Jak vysoká je cena za přehlížení emoční bolesti aneb Proč má dítě pocit, že mu rodiče nedávají nic, když oni mají pocit, že mu dávají všechno

Všimněte si paradoxu.

Dokud je dítě malé, učí ho rodiče choditza nimi a mluvit.Jakmile dítě povyroste, říkají mu někteřírodiče, ať jim dá pokoj, ať jde dál od nicha mlčí.Dětští psychologové označují standardní přístup rodičů k dětem v mnohém za převrácený. Někdy se tento obrat vyvíjí v čase (dítěti, kterému rodičovská péče zpočátku byla věnována, později už věnována není, aneb „Už jsi dost velký/á“). Jindy je zvláštní od narození. Například ten postoj, kdy rodiče zacházejí s dítětem tak, jako by jim něco dlužilo. Ve skutečnosti to nebylo rozhodnutí dítěte narodit se. To chtěli rodiče. Nebo to alespoň dopustili. V každém případě to byl následek jejich činu, často jejich rozhodnutí, aby dítě přišlo na svět. To oni jemu dluží z psychologického pohledu všechno. To oni také nesou odpovědnost.

Věci versus láska

Šárka byla vymodlené a milované dítě. Její rodiče tehdy potřebovali restart. Až příliš byli ponoření do práce. Cítili vyhoření. „Už dost, stačilo,“ řekli si a prostřednictvím rozšíření rodiny si od kariéry odpočinuli. Šárčin vítaný příchod na svět je udělal šťastnými, naplněnými. Jenže poté začal působit čas. A ten podporuje zvyk.

Tak se stalo, že si oba rodiče na Šárku zvykli. S věkem byla stále všednější součástí jejich života. Až potřebovali znovu nějaký restart, nový impulz, změnu. A tak se opětovně ponořili do práce.

Věřili, že od rodiny ke kariéře vede správná cesta. Že když zajistí dceři peníze, hmotu, majetek, udělají pro ni to nejlepší. „Dáváme jí všechno,“ vysvětlovali své zaměření na práci. I před Šárkou tak obhajovali, proč ji – z jejího pohledu – stále více přehlížejí. Problém je, že dítě přestalo cítit lásku, zájem, důležitost. Bylo obklopeno hračkami, to ano, ale osamělé. Nevadilo by to, kdyby se do takového prostředí narodilo a pouze v něm vyrůstalo. Nepřipadalo by si osamělé. Jemu by to připadalo normální. Leč to nebyl tento případ. Malá Šárka se musela ptát: „Proč mi DŘÍVE VĚNOVALI ČAS A NYNÍ NE? Proč se DŘÍVE ZAJÍMALI O MÉ BOLESTI A NYNÍ ne? Proč mi DŘÍVE DÁVALI VŠECHNO A NYNÍ UŽ MI NEDÁVAJÍ NIC?“ „Vzpamatuj se, dáváme Ti všechno!“ oponovali rodiče. „Až teď je to z naší strany pořádná láska…“ A tím vzniklo nedorozumění.

Děti se rodí jako stoprocentně emocionální stvoření. Zcela intuitivně a přirozeně prahnou po dobrých emocích. Ty je dělají šťastné. Mají-li špatné emoce, jsou nešťastné. Tak jednoduché to je. Proto je stěžejní vnímat emoce dítěte – zajímat se o ně, o jejich původ, snažit se je korigovat nebo přímo změnit. Pocit je pro dítě základem všeho. Z pocitu vznikají myšlenky, z myšlenek následně činy, z činů se rodí výsledky, jež pak upevňují původní pocit. Ze špatného pocitu nemohou vznikat jiné než špatné myšlenky, ty nemohou vytvářet jiné než špatné činy, a ty nemohou plodit jiné než špatné výsledky, které v dítěti nemohou způsobit jiný než ještě horší pocit. Přičemž dobrý pocit dítěte lze krátkodobě kupovat věcmi. Není to však možné dlouhodobě.

Než dítě nabude rácio, řídí se citem. Cit pracuje na energetické bázi, zatímco rozum na hmotné. Klíčovou energií pro dítě je láska ve všech jejích podobách. Láska ovšem není oddělitelná od člověka.

Věcný dárek pro dítě představuje krátkodobou energii člověka. Zůstává-li dítě s hračkou samo, tato pozitivní energie se pak mění v negativní. Jako když dezert, zanechaný dítěti rodičem, okorá. Pouhá věc tak dítěti nestačí. Pouhý pohled na ni v osamělosti dokonce spíše násobí stesk. Ostatně, my všichni si předměty, kterými jsme byli obdarováni, spojujeme, pokud nám paměť dostatečně slouží, s konkrétním dárcem. S jeho osobou, úsměvem, zájmem, energií. Je nám líto, když tady už ten člověk není. Je nám to líto tím více, když držíme v rukou nějakou pozůstalost po něm. Tento psychologický efekt způsobil problém i v Šárce. „Dali jsme Ti všechno“ se v jejím osamělém rozpoložení proměnilo v „Nezbylo tu nic z krásné minulosti“.