Na zkratky nevěřím

Trpělivost. Mnoha lidem schází. Jakmile člověk touží po větším bohatství, krásnější postavě nebo snad vysněném partnerovi, lehce se mu stane, že překročí vlastní hranice, aby dosáhl svého snu. Jenže některé věci potřebují svůj čas a získaná zkušenost může do života přinést mnohem víc. Poznala to také podnikatelka ANNA BRANDEJS, která za dvacet let podnikání pochopila, že zkratky v životě nefungují.

V říjnu 2022 jste oslavila dvacet let se svojí společností Medaprex. Jakých bylo oněch dvacet let?

 Moc si vážím toho, že jsme těch dvacet let zvládli. Před dvaceti lety jsem četla knížku od Roberta Kiyosakiho Bohatý táta, chudý táta, v níž se zmiňoval, že devět z deseti firem do deseti let zkrachuje. To jsou statistiky ze Spojených států, osobně netuším, jak to je. Dále říkal, že každá firma za prvních deset let stojí tak třikrát před krachem, načež devět z deseti zkrachuje. S Medaprexem to byla jízda, bylo to velmi těžké i veselé, překonávali jsme překážky a tak dále. Na konci dne je to zkrátka obyčejná dennodenní dřina.

Stála jste i Vy v prvním desetiletí třikrát před krachem?

 Ano, přesně tak. Nevím, jestli třikrát, ale minimálně dvakrát. V roce 2008 jsem měla zaměstnance, co mi ve firmě ukradl dost velké množství zboží. Protože jsem na začátku podnikání byla ještě dosti naivní člověk. Měla jsem za to, že jak já, tak ostatní. Když já nekradu, tak mě nenapadlo, že by mi někdo mohl zcizit obrovské množství zboží. Určitě to takto má spousta lidí, myslí si, že lidé nemohou dělat špatné věci. Dobrota a naivita. V té době jsem si myslela, že se zblázním. Navíc mi udělal obrovskou ostudu u lékařů, ortopedů. Plácal tam páté přes deváté. Nakonec to řešila i kriminálka. V tom období jsem skutečně „potila krev“.

Peníze jste nazpět stejně nedostala, protože takoví lidé většinou nic nemají.

 Co jsem zažila například s tímto konkrétním zaměstnancem, to Vás nenaučí ani na Harvardu. To si člověk musí zažít. I když já jsem to zažít nechtěla. Ale dalo mi to potřebnou zkušenost, že kde jde ve firmě zboží a peníze přes ruce zaměstnanců, musíte mít nastavené určité procesy, důležité kontrolní mechanismy, aby se něco podobného nestalo.

Dost často se mi také stávalo, což tedy nevedlo ke krachu, že jsou lidé, kteří rádi nakupují, ale neradi platí. A když jste naivní a neprověříte je, dáte jim větší množství zboží na fakturu a pak voláte a posloucháte výmluvy… Najednou se firma zcela ztratí nebo přijdete na to, že je napsaná na „bílého koně“… I takové věci jsem zažila. Vzala jsem si to jako ponaučení, a díky tomu nastavila ve firmě lepší procesy. Ale bolelo to.

S jakou vizí jste před dvaceti lety vstupovala do podnikání?

 Někdo před tím, než si založí firmu, už dlouho sní o tom, že bude podnikat, provozovat určitou službu. U mě to tak nebylo. V mém případě je to nejspíš trochu nudnější příběh, ale skrývá se za ním pěkná pointa, že všechno zlé je skutečně k něčemu dobré. Někdy se nám v životě přihodí něco zlého. A mně se stalo, že jsem v práci dostala padáka.

Pracovala jsem pro velmi dobrou firmu, měla jsem na starosti glukometry a tým lidí. Ve věku po třicítce jsem dostávala obrovský plat, měla jsem auto a obrovskou kancelář – manažerský dream job. Práce mě bavila, firmu jsem milovala, dřela jsem tam, a stejně mě vyhodili. Dali mi „stříbrného padáka“. Dodnes mi nikdo neřekl přesně proč. Nemohla jsem se ničím provinit, půl roku předtím jsem dokonce dostala cenu za Double-Digit Growth – dvouciferný nárůst prodejů. Myslím si, že firmy v té době začaly šetřit. Firma si nejspíš uvědomila, že mám příliš velký plat, moji pozici dali mé podřízené a maličko jí přidali. Ta se do půl roku zhroutila, pak už nevím, co bylo dál. Byla jsem nešťastná, i když mi dali krásné odstupné. Tak jsem tedy založila svoji firmu. Byla to vlastně náhoda. Kdosi mě oslovil: „Poslyš, je tady firma z Jižní Afriky, prodávají močové proužky. A hledají zastoupení…“ Řekla jsem, že do toho jdu. Neměla jsem práci a na stejnou pozici mě nikdo nechtěl vzít. Ale po založení firmy jsem si uvědomila, že kdyby se mi tohle nestalo (protože jsem to v oné době cítila jako obrovskou křivdu, něco strašného), tak bych dnes neměla to lepší.