Jak ukončit sexuální zneužívání dětí

Tomáši, co píšou?

„Že se jim totéž dělo v dětství a až díky mně si to po letech uvědomili. Že jdou o tom mluvit a řešit to. Do té doby to nechápali nebo se to snažili vytěsnit, neřešit, protože je to zátěž a trauma. I s odstupem času je těžké se tomu postavit. Ale lze to i anonymně. Vypsat se, mluvit. Každý si může najít svou cestu, ale nějakou musí. Jinak ho ta zkušenost bude ovlivňovat po celý život, ve vztazích, komunikaci, práci, poznávání sebe sama.“

Proč to oběti neřeší terapeuticky?

„Celospolečenským problémem je nedostupnost terapií. Myslím tím nedostupnost finanční, kdy obětem nikdo na terapie nepřispěje. To se snažím změnit spolkem, který jsem založil – Klubovnou naděje. Ale jde také o nedostupnost samotných terapeutů. Několik obětí mi napsalo, že nemohou terapeuta sehnat, a pokud ano, má čas nejdřív za půl roku.“

Jak se to celé přihodilo u Vás?

„Podmínky pro to se rodily už v osmi letech, kdy mi zemřela máma. Ale všechno se dělo až na střední škole. Nerozuměl jsem tomu, co mě potkává. Netušil jsem, že jde o sexuální zneužívání. Ostatně, i třídní učitelce jsem se svěřil s úplně jiným problémem. Všimla si, že jsem nesoustředěný a úzkostný. Bylo to zaviněné tím, že mi nejlepší kamarád, učitel, který mě zneužíval, zároveň zakazoval zamilovanost a chození s dívkou. Jen to domyslete: Byl jsem zaláskovaný a nejlepší kamarád mi to zakazoval. Buď on, či ona. Neměl jsem, komu bych se s tím svěřil, a velmi mě to trápilo, neuměl jsem si s tou situací poradit. Učitelka to vycítila a postupně se mě oklikou vyptávala, až jsme se dostali k otevření celého příběhu.“