odmítnutí

Někdy je těžké říct NE pohledu do dětských očí. Podobně jako odmítnout partnera, rodiče nebo snad autoritu v práci. Přesto to potřebujeme dokázat, pokud si chceme uchránit osobní hranici. Ostatně to můžeme slyšet snad od každé úspěšné osobnosti na tomto světě. – Naučte se říkat NE. Znamená to ale, že máme myslet jen na sebe a své potřeby? Musíme se naučit ubližovat svým blízkým, abychom dosáhli naplněného života? Odmítnout naše blízké nemusí být někdy snadné. Nosíme v sobě jakýsi pocit závazku, o kterém si myslíme, že jej musíme plnit. A tak často souhlasně kývneme a následně věnujeme energii činnostem, které nám nejsou příjemné. Jenže tím dovolujeme druhým lidem překračovat naše osobní hranice. Jak si osvojit umění zdravého odmítnutí a zároveň si udržet zdravé vztahy? To je tématem dalšího článku.

„Nemůžu ho odmítnout, je to přece můj šéf…“

 „Vždyť je to moje dítě, musím se o něj starat a dělat jej šťastné…“

 „Copak si mohu dovolit odmítnout vlastní rodiče?“

 „Nechci mu ublížit, vím, že mě miluje. Ještě jednou to přetrpím…“

 „Už jsme toho spolu tolik prožili. Je to můj nejlepší přítel a vždy mi vyjde vstříc…“

 „Je to skvělá příležitost, která se už nemusí opakovat. To nemohu odmítnout…“

Síla argumentů

 Možná je Vám některá z podobných vět dobře známá. Jak často takové věty používáte? Co mají společného? Co jejich používáním říkáme sami sobě, našemu vnitřnímu já? Čím víc a čím častěji používáme podobné slovní obraty, tím víc sami sobě potvrzujeme, že život druhých lidí má vyšší prioritu. Jako bychom měli neustále potřebu sami sobě omlouvat nepříjemné pocity, které musíme zkousnout, a dovolit druhým lidem překročit naši osobní hranici. Proč je pro nás tak těžké si ji bránit? Proč raději dovolíme druhým lidem překročit naši mez a potom potlačujeme nepříjemné pocity a emoce? Jak dlouho se ještě vydržíme přetvařovat?

Argumenty uvedené výše vyslovíme nahlas jen zřídka. Mnohem častěji se odehrávají uvnitř, v naší mysli. O to víc jsou nebezpečné. Otevírají před druhými lidmi naši osobní hranici. Tím dovolujeme druhým lidem překračovat únosnou mez, aniž by o tom měli nějaké tušení. Pojďme si nyní vyzkoušet, jak tyto argumenty přetvořit a udělat z nich naši osobní pohraniční stráž.

„Je v pořádku ho odmítnout, jako šéf si nemůže nárokovat všechen můj čas…“

„Miluji své dítě, proto mu musím dát prostor a nechat jej udělat vlastní chyby…“

„Moji rodiče jsou zdraví a silní, jistě to zvládnou i beze mě…“

„Vím, že mě miluje, ale potřebuji, aby mě přijal a respektoval takovou, jaká jsem…“

„Vážím si společného času. Jako nejlepší přítel jistě pochopí, že mám i jiné priority…“

„Zní to jako skvělá příležitost? Mohu tomu dát všechno? Co když přijde ještě lepší?“

Vidíte ten rozdíl? Vždy je to celé jen o úhlu pohledu. Pokud chceme udržet kvalitu našeho vnitřního světa a mít sami sebe na zdravém prvním místě, nemůžeme donekonečna na všechno jen kývat a upřednostňovat životy druhých lidí před životem vlastním. Nezáleží, zda se jedná o naše děti, rodiče, nejlepší přátele nebo nadřízené. V zájmu dobrého šéfa by mělo být, abychom podali co nejlepší výkon. Proto by měl chtít udržet naši vnitřní kvalitu. Naši rodiče nás jistě milují stejně jako my sami milujeme naše děti. Proto by si také nepřáli, abychom dělali něco, co nás okrádá o lásku a pocit štěstí. Pokud máme po svém boku milujícího partnera nebo opravdového přítele, jistě pochopí, že každý potřebuje prostor pro sebe. Dokázat odmítnout druhé lidi je dovednost, kterou se potřebujeme naučit. V tomto smyslu jsem si vzpomněl na myšlenku psychologa a spisovatele Ralpha Smarta z knihy Žijme naplno:

„Mnozí si myslíme, že zdvořilost je vše, co potřebujeme na cestě životem. Není. Buďme sami k sobě upřímní. Říkejme to, co si myslíme… A mysleme si to, co říkáme vážně. Buďme sami sebou – vězme, že ve slově „ne“ je velká síla. Tohle nás v životě může posunout opravdu daleko. Říkejme „ne“ sebevědomě; stanovme si energetické hranice. Jakmile dokážeme lidem sebejistě říci „ne“, přestaneme pohlcovat nevyžádanou energii druhých.“