Expres z Elmíry

Vyrůstat ve Spojených státech ve 40. letech minulého století nebylo pro malého kluka s černou pletí vůbec snadné. Otroctví již sice bylo dávno zrušeno, ale Afroameričané pořád nebyli v mnoha státech vnímáni jako plnohodnotní členové společnosti. Někde je respektovali, jinde jimi pohrdali a jinde s nimi zase bojovali. Jednoduše bychom mohli říct, že lidé s černou pletí měli ve společnosti vymezené nějaké hranice, a pokud je překročili, někteří lidé jim to vysvětlili po svém.

Na vlastní kůži to zažil také Ernie Davis. Narodil se v roce 1939 do nelehké doby. Ve světě se naplno rozpoutala druhá světová válka. Svého otce nikdy nepoznal, protože zemřel krátce po jeho narození, a když mu bylo 14 měsíců, matka jej nechala u svých rodičů v Pensylvánii. Malý Ernie tak vyrůstal u dědečka a babičky, kteří se mu snažili do života vštípit zdravé hodnoty a zásady. Celé dětství nebylo pro malého koktavého chlapce bez rodičů vůbec snadné. Když od svých vrstevníků neslyšel posměšky za své koktání, setkával se s rasismem a diskriminací. Většina Ernieho kamarádů žila život v rámci mezí, které jim společnost vytyčila. Ovšem malý Ernie se i přes počáteční nepřízeň osudu nebál stanovit si vlastní hranice.

Malé děti někdy dokážou být pořádně kruté, ne však přirozeně. Jsou spíše odrazem doby a prostředí, ve kterém se pohybují. Ernie to během vyrůstání zažíval pravidelně. Zažil mnoho situací, kdy mu jiné děti, často kluci podobného věku, připomínali, kde je ve společnosti místo pro lidi s tmavou pletí. Ernie se však odmítal podřídit a často stál sám proti přesile. Raději riskoval několik ran pěstí, než aby se ponížil. Raději překročil hranice, které se mu druzí snažili stanovit, než aby žil ve strachu. Jakmile ale Ernie začal utíkat před přesilou jiných kluků, nikdo jej neměl šanci dohonit. Kluci, kteří jej často naháněli s výhrůžkou výprasku, neměli ani sebemenší tušení, že v Erniem Davisovi rozvíjejí talenty, díky kterým se zapíše do americké historie.