Co vám chybí ke štěstí? Odpovídáte si někdy na podobnou otázku? Říkáte si někdy, co by bývalo bylo, kdyby…? Podobné bědování slýchává od svých klientů i MARTINA LATÍKOVÁ, tlumočnice pro neslyšící, velký nadšenec osobního rozvoje a čtenářka First Class. Proč se necháme vlastní myslí tak snadno zmanipulovat? Proč se ptáme, co nám schází ke štěstí, místo abychom se zaměřili na to, díky čemu můžeme být šťastní? Už Napoleon Hill kdysi řekl: „Naše jediná omezení jsou ta, která jsme si stanovili ve vlastní mysli.“ Jeho myšlenkou se rozhodla řídit i Martina a rozhodla se ukázat neslyšícím lidem, že nikoliv jejich handicap, nýbrž jejich mysl jim brání ke štěstí. V pravidelné rubrice, kde se zabýváme příběhy našich čtenářů, se podíváme na její cestu.

Dětství v tichu

 Narodila se 7. února 1994 jako zdravá holčička dvěma neslyšícím rodičům. Naštěstí měla Martina kolem sebe zdravé babičky a dědečky, kteří jí suplovali zázemí slyšícího světa. Rodiče byli neslyšící již odmalička, o to víc si prarodiče malou Martinu užívali a dávali vnučce svou lásku. Když si povídám se zapálenou fanynkou osobního rozvoje a čtenářkou Petra Casanovy, je mi vysvětleno, že právě projevování emocí není pro neslyšící vůbec snadné a že se tuto dovednost neměla většina neslyšících ani kde naučit.

„Komunikace mezi neslyšícími lidmi je založena především na racionálních informacích. Je pro ně obtížné předávat emoce. Což je především dáno prostředím, ve kterém většina neslyšících vyrůstala,“ vysvětluje Martina a dodává: „Za minulého režimu musely jít neslyšící děti do kojeneckého ústavu a většinu svého dětství strávily v ústavu pro tělesně postižené mezi dalšími neslyšícími dětmi. Do sedmi let většina z nich jezdila za rodiči jen o Vánocích nebo Velikonocích, v pokročilém věku pak zpravidla jen o víkendu. Proto žije spousta neslyšících uzavřená do sebe. Proto mohou někdy působit až příliš chladně a je to také jeden z důvodů, proč většina z nich vnímá svůj handicap mnohem hůř, než je tomu ve skutečnosti.“

Dnes Martina Latíková již šest let pracuje jako vedoucí pobočky České unie neslyšících v Kroměříži. Komunikovat s lidmi s tímto omezením je pro ni naprosto přirozené. Aby člověk mohl zastávat takovou roli, musí se umět do druhých lidí opravdu vcítit, chápat jejich potřeby a komunikační překážky. Musí jim umět opravdu naslouchat. Vzpomínáte ještě na pravidlo 7 / 38 / 55 z předešlého článku? Toto pravidlo nám říká, že nejvíce toho, co nám lidé doopravdy říkají, poznáme z řeči jejich těla, a nikoliv jen ze slov nebo tónu hlasu. A právě učit se vnímat řeč těla – neverbální komunikaci – je něco, co je pro Martinu úplně normální. I díky tomu se jí daří lépe naslouchat nejen svým klientům, ale také dalším lidem. Má to tak odmalička. S úsměvem dodává, že byla tak trochu jako Mauglí z pohádky Kniha džunglí. Malému chlapci, vyrůstajícímu uprostřed džungle, také nepřišlo divné, v jakém prostředí vyrůstá. Protože pro něj bylo přirozené a normální.

Když už jsme u toho naslouchání… Pokud patříte mezi předplatitele FC Workshopu a jeho pozorné čtenáře, jistě si vybavíte příběh mistryně světa v canicrossu Stephanie Mach, kterému jsme se věnovali v minulém čísle. Stephanie zmiňovala, jak psi dokážou brilantně naslouchat svým páníčkům. A podobnou zkušenost má také Martina Latíková, hrdá psí máma dvou Jack Russell teriérů. Vypráví zajímavost, jak její psi vnímají neslyšící osoby. „Mám dvě fenky Jack Russella teriéra, jedna má deset let a druhá jeden rok. Obě pochopily od štěněte, že mám neslyšící rodiče, proto když jsou s mými rodiči, tak třeba vůbec neštěkají, jelikož vědí, že nebudou vyslyšeny. Když potřebují pozornost, vždycky žďuchnou čumákem do nohy nebo do ruky. Když si chtějí hrát, skáčou po nich apod. U mě vědí, že je slyším, dokážou to poznat, je to taková zajímavost, že i pes vnímá tento handicap a umí s ním pracovat. U té starší to přišlo automaticky, už když měla pár měsíců. Pořídila jsem si ji v době, kdy jsem bydlela ještě s rodiči, takže kontakt s neslyšícími měla na denním pořádku. U té mladší fenky to tak ale nebylo. Když jsem si ji loni pořídila, tak jsem již žila sama a s neslyšícími se potkávala jen v mé práci. Přesto rychle pochopila, že štěkáním si jejich pozornost nezíská.“

Zbývá vám ještě 90 % článku

Pokračování článku je k dispozici pouze předplatitelům FC Klub a FC Kurz

  • Přístup k uzamčenému obsahu na webu FirstClass.cz
  • Přístup k digitálnímu archivu publikací FC Kurz a FC Workshop
  • Digitální verze aktuální vydání FC Kurz
  • Slevy 50% na setkání s Petrem Casanovou
  • Archiv více než 5.000 článků na téma osobního rozvoje
Předplatit od 59 Kč/měsíc
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart