Ztráta rodiče: Svět bez mámy | Tomáš Paprštein

Bylo mi osm

1. kapitola z knihy Klubovna Naděje

Na své dětství nemám příjemné a šťastné vzpomínky. Tím nechci říct, že jsem během celého dětství nikdy nezažil hezké pocity nebo radost, ale bolest často přehluší všechno ostatní.

Bylo mi osm, vlastně šest, když se mi svět obrátil vzhůru nohama. Pak už jsem měl pocit, jakoby se můj život ubíral špatným směrem. Později jsem si neustále pokládal otázku: „Proč zrovna já?“ Zároveň jsem si často říkal, kdo mi dal odvahu a sílu postavit se všemu čelem. Byl to snad můj otec nebo moje matka? Vybral jsem si tento život? Připravil ho pro mě osud, vesmír nebo Bůh? A opravdu dostáváme zároveň s těžkostmi i sílu je překonat? Ať je to jakkoliv, pro mne to bylo velmi složité. Teď a tady, když píši svůj příběh, jsem dospěl k vděčnosti za všechny prožité zkušenosti. V osmi letech jsem to ale takhle vnímat neuměl.

S rodiči jsem jezdil od svých čtyř let na dětský tábor. Bylo tam pěkně, krásná příroda, chatky a stany. Hlavním vedoucím byl Matěj. Nebylo to jeho skutečné jméno, ale přezdívka, kterou používal a pod kterou ho všichni znali. Vždycky jsem se těšil půl roku dopředu. Na skříňce ve svém pokojíku jsem měl trhací kalendář s obrázky, které mě přibližovaly k datu odjezdu na tábor. Kalendář byl nápadem mojí maminky a měl jsem ho moc rád, protože mě propojoval s tím, co pro mě vždy byla nejlepší událost roku.

Jako malý prcek jsem byl v oddíle u maminky a táty. Pěkně si se mnou užili. Mojí největší kamarádkou byla hadice u záchodů, se kterou jsem postříkal každého, kdo šel na záchod. Pamatuji si i příhodu, kterou táta vypráví dodnes. Jednou po obědě mě nikdo nemohl najít. Byly mi čtyři, takže se naši fakt docela báli. Hledala mě půlka tábora, ale já jsem se přitom královsky bavil při polštářové bitvě s nejstaršími holkami.

Z vyprávění vím, že ve školce jsem byl také pěkné zlobidlo. Prý jsem se pořádně vztekal, když mi někdo nechtěl půjčit hračku. Pokud mi holky odmítly půjčit panenku, naštval jsem se a spláchnul jim punčošky do záchodu. Pamatuji si, že když mě maminka vyzvedávala, skoro pokaždé si ji k sobě volala paní ředitelka.
Cesty do školky a ze školky domů jsou jedny z mých nejranějších vzpomínek na maminku.

A pak přišla první třída. S maminkou jsme dělali úkoly a společně vybarvovali omalovánky. Jenže najednou jsem začal chodit spávat k babičkám. Bylo mi šest. U babiček jsem býval čím dál častěji. Vypravovaly mě do školy, zůstával jsem u nich i na víkendy. Střídaly se u mne. Párkrát jsem zůstal na noc u tety.

Postupně jsem se dozvěděl, že maminka je v nemocnici a je hodně nemocná. Táta pracoval na směny a po práci jezdil za maminkou do nemocnice. Tohle období, kdy jsem jezdil od babičky k babičce nebo byl doma jen sám s tátou, mi připadalo nekonečné.

Jednou jsem zase spal u babičky a dlouho jsem nemohl usnout. Padl na mě podivný pocit, který prostoupil celé moje tělo. Nakonec se mi podařilo usnout, ale zdál se mi hrozně děsivý sen, že maminku někdo zabil.

Byl zrovna víkend a táta si pro mě v sobotu ráno přišel k babičce. Jako každé ráno volal do nemocnice mamince a chtěl s ní mluvit. Maminka to ráno měla vypnutý telefon, což ale nebylo zvykem, protože si vždy ráno a večer s tátou volali.

Pamatuji si ten den úplně přesně. Táta telefonoval v ložnici a my s babičkou jsme v kuchyni popíjeli čaj. Jelikož se táta nemohl dovolat mamince, zavolal přímo panu doktorovi. Nikdy nezapomenu na výraz v jeho tváři, když vyšel z ložnice. Byl bledý a tak strašně smutný, jak jsem nikdy nikoho neviděl. Stál v kuchyni a lapal po dechu. Pak se nadechl a vydechl tu větu. „Jarunka zemřela…” Moje maminka… Byla najednou pryč. Poté, co to táta vyslovil, začali všichni brečet, babička, děda i táta. Jen já jsem v tu chvíli utekl do chodby a začal jsem se úplně nepochopitelně radovat. Byl to zvláštní pocit. Cítil jsem úlevu, radost, skoro euforii… Pak jsem se vrátil zpátky do kuchyně, kde všichni plakali, a taky jsem se rozbrečel.

Dalších 14 dní jsem strávil u tety a strejdy. Většinu času jsme si hráli s bratrancem a sestřenicí. Bylo mi osm a ztratil jsem maminku. Vlastně byla pryč dva dlouhé roky, které strávila více v nemocnicích než doma. Ze společného života si pamatuji jen útržky a jednu návštěvu v nemocnici.

Vybavuji si jedny Vánoce, kdy ji z nemocnice pustili domů. To byly naše poslední společné Vánoce.

Tehdy dostala od svých kolegyň z práce keramický zvoneček s nápisem „Hlavně zdraví“. Máma i doma nosila neustále čepici s bambulí, vůbec jsem nechápal, proč si ji nechce sundat. Nakonec jsem tedy začal také doma nosit čepici. Druhý den po Vánocích měl táta noční směnu a zůstali jsme s maminkou sami doma. Večer jsem ležel v posteli a najednou jsem slyšel, jak mě maminka volá z vedlejšího pokoje. Ležela v posteli a bylo na ní vidět, že má velké bolesti. Řekla mi, že mluvila s tátou a ať jdu k oknu vyhlížet sanitku. Až ji uvidím, mám otevřít dveře. Stál jsem tedy u okna, vyhlížel sanitku a ta za chvíli přijela. Otevřel jsem doktorům dveře a oni šli s velkým červeným kufrem za maminkou do ložnice. Viděl jsem, jak mamince píchají dvě injekce. Měl jsem hrozný strach. Byly to injekce proti bolestem. Potom odešli. Mamince se udělalo lépe a já vedle ní usnul.

Maminka byla doma ještě dva dny, než musela zpátky do nemocnice. Dostala zápal plic. Z toho se jí podařilo vyléčit, ale po dalších třech měsících v nemocnici zemřela. Dodnes ani přesně nevím, co přesně jí bylo, ale tím největším neštěstím zřejmě byla leukémie – nedostatek bílých krvinek v těle. Maminka tak neměla skoro žádnou imunitu. Ale taky se obávám, že nakonec svůj boj s nemocí vzdala, protože už byla prostě příliš slabá na to, aby bojovala dál. Asi mohou nastat chvíle, kdy ani myšlenka na vlastní děti nedodá dost energie, aby člověk dokázal jít dál. Moc si přeji, aby mě to s mými vlastními dětmi nikdy nepotkalo.

I když si na maminku moc nepamatuji, vzpomínám na ni v dobrém. Byla učitelkou a pamatuji si i pár zážitků, kdy jsem chodil s ní do školy. V osmi letech jsem tak ztratil nejbližšího člověka a až teď v dospělosti vím, proč jsem se tenkrát vlastně radoval. Přišel jsem na to i díky terapii, ale až po dvanácti letech od její smrti. Dost lidí mi říkalo, že jsem mamince hodně podobný a že mi dala obrovský dar – kus sebe. A je to pravda. Maminka mi dala svou energii a ta radost tehdy, to byla vlastně její úleva a vysvobození z té zlé nemoci. I teď, když píši tento příběh, ve mně proudí nějaká zvláštní energie a mám pocit, že moje maminka stojí za mnou a dívá se, jak píšu. Jsem zpocený a v očích mám slzy. Jsem ti vděčný, mami, že jsi mě přivedla na svět, a věřím, že teď se máš lépe. Miluji tě, mami. Při vyklizení skříňky v nemocnici pak táta našel dopis.