Pravidlo druhé: Regulujte toxicitu

JAK UNÉST HISTORICKY PŘEDÁVANÝ STRES

Abyste úspěšně zvládli toxické lidi, musíte vnímat mnohem více než jen jejich projev. Musíte pochopit, že jejich projev nebývá základním problémem – příčinou, kterou je třeba odstranit.

Jejich projev je naopak následkem skutečné příčiny, která se nachází někde v minulosti. Možná v jiném vztahu těchto lidí, který je toxickými učinil.

Ale možná jde o dalekosáhlou příčinu v rodové minulosti.

Názorně to vykresluje tato ilustrace.

Jde o příběh vícegeneračního traumatu.

Můžeme se jen domnívat, kde v tomto rodě s jedem začal. Možná to už neví ani děd, který ponižoval syna, a tím ho učil, jak snadno lze mladšího učinit pocitově slabším.

Načež tento syn, co se v mládí naučil, v dospělosti jako když našel. Přišla-li na něj momentální slabost nebo učinil-li ho někdo (třeba i v pracovním či přátelském vztahu) toxickým, věděl už na koho udeřit a „cítil se mocnějším, silnějším“.

Tak se toxicita v jednom rodu předává i dlouhé generace.

Než NĚKDO v tomto řetězci konečně řekne „Dost!“ – a tím ochrání nejen sebe, ale i své potomky. Ty místo obvyklých výčitek zahrne neobvyklou láskou, lékem místo jedu. V ten moment dlouhodobé trauma končí.

Ten, kdo řekl „Dost!“, zastavuje delegaci zla, předávání emocionální otravy mezi jednotlivými pokoleními.

Ano, dotyčný musí být dost silný.

Na druhou stranu, motivace je tu neméně silná.

Být jiným než všichni předchozí.

PROČ PRÁVĚ JÁ?

Právě v tomto bodě se z pohledu psychologie dostáváme na tenký led. Na hranici, která rozlišuje lehké od posilujícího.

Co je lehké, neposiluje.

Lehké (snadné) je to, co nestojí žádnou námahu.

Například říct: „Proč bych tím, kdo přeruší vícegenerační trauma, měl být právě já? Proč mám já být dobrý, když ke mně byli předkoví zlí? Proč by moje děti měly mít zdravé dětství, jaké já nikdy neměl?“

Je lehké to nepřerušit. Pokračovat v toxicitě. Nepřemáhat se.

Naproti tomu být příjemcem palby jedů od svých předků, a současně je NEpropouštět dál na své děti, je těžké.

Jako by se člověk snažil být přehradou a zadržovat zdrcující objem vody, aby se neprovalil dolů do údolí.

„Proč právě já?“ To je i historická otázka, která má své zajímavé souvislosti. Proč jít TĚŽŠÍ cestou?

PROČ TĚŽŠÍ CESTOU?

Odpověď je jednoduchá: Protože těžší cestou beztak jdeme. Ano, k základní chybě homo sapiens patří jeho mylná představa, že pokrok, řízený člověkem, lidský život usnadňuje.

Přitom je to jen zdání. Skutečnost je přesně opačná: Svým pokrokem si člověk život stále více KOMPLIKUJE.

Uvedu tři nejkřiklavější příklady.

DOPRAVA: Člověk vynalezl dopravní prostředky, aby šetřil čas a zdraví. Ve skutečnosti sedí v autech či letadlech, nohy si méně ošoupe, ale jeho zdraví trpí, protože se nehýbe tak, jak pro přirozenou životosprávu potřebuje.

KOMUNIKACE: Člověk vyvíjí stále nové komunikátory, aby k sobě lidé měli blíže. Přitom je trendem nekomunikace.

Zdá se to jako paradox, ale ještě nikdy k sobě lidé neměli TAK DALEKO jako v době letadel, která je přepraví na kterékoli místo na planetě do dvaceti čtyř hodin, nebo v době mobilních telefonů, jež je mohou spojit okamžitě, byť jsou lidé na opačných pólech zeměkoule.

Nikdy nebylo tolik rozvinutých depresí a pocitů osamělosti. Přitom to žádný paradox není. Je to logické.

Prostředky – ať dopravní, nebo komunikační – pořád ovládají lidé. Vědomí, že mají možnost (dnes spolu být nebo teď spolu mluvit) a NEVYUŽÍVAJÍ ji, působí psychologické potíže těm, kteří dobře vědí, jak SNADNÉ je to ukončit a druhého navštívit nebo kontaktovat, ale ON O TO NESTOJÍ.

Psychologie je v tom neúprosná: Čím více možností ke sblížení lidé mají, tím více trpí, jestliže tyto možnosti opomíjejí.

PRÁCE: Ještě poslední příklad. Člověk neustále zdokonaluje umělou inteligenci. Očekává se, že v krátké době nebude na světě profese, kterou by nebylo možné robotizovat – ve které by člověk nemohl být nahrazen počítačem a sám tak neztratil hodnotu na trhu práce. Lidstvo se i v tomto směru žene do nevyhnutelné psychologické pasti, kdy jedinec – se vší svou unikátností – nebude důležitý. A to ve jménu pokroku, světlejších zítřků. Blíží se okamžik, kdy lidská práce bude příliš drahá – dražší než v případě robota, a současně chybovější než v případě robota…

Ostatně, vydáme-li se pomocí ilustrace proti proudu času, může nás překvapit, že stresu směrem k době pračlověka významně UBÝVÁ.

I to se jeví jako paradox. Naši předkové přece překonávali větší překážky než my. To je však jen jedna polovina pravdy.

Druhá je, že se pralidé stresovali NÁRAZOVĚ, jen v období překonávání konkrétní překážky, pak zase nějakou dobu ne. Vždy byli dočasně vystaveni enormnímnu ohrožení života (lovili velké zvíře). Ale tento vysoký stres posléze pominul. Ulovili a mohli odpočívat. To moderní člověk nezná.

Moderní člověk je „na lovu“ permanentně. Cítí se neustále ohrožený. Překážky v průběhu dne nepotkává tak velké jako pračlověk, ale jeho stres je ustavičný, USTAVIČNĚ AKUTNÍ. Zatímco předkové energii vydali a pak ji zase doplnili (kompenzovali), moderní člověk jen vydává pod trvalým tlakem. Proto je pro něj tak náročné jakékoli překážky překonávat. Není divu, že necítí vlastní sílu. Jen vnější nápor.

Psychologická data jsou drsná: Už šestileté dítě zpracuje víc stresujících podnětů ZA TÝDEN než jeho prapředkové před dvěma sty lety za CELÝ ŽIVOT.

I proto ještě nikdy nebylo tolik diagnostikovaných depresí již u patnáctiletých dětí jako dnes.

A pak se divte, že narážíte na toxické lidi…