7 situací, kdy i milující člověk odchází

Často se u lidí potkávám s přesvědčením, že „kdo miluje, ten neodejde“.

Nejenže je mylné, ale může osudově mrzet: Člověk je totiž schopen odejít, i když miluje.

Odejde ovšem ne proto, že by už nemiloval, ale pokud bolesti, kterou musel ve vztahu absorbovat, je už příliš – nesnesitelně. Co je nesnesitelné, to totiž nejde déle snést…

V knize Nový začátek, která ukazuje, jak začít „nový život“, když vám ten dosavadní nevyhovuje, zdůrazňuji, že je nutné všímat si ve vztazích nejen objemu dávané lásky, ale také objemu dávané bolesti. Někdy totiž takové bolesti můžete čelit i vy. A ten, kdo vám bolest způsobuje, si to ani nemusí uvědomovat nebo připouštět.

Může žít v iluzi, že způsob jeho chování je normální. Ano, pro něj může být. Ale pro druhého, pro vás samotné, ne. Pro vás může být způsob jeho chování naopak velmi nenormální. Ubližovat vám. A i když ho milujete, může se stát, že jednoho dne už nedokážete jít dál. Už toho máte dost.

A pak se stane, jako nedávno, že mě navštíví „překvapený“ člověk. „Odešla ode mě, přitom já si nejsem ničeho špatného vědom.“ Stačí však jít po časové niti zpátky a stěžovatel „objeví“, že jeho milující protějšek dával už dlouho svou prožívanou bolest najevo. Stačilo podcenit jeho slova, posléze přehlížet jeho mlčení a najednou je protějšek pryč.

Samozřejmě i pak lze o vztah usilovat, vrátit ho, zachránit, ba i zlepšit. Nicméně lepší je zbytečnému odchodu milujícího člověka předejít. Pro ilustraci uvedu sedm varujících situací:

1. Žije v nekonečných Co když?

Kde není komunikace, nedostává protějšek odpovědi a musí si vytvářet své vlastní domněnky. Jsou-li spojené s negativním rozpoložením, dostávají podobu pochybností až katastrofických vizí.

My o tom vůbec nemusíme vědět. Stačí, že našemu protějšku někdo vložil broučka do hlavy. „Co myslíš, že touto dobou dělá? Co když si užívá nevěru?“ Semínko, které se vytrvalým zaléváním v hlavě změní v plod. Výsledkem jsou různá negativní CO KDYŽ typu: Co když mě druhý nemiluje? Co když přemýšlí o odchodu? Co když mě srovnává s ex-partnerem? Co když to mezi ním a ex-partnerem je zase při starém?

Spojení „co když“ oznamuje, že člověk tone nikoli v realitě, ale ve fantazii. A ta má jeden rys. Představivost je totiž bezbřehá, bezmezná. Člověk si dokáže vizualizovat cokoli. I to, co není a ani nemůže být pravda. Ale v jeho mysli to pravda začne být. Čemu člověk věří, to je jeho pravda. A tak se z pouhé pochybnosti stane přesvědčení, které už protějšku nikdo nevymluví. Ani vy ne.

2. Příliš dlouho necítí pochopení nebo respekt

Více než týden řeším příběhy jako z blázince. Potomek řekne rodiči: „Pokud v prezidentských volbách upřednostníš pána X, už nikdy neuvidíš svá vnoučata.“ Anebo: „Zvolíš-li pána Y, uteču z domova, protože pán Y chce válku a aby mě zabili na frontě.“ Nevím, kde se tyto dementní manipulace vzaly, ale vím, že likvidují vztah za vztahem. Jako by se lidé zbláznili. Jako by zapomněli, že žijí v demokracii, v pluralitě názorů. Že je v pořádku, když mají lidé různé pohledy, protože lidé JSOU různí. A to jediné, co potřebují, je pochopit se anebo alespoň tolerovat jiný názor.

Přesvědčit druhého, natož násilím, o svém názoru jako o jediném možném není demokracie. Nutit všechny, aby smýšleli stejně, je totalita. A totalitní vztahy, i rodinné, nemohou vydržet, neboť jsou proti přirozenosti člověka. Proto komunikace neznamená vyhrožovat, vydírat, manipulovat, ponižovat, zastrašovat, ale snažit se porozumět, a pokud nerozumíme, tak alespoň respektovat.

Lidé činí svá rozhodnutí v závislosti na svých potřebách a hodnotách. Všichni nejsme ve stejné situaci. Někdo je soběstačný, jiný je závislý na druhých. A když nedokáže být mír ani v rodinách, pak těžko bude ve světě.

Má-li protějšek, dítě nebo příbuzný jiný názor, neznamená, že je horší a my lepší. Znamená to jen, že je jiný. A my si musíme zvážit, zda jsme s ním natolik kompatibilní, abychom si byli ochotni a schopni porozumět, nebo se alespoň ctít, tolerovat a respektovat. Pokud ne, je náš vztah nemožný.

3. Cítí, že ho vyčerpáváme, i když jsme vzdáleni

Strach. Stres. Pocit ohrožení. Toto je příběh dětí, které, zvláště v citlivém věku, nesnesou vedle svého rodiče nového partnera. Jejich neštěstí a slzy komplikují život i samotnému rodiči, který jako by byl nucen nemít vztah, respektive stavět dilema způsobem buď já a vztahové štěstí, nebo dítě a neštěstí. Přitom stačí, aby i děti byly pochopeny a respektovány, potažmo uvedeny do reality, ve které budou samy chápat a respektovat druhé.

Děti, které necítí pochopení a respekt, mohou mít potřebu takové prostředí opouštět (viz článek Proč děti, které dostávají „všechno“, mají pocit, že jim rodiče nedávají nic). Což pak vede k pocitům viny u rodiče, potažmo k obviňování jeho nového partnera. „Nebýt tebe, dítě mi z domova neuteklo.“

Nicméně sem patří i vztahy s manipulátory, sobci a slabochy. Urážlivé chování a citové vydírání dokáže vyčerpávat i na dálku. Typicky: Musíme-li odjet na služební cestu, slýcháme pak výčitky a milostné konstrukce svého partnera. Stejně jako když se rozhodneme udělat si čas pro sebe a protějšek nám to „oslazuje“. Pak ho můžeme milovat, ale současně i nebýt schopni s ním vyjít.

4. Připadá mu, že zakrýváme důležitá fakta

Může to být pravda, že něco zakrýváme. Ale nemusí. Může to být jen dojem partnera, výsledek jeho domněnek, vzniklých i na základě minulých špatných zkušeností. I toto je ukázkou moci lidské představivosti.

Při setkáních se mnou často opakujete podobný příběh: „Můj partner je v kontaktu se svou ex-partnerkou. Bojím se, že ode mě odejde. Už se mi to stalo. Jeden z mých předchozích partnerů odešel ke své ex-partnerce.“ Takto zraněné ženě nepomůže, když ji partner ujišťuje o své loajalitě. Ona mu nemusí věřit. Ne proto, jaký je on, ale proto, jaký byl její osudový předchozí partner. Jestliže už dřív věřila muži, který ji posléze zradil, jak by nyní mohla věřit jinému muži, když už poznala, že „muž je schopen zradit“?

Tomuto syndromu se říká SAD (Syndrom of Attacked Dog, syndrom napadeného psa) a řešení ukazuji v knize Nový začátek.

Špatné je, když skutečně zakrýváme fakta. „Do toho ti nic není. Toto se tě netýká.“ Věta, kterou by partner slyšet neměl. Byť takovou reakci považujeme za správnou a věříme, že máme právo na své tajemství, musíme myslet i na to, co neinformováním partnera způsobíme v jeho mysli. Strach, stres, nejistota, to všechno jsou zárodky rozvíjející se nedůvěry, na níž dříve nebo později vztah ztroskotá. Jakmile si totiž protějšek usmyslí, že zakrýváme něco toxického, přestane nám věřit. A to bez ohledu na to, zda to zakrývané je opravdu toxické.

5. Příliš dlouho čeká na naši pozitivní změnu

Můžeme se bavit o lhaní, podvádění, podrážení, zesměšňování a dalších formách ubližování. Já to však zobecním:

O vztahu dvou lidí rozhoduje kompatibilita, míra jejich souznění. Pokud si dva lidé nerozumí, vztah nevytvoří. A pokud se dva lidé rozejdou, naznačuje to, že se rozešli i v hodnotách, potřebách či vůbec směru života. Což neznamená, že v minulosti spolu stejné hodnoty, potřeby a směr nemohli sdílet. Mohli. Ale lidé se neustále vyvíjejí.

O to těžší je udržet kompatibilitu po celý život. Chce to hodně trpělivosti i otevřenosti. Uvědomovat si, co druhému může vadit, a přemýšlet, zda to můžeme ze svého jednání odstranit. Pak se změníme pozitivně – vstříc svému protějšku. Jakmile ale svou změnu považujeme za nadbytečnou, nedůležitou, malichernou, zatímco protějšek za nutnou, zásadní a podstatnou, kompatibilita končí a je otázkou času, kdy skončí i vztah.

To se stane zejména tam, kde vyprchá komunikace, a tudíž i příležitost pro porozumění. Pak soudíme to, co je pro vztah správné, jen podle sebe, podle svého normálna, a cokoli s námi neladí, to nám připadá nenormální, ačkoli pro partnera právě to může být správné a normální. Vztah by měl být konsenzus nebo alespoň kompromis. V každém jiném případě se dva lidé vzdalují, ne sbližují.

Pozitivní změna ve vztahu začíná porozuměním partnerovi. Proč chce, abychom skoncovali s alkoholem? Proč chce, abychom se více věnovali dětem? Proč chce, abychom lépe hospodařili s penězi? Pokud mu nechceme naslouchat, pak vztah ztrácí smysl. Vztah je o naslouchání. Ignorací začíná rozchod.

6. Musí se příliš často omlouvat za to, kým je

Zatímco předchozí bod byl o očekávání, které měl protějšek vůči nám (že přestaneme pít atd.), tento bod je o očekávání, které jsme měli my vůči němu. Usmysleli jsme si (jako typicky u dítěte), jaký protějšek bude, ale on toho není schopen dostát. Vyčítáme mu to, lynčujeme ho za to, a přitom nám ani nedojde, že náš požadavek neodpovídá jeho přirozenosti a potenciálu. Právě tím ho nutíme poškozovat se, litovat, kým je, respektive kým není. Považovat se za porouchaného, nedostatečného, bezcenného. Přitom je to jen naše manipulace s ním.

Pozitivní změna znamená, že přispějeme ke změně protějšku k lepšímu – že se stane lepší verzí svého Já, když sám by to zřejmě nedokázal. Dáme mu podporu, motivaci, inspiraci, příklad a on překoná sám sebe. Ale brát člověku jeho přirozenost, snažit se ho změnit v jinou osobu, protože ta jeho pro nás není dost dobrá, to znamená takového člověka třeba i zničit.

A proto se snažme o vztah, ve kterém druhého pomáháme činit lepším, aniž by přestal být sám sebou. A to se týká i jeho minulosti a našeho přijetí toho, co prožil, byť to nemuselo být příjemné. Klasický případ ze setkání: Žena s minulostí prostitutky, jež si v těžkém období a špatném prostředí potřebovala nějak vydělat na sebe, a skoncovala s tím. Celý život postrádala lásku, konečně ji našla, miluje muže, ale ten její minulost neumí přijmout. Nutí ji omlouvat se za to, co prožila, a zároveň nedokáže snést, že minulost je součástí jejího života už nadosmrti.

7. Náš vztah je neustálý konflikt a on je vždy „tím špatným“

Při setkáních rozkmotřeným párům často zdůrazňuji: Kvalitu vztahu neovlivňuje to, zda se v něm vyskytují spory, ale jak k sobě partneři během sporů přistupují a jak je řeší. Zda se během hádek mění v protihráče, kteří se snaží druhého zadupat, nebo ve spoluhráče, kteří si uvědomují, že jsou na jedné lodi a problém je zejména příležitostí, jež prověřuje vztah a to, zda k sobě ti dva pořád patří.

Ničíme-li protějšek jen kvůli svému egu, ničíme tím i vztah. Nicméně i takové ničení má svou příčinu a stojí za to ji řešit. Někdy tou příčinou je převzetí toxického vzorce chování v rodině nebo v práci. Jen proto, že přijdeme odněkud otráveni, stáváme se toxickými pro okolí. Potřebujeme se naučit jinak jednat nejen s okolím, ale hlavně se sebou. Nepřipravovat se o lidi, kteří nám budou citelně chybět. A to právě proto, že nás milují. Pořád nás milují. Ale už s námi nemohou být. Kvůli vlastnímu srdci a zdraví. Vědí, že to, jak s nimi jednáme, si nezaslouží.

Kardinální otázka zní: A co my – zasloužíme si to opuštění? Nebo sami se sebou hodláme něco dělat?

Jak vám mohu pomoci

  • Pokud jste ochotni na sobě pracovat, ba i něco nepříjemného změnit a začít jinak, využijte knihu Nový začátek. Začněte nový život, ať jde o vztahy, kariéru nebo zdraví. Kniha je k dostání pouze zde.
  • Chcete si o svém trápení promluvit? Možnosti máte zde.
O autorovi
Petr Casanova
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart