7 problémů doby, ve které se rozbité neopravuje, ale rovnou zahazuje

A zase další takový!

Na Setkání se mnou přišel pár, který byl spíše nesourodou dvojicí. Ona chtěla vztah zachránit, on ne.

Co vadilo jemu? Problém, který se mezi nimi vyskytl. Z jeho pohledu to byl důvod s touto ženou okamžitě skončit a hledat jinou ženu, jiný vztah – ženu a vztah bez problémů.

Ona byla Stavitelka. Věděla, že bezproblémový vztah neexistuje. Nepodléhala iluzím. A také věděla, že pokud se má vztah zbavovat problémů, musí je pár chtít řešit.

Jenže v tomto „páru“ jeden nechtěl. A tím bylo po vztahu. Na vytvoření, udržení nebo rozvíjení vztahu jsou totiž nutně zapotřebí dva, na rozbití úplně stačí jeden.

Když mi lidé svěřují svá trápení tohoto typu, špatně takové boření snáším. Narodil jsem se totiž ještě před rokem 2000, v minulém tisíciletí. A to byla jiná doba. Tehdy se porouchané věci nejprve zkoušely opravit; a teprve když všechny možnosti opravy selhala, věc se zahodila. Neexistovalo ale nezkusit opravit.

Dnes je jiná doba. Zrychlená. Lidé chtějí všechno nejpozději hned. Nemají trpělivost. Jedním kliknutím dnes „odstraníte“ přítele, „smažete“ zlý komentář, celou minulost „spláchnete“ v koši na ploše svého počítače. Virtuálně to jde. V realitě života ne. Zlé slovo jen tak nesmažete z hlavy, tak jako vzpomínky na člověka. Reálný svět je mnohem sofistikovanější a v mysli i srdci zanechává stopy.

Není to dobou

Nemám rád, když to lidé svádějí na dobu. Jestliže doba může za to, že k sobě lidé ztrácejí cestu, pak propisky mohou za naše hrubky ve větách, auta za naše bouračky a láhve alkoholu za naše kocoviny. Ne! Na světě neexistuje zlo oddělitelné od člověka. Ani láska ještě nikoho nezklamala. Zklamal jedině člověk, jen nějaký konkrétní člověk. To on zranil, zradil.

V nedávném živém vysílání na téma Jak překonat emoční závislost na člověku, který neopětuje city jsem popsal nejčastější útrapy Stavitelů a naznačil rámcová řešení. Není to ale snadné v této době, která vyniká sedmi usnadňujícími návyky těch, kdo jednoduše boří. Co je doménou této doby?

1. ÚTĚK místo ŘEŠENÍ

Zrychlenost této doby vychází ze základní touhy člověka mít co nejsnazší život. Tedy život, pokud možno, bez komplikací. A vztah sám komplikací je. Znamená to si na druhého dělat čas, tu a tam se pro něj obětovat, podpořit ho, být tu pro něj, i když to není zrovna pohodlné nebo příjemné. O tom je sdílení těžkostí.

Pro řadu lidí je ale snazší při prvním problému utéct. Já se však ptám: Kam utíkají a před čím? Do vztahu, kde nebudou problémy? Pak se však odsuzují k doživotnímu utíkání. Problémům se v životě nedá vyhnout, sám život je totiž sled problémů. Proto máme hlavu a srdce, abychom nalézali řešení. Někdo však ztratil hlavu, jiný srdce.

Karmický problém utíkačů je v nich a jmenuje se neochota nebo neschopnost řešit problémy. Takový člověk bohužel nedokáže obecně obstát v životě. Nakonec je dobře, že od Vás uteče…

2. BOŘENÍ místo STAVĚNÍ

Znovu jsme u snadnosti. Vždy je snazší zbořit než postavit. K boření nepotřebujete tolik hlavu ani srdce. Aby však člověk postavil, musí být schopen se učit z chyb, které při výstavbě (vztahu) dělá. Těm, kteří to zvládají, se říká právě Stavitelé.

Psychologickým předobrazem Stavitelů jsou malé děti, které se snaží postavit co nejvyšší a současně nejstabilnější věž z kostek (přirovnání k dlouhodobému vztahu). To, že jim věž v jisté výši spadne, pro ně není důvod přestat se stavěním, ale naopak pokračovat, jen moudřeji, lépe. Taktéž vztahoví Stavitelé se nevzdávají, když se dozvědí o problému, třeba i o nevěře jejich partnera. Berou to jako informaci o problému, který je třeba identifikovat a odstranit. Zpevnit vztah je pro ně otázkou cti.

Jenže na to musejí mít protějšek. Sami, jak už víte, vztah nevybudují. (Právě o nich a tvrdém střetu s Bořiči je kniha Lék pro duši.)

3. KVANTITA místo KVALITY

Jen se rozhlédněte. Téměř všude rozhoduje rychlost a co nejnižší cena. Téměř nikde kvalita. Získat co nejvíce výměnou za co nejnižší úsilí. Jaké potom chcete vztahy?

Mnozí lidé se cítí lépe, když střídají vztahy. Posiluje jim to ego a sebevědomí. Přeskakují-li z jednoho vztahu do druhého, připadají si šťastnější, mají vyšší sebedůvěru a spíše věří tomu, že jsou pro ostatní přitažliví. V co nejkratším čase totiž „zaujmou“ co nejvíce lidí. Problém je, že to je klam. Neudržet si jeden vztah delší dobu ve výsledku způsobuje naopak pokles sebehodnoty.

S tím souvisí i toto:

4. POVRCHNOST místo HLOUBKY

Už jste se druhému „okoukali“, „přejedli“, „omrzeli“? Odchází. Vám to srazí sebevědomí, a přitom v tom není nic osobního. Stejně naloží i s příštím „partnerem“.

Za čím takový člověk jde? Věří, že stereotyp je znakem nesprávného vztahu. Jenže stereotyp nastává v každém vztahu. Cokoli trvá dlouho, to se nám svým způsobem „okouká“, „přejí“, „omrzí“. Ale to neznamená, že je to bezcenné. Jen to znamená, že neumíme pracovat se zvykem a zpestřovat si každodenní život. Pak ale nemůžeme být ani šťastní, „okouká-li se“, „přejí-li se“, „omrzí-li se“ nám život.

V knize JáMy spřízněných duší varuji před výběrem protějšku jen na základě vzhledu. Jednak v tu chvíli zcela přehlížíme charakter, který může být naprosto zvrácený a způsobit nám obrovské rány na duši, a jednak zevnějšek člověka podléhá zkáze. Kůže stárne. Navíc má své limity. Kdybychom ji stáhli z člověka a rozprostřeli na zem, zabere jen dva metry čtvereční, ne víc. Taková plocha se kdekomu „okouká“, „přejí“, „omrzí“ v krátké době.

Cokoli, co jde do hloubky, zvyšuje svou trvanlivost. I lidské nitro je směrem dovnitř neomezené. Moudrost člověka s věkem neubývá, ale nabývá. Dá se říct, že zatímco navenek člověk chřadne, uvnitř bohatne a získává na atraktivitě. Jsou to dva rozdílné světy. Bohužel, v naší materialistické době, kdy je hmota vším, není pro přemýšlení o charakteru místo. A člověku se to pak vymstí.

Stačí, aby přišla jedna velká životní rána – vážný úraz, těžká nemoc, pracovní pád, existenční krize. A k čemu je vizuálně hezký člověk, když při první příležitosti vezme roha? I o tom je kniha JáMy spřízněných duší.

5. ZDI místo CEST

Slova jsou jako kameny. Lze jimi po druhých bolestně metat, bez ladu a skladu je vršit, a tím vytvářet zdi mezi lidmi, anebo – to je třetí možnost – budovat cestu. O tom všem je komunikace.

Komunikace je cesta. Aby byla celoročně, ba celoživotně sjízdná, musí se udržovat. Kde lidé nekomunikují, přestává být cesta a vzniká zeď. Ačkoli tam lidé žijí vedle sebe, jsou jako cizinci – oddělení „zdí“ vlastního mlčení, trucování, neporozumění.

Když lidé nekomunikují, nemohou vědět, co druhého trápí, ani nemohou říct, co trápí je. Druhému nemohou pomoci a druhý nemůže pomoci jim. Takový vztah je k neužitku. Tudíž se i rozpadá.

Ale co když se destruktivní rozpoložení jednoho změní? Tématem Jak vrátit člověka, který odešel se budu zabývat při dalším ze Setkání. Je však důležité, aby ten, kdo o vztah stojí, nepřestal věřit. Připustit, že cesta pořád ještě může existovat, i když ji nevidím – je to první, co po lidech při konzultacích požaduji. Bez toho se dál nedostaneme.

6. BRANÍ místo DÁVÁNÍ

Žádný dlouhodobý vztah není jednostranný. Tok energie nemůže probíhat jen jedním směrem. Pokud někdo rád ve vztahu dává, musí mít protějšek, který nejen bere, ale také občas lásku vrátí. Jinak se ten, kdo jenom dává, časem vyčerpá.

Každý člověk má své meze. Nemůže dávat bezmezně. Jestliže dáváte bezmezně, můžete dopadnout velmi špatně. Zůstanete bez energie, bez sebevědomí, s otázkou, proč od Vás každý bral a nikdo Vám nedal, nevrátil. Jako byste za to nestáli – nejčastější první sebepoškozující myšlenka, která vytváří další. V knize Lék pro duši to popisuji jako syndrom příliš hodného člověka.

Kdo jenom dává, zcela přirozeně přitahuje ty, kteří jenom berou. Koho jiného si mají hledat ti, kteří chtějí jenom brát, než toho, kdo jenom dává? Přičemž ten, kdo jenom dává, se musí naučit si nastavit mez, protože ti, kteří jenom berou, žádné meze nemají. Tím spíše v této době, kdy je normou jenom brát, jenom vytěžovat zdroje a pak hledat jiné, dokud ještě nějaké jsou.

Nedejte se zničit pro svou příliš hodnou povahu.

7. NEDOSTATEK místo DOSTATKU

Na každou událost nebo okolnost je možné mít dva pohledy. Psychologie jim říká pohled dostatku a pohled nedostatku. Podobně se dá nahlížet i na člověka.

Žádný člověk není dokonalý, má své přednosti i slabiny. Kdo používá pohled nedostatku, zaměřuje se na slabiny, a pak takového člověka označí za nedostatečného – plného samých chyb. Zdá se pak s podivem, že jiná osoba na téhož člověka nahlíží jako na dostatečného – plného samých předností. Ano, to bývá ta osoba, která používá opačný pohled dostatku.

Když se ráno probudíte, jak vnímáte den? Vážíte si něčeho, nebo Vám naopak něco vadí, aniž byste vůbec vstali z postele? Jsou lidé, kteří s procitnutím ihned hartusí, jak mají špatný život – ačkoli o kus dál leží lidé, kteří už nemají ani ten, ani špatný život.

Stejně tak jsou lidé, kteří nemají mnoho, ale dokážou ocenit to málo, co mají. Třeba to, že jejich děti jsou zdravé. (Chcete se na mě obořit, že zdravé dítě není málo? Výborně, pak to znamená, že máte pohled dostatku – dokážete si vážit toho, co život nabízí, a vidíte ho z té lepší stránky. Dnes je to vzácný přístup. Lidé si více všímají toho, co nefunguje a nevychází, než aby hledali, co jim dělá radost. To je také důvod, proč jsou lidé tolik nešťastní. Nepřemýšlejí o tom, co by je mělo činit šťastnými.)

Natrefíte-li na člověka se zarytým pohledem nedostatku, neobstojíte před ním. I kdybyste pro něj udělali tisíc věcí, on uvidí tu jednu, kterou nestihnete. Nejste-li dokonalí, neuspokojíte ho. Leč, potíž je v tom, že dokonalý není nikdo.

Jak vám mohu pomoci?

  1. Všechny mé uvedené knihy najdete zde.
  2. Chcete si promluvit o svém trápení? Využijte Setkání nebo konzultaci.
  3. Chcete mi napsat o tom, co vás bolí? Těším se na vaši zprávu.
O autorovi
Petr Casanova
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart