Manipulace prostředím aneb Jak Václav Klement nadchl lidi pro svou vizi

Přemýšlivý Václav Klement se narodil před sto padesáti lety ve Velvarech. Do jedenácti měl všední život. Pak mu ale zemřela matka, a otec, poštovní zaměstnanec, mu časem domů přivedl ráznou macechu. Ta odmítla Václava živit na studiích a po dokončení měšťanky ho poslala vydělávat ke kováři, kde jako čtrnáctiletý musel jezdit s kravským potahem. Učitel, který nesnesl pohled na svého bývalého nadaného žáka, mořícího se nádeničinou, zajistil Václavovi alespoň vyučení u knihkupce, a to dál od macechy – až ve Slaném. Bylo to poprvé, co Václav Klement pochopil, jak může prostředí ovlivnit jeho život. U slánského knihkupce Vokouna, ponaučený tvrdou kovářskou robotou, nešetřil vděkem a pílí. Prodával, poklízel, vykonával pochůzky po autorech. Učil se jednat s lidmi, chápat, uspokojovat, ba přesvědčovat zákazníky.

Václav Klement sám se stal ukázkou ovlivnění prostředím. Značka Laurin & Klement by patrně nikdy nevznikla, nebýt tří zdánlivě nepodstatných maličkostí:

1. Vokoun byl starý mládenec.

2. Večer nechtěl být sám.

3. Byl to vlastenec.

Co to mělo společného s Klementem? Všechno!

Vokoun totiž každý večer přesně v šest hodin v knihkupeckém krámku vítal přátele a do pozdních hodin rozvíjeli debaty o životě vůbec, hlavně však o politice. Na mladého Klementa to mělo tři dopady:

1. Ubytovaný na slamníku na chodbě nemohl spát a musel poslouchat.

2. S načerpáváním různorodých názorů a inspirací si rozšiřoval nejen obzor, ale i zájmy.

3. Protože na chodbě táhlo a už jako mladý začal trpět revmatismem, který mu ztěžoval spánek i v noci, polehával v knihách, k jejichž čtení ho hosté nevědomky pobídli. A tak se nořil tu do přírodních věd, tu do fyziky, tu do mechaniky.

Současně neměl ponětí, jak fatálně ho národnostní i odborné debaty ovlivní – že vlastně položily základy jeho osobnosti a budoucí firmy…

Zrod podnikatele

 Vokounovi vděčil Klement nejen za vyučení, ale hlavně za doporučení. Knihkupec totiž věděl o známém v Mladé Boleslavi, který urgentně sháněl pracovní sílu. Měla být levná, schopná a hlavně mít potenciál zvládnout víc, než je běžné. První dvě podmínky Klement zjevně splňoval, tu třetí Vokoun odhadl – a v tom měl vyučený knihkupec štěstí.

Proč vůbec měl mladoboleslavský obchodník Jan Novotný takové podmínky? Protože byl nemocný. Potřeboval zástupce, který obchod kompletně obstará. Václav Klement se tak musel rychle rozvíjet v samostatném vystupování a všech činnostech spojených s řízením obchodu. Učil se a s každým dílčím zlepšením nabíral sebevědomí.

Když Novotný zemřel, bezradná vdova nabídla Klementovi, ať si knihkupectví odkoupí. Souhlasil a zadlužil se. „Jsem podnikatel! Musím lidem ukazovat směr! Jít příkladem!“ Čtyřiadvacetiletý Klement správně pochopil, že sám je hlavní reklamou svého obchodu. Nesprávný však byl konec, za který to vzal.

Být v něčem první! Zajistit, aby se o mně mluvilo! Sdružovat lidi! Teoreticky to měl promyšlené dobře. Doslechl se totiž o velocipedu, vysokém kole, na němž jezdec připomínal artistu. Právě Václav Klement se stal prvním mladoboleslavským velocipedistou a zakladatelem tamního cyklistického kroužku. Mělo to však jeden háček. Protože Václav byl zadlužený, neměl kolo vlastní, ale půjčené. Proč v tom byl háček?

„Pane šéf, nevíte o někom, kdo by měl velociped?“ šel na osvědčenou adresu – za Vokounem. Slaný je od Mladé Boleslavi šedesát kilometrů vzdušnou čarou, to bylo koncem 19. století jako jiný vesmír.

Vokoun měl Klementa v paměti jako spolehlivého hocha, proto se za něj přimluvil u živnostníka Michla, majitele jednoho takového velocipedu. „Dřevěná kola, železné obruče, jízda byla spíše utrpením,“ přiznal ve svých pamětech Klement, ale v Mladé Boleslavi se rád prsil a chlubil. Jenže jednou to přehnal. Příliš prudký rozjezd z kopečka nezkrotily ani pomocné brzdy, a stroj se rozštípal v příkopě.

Nejhorší byla představa, že teď bude muset hradit škodu – on, už tak zadlužený. A tak se rozhodl pro ústrk. Trosky kola převezl vlakem do Slaného, nepozorován nanosil do průjezdu před Michlovo bydliště a vyskládanou hromadu dřevěných beden, vyčkal do setmění, až oknem zahlédl Michla chystajícího se k večeři, pak zaklepal, s omluvou, že ruší, vešel a oznámil, kam velociped postavil. Byl přesvědčen, že majitel zrovna teď od talíře nevstane a Klementovi uvěří. S přáním dobré chuti se rozloučil, venku po chvíli strhl bedny a utekl.

Nikdy se nedozvěděl, jak si Michl zničení kola vyložil – jako nešťastnou náhodu, nebo Klementův podlý úmysl? Každopádně osud nepokoušel a u Michla se raději už nikdy neukázal, což pro něj byl ve výsledku mnohem větší trest a ponaučení.

Aktivace vlastence

 Několik let Václav Klement trpěl. Už se raději neobracel na knihkupce Vokouna a neobjevoval se ve Slaném. Chtěl-li dál okouzlovat na kole v Mladé Boleslavi, musel si nejprve nějaké koupit ze svého.

„Dlouho jsem jen tiše zpovzdálí sledoval zlepšování kol. Přešly plné gumové obruče, pak podušky, zjevily se pneumatiky, jízda se podle slov jezdců stala o poznání příjemnější. Já jsem zatím každé ráno vstával do knihkupectví s jediným snem – poplatit dluhy a ještě našetřit na vlastní kolo.“

Stalo se. Na kole pořízeném od německé obchodní firmy Seidel & Naumann organizoval skupinové výlety i závody. Až jednou se bicykl porouchal. Václav Klement netušil, že z dvojího rozčilení se stane životní požehnání…