V táboráku praskalo dříví a já prožíval déja vu. Seděl jsem kolem ohně na příměstském táboře, jen tentokrát ne jako dítě a jeden z účastníků, ale jako host. V tom místě, kde jsem se jako kluk poprvé zamiloval, jsem měl nyní přednášet. No, přednášet – spíše povídat si s dětmi o vztazích.

Kluci a holky byli shromážděni ve vyrovnaném počtu, ale kluci se téměř neptali. Jako vždy. A když už se ozvali, jen proto, aby komentovali dotazy holek. Nejvíce se posmívali jednomu. Ta mladá slečna se zeptala: „Jak poznám správného partnera?“

Odpověděl jsem: „Především tak, že je to víc Chlap a míň Chlapeček.“

Kluci vyprskli smíchy. Rukama naznačovali, že asi myslím velikost mužského přirození. Usmál jsem se také, protože jsem v nich viděl sebe před pětatřiceti lety. Měl jsem stejné myšlení. A stejně jako oni bych ztichl a zpozorněl, kdyby se tehdy moje kamarádka nespokojila s mou odpovědí a žádala o upřesnění: „Ale jak poznám, který například z těchto kluků,“ rozhodila ruce do pléna, „by mohl být správný partner, když navenek se všichni zdají stejní?“

Kluci sledovali, co odpovím. Chtěli vědět, kam patří právě oni. Který z nich má šanci být objektivně zajímavý, a který se zajímavým jen subjektivně dělá ve své mysli.

„Navnímáš to velmi snadno,“ odpověděl jsem té dívce. „Vycítíš, kdy se víc zajímá o velikost Tvého štěstí než o velikost Tvé podprsenky, kdy Ti s něčím pomůže ne proto, že by Tě považoval za slabou nebo neschopnou, ale proto, že Tě respektuje a že Tvoje spokojenost je jeho priorita, a kdy“ obrátil jsem se na kluky, „s Tebou chce nejen spát, ale taky vstávat…“

Co to vlastně obnáší?

Když jsem v roce 2016 napsal Dvanáct srdcí, knihu o přerodu Chlapečků v Chlapy, přiznal jsem v ní, kolik dětinských chyb jsem nasekal já sám. Nejvíc mě o vztahu k ženám naučil brácha. Byl o osm let starší a jednoho dne zničehonic zůstal sám na své tři malé dcerky, přičemž nejmladší byl jeden rok. Tehdy jsem sledoval jeho zápolení s osudem a ptal jsem se: „Brácho, jak můžeš jako muž vědět, jak se má dívka vychovávat v ženu?“

Brácha se lakonicky usmál a odvětil: „Petře, ale úkolem táty není učit dceru, jak být dámou, ale jak se ZACHÁZÍ s dámou.“

Už jako děti jsme spolu sdíleli jeden sídlištní pokoj. Nezapomenu, jak mě fascinovaly knihy, které brácha četl. Například Hovory k sobě od Marca Aurelia – římského císaře, který už ve 2. století napsal: „Nikdy nemarni čas vysvětlováním, jak by se měl chovat velký muž. Prostě takovým buď.“ Čili: Ukazuj to!

Činy. To byla ta odpověď. Kluky u táboráku však neuspokojila. Z jejich středu se vztyčil jeden a netrpělivě zvolal: „Ale pane Casanovo, JAK? Jak být tím správným Chlapem, a to nejen pro ženu, ale i sám pro sebe? Co všechno to vlastně obnáší?“

Mohl jsem jim zopakovat svou odpověď v článku 7 rozdílových věcí, které gentleman dělá jinak. Mohl jsem vysvětlit, že pojem gentleman je odvozen z anglického gentle, laskavý. Gentleman je laskavý muž. Jenže kluci by znovu opáčili: „Ale, pane Casanovo, co všechno to vlastně obnáší?“

Mohl jsem jim popisovat, že laskavost vychází z úcty, respektu, milování. Ze zdvořilosti, vychování, charakteru. Ale i to by pro děti byla jen rámcová slova. Dál by se ptali: „Ale, pane Casanovo, co všechno to vlastně obnáší?“ 

Mohl bych mluvit o obsahu těchto pojmů, jakož i o tom, že kdo je Chlap, či Chlapeček, v tom nehraje roli věk, nýbrž vyzrálost – že je tudíž možné potkat stejně tak dvacetiletého Chlapa jako padesátiletého Chlapečka, a současně zdůraznit, že z Chlapečka Chlapem je možné vyrůst i jediným okamžikem, či jediným činem. Mohl bych převyprávět mnoho případů z uzavřené skupiny, kde Chlapeček zbytečně ztratil milující ženu, anebo kde naopak žena až pozdě zjistila, že ztratila milujícího Chlapa. Ale věděl jsem, že ti kluci by se dál ptali: Tak co konkrétně začít dělat jinak?

Je to jedna z nejčastějších otázek, jaké dostávám. Proto věnuji odpovědi dnešní klubový článek na Vaše přání. Pojďme si, prosím, těch pět dělicích čar mezi Chlapem a Chlapečkem vysvětlit jednu po druhé:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Jak moc podle Vás ve vztahu záleží na pravdě?

Pokud odpovídáte „hodně“, víte, jak SLABÁ může být PRAVDA proti PŘESVĚDČENÍ?

Povím to příběhem.

Jáchym je věrný chlap. Evelínu miluje.

Evelína je však přesvědčená, že ji Jáchym podvádí. Jáchymovi nevěří. Je neoblomná, i když jí Jáchym přísahá na vlastní život, že ji nepodvedl nikdy.

Jáchym s Evelínou patří k těm párům, které usedly v mé kanceláři a žádaly o pomoc. Nemusel jsem však říkat nic. Jejich konverzace mluvila za vše.

„Podvádí mě,“ vyhrkla Evelína.

A jen Jáchym otevřel ústa, Evelína ho umlčela. „Nic neříkej, a ani nezkoušej přísahat. Beztak bych Ti nevěřila.“

A je to.

Pravda souboj s přesvědčením vždycky prohraje. Je-li totiž člověk o něčem přesvědčen, objektivní pravda přestane být důležitá. Přesvědčený člověk má totiž svou, subjektivní pravdu. „Nic neříkej. Beztak bych Ti nevěřila.“ Jak byste to Evelíně vymluvili, být Jáchymem?

Jáchym jen bezmocně obrátil oči na mě. Případ byl jednoduchý. Byl jediný otazník: Odkud se vzalo Evelínino přesvědčení? Kdo v minulosti ji podvedl tak, že přestala věřit VŠEM mužům jednou provždy?

Moc (ne)důvěry

Když jsem v roce 2015 napsal svůj první bestseller 250 zákonů lásky, knihu o pravidlech, bez jejichž dodržování žádný partnerský vztah dlouhodobě nevydrží, lidé se mi zprvu posmívali, že v lásce přece nejsou nutná žádná pravidla. Že se dva milující lidé vždy v problémech domluví. Omyl.

Aby se lidé domluvili, musejí se CHTÍT domluvit. Aby se chtěli domluvit, musejí být OCHOTNI s druhým komunikovat. A aby byli ochotni komunikovat, musejí jeden druhého respektovat, brát v potaz, důvěřovat tomu, co říká.

Právě jsem použil slovo, které je základem pro budování jakéhokoli vztahu: důvěřovat. Bez důvěry nemůže existovat vztah. Když protějšku nevěříme, nemá vztah na čem stát. Přitom o důvěru svého protějšku můžeme přijít velmi rychle. A to i bez vlastní viny. Stačí jedna jediná domněnka, která se v jeho mysli stane pravdou. Přesvědčení „jsi vinen, a nikdo mi to nevymluví – Ty už vůbec ne“.

Máte po svém boku člověka, kterému prosakují špatné zkušenosti z minulosti i do přítomného vztahu? Nebo jste to Vy, kdo pochybuje o svém partnerovi, chronicky žárlí, a je to dlouhodobý, vracející se, opakovaný problém, který není závislý na jedné konkrétní osobě – nevěříte prostě protějškům ve vztazích?

V uzavřené skupině, kde se mnou sdílíte svá trápení, opakovaně zdůrazňuji, že důvěra je důležitější než pravda. Když totiž člověku nedůvěřujeme, pak pro nás jeho pravda nemá žádnou hodnotu. Nevěříme jeho slovům, činům, jeho osobě. Jak řešit tento problém, který nemusí souviset s přítomným vztahem, ale s minulým? O tom už v dnešním klubovém článku na Vaše přání.

Jak uzdravit člověka, který vinou neuzavřené minulosti a bolestné vzpomínky náhle přestal věřit a třeba i opustil vztah bez ohledu na objektivní pravdu?

Jak pracovat s obnovením důvěry u člověka, který se už mnohokrát ve vztazích spálil a bojí se opakování bolesti ve vztahu s Vámi?

To si nyní objasněme krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Hladové srdce. Že jste ten pojem nikdy neslyšeli?

Dobře pro Vás.

Kdo četl mou knihu JáMy spřízněných duší, zná i ten druh vnitřního tlaku, který do něj mohou dostat jiní lidé. Výsledkem je, že se tento člověk necítí dost dobrý, hodný dostatečné lásky, ponižuje se, omlouvá se, vždy dělá první vstřícný krok a hlavně neodchází, protože se cítí vinen a dlužen. A současně ho to trápí, protože těm, kdo mu lásku neopětují, dává všechno, co umí – maximum své lásky.

Tu knihu jsem psal, protože se mě tito lidé často ptají: A proč neodejdeme, když nedostáváme to, po čem toužíme, co potřebujeme, co si (snad i) zasloužíme?

Odpověď je prostá: Máte (psychologicky řečeno) syndrom hladového srdce.

Proč hladové srdce sní cokoli

Mezi mnoha případy, které denně řeším v uzavřené skupině, stranou všech očí, je jeden, o němž Vám budu vyprávět. Možná budete mít pocit, že je to Váš příběh. Nebo někoho Vám blízkého.

Je to příběh hladového srdce, které čím víc potřebuje lásku, tím méně jí dostává. Ale které – na rozdíl od jiných – když nedostává lásku, zůstává. Domnívá se totiž, často to bývá vlivem dětství, že na vině je ono samo. Že nedává dost. Že má dát víc. A taky, nevěří v sebe. Nevěří, že by jiný vztah mohl být lepší. Jak by mohl být lepší, když „nejsem dost dobré a nic dobrého si nezasloužím?“ – tak běduje hladové srdce.

Že je to divný pojem? Tak si vybavte vyhladovělý žaludek. Ten, kterému se nedostává to, co potřebuje k životu. Cítí už akutní bolest. Spolkne téměř cokoli. Vyhladovělý člověk by snědl třeba i „hřebíky“, jak se říká. A „vyhládlé srdce“ ožije u jakékoli emocionální potravy, která slibuje energii, budoucí štěstí, lásku, naději.

Hladové srdce zůstává a čeká. Ponižuje se. Doprošuje. Omlouvá se. Jen pro kousek dobrých emocí nebo jejich příslib v budoucnu. Bývá nejsnazší obětí manipulace. Stačí mu něco slíbit. Stačí mu cokoli vytknout. Stačí s ním NEjednat právě tak, jak si zaslouží. To je pro hladové srdce důvod zůstat, ne odejít.

Kdo v uzavřené skupině poslouchá moje pravidelná klubová živá vysílání, ví, jak těžce se tento syndrom zvenčí léčí. Jak můžete vyléčit člověka, který v sebe ani léčbu nevěří? Který neví, že není poškozený ani zmetek, naopak že má (téměř) vše, co k vytouženému vztahu potřebuje mít. Který pohrdá tím, co ho zdobí – svou vlastní láskou, sebou, životem.

Ano, léčí se to těžce, ale jde to. Základem ale je, aby tento člověk alespoň trochu spolupracoval. Aby mě chtěl poslouchat. Aby si chtěl povídat. Aby si chtěl uvědomit, že… Ale o tom už v dnešním klubovém článku na Vaše přání. A rovnou ke Karolíně, která tímto syndromem trpěla. Kéž to pomůže i ostatním, kteří tiše mlčí.

Pojďme si celou problematiku a proces řešení objasnit krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

„Je to jako…“ Nemohla najít správný příměr.

Nemusela. Sám mám dodnes ten pocit v sobě. Proto jsem dopověděl sám: „… jako žahnutí kopřivou.“

Přikývla. „Ano, přesně tak to bolí – jako když šlehneš srdce kopřivou.“

Pousmál jsem se. „Jistě, bolí to. Ale taky léčí.“

Seděli jsme na lavičce v parku. V diáři jsem měl ohledně této schůzky poznamenáno: Kafkiáda. Nazývám tak tyto případy zhrouceného srdce. Učebnice psychologie sama používá Franze Kafku jako vzor pro řešení těchto situací. Slyšeli jste ten příběh?

Kafkovi bylo čtyřicet let, když se procházel berlínským Steglitz parkem a spatřil usedavě plakající holčičku. Sklonil se k ní a vyzvěděl, že ztratila panenku. Nejprve se snažil spolu s ní hledat. Marně. A tak ho napadlo vymyslet si legendu.

Spisovatel se zeptal na jméno panenky. Poté předstíral, že se rozpomněl! „Aha! Ta se neztratila, odcestovala. Nechala mi tu pro Tebe dopis,“ zastavil dívenčin pláč. Načež z aktovky vytáhl jakýsi popsaný list, před holčičkou se zdvořile uklonil a představil se jako pošťák. Speciální pošťák pro panenky.

„Ale,“ zalamentovalo děvčátko nad psaním, „já přece neumím číst!“

„No právě,“ osmělil se Kafka. „To se stává často. Holčičky dostanou od svých panenek dopis, nedokážou si ho přečíst, takže jim ho čtu já. Proto existují pošťáci pro panenky. Je to moc důležitá práce,“ dodal s vážným výrazem.

Elsa, tak se ta holčička jmenovala, tím okamžikem ožila. Kafka jí „četl“: „Prosím, neplač. Odjela jsem poznat svět. Každý den Ti budu psát o svých dobrodružstvích…“

A opravdu – Kafka po tři týdny toho léta 1923 psal a chodil číst malému dítěti nádherné příběhy. Panenka jeho ústy ujišťovala dívenku o své lásce, načež se svěřila, že se v cizině zamilovala a vdala. Holčička ji přestala nutit, aby se vrátila. Začal cítit štěstí tím, že její panenka je sama šťastná.

Rok nato, 3. června 1924, Franz Kafka zemřel. Nikdy nebyl ženatý ani neměl děti, ale téhle holčičce změnil život. A psychologii svými dopisy ukázal cestu, jak provést zkroušeného člověka třemi fázemi zraněného srdce a jakých pět postupných kroků pomáhá vyrovnat se se ztrátou, která může být i v podobě milovaného člověka. Toho, se kterým jsme věřili, že spojíme život. Nicméně on jednoho dne změnil názor a odešel jinam. Ostatně, na těchto pilířích moderní podpůrné psychoterapie principiálně stojí i celých 100 stran nového vydání Projít koncem k začátku, které si vyžádali členové uzavřené skupiny (více zde).

Každý týden pro tyto členy připravuji v uzavřené skupině klubové živé vysílání na konkrétní otázky, dvakrát týdně pak pro ně píšu speciální články na přání. Jako dnes. Máte po svém boku člověka, který potkal takzvaného zloděje srdce? Nebo sami máte pocit vnitřní prázdnoty po vztahu, který se proměnil na prach? Jak zkrátit tu bolest? Pojďme si to vysvětlit bod za bodem:

Pokud jste členy uzavřené skupiny, přihlaste se. Pokud nejste členy a chcete být, registrujte se zde. V případě technických problémů s přihlášením pište sem.

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde