Pravidlo páté: Uvolňujte myšlení

Někdy stačí kapka jedu a otráví všechnu krev. A právě tak někdy stačí jedna pochybnost, a plíživě otráví celou mysl. Čím to je? Představivostí.

Pochybnosti rozvíjejí naši představivost. Toxická myšlenka na sebe ráda váže další toxické myšlenky, toxická otázka toxické odpovědi. Přičemž představivost má jednu specifickou vlastnost. Je bezmezná. Představit si dokážeme cokoli – v nejčernějších odstínech, přesněji: v natolik černých odstínech, které se v realitě ani nemohou uskutečnit.

Ano, otrávenost je nejen o jedovatosti, která přichází zvenčí, ale také o tom, co s tímto vnějším jedem pak děláme uvnitř. Nemusíme ho jen šířit. Můžeme ho i zředit. Stačí jiný druh myšlení. Jako v té staré historce se vzduchovkou…

Byl víkend roku 1955. James Dean a Elizabeth Taylor měli v Dallasu volno. Natáčení westernového dramatu Gigant pokračovalo v pondělí. Herecké hvězdy šly do lunaparku. Ona pozorovala jeho na střelnici. Musela se obrnit trpělivostí. Div nevystála důlek. Deanovi totiž nestačilo, že trefil. Musel trefit i příště. A pokud netrefil, musel trefit příště. „Jaký je Tvůj cíl?“ ošívala se. „Drahá, mým cílem je cesta. Když něco dělám, chci v tom dosáhnout mistrovství. Každý úspěch i každé selhání mě k tomu přibližují. Jen pochopit, jak to dělat správně.“

Byl to pár, který vzbuzoval pozornost už svou konverzací. „Jsou peníze v životě nejdůležitější?“ ptala se Elizabeth. „Ne, pokud je máš,“ odtušil James. Zamyslete se, prosím, nad jeho odpovědí. Když něco nemáte, může to být Váš cíl. Jakmile to už máte, může se před Vámi otevřít nový obzor.

Jako kdyby pro člověka obecně bylo důležité mít kam jít dál. Jako kdyby jakýkoli momentální cíl byl jenom vějička, která nám pomůže překonat obtíže, ale ne dosáhnout uspokojení. Jako kdyby nám uspokojení přinesla jen samotná cesta. Ale to se nestává každému. A my si musíme objasnit proč. I kvůli následujícím čtyřem případům toxických střetů, ze kterých vedla jedině CESTA. Cesta uvolněného myšlení.

Aleš byl nešťastný. A proto i toxický. Nešťastná byla totiž i Beáta. A proto i toxická. Beáta stále milovala muže, který ji opustil. Tím nebyl Aleš. Aleš dělal naopak vše pro to, aby Beáta uzavřela minulost a soustředila se na přítomnost – na Aleše, který ji miloval. Beáta se uvnitř sebe ptala: „Co jsem udělala špatně? Proč mě opustil? Proč se nevrací?“ Aleš se nahlas ptal: „Co dělám špatně? Proč mě nemiluješ? Jak dlouho Ti to ještě potrvá?“

Dáda přestala věřit. Jemu i sama sobě – že ji Cyril vůbec má rád. Cyril ji prosil o druhou šanci a byl už silně toxický. „Ano, udělal jsem chybu. Uvědomil jsem si ji. Pykám za ni. Už ji nezopakuji. Tak proč mi pořád nevěříš?“ Dáda by ráda znovu věřila. Ale nejde jí to. Něco v hlavě jí našeptává: „Udělal-li to jednou, může to udělat podruhé.“ Především v ní ale hlodalo: „Proč to udělal? Nezáleželo mu na mně? Ani na dceři? Proč by nás tedy měl mít rád?“

Eva měla manipulativního manžela. Ponižoval ji, srážel, bil, týral. Právě proto, i tomu všemu navzdory, se snažila najít v sobě sílu odejít. Věděla, že odchod jí může zachránit holý život, ale současně se bála, že ji o existenci připraví. Že ztratí nejen střechu nad hlavou, ale i dítě, které manžel zmanipuluje proti ní. Že nebude mít kde žít, z čeho ani s kým. „Pro mě není žádné dobré řešení,“ říkala.

Filip nastoupil do práce, kde se stal trnem v oku kolegy. Netušil, proč se kolega vybíjí právě na něm, proč je do očí milý, ale za zády ublíží. Ostatní kolegové se do jejich pře nechtěli plést, zůstali stranou. Filip se cítil osamělý. Toxickou energii zhusta nasával a nekompenzoval. Brzy ho začalo trápit zdraví. Místo nemohl změnit, byl rád, že vůbec nějaké má. „Pro mě není žádné dobré řešení,“ říkal.

Byly to čtyři různé případy, ale v něčem se podobaly. „Nemá to cenu,“ skuhral Aleš. „Nemá to cenu,“ skuhrala Beáta. „S tím nejde nic dělat,“ naříkal Cyril. „S tím nejde nic dělat,“ naříkala Dáda. „Mně nic nepomůže,“ bědovala Eva. „Mně nic nepomůže,“ bědoval Filip.

Štěstí versus neštěstí

Přitom necítíme-li se šťastní, neznamená to, že se žádný předpoklad štěstí v našem životě neděje, jen ho necítíme. Není to chyba okolností, ale pouze našeho vnímání, myšlení. Štěstí je totiž stav mysli. Vjem, který se popisuje jako optika dostatku nebo také vděčnost.

Šťastní nemůžeme být, když na svůj život a okolnosti v něm hledíme optikou nedostatku – kdy na událostech nebo lidech vidíme to špatné. Uvědomme si, že nikdo nejsme dokonalý, proto na každém můžeme najít to špatné. Ale to neznamená, že na daném objektu je POUZE ŠPATNÉ.

Na vše se můžeme zadívat buď optikou dostatku, nebo optikou nedostatku. Co zvolíme, je na nás. Ovlivňuje nás ovšem naše momentální rozpoložení. Máme-li špatnou náladu, je nemožné, abychom viděli dobrý život. A to ani když dobrý život podle všech objektivních měřítek máme. Proto kdykoli se necítíme šťastní, měli bychom v první řadě přemýšlet o tom, jakou optikou na život hledíme.

Cesta versus cíl

Abychom dosáhli optiky dostatku a udržovali si ji, potřebujeme pochopit rozdíl mezi dvěma druhy koncepčního myšlení, jak je vnímá motivační psychologie.

Fixní myšlení je to, kdy člověk fixuje své štěstí na výsledek. Má nastavený pevný cíl. A pokud jej nedosahuje, smutní. Jinak řečeno: Fixně myslící člověk je přesvědčen, že šťastným ho učiní POUZE TENTO USKUTEČNĚNÝ CÍL. Ponechme stranou, že to není pravda – už přece víme, že s jedním dosaženým horizontem člověk ihned uvidí druhý. Hnán endorfinem a dopaminem bude chtít běžet dál. Alespoň krátkodobé štěstí s dosažením cíle každopádně pocítí.

Má to však háček. Co když stanoveného cíle NEDOSÁHNE? Co když stanoveného cíle MOMENTÁLNĚ NEDOSAHUJE? Ano, pak je nešťastný. Možná i bude po celý život. Proto je v zájmu člověka, aby opustil fixní myšlení. Aby přepnul do druhého myšlení – růstového. Růstové myšlení je to, kdy člověk spojuje své štěstí s růstem, s cestou vedoucí k nastavenému cíli.

Uvedu to na čtyřech zmíněných případech: Aleš byl nešťastný, protože fixoval své štěstí na cíl zvaný „Beáta je do mě zamilovaná“. Protože nebyla, trpěl. Beáta byla nešťastná, protože fixovala své štěstí na cíl zvaný „Bývalý partner se vrátí“. Protože se nevracel, trpěla. Cyril byl nešťastný, protože fixoval své štěstí na cíl zvaný „Dáda mi znovu bude věřit“. Protože nevěřila, trpěl. Dáda byla nešťastná, protože fixovala své štěstí na cíl zvaný „Cyril mi bude věrný“. Protože nebyl, trpěla. Eva byla nešťastná, protože fixovala své štěstí na cíl zvaný „vztah bez manipulace“. Protože ho neměla, trpěla. Filip byl nešťastný, protože fixoval své štěstí na cíl zvaný „pozitivní kolega“. Protože měl negativního kolegu, trpěl.