Umění sebekoučinku: Ovládnutí svých limitů je cestou k úspěchu

Celý svůj profesní život působím ve vrcholovém sportu. V současnosti spolupracuji především individuálně s vrcholovými sportovci. Zadání je nejčastěji velmi prosté – dosáhnout co možná nejlepších výsledků. Čím dál častěji však pracuji také s top manažery velkých firem nebo přednáším pro celé jejich týmy. Na svých přednáškách často říkám, že sport je pro mě jakási „úžasná laboratoř“. Vrcholový sport je mimo jiné charakteristický svými emocemi, respektive jejich intenzitou, dynamikou a rozkolísaností.

Podstatnou část své profesní kariéry jsem působil jako hokejový trenér. Během koučování zažíváte euforii, zklamání, naštvání nebo velkou nervozitu. Po zápase si hráči například navzájem vjedou do vlasů, ale za 48 hodin musí zase stát na modré čáře jako jeden muž. Je to úžasná laboratoř, jejímiž výsledky se lze inspirovat nejen v byznyse, ale i v životě. Ve vrcholovém sportu je vše rychlejší, dynamičtější, proto říkám, že vrcholový sport je jako život nanečisto!

Ve svých „laboratořích“ jsem například hledal a zkoušel, jakým způsobem co nejrychleji kontrolovat emoce, jak efektivně vstoupit v roli mediátora mezi dva lidi, aby se vztahy narovnaly během pár hodin, nebo jak čtyřmi promyšlenými větami vytvořit motivační vášeň a změnit tak polaritu emocí. Ve sportu jsem díky bohaté četnosti možností měl příležitost všechny věci vyzkoušet a naučit se s nimi efektivně pracovat. Sportovní prostředí je neustále plné změn a ti nejlepší sportovci se naučili na tyto změny adekvátně reagovat tak, aby z nich vytěžili co možná nejlepší výsledek.

Velkými změnami si prošla i celá společnost, a právě ve sportovním prostředí se lze inspirovat, jak na změny rychle reagovat, jak s nimi pracovat. Protože sport je o výstupech z komfortní zóny, o práci s limity, o sebeuvědomění a sebepoznání, lze se v něm ohledně těchto věcí velmi efektivně inspirovat. V každé sportovní disciplíně jsou ataky komfortní zóny běžnou součástí cesty za nejlepšími výsledky. Pokud nejsme přirozeně zvyklí těmto útokům čelit, má to samozřejmě i dopad na trénink a finální výsledky.

Krásný příklad můžeme vidět v euforii z Nagana v roce 1998 a následného hokejového vzestupu i pádu, kdy jsme už po pár letech začali pokulhávat za světem. I zde vidíme analogii se společností a byznysem. Euforie 90. let tu byla. Díky překotné rychlosti se udělalo mnoho chyb, bohužel. Bylo tu ale mnoho příležitostí. Například hokejisté mohli najednou do NHL, do světa – a tam ti kluci rozkvetli. Proto byli tak geniální a proto 90. léta, včetně Nagana, byla úžasná. Setrvačností to vedlo až do 21. století – k získání několika titulů na mistrovství světa.