Jak jsem pochopil karmu, odpustil zradu a v nejtěžší chvíli poznal lidi

Romanovi bylo jednadvacet, když se jako lodní hospodář a námořník dostal do arabských přístavů. „Naše diety dělaly jen dva a půl dolaru na den, z toho se tam nedalo žít. A tak jsme přirozeně obchodovali. Arabové měli zájem třeba o alkohol. Přivezli jsme ho v tancích. Arab přišel a zeptal se: ‚Kolik je toho uvnitř?‘ Mohli jsme zalhat, ošidit ho, protože do tanku neviděl. Jenže taky jsme věděli, že brzy by to zjistil a při procházce přístavem by si na nás někdo počkal. Ten pocit ‚Co řekneš, musí platit‘ ve mně zakořenil a nikdy jsem nikoho nepodvedl, protože jsem cítil, že by mě to nakonec stejně doběhlo.“

Z dětství si matně pamatuje svého dědečka. V Brně býval úzkým spolupracovníkem Jana Masaryka, než ten odešel na ministerstvo. To předurčilo soužení Chomátových za totality, která jakoukoli blízkost k Masarykovým považovala za přitěžující okolnost. Dům museli vyklidit, tísnit se ve dvoupokojovém bytě, žít od výplaty k výplatě, ale v malém Romanovi alespoň zahořely sny. Nejen být popelářem, jak většinou chtějí děti, ale stavět – hlavně velké domy, a ten první pro rodiče.

Když pak v roce 1989 padla železná opona a umožnilo se podnikat, třiatřicetiletý Roman Chomát vycestoval do Chorvatska na podnikatelský seminář, pořádaný Československou obchodní komorou, a seznámil se s pozdějším společníkem, s nímž začal využívat každou příležitost.

Nejprve je napadlo provozovat celní služby na hranicích. Když se však začalo mluvit o rozpadu republiky, rovnou vybudovali síť hraničních pracovišť na česko-slovenské hranici. Z původních 6 zaměstnanců brzy vyrostli na 450 a přirozeně přibývaly další činnosti. Když už operovali na hranicích, vyplatilo se založit kamionovou společnost, zasilatelství, stavět, obchodovat i zastupovat. Jakmile nějaká velká západní společnost hledala cestu do nové země, Romanův holding pomáhal, znal prostředí na východ od nás, mimo jiné se tak stal i exkluzivním vývozcem alkoholu z České republiky na nově vzniklé Slovensko. „Byli jsme přirozenou volbou, protože jsme obsáhli všechno od zajištění cla přes logistiku až po skladování, aniž by se cokoli ztratilo. Dokázali jsme za to ručit.“

V letech 1995 až 1997 dosahoval holding neuvěřitelné miliardy korun obratu.

„S manželkou jsme měli čtyři děti. Říkal jsem si: Čím víc bude činností, kterými se budu zabývat, tím lépe se to jednou bude krájet mezi děti. Netušil jsem, že na to nikdy nedojde,“ načíná Roman nejsmutnější fázi svého života. Nejtěžší, ale také nejpoučnější.

Poznání

 To ráno odcházela jeho milovaná žena do nemocnice na banální operaci. Jenže ta se zkomplikovala. Z Banské Bystrice byla letecky přepravena do Prahy.

Byla jeden a půl roku na lůžku, Roman jeden a půl roku u lůžka. „Na Slovensku jsem měl stovky zaměstnanců, musel jsem létat do zahraničí, řešit provozní věci, ale současně jsem potřeboval být u ženy. Můj týden vypadal tak, že v pondělí ráno jsem odjel do firmy, kde mi asistentka nachystala všechno potřebné k podpisu, a po obědě jsem už ze Slovenska odjížděl, abych stihl být v Praze na vinohradském anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Se mnou tam denně byly děti. Modlili jsme se. Nepomohlo to.“

Na nejtěžších životních chvílích je kruté i krásné, že pomáhají odhalit lidi. Jako by vichr, který po roce a půl boje odnesl i Romanovu ženu, současně sfoukl závoj přetvářky z jeho „přátel“. Jednoho dne totiž Romanovi zazvonil telefon a v něm byl udivený zástupce velké nadnárodní firmy: „Vy krachujete?“

Kde je úspěšný člověk, tam jsou i parazité. Kde je nápad, který vydělává miliony, tam se objeví i myšlenka ukrást ho. A příležitost dělá zloděje. „Zatímco jsem jezdil za manželkou do nemocnice, ředitelé jednotlivých divizí holdingu začali jeden po druhém odstřeďovat činnosti.“ Odstřeďovat, to je ovšem velmi diplomatické slovo. Přesnější by bylo „tunelovat firmu“.

Jeden z ředitelů například zavolal do nejznámější nizozemské firmy pro výrobu elektroniky a elektrotechniky, že „pan Chomát krachuje“. A protože jeho holding měl s Philipsem ujednáno výhradní zastoupení na dovoz zboží pro celou střední Evropu, domníval se tento ředitel, že bude snadné přesvědčit Nizozemce, aby totéž zastoupení svěřili jemu. Řekl jim: „Udělejme spolu dohodu. Já si ihned založím svou firmu a převezmu závazky pana Chomáta.“ Jenže u velkých firem to takto nefunguje. A my, prosím, fixujme tento okamžik.

Zbývá vám ještě 90 % článku

Pokračování článku je k dispozici pouze předplatitelům FC Klub a FC Kurz

  • Přístup k uzamčenému obsahu na webu FirstClass.cz
  • Přístup k digitálnímu archivu publikací FC Kurz a FC Workshop
  • Digitální verze aktuální vydání FC Kurz
  • Slevy 50% na setkání s Petrem Casanovou
  • Archiv více než 5.000 článků na téma osobního rozvoje
Předplatit od 59 Kč/měsíc
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart