Mysl každého z nás někdy byla a ve většině případů stále ještě je obětí manipulace. Už během dětství s námi rodiče a učitelé manipulovali, aby nás dovedli k poslušnosti nebo spolupráci. Nyní není důležité hodnotit, zda se jednalo o zdravou, či nezdravou formu manipulace, stačí si jen uvědomit, jaké následky měla na způsob myšlení a kvalitu našich životů. Kdo žije ve zdravém prostředí, kde je neustále podporován druhými lidmi k růstu, získává i zdravé sebevědomí a věří, že může dokázat cokoliv. Tito lidé VĚŘÍ, ŽE MOHOU… Kdo neměl takové štěstí a žije v prostředí, jež sráží lidské sebevědomí, a neustále poslouchá, že něco možné není, také uvěří. Tito lidé VĚŘÍ, ŽE NEMOHOU…

Jak funguje náš systém víry již v rubrice Sobělídrem vysvětlil Petr Štěpánek a jaké dopady na lidské myšlení má prostředí, ve kterém se člověk nachází, jsme si mohli všimnout v navazujícím příběhu Martiny Latíkové. Neslyšící lidé často VĚŘÍ, ŽE NEMOHOU být v životě šťastní. Odmalička byli vedeni k přesvědčení, že jsou jiní a že lidé s handicapem nikdy nemohou žít plnohodnotný a naplněný život jako lidé bez něj. Když si Martina četla příběh Jima Stovalla v knize Myšlením k Bohatství: Odkaz & Dědictví, uvědomila si, že se její klienti jen stali oběťmi manipulace jejich prostředí.

Někdy je složité uvěřit, že by věci mohly být jinak. Když někdo vyrůstá v prostředí, kde je mu jeho handicap neustále předkládán jako důvod k neúspěchu, jednoduše uvěří, že tomu tak je. Nemá sebemenší pochyby. Příběh Jima Stovalla inspiroval Martinu natolik, že se rozhodla přesvědčit své klienty ze světa neslyšících o opaku. Rozhodla se jim ukázat, že žijí život ve lži a že každý na světě, bez ohledu na minulost, rasu, handicap nebo prostředí původu, se může vzepřít manipulaci a rozhodnout se UVĚŘIT, ŽE MŮŽE.

Myšlenky slepého spisovatele Jima Stovalla jsou již čtenářům FC Workshopu dobře známy. Jeho myšlenkou končíme každé vydání. V minulém čísle Cestou vnitřní síly jsme si také představili tzv. Zlatý seznam, který mu již od dětství pomáhá praktikovat a prožívat vděčnost. Jim vyrůstal ve zdravém prostředí. Měl své sny a věřil, že jich může dosáhnout. Když mu lékaři diagnostikovali vážné onemocnění, jehož následky přinesou do konce jeho života tmu, začal pochybovat a začal věřit, že nemůže. Jaký je celý příběh Jima Stovalla? Jaká životní situace mu připomněla, že bez ohledu na situaci a životní překážky se vždy každý může vzepřít sebemanipulaci a věřit, že může? I to je sepsáno v knize Myšlením k bohatství: Odkaz & Dědictví v Jimově příběhu. Tento příběh se stal impulsem pro Martinu Latíkovou a jsem přesvědčen, že bude inspirací také pro naše čtenáře. Proto, se souhlasem vydavatele, přinášíme kompletní příběh Jima Stovalla, a to přesně tak jak je sepsán ve zmiňované knize. Snad i čtenářům pomůže uvěřit, že každý, kdo chce, tak může…

„Jime, nejsme si jistí proč a nevíme kdy, ale určitě víme, že jednoho dne budeš úplně slepý. A neexistuje nic, co proti tomu můžeme udělat.“

Chlapec se díval zmateně z jednoho doktora na druhého, ale všichni tři specialisté jen vážně přikyvovali. Srdce se mu sevřelo úzkostí. Toho dne byl donucen smířit se s krutou skutečností, že život, který tolik miloval, se navždy změní. Jeho osudem bude žít ve tmě. Bylo mu čerstvě sedmnáct let.

Jako teenager byl Jim slibný v několika sportech a trenéři mu věstili slavnou budoucnost. Sám snil o tom, že bude hrát ofenzivního tackla v americkém fotbalu za špičkové Dallas Cowboys z NFL. S výškou 193 centimetrů a váhou 118 kilogramů věděl, že tělesné požadavky na tuto pozici splňuje.

V průběhu rutinní lékařské prohlídky pro sportovce mu pak ale diagnostikovali vzácnou zrakovou anomálii. Nejen že byl prohlášen za nezpůsobilého pro americký fotbal, ale taky strávil 11 měsíců běháním po doktorech a nemocnicích, kde podstupoval nejrůznější testy, aby se zjistilo, co přesně je špatně. Doktoři mu nakonec vysvětlili, že jeho zrak jednoduše není dostatečně ostrý pro sport, který si vybral. Jediným zápisem do zdravotní karty Jimovi navždy zavřeli dveře do NFL. Jeho první reakcí bylo zatvrzelé odmítání reality – předstíral, že nikdy takovou zprávu nedostal. Chtěl hrát, měl sen a bojoval o něj, ale brzy nato mu, jak předpověděli lékaři, zrak začal opravdu slábnout. Jeho mysl zaplavila beznaděj. Přemítal o tom, co vše možná nikdy neuvidí – tvář své ženy, pokud vůbec nějakou někdy bude mít; narození dětí, které by spolu mohli mít; úsměv své mámy; východ a západ slunce… a s každou další položkou na seznamu padal ke dnu. Nemohl s tím nic udělat, jeho osud nešel změnit. Bylo jen jediné místo, kam se mohl obrátit.

Už od nepaměti chodil se svou rodinou každý týden do kostela. Bylo to více ze zvyku než z víry. Jedno nedělní ráno ho ale po probuzení přepadly strach a úzkost tak silné, že si v zoufalství v slzách klekl rychle vedle postele, zhluboka se nadechl, zavřel oči a nahlas pronesl: „Bože, pokud tam někde opravdu jsi, dej mi prosím do konce tohoto dne znamení, že mám pořád pro co žít. Prosím…“ Pak se odmlčel, ruce nechal stále sepnuté, hlavu skloněnou a v mysli soustředil veškerou svou víru v pronesenou modlitbu.

Ten den se v jeho rodném městě Tulse v Oklahomě odpoledne konala oblíbená společenská událost – celostátní jarmark. Něco Jimovi říkalo, že se tam má vydat. V jednom z pavilonů se pořádala sportovní exhibice olympijských atletů, kteří se tam sjeli hned z několika států. Na ceduli před halou stálo, že své schopnosti a talenty dnes v hale předvedou silní gymnasté, obratní překážkáři a mocní vzpěrači. „Vzpírání!“ vykřikl v duchu Jim – on má sílu i statnost a nepotřebuje ostrý zrak! V Jimovi přeskočila jiskra naděje – možná, že jeho atletická kariéra přece jen ještě neskončila!

Po exhibici opustil atletickou halu a s dobrým pocitem vykročil směrem k dalšímu pavilonu. U vstupu si všiml velké cedule s pozvánkou na koncert zdarma s Rayem. Ray? Žádného neznám, pomyslel si. Uvnitř zatím nikdo nebyl, a tak přešel dopředu a sedl si do úplně první řady. Přemýšlel o tom, jak bude slepý, trochu se ještě modlil, těšil se představou vzpírání a stýskal si nad tím, jak opuštěný život povede. Aréna se mezitím začala plnit. Všichni kolem něj byli u vytržení z toho, že uvidí na vlastní oči Raye. V Jimovi narůstala zvědavost a zvláštní pocit, že ho do toho pavilonu něco vyššího dovedlo. Konečně zaduněl hlas: „Dámy a pánové, přivítejte, prosím, na pódiu jedinečného a velkého Raye Charlese!“ A diváci stáli a byli k neutišení. Na pódium vkročil slavný slepý muzikant a zastavil se ani ne 4 metry před Jimovým sedadlem. Jim s otevřenou pusou pozoroval druhého muže, kterého potkal ten stejný osud. Publikum Raye milovalo a v Jimovi se probudila druhá vlna naděje toho dne. To, že sám bude žít ve tmě, ještě neznamená, že by jednou nemohl být světlem pro druhé.

S obnovenou dávkou optimismu se rozhodl, že po střední škole půjde na vysokou. Jednoho dne poblíž univerzitního kampusu objevil školu pro slepé děti a hlavou mu probleskl nápad se tam zajít podívat. Vešel dovnitř a bez váhání se zeptal jednoho učitele, jestli by tam mohl chodit pomáhat jako asistent. Učitel se na něj zkoumavě podíval a odpověděl: „Pokud to myslíš vážně, tak tady máme jednoho kluka, se kterým můžeš pracovat. Ale pokud to nemyslíš vážně, tak se otoč na podpatku a už se sem nevracej.“

Zbývá vám ještě 90 % článku

Pokračování článku je k dispozici pouze předplatitelům FC Klub a FC Kurz

  • Přístup k uzamčenému obsahu na webu FirstClass.cz
  • Přístup k digitálnímu archivu publikací FC Kurz a FC Workshop
  • Digitální verze aktuální vydání FC Kurz
  • Slevy 50% na setkání s Petrem Casanovou
  • Archiv více než 5.000 článků na téma osobního rozvoje
Předplatit od 59 Kč/měsíc
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart