Jak to, že odcházíš, když „jsme byli tak šťastní“

Stalo se vám někdy, že vám protějšek nepříjemně „vyrazil dech“? Šokoval vám rozhodnutím, které jste nečekali? Neuměli jste to, nebo dosud neumíte, zpracovat?

Prosím, přemýšlejte o následujícím pohledu. A děkuji za všechny vaše otázky, které mi posíláte se žádostí o pochopení konkrétní situace.

Například Martina mi napsala: „Petře, jak je možné, že partner odešel, když jsme byli tak šťastní?”

Začnu obecně: Kdykoli vás lidé něčím překvapí nebo zklamou, tak vám svým činem dávají najevo, jak málo jste je znali. Nebo jak moc a jak bláhově jste si mysleli, že je znáte, a mýlili jste se. Překvapení a zklamání nejsou možné bez nesprávného očekávání, které se však místy stávali přesvědčením.

Je důležité, kdykoli s jiným člověkem spojujete nějaká očekávání, sám sebe plácnout přes pusu a říct si: Opravdu toho člověka znám? Nemůže mě šokovat? Opravdu vím, co chce, jak se cítí, nebo si to jen myslím? Pokud jsem si myslel, že je druhý se mnou šťastný, proč odešel? Kdyby šťastný byl, odešel by?

Z čehož plyne klíčové uvědomění a zkušenost: To, že jsem ve vztahu šťastný já, neznamená automaticky to, že je šťastný i ten druhý.

Jeden šťastný a druhý nešťastný – jak to?

Lidé bohužel velmi doplácejí na projekci. Tak se říká psychologickému fenoménu, kdy svoje pocity, svoje myšlenky, svoje přesvědčení, svoje pravdy mylně vydávají za oboustrannou skutečnost. Jen proto, že se ve vztahu cítí dobře, případně dokonce tak dobře, jak se v žádném svém dosavadním vztahu ještě necítili, neznamená to automaticky, že stejně to má i protějšek. Ten to může mít i přesně opačně.

Uvedu, s dovolením, příklad. Sex.

Představme si pár, který má sex dvakrát týdně. Neříkejte, jestli je to moc, nebo málo. Jestli je to moc, nebo málo pro vás, nic neříká o tom, jestli je to moc, nebo málo pro členy tohoto konkrétního páru. Už tím se zbavíte své vlastní projekce.

Představme si, že žena v tomto konkrétním páru je s takovou frekvencí sexu spokojena. Stačí jí to. Je ráda, že jí partner netlačí do více sexu.

A pozor! Protože jí partner netlačí do více sexu, myslí si ona, že on více sexu nepotřebuje. A že je také s touto frekvencí spokojený. Jenže on vůbec spokojený být nemusí!

On může být dokonce velmi nespokojený s tím, že má „tak málo sexu“ (ze svého pohledu). Ale dejme tomu, že to neumí své ženě říct.

Možná je to proto, že to nějaké předchozí ženě řekl. A ta žena si tehdy začala ťukat na čelo, že on není normální, že všenárodní průměr je jednou týdně, že oni dva jsou nadprůměrní, že už při frekvenci dvou styků týdně ji to nebaví, že on není dobrý milenec, že ji nevzrušuje… chápete? Z debaty o četnosti sexu se tehdy mohla stát debata o neschopnosti tohoto muže. Jak je neschopný obecně, jak si po sobě neuklízí, jak se nemyje, jak jenom lemtá pivo u televize, jak své ženě s ničím nepomůže, jak málo vydělává, jaký je to budižkničemu… A po této lavině se muž naučí mlčet. Protože nabral zkušenost, že když se v případě nespokojenosti ozve, nevede to k vyřešení té nespokojenosti, ale k prohloubení té nespokojenosti; ne k diskusi, ale k monologu té ženy, a to navíc o tom, jak je on vlastně špatný. A on nechce být špatný. Nechce se tak v diskusi cítit. A tak raději mlčí a tiše trpí. Ale současně častější nebo rozmanitější sex postrádá. A tak se stane, že „najednou“ odejde.

Pro ženu je to šok. Vždyť „měli všeho tak akorát“. I toho sexu. „On si přece nikdy nestěžoval! On nic neřekl! Proč o tom nemluvil? To je JEHO chyba!“ Musím se smát, promiňte. Někdy se totiž stane, že ať o své nespokojenosti muž mluví, nebo nemluví, nakonec to vždy může být jeho chyba…

Ale chybu může v momentě jeho odchodu cítit i žena. „On odešel kvůli nedostatku sexu? On nebyl šťastný? Tak já to změním! Já mu dám víc sexu!“ rozhodne se. A třeba i začne konat.

Ale co když pak tato žena nebude šťastná? Co když se bude jenom přemáhat? Co když to poslední, co chce jakýkoli muž, je žena, která při sexu trpí předstíráním rozkoše? Kdo je v takové chvíli šťastný?

A tak by žena mohla – když jsme u toho mlčení – mlčky tolerovat, že si muž kompenzuje vyšší sexuální potřebu jinde. Ale s tím zase může být velmi nespokojena ona. Klesat na svém sebevědomí.

Stejně jako celková nespokojenost nezmizí z takového vztahu, jestliže žena slovně nebo beze slov přiměje muže, aby tiše strpěl sex „jen dvakrát týdně“. On bude tiše nespokojen a ona buď sobecky spokojena, jak to s ním skoulela, anebo také vnitřně nespokojena, protože zjevně spokojen není on.

Ve skutečnosti to celé není problém toho, jestli spolu dva spí třikrát nebo stokrát týdně. Principiálně je to problém vztahové nekompatibility. V tom vztahu bude vždy někdo trpět nebo se přemáhat. A pocit nespokojenosti je jako časovaná nálož. Otázkou je jen to, kdy vybuchne – kdy se v člověku nahromadí tolik pocitů zbytečnosti a neštěstí, že už to nebude ochoten nebo schopen déle snášet.

3x pamatujte si

Kompatibilita znamená míru souznění. Takže nekompatibilita znamená míru nesouznění. Dva lidé mohou spolu vycházet jako přátelé nebo jako rodiče, ale může se stát, že se objeví jedna jediná součást vztahu, pro jednoho důležitá, pro druhého nedůležitá (nakonec už v tom spočívá nekompatibilita), a rozpor mezi oběma může nahlodat či rozbít vztah.

Proto si pamatujte:

  1. To, že jste spokojeni vy, neznamená automaticky, že je spokojen i druhý. Ba dokonce že druhý nemluví o žádné nespokojenosti, neznamená automaticky, že je spokojen. Někteří lidé o své nespokojenosti nedokážou mluvit, někdy se i bojí mluvit, a nemusí to mít přímou příčinu ve vás, ale například v předchozích vztazích, kdy se i ozvali a byli za svou snahu řešit problém potrestáni nebo zpochybněni. A tak tito lidé někdy tiše trpí, předstírají úsměv a v sexu i něco jiného, a vytvářejí falešný pocit spokojenosti. Který ale většinou dlouhodobě nevydrží a realita dříve nebo později vyjde najevo. Ba dokonce čím hlouběji byl ten pocit v člověku potlačen, tím překvapivější pak to prozření v případě druhého je. Ten, kdo nikdy o žádné nespokojenosti nemluvil, je „najednou pryč“, beze slova vysvětlení.
  2. Pokud potřebujete pochopit, jestli jste pro sebe konkrétně vy dva stvoření, takzvané spřízněné duše, anebo nejste kompatibilní, podívejte se do knihy JáMy spřízněných duší. Anebo přijďte na Setkání, pokud si o svém problému potřebujete promluvit detailněji.
  3. Každopádně si všímejte nejen jedné oblasti, ve které míra vašeho souznění funguje, ale zejména těch oblastí, ve kterých se vzájemně odlišujete. Nevadí totiž, že se odlišujete, pokud dokážete tyto rozpory konstruktivně řešit. Ozvat se, když vám něco vadí, vyříkat si, co můžete zlepšit, anebo jestli v sobě potlačujete svoje potřebu, třeba s přesvědčením, že „vlastně není důležitá“, že „je trapné o tom mluvit“, že „ve skutečnosti sami selháváte“, „sami nejste dost dobří“, a to nejen milenci…
O autorovi
Petr Casanova
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart