Přes hranici tohoto světa k uzdravování vody

Představte si, že máte převratný nápad, který může pomoci celému lidstvu. Ale stojí proti obchodním zájmům průmyslu. Co uděláte? ZDENĚK ČERMÁK má takových nápadů několik. Není šarlatán, ale vědec. Biochemik. Za více než čtvrt století dokázal najít řešení na řadu problémů, které pálí současnou civilizaci. Přesto přemýšlel, že s nimi ani nevyjde na světlo. Jenže v roce 2014 potkal svou nynější manželku ALENU. Ta ho přesvědčila. Snad i proto, že oba v minulosti zažili cestu za hranici života tak, jak jej známe, tedy klinickou smrt, založili společnost New Human Solution. V překladu: Nové řešení pro lidstvo. Prvním Zdeňkovým vynálezem, který úspěšně prošel dlouholetým certifikačním procesem, je jednotka unikátně čistící vodu a harmonizující její energii. Nepoužívá žádnou chemii, naopak všechno chemické a nepatřičné z vody odstraňuje. S pomocí inovativních technologií vrací vodě původní zdraví, jakým ji vybavila příroda.

Jak se žije člověku, který může spasit svět, ale…?

 Zdeněk měl dlouhé čtvrtstoletí těžkou hlavu. Vyvíjel něco, co svět potřebuje, ale zároveň tušil, že to nemusí být kladně přijato. Zní to paradoxně, že?

„Člověku se nežije lehce, když ví, že dokáže celou planetu oprostit od zbytečné chemie, ať už jde o vodohospodářství nebo zemědělství, ale zároveň se musí smířit s tím, že tato společnost nějak funguje od marketingu po byznys. Ale nedá mu to. Jde dál svou cestou. Pak pochopí, že když nespěchá, vesmír mu začne posílat užitečné lidi – partnery, kteří mu pomáhají, protože mají také svou cestu a cítí ji jako poslání. Čím víc se jim člověk otevírá, tím víc si všichni navzájem pomáhají a spolupracují,“ opatrně formuluje svou zkušenost.

Ví, o čem mluví. A ví to i jeho rodina – všechny děti a především manželka… „Když jsem Zdeňka poznala a on se mi svěřil se svými nápady, řekl mi: ,Já s tím nevyjdu ven. Chci žít klidný život. Nechci, aby mě někdo zastřelil, protože by měl pocit, že mu zničím celý byznys.‘ Právě na tom jsme pracovali nejdříve – jak odblokovat bariéru v jeho hlavě a upevnit svou důvěru v lidi. Jedna věc nám to usnadnila: vědomí, že je to náš úkol.“

– Nechci zpátky. – Musíš.

Oba zažili klinickou smrt – přechod „na druhý břeh“. Zdeněk to celé shrnuje s úsměvem: „A pak jsem se probudil a byl, slušně řečeno, naštvaný.“ Alena je sdílnější: „Ani já jsem nechtěla zpět na tento svět.“ A vzpomíná: „Tehdy jsem si tento jiný stav vědomí navodila meditativní cestou. Snažila jsem se o očistu půstem, chtěla jsem si zregenerovat tělo, a najednou se to stalo. Myslela jsem si, že jsem se zbláznila. Vyšla jsem z těla do nádherné lásky. Ten rajský pocit se nedá popsat. Viděla jsem jen bílé světlo a bránu. A za ní božskou loutku. Za mnou byla jen tma, vpředu všechno vábivé. A pak, tam přímo u brány, jsem něco poslouchala. Byly to informace, které jsem hned zapomněla, a věta, kterou ještě teď slyším: ,Musíš zpátky. Ještě tam máš úkol.‘“

Jaké instrukce dostala? Neví. Ale pravděpodobně je s každým krokem cítí. Říká se jim intuice. Alena pouhé tři roky nato zkřížila cestu Zdeňkovi. Vědci, který už ale běžným vědcem nebyl… „Dřív jsem, tak jako ostatní, razil zásadu, že co nejde spočítat nebo analyzovat, to prostě neexistuje. Jenže oči mi otevřela vlastní zkušenost, údajně nevyléčitelná nemoc.“ Slovo „údajně“ používá záměrně. Ze své nevyléčitelné choroby se totiž sám vyléčil.