Nejprve mi dovolte, abych se pochlubil, jak se mi v životě podařilo překonat jeden z mých velkých strachů. Už jako malý kluk jsem trpěl na závratě. Stačilo, abych vylezl na druhý stupeň žebříku, a rozklepala se mi kolena. Obdivoval jsem kamarády, kteří s nadšením lezli po stromech, a když mě vyzvali, abych lezl za nimi, vždy jsem si našel nějakou výmluvu. To aby nikdo nepoznal mou slabost. Měl jsem strach. Nebyl to ale jen strach z výšek, mnohem větší strach jsem měl z posměchu od kamarádů. Dlouhá léta jsem s tímto strachem bojoval, a to nejen v dětství, nýbrž také v dospělosti.

Až když jsem dokázal svůj strach z výšek přijmout a začal o něm otevřeně mluvit před druhými lidmi, začaly se dít věci. Začal jsem překonávat sám sebe a dovolil si vystoupat na místa, na která bych se nikdy dřív neodvážil. Najednou mi nedělalo problémy vylézt až na poslední stupínek žebříku nebo pracovat celé dny po stavbách na lešení. Nejednou jsem dokázal pracovat se svým strachem, nenechal se jím ovládat a překonal sám sebe. Přesto pro mě bylo nepředstavitelné, že bych se někdy v životě navlékl do horolezeckého sedáku a vypravil se někam na stěnu nebo do skal. Byl jsem smířený a i nadšený z toho, že zvládnu být pár metrů nad zemí. Pouštět se do větších výšek by mě ani ve snu nenapadlo. Znáte ale to pořekadlo, nikdy neříkej nikdy? Nebo dávej si pozor, nad čím přemýšlíš, protože se tvé myšlenky mohou stát skutečností? Že ne? Já jsem to zažil na vlastní kůži!

S mou milovanou ženou, našimi dvěma syny a přáteli jsme vyrazili na letní dovolenou do rakouských Alp. Stanovali jsme u jezera Wolfgangsee, jezdili na kolech, chodili po horách, ale hlavním cílem naší cesty a pro mě největší výzvou byly výstupy po ferratových cestách. Naši kluci se na ferraty strašně těšili, mají zřejmě lezení po skalách kupodivu v krvi. Ovšem pro mě i mou ženu to byla velká výzva a dětem jsme chtěli udělat radost. Udělat radost dětem byla pro nás jedna z motivací. Proto jsme byli rádi, že máme přátele, kteří nás mohou do tohoto sportu zasvětit, a hlavně že si díky nim naši malí horolezci vyzkouší něco, co bychom jim se ženou dopřát nedokázali. Na dětech jsem viděl, jak moc se na tento zážitek těší. Hoši si ještě doma před odjezdem s nadšením zkoušeli sedáky a všechno potřebné vybavení. Zatímco já jsem cítil nervozitu, jakmile jsem pohlédl na lano, přilbu a lezecké rukavice.

Nový člověk

 Asi vám moc nemusím vysvětlovat, jak stoupala moje nervozita, když se blížily den D a hodina H. Společně jsme vyrazili na naši první via ferratu a já se poprvé navlékl do sedáku, nasadil si přilbu s rukavicemi a vyrazil do skal. Kluci byli jako pavouci, lezli sebejistě, odvážně a rychle. Zatímco já byl velmi opatrný a každý krok jsem si musel dobře rozmyslet, než jsem se k němu odhodlal. S každým dalším krůčkem jsem ale získával větší jistotu a důvěru v sebe samého. Čímž jsem se také zrychloval. Přátelé, kteří nás do sportu zasvětili, byli na nás naštěstí hodní a alespoň pro mě bylo dobře, že s sebou měli dvě malé dcerky, se kterými neměli potřebu pokoušet žádné extrémy. Zvolili tak naštěstí snadnou cestu, kde člověk nevisel nad žádnou roklí a nemusel překonávat ani žádné fyzicky náročné úseky. Když jsem zdolal svou první cestu, cítil jsem se skvěle, veškerá nervozita opadla a já si říkal, jaká škoda, že to bylo tak krátké, klidně bych to šel ještě jednou. Když to srovnám se stavem mé mysli hodinu předtím, než jsem se vyškrábal na vrchol, mám pocit, jako by to byly dvě úplně jiné osobnosti. Když srovnám nastavení mysli po svém prvním lezeckém výkonu a tehdy, kdy se mi klepala kolena při pokoření druhého stupínku na žebříku, jako bych žil zcela jiné životy.

Z našeho prvního výletu po rakouských ferratách jsem tak odjížděl jako šťastný a spokojený člověk. Objevil jsem něco nového, něco, co se mi zalíbilo. Pokud by mi někdo před lety řekl, že budu někdy chodit v lezeckém postroji po skalách, vysmál bych se mu. Odjížděli jsme zpět do kempu a s nadšením se bavili o tom, jakou cestu půjdeme následující den. A já už nebyl nervózní ani jsem neměl pocity strachu. Vysloveně jsem se těšil na další ferratové dobrodružství. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká…

O dva dny později, když to počasí dovolilo, nás přátelé vytáhli na další – údajně nenáročnou a snadnou – ferratovou cestu. Pokud patříte mezi milovníky tohoto sportu, jednalo se o maximální obtížnost B/C, a to ještě jen na dvou krátkých úsecích. „Je to taková hezká, nenáročná a vzdušná ferrátka,“ říkali nám přátelé při odjezdu a já se fakt těšil. Nadšení našich kluků, věřím, není nutno popisovat.

Zbývá vám ještě 90 % článku

Pokračování článku je k dispozici pouze předplatitelům FC Klub a FC Kurz

  • Přístup k uzamčenému obsahu na webu FirstClass.cz
  • Přístup k digitálnímu archivu publikací FC Kurz a FC Workshop
  • Digitální verze aktuální vydání FC Kurz
  • Slevy 50% na setkání s Petrem Casanovou
  • Archiv více než 5.000 článků na téma osobního rozvoje
Předplatit od 59 Kč/měsíc
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart