Když Štěpánka Živčáková vyšla prvního ledna 2013 v pyžamu na rozhlednu Milohlídka v Jičíně, měla jediný cíl – ukončit svůj život skokem do hluboké rokle. V kapse měla občanský průkaz, aby „ulehčila záchranářům“, a na telefonu připravené rozlučkové zprávy pro nejbližší. Její plány však narušila nečekaná návštěvnice – starší žena, která přišla na rozhlednu uklidit nepořádek po silvestrovských oslavách. Toto neplánované setkání se stalo zlomovým okamžikem, který Štěpánce zachránil život. „Přehození výhybky,“ jak sama říká, okamžik, kdy poprvé za celou dobu přišla myšlenka: „Ty vole, co to tady děláš? To je prostě úplně špatně.“

Štěpánka Živčáková je žena, která prožila to, co si většina z nás nedokáže ani představit. Je autorkou knihy „Drátem do oka“, ve které otevřeně popisuje svůj boj s těžkou depresí, která ji dovedla až k pokusu o sebevraždu. „Zapálila jsem tam svíčku. Nějakým způsobem jsem se chtěla jako rozloučit s tady tím světem a měla jsem u sebe občanku, protože jsem chtěla ulehčit těm záchranářům, aby věděli, kdo tam je,“ popisuje Štěpánka děsivé detaily svého plánovaného odchodu ze světa.

Po dvou hospitalizacích na psychiatrii, několikaletém užívání antidepresiv a dlouhé cestě k uzdravení dnes Štěpánka žije plnohodnotným životem a svým příběhem pomáhá druhým. Otevřeně mluví o své zkušenosti na školách, vede besedy pro veřejnost a snaží se destigmatizovat téma duševních onemocnění. „Chci dostat téma deprese na světlo světa a svým příběhem pomoci lidem, kteří depresí trpí, ale nevědí to,“ říká dnes již šťastná manželka a matka dvou dětí.

Deprese jako tichý zabiják moderní společnosti

Deprese je jedním z nejrozšířenějších duševních onemocnění současnosti. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí depresí více než 280 milionů lidí po celém světě. V České republice se s depresí v průběhu života setká až 15 % populace, přičemž ročně si život vezme téměř 1 500 lidí. Za každým tímto číslem stojí příběh člověka, který ztratil naději a neviděl jiné východisko. Štěpánka Živčáková byla jednou z těch, kteří se o sebevraždu pokusili – naštěstí neúspěšně.

„Svět mi nedával smysl. Já jsem nevěděla, že to je deprese. V tom dětství nebyly okamžiky, který by mělo dítě zažívat,“ sdílí Štěpánka ve své šokující zpovědi, která otevírá oči a boří mýty o tom, jak deprese skutečně vypadá.

„Já jsem si vymyslela to, že mám nádor v hlavě, abych si to všechno jako vomluvila.“

Jedna z nejsilnějších výpovědí Štěpánky Živčákové odhaluje, jak lidé s depresí často hledají racionální vysvětlení pro své stavy. „Ty stavy, který se mi dějou. Co je to, proč že jo, no to proč, který mi všichni chceme znát, když se nám něco děje,“ vysvětluje Štěpánka proces, kterým si procházela.

Tato zdánlivě jednoduchá věta odhaluje hlubokou pravdu o duševních onemocněních – naše mysl zoufale hledá příčinu našeho utrpení, a pokud ji nenajde v realitě, vytvoří si ji. Pro Štěpánku bylo snazší věřit, že má nádor na mozku, než přijmout skutečnost, že trpí depresí. Tento obranný mechanismus je překvapivě běžný. Mnoho lidí s duševními problémy si raději představuje fyzické onemocnění, protože to je v naší společnosti lépe přijímáno a pochopeno.

„Když mi bylo špatně, nikdo o tom nevěděl. Byla jsem vychovaná, že nebudu nikoho zatěžovat tím, že mi je špatně,“ říká Štěpánka a trefně vystihuje, proč mnoho lidí s depresí své problémy skrývá. Strach z reakce okolí, výchova zaměřená na potlačování negativních emocí a společenské stigma spojené s duševními onemocněními vedou k tomu, že lidé v depresi často trpí v tichosti.

Klíčové momenty rozhovoru se Štěpánkou Živčákovou

1. Dětství bez objetí – kde začíná odpojení

Štěpánka ve svém vyprávění odhaluje překvapivé souvislosti mezi svým dětstvím a pozdějším rozvojem deprese. „Moji, protože ta zas on je zase. Ona je od malička nemocná, má atopický ekzém po celým těle, takže to nebylo ani jo, jako to nešlo, protože kdykoli. My jsme na ní jako šáhli, tak jí to samozřejmě bolelo,“ popisuje Štěpánka vztah s matkou, která kvůli nemoci nemohla poskytovat fyzický kontakt.

„Táta nechtěl, aby mě někdo choval, jo, protože prostě, abych nebyla rozmazlená,“ dodává k výchově, která byla zaměřená na potlačování emocí a minimalizaci fyzického kontaktu. Toto odhaluje jeden z klíčových faktorů, které mohly přispět k rozvoji deprese – nedostatek bezpečného připoutání a fyzického kontaktu v raném dětství.

Výzkumy ukazují, že kvalita rané vazby mezi dítětem a pečovatelem má zásadní vliv na pozdější duševní zdraví. Děti, které nezažívají dostatek bezpečného fyzického kontaktu a emocionální podpory, mohou být náchylnější k rozvoji deprese a úzkostí v dospělosti. Štěpánčin příběh je bolestným příkladem tohoto fenoménu.

2. Naplánovaná smrt – detail, který děsí

Jedním z nejotřesnějších momentů rozhovoru je Štěpánčin popis příprav na sebevraždu. „Já jsem to měla naplánovaný dopodrobna. Našim jsem samozřejmě nechala dopis na rozloučenou, kde jsem se jim omlouvala,“ říká Štěpánka a následně popisuje detaily, které odhalují, jak systematicky uvažuje člověk v hluboké depresi.

„Já jsem tam nechala vypsané číslo účtu a piny, abych jako našim ulehčila takovou tu technickou stránku, pak jsem tam nechala knížky do knihovny, abych odešla čistej štít… A pak jsem tam nechala peníze našetřený, protože na pohřeb že jo.“

Tato bizarní racionalita v plánování vlastní smrti je typickým znakem vážné deprese. Zatímco laik by mohl očekávat, že sebevražda je impulzivním činem provedeným v afektu, psychologové vědí, že mnoho sebevražd je pečlivě plánovaných.

Osvěta a prevence

Existuje rozdíl mezi „depkou“ a depresí. Jeden může stát život.

Deprese je tichý zabiják 21. století. Podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí depresí na světě přes 280 milionů lidí. V České republice je to přibližně každý pátý člověk, který se během života setká s nějakou formou depresivního onemocnění. Ještě alarmující je fakt, že sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí ve věkové skupině 15-29 let. Za těmito čísly se skrývají skuteční lidé, skutečné příběhy a skutečná bolest.

Jedním z těchto příběhů je i ten Štěpánky Živčákové, autorky knihy „Drátem do oka“ a ženy, která přežila vlastní pokus o sebevraždu. Její zkušenost a cesta k uzdravení nyní přináší naději mnoha lidem, kteří procházejí podobným peklem.

„Svět mi nedával smysl. Já jsem nevěděla, že to je deprese.“

Štěpánka svůj příběh sdílela v pořadu #odvážný, kde otevřeně popsala, jak se deprese postupně vkrádala do jejího života. „Svět mi nedával smysl, to bytí moje, říkala jsem si, co se stane, když já tady jako nebudu,“ popisuje Štěpánka začátky svého duševního onemocnění.

Pro většinu lidí je těžké pochopit, jak může někdo chtít ukončit svůj život, když nemá žádný „očividný“ důvod. Štěpánka netrpěla vážnou nemocí, neztratila blízkého člověka, nezažila dramatickou životní katastrofu. Měla rodinu, vztahy, koníčky. Přesto se v jejím nitru odehrával tichý boj, který ji málem stál život.

„Byla jsem vychovaná, že nebudu nikoho zatěžovat tím, že mi je špatně. Prostě každý má svých starostí dost,“ vysvětluje, proč o svých stavech nikomu neřekla. „Stále jsem byla usměvavá, stále nápomocná všem.“

Toto je jeden z nejvýraznějších varovných signálů, na které bychom měli být pozorní: zdánlivě šťastný člověk může uvnitř prožívat nesnesitelnou bolest.

Signály, kterých si nikdo nevšiml

Štěpánka popisuje, jak se u ní deprese projevovala způsoby, které její okolí buď přehlédlo, nebo si je vyložilo pozitivně:

Rapidní hubnutí bez snahy: „Moje okolí, které vědělo, že toužím jako bejt hubenější, tak oni to je a vypadáš skvěle. Co máš teda dietu, co ti zabrala?“ Zatímco okolí její váhový úbytek vnímalo jako úspěch, ve skutečnosti šlo o varovný signál.
Nespavost: „Poslední, co bylo takový už já tomu říkám jako hřebíček do rakve, to pro mě bylo to, že už mi nešlo spát.“ Nespavost je jedním z nejčastějších symptomů deprese a vytváří začarovaný kruh – čím méně člověk spí, tím hůře se cítí.
Ztráta zájmu o sociální kontakty: „Začala jsem si všímat, že nechci chodit tolik mezi lidi.“ Štěpánka si vyvinula strategii, kdy se ostatních neustále na něco ptala, aby se oni neptali, jak se má ona.
Problémy se soustředěním: „Věci, který ti standardně jdou za 5 minut, tak ti vlastně nejdou… Trvá to 20 minut, pak to trvá hodinu.“

Podle psychiatrů jsou to právě tyto nenápadné změny v chování a fungování, kterých bychom si měli všímat u sebe i u svých blízkých. Studie ukazují, že až 80 % lidí, kteří spáchají sebevraždu, vysílá předem varovné signály, které však okolí často nedokáže rozpoznat nebo na ně adekvátně reagovat.

Den, kdy se rozhodla zemřít

S chladnou systematičností, která je pro depresivní myšlení typická, si Štěpánka naplánovala svou sebevraždu na Nový rok 2013. „Já jsem spřádala své plány jako dlouho. Já jsem takovej ten plánovač velikej,“ popisuje svůj stav mysli.

Podrobnosti jejího plánu jsou děsivé svou racionalitou: „Našim jsem samozřejmě nechala dopis na rozloučenou, kde jsem se jim omlouvala. Nechala jsem tam vypsané číslo účtu a piny, abych jako našim ulehčila takovou tu technickou stránku. Pak jsem tam nechala knížky do knihovny, abych odešla čistej štít. A pak jsem tam nechala peníze našetřený, protože na pohřeb, že jo.“

Takováto „výkonná“ racionalizace iracionálního aktu je podle odborníků typickým znakem těžké deprese. Mozek postiženého člověka přistupuje k sebevraždě jako k logickému řešení problému, který nelze vyřešit jinak.

V brzkých ranních hodinách prvního lednového dne vyšla Štěpánka v pyžamu na rozhlednu Milohlídka v Jičíně, kde se chystala skočit do hluboké rokle. „Zapálila jsem tam svíčku. Nějakým způsobem jsem se chtěla jako rozloučit s tady tím světem a měla jsem u sebe občanku, protože jsem chtěla ulehčit těm záchranářům, aby věděli, kdo tam je.“

Nečekaná záchrana aneb „babka z Milohlídky“

Když už Štěpánka stála na rozhledně a chystala se skočit, stalo se něco nečekaného. „V ten moment tam přišla paní stará, já jí říkám stará babka,“ popisuje Štěpánka osudové setkání, které jí zachránilo život.

Starší žena přišla na rozhlednu uklidit nepořádek po silvestrovských oslavách a překvapila Štěpánku otázkou: „Proboha, co tady děláte? Vám někdo umřel?“

„Ne, mně nikdo neumřel, ale já se chystám zabít,“ odpověděla Štěpánka upřímně. Reakce starší ženy byla prostá, ale účinná: „Ježišmarja neblázně, to je taková krásná mladá. No co blázníte?“

Když se žena pokusila Štěpánku odlákat nabídkou kávy a pomocí s počítačem, podařilo se jí narušit sebevražedný plán. Tento zdánlivě banální zásah dokázal to, co by možná nedokázal ani profesionální krizový intervent – přerušil letální proces a vytvořil časový prostor pro „přehození výhybky“ v Štěpánčině mysli.

Výzkumy ukazují, že až 90 % lidí, kterým je zabráněno v sebevraždě, se později o ni znovu nepokusí. Tento fenomén potvrzuje i Štěpánčin příběh – i když se pokusila najít jiný způsob, jak si vzít život, nakonec si uvědomila: „Ty vole, co to tady děláš? To je prostě úplně špatně.“

Cesta k zotavení: Hospitalizace jako záchranné lano

Štěpánka popisuje, jak odmítala psychiatrickou pomoc: „Já jsem řekla, že nikam nejdu, že nejsem magor.“ Tato reakce odráží jeden z největších problémů v oblasti duševního zdraví – stigma spojené s psychiatrickou léčbou.

Podle dat Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) až 70 % lidí s příznaky duševního onemocnění v České republice nevyhledá odbornou pomoc. Hlavními důvody jsou stud, strach ze stigmatizace a nedostatečná informovanost.

Štěpánka nakonec souhlasila s ambulantní léčbou, ale když se její stav nezlepšoval, nastoupila na psychiatrické oddělení. „Jakmile zase myšlenky na to, jak to tady ukončit, byly otravný, byly prostě fakt furt každej den, v ten moment jsem nevěděla, neznala jsem ani jiný řešení, vlastně než ten bezpečný prostor v té nemocnici.“

Během dvou hospitalizací Štěpánka nejen dostala medikaci, která jí pomohla stabilizovat náladu, ale také se naučila techniky, které dodnes používá a předává dál: „Dechový cvičení doteďka čerpám z tý psychiatrie a předávám je vlastně žákům na školách – autogenní trénink, svalově progresivní relaxace.“

Deprese není depka: Vysvětlení rozdílu, který může zachránit život

Jedním z nejcennějších vhledů, které Štěpánka nabízí, je vysvětlení rozdílu mezi běžným pocitem „depky“ a klinickou depresí.

„V naší společnosti nastavený deprese = depka. Za mě rozhodně ne, deprese není depka,“ říká důrazně. „Deprese je dlouhodobý onemocnění, je to takovej jako komplexní balíček. Nevypnu jí takhle. Depka je věc, kterou známe všichni.“

Štěpánka to vysvětluje na příkladu, který používá při besedách na školách: „Když se ptám, heleďte, z čeho máte depku? Nejčastěji maturita. Až tu maturitu uděláte, budete ji mít za sebou, budete mít pořád tu depku? Ne, já to budu šťastnej, prázdniny, super!“

„Průšvih by byl, že pokavaď já udělám tu maturitu a nepřijde ta úleva, nepřijde to ‚jsem dobrej‘. Prostě bude tam takový to ‚hm, a co?‘ To už je výstražnej zvoneček.“

Toto rozlišení je zásadní pro včasné rozpoznání duševního onemocnění. Zatímco „depka“ je přechodný stav smutku či skleslosti s identifikovatelnou příčinou, který odezní po vyřešení problému nebo po čase, klinická deprese je perzistentní stav charakterizovaný ztrátou radosti, energie a smyslu, který trvá týdny až měsíce bez ohledu na vnější okolnosti.

Pět let bez antidepresiv: Je možné se z deprese dostat?

Dnes, po letech práce na sobě, může Štěpánka říct: „Aktuálně jsem 5 let bez antidepresiv.“ Tento úspěch však nepřišel snadno a Štěpánka zdůrazňuje, že nejde o univerzální cestu pro každého.

„Není to rozhodně zadarmo,“ vysvětluje. „Vedu si svůj deník radosti, vděčnosti, třikrát čtyřikrát do tejdne medituju. Ale ono to zní tak jako ‚jo, ale‘, prostě máš pro sebe čas, takže sebe na prvním místě.“

Přesto jde o důležitou zprávu naděje pro lidi s depresí i jejich blízké – s adekvátní léčbou, podporou a osobním nasazením je možné dosáhnout dlouhodobé remise i u těžkých forem deprese.

Odborníci se shodují, že přibližně 80-90 % lidí s depresí reaguje pozitivně na léčbu, pokud je správně nastavená a dodržovaná. Kombinace farmakoterapie, psychoterapie a změn životního stylu přináší nejlepší výsledky.

Co můžeme udělat pro prevenci sebevražd?

V České republice zemře sebevraždou přibližně 1 500 lidí ročně, což je více než při dopravních nehodách. Za každou z těchto statistik stojí člověk jako Štěpánka – s tím rozdílem, že neměli to štěstí na „babku z Milohlídky“.

Štěpánka, která dnes jezdí po školách s preventivními programy, nabízí několik klíčových rad:

Naučte se rozpoznávat varovné signály: „Když mi je tři týdny mizerně, nevysvětlitelně špatně – i když nemám žádný jako důvod a přesto se mi nechce vstávat, přestávám se soustředit, nemám ze života radost – tak to je ten moment, kdy už to fakt není normální a měl bych vyhledat pomoc.“
Nebojte se mluvit o sebevražedných myšlenkách: Mnoho lidí se mylně domnívá, že ptát se na sebevražedné myšlenky tyto myšlenky „zasadí“ do hlavy. Opak je pravdou – přímý, empatický dotaz může zachránit život.
Vyhledejte profesionální pomoc: „Takovej ten nejdůležitější krok, kterej bývá nejtěžší, fakt jako velkej… to je to, že já tu pomoc vyhledám,“ říká Štěpánka. „Můžu udělat to, že to řeknu někomu, komu věřím… Můžu samozřejmě využít krizový linky nebo různý sdružení, neziskovky.“
Naučte se pracovat s emocemi: „Deprese bývá často potlačení agrese a vzteku,“ vysvětluje Štěpánka. „Z latinského depresio, což znamená potlačení.“ V naší společnosti nejsme zvyklí zdravě vyjadřovat negativní emoce, zejména vztek, a to může vést k jejich obrácení dovnitř, proti sobě.

Štěpánka to zažila na vlastní kůži: „Já nejsem člověk, kterej řve. Jo, neumím to, konflikty nesnáším, vadí mi to. Když někdo řve, tak já jdu okamžitě do stažení, nejsem schopná se bránit.“

Neurovědecký výzkum potvrzuje, že dlouhodobé potlačování emocí může vést k biochemickým změnám v mozku, které přispívají k rozvoji deprese. Učit děti i dospělé, jak zdravě vyjadřovat emoce, je proto zásadní pro prevenci duševních onemocnění.

Proč deprese přichází: Dětství jako klíč k pochopení

Přestože Štěpánka dlouho vnímala své dětství jako „úplně pohodový, úplně normální,“ postupem času si uvědomila, že tam možná leží kořeny jejích pozdějších problémů.

„V tom dětství nebyly okamžiky, který by mělo dítě zažívat,“ popisuje s odstupem. „Taková ta standardní výchova, která je tady u nás nastavená… není moc funkční.“

Štěpánka se ve svém vyprávění dotkla několika klíčových aspektů výchovy, které mohou mít dlouhodobý vliv na duševní zdraví:

Potlačování emocí: „My jako děti si nemůžem prožít emoce, to že ‚nevztekej se‘, to že ‚až se uklidníš, tak přijď.‘ Já jsem standardně zažívala to, že když jsem se vztekala, tak mě naši dali prostě pod studenou vodu.“
Nedostatek fyzického kontaktu: „Můj taťka nechtěl, aby mě někdo choval, jo, protože prostě, abych nebyla rozmazlená. Jo, takže nikdo mě nesměl pochovat, což vlastně jsou ty věci, který to dítě nesmírně potřebuje.“
Nepřítomnost rodiče: „Moje mamka byla často pryč, protože byla nemocná, takže ona furt byla vlastně na těch kožených klinikách… Kdo je prostě nejdůležitější v tom životě toho malýho tvora? No máma. V ten moment to už je to semínko.“

Výzkumy v oblasti attachmentu (teorie vazby) a vývojové psychologie potvrzují, že bezpečná vazba v dětství, dostatek fyzického kontaktu a zdravé zpracování emocí jsou klíčové pro rozvoj odolnosti vůči duševním onemocněním v pozdějším věku.

Duševní zdraví v České republice: Stav prevence a léčby

Podle Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) se v České republice s nějakou formou duševního onemocnění během života setká každý třetí člověk. Přesto naše země dlouhodobě zaostává v oblasti péče o duševní zdraví za západoevropskými zeměmi.

Problém není jen v nedostatku financí, ale také v celkovém přístupu společnosti k duševnímu zdraví. „Co nám ukrutně chybí, je to, že my nevíme, jak o tu svoji duši pečovat,“ říká Štěpánka. „My fungujeme výkonově, abysme všechno stihli, abysme měli nejlepší tohle, tamto… a vlastně ty hodnoty nějaký takový skrytější, to nám malinko, no prostě sakra nám to uniká.“

Reforma psychiatrické péče v ČR, která probíhá od roku 2013, se snaží tento stav změnit. Jedním z jejích cílů je destigmatizace duševních onemocnění a přesun těžiště péče z velkých psychiatrických nemocnic do komunity, blíže k pacientům.

Součástí změn je i větší důraz na prevenci a edukaci, kde svou roli hrají i lidé jako Štěpánka. „Jeden záběr je to duševní zdraví, ta prevence,“ popisuje svou práci. „Jsem součástí preventivního programu ‚Blázníš? No a!‘, který jede na středních školách, a programu ‚Není duše jako duše‘, který je pro 8. a 9. třídy.“

Podle Štěpánky je však prevence potřeba začít mnohem dříve: „Já prostě vidím to, že 8.-9. třída je furt pozdě na to, abysme se bavili o duševním zdraví. Moje vize by bylo to, že prostě ty děcka by už v šestce měly vědět, co mi dělá dobře, co mi nedělá dobře, kde je ten můj zdroj.“

Kniha jako terapie: „Drátem do oka“

Svou cestu depresí a zpět Štěpánka popsala v knize „Drátem do oka“. Vznikla z původního blogu, na kterém sdílela svůj příběh, protože „potřebovala tomu okolí říct, kde jsem, co se se mnou děje.“

Proces psaní byl pro ni terapeutický: „Když jsem byla hospitalizovaná, tak jsem musela psát deník, kterej jsem – mně to přišlo jako totální blbost. Proč já budu psát jako deník? Ten deník jsem pak teda pochopila, že mi dělá dobře psát.“

Terapeutické psaní je uznávanou metodou léčby traumatu a deprese. Výzkumy ukazují, že pravidelné zapisování myšlenek a pocitů může snížit symptomy deprese až o 20 % a zlepšit celkové duševní zdraví.

Pro čtenáře, kteří sami bojují s depresí nebo mají ve svém okolí někoho s podobnými problémy, může být kniha „Drátem do oka“ nejen svědectvím, že z deprese existuje cesta ven, ale také průvodcem, jak touto cestou kráčet.

Co dělat, když máte strach, že se váš blízký chce zabít

Pokud máte podezření, že někdo z vašich blízkých má sebevražedné myšlenky, je důležité jednat rychle a citlivě. Štěpánka na základě vlastní zkušenosti radí:

Ptejte se přímo: „Přemýšlíš někdy o tom, že by sis vzal život?“ Přímá otázka nezpůsobí, že na sebevraždu dotyčný začne myslet – naopak mu může ulevit, že konečně může o svých myšlenkách mluvit.
Naslouchejte bez hodnocení: „Prosím, neříkejte ‚to bude dobrý‘, ‚vzchop se‘, ‚jiní jsou na tom hůř‘,“ varuje Štěpánka. „Člověk v depresi potřebuje být vyslyšen, ne poučován.“
Nabídněte konkrétní pomoc: „Můžu ti pomoct najít odborníka? Můžu tě doprovodit na první sezení? Můžu ti pomoct zavolat na krizovou linku?“ Konkrétní nabídky jsou mnohem užitečnější než obecné „jsem tu pro tebe“.
Buďte trpěliví: „Deprese je jako maraton, ne sprint,“ vysvětluje Štěpánka. „Cesta ven může trvat měsíce i roky a mohou se objevit návraty symptomů.“
Pamatujte, že nemůžete nést zodpovědnost za život druhého: I když uděláte vše, co je ve vašich silách, konečná zodpovědnost leží na dotyčném a na odbornících, ne na vás.

Kde hledat pomoc v krizi

Pokud vy nebo někdo ve vašem okolí máte sebevražedné myšlenky, neváhejte využít odbornou pomoc:

Linka první psychické pomoci: 116 123 (nonstop, zdarma)
Pražská linka důvěry: 222 580 697 (nonstop)
Linka bezpečí (pro děti a mládež do 26 let): 116 111 (nonstop, zdarma)
Nejbližší psychiatrická ambulance nebo pohotovost
V akutním ohrožení života: 155 nebo 112

Závěr: „Prosím, buďme v tom společně, nebuďme na to sami.“

Štěpánka Živčáková dnes žije plnohodnotný život, je šťastnou manželkou a matkou dvou dětí. „Vedu si svůj deník radosti, vděčnosti… třikrát čtyřikrát do tejdne medituju… mám se hezky,“ říká s úsměvem.

Její příběh je důkazem, že i z nejtemnějších hlubin deprese vede cesta zpět ke světlu a životu. Zároveň je varováním, jak nenápadně se může deprese vkrást do života i zdánlivě šťastného člověka a jak důležité je o duševním zdraví otevřeně mluvit.

„Jeden takovýto zásadní vzkaz je, že máme tady cesty, jak si pomoct a nechat si pomoct,“ shrnuje Štěpánka na závěr rozhovoru. „Takovej ten nejdůležitější krok, kterej bývá nejtěžší… je to, že já tu pomoc vyhledám. Prosím, buďme v tom společně, nebuďme prostě na to sami.“

Podpořte svým odběrem #odvážný pořad:

https://firstclass.cz/odvazny/

Spíš než o klasické předplatné jde o podporu naši činnosti a tvorby, za kterou i vy něco dostanete.

Děkujeme za vaší podporu.