Může se to týkat i někoho vám blízkého. Někoho, kdo se chová v jednoduchých situacích složitě, ve světlých fázích vztahu temně, kdo je nečitelný, sebepoškozující nebo poškozující vás, a to i když si to nezasloužíte. Vy se pak ptáte: Co je s ním? Proč tak jedná? Proč je tolik útočný? Nebo třeba tolik žárlivý? Proč se nechá zadupávat druhými? Proč si pořád myslí, že selhává? Proč má potřebu hojit si na druhých své ego? Proč nevěří v sebe, nebo v druhé?

Stane se, že tito lidé ani nejsou schopni o problému mluvit. Sami nevědí, proč se jim to děje. Jen vědí, že jim v tomto nastavení není dobře, že by potřebovali udělat nějaký krok, který by jim pomohl, avšak zároveň o něm pochybují. Jestliže jim dosud nepomohlo nic, proč by jim mělo pomoci něco nového? Nevěří v sebe, ve vás, když se jim snažíte pomoci, nevěří někdy v nic.

Tito lidé mají zraněné vnitřní dítě. Svým způsobem jako děti jednají. Neřeší problém, který mají. Ale trápí se pro něj. Tudíž ve svém trápení zůstávají. Nevědí, že řešit jde. A protože je jejich trápení někdy už nesnesitelné, snaží se ho zbavit tak, že problém hledají venku. Třeba ve vás. Že vy jste vinni jejich neštěstím. Že vy selháváte. Že vy si dobré zacházení nezasloužíte.

A tím zůstávají stále více sami.

Ačkoli příčina toho problému není ve vás. Ba nemá s vámi ani nic společného. Příčina toho problému totiž může být v jejich minulosti, v jejich dětství.

Asociační zkratka

Když jsem psal knihu Nový začátek, jedním z cílů bylo pomoci osvobodit, uvolnit nebo uzdravit uvězněné zraněné vnitřní dítě čtenáře.

My všichni s tím můžeme mít problém. My všichni máme v sobě dozvuky minulosti, bolesti, které v nás zůstávají zakonzervované a které se oživí, jakmile se potkáme s podobnou situací – zradou, ranou, zklamáním.

Asociační zkratka je emoční spojnice s minulostí, citová vzpomínka uložená v podvědomí. Zdůrazňuji slovo emoční. Nejde o racionální vzpomínku, kdy bychom si rozumem cíleně vzpomněli, co nám kdo způsobil v minulosti. Vzpomínka je pouze emoční, tedy oživí se tehdejší pocity, jako bychom se vrátili do stejné situace, jako bychom stejnou situaci zažívali znovu, jen s jiným člověkem.

Asociační zkratka je projevem pudu sebezáchovy. Mozek nechce, abychom opakovali stejnou bolest. Proto nás včas varuje: „Pozor, tohle vypadá na podobný případ jako tehdy!“

Averze ke ztrátě

A nyní k souvislosti.

Averze ke ztrátě je nejčastější projev vyvolaný asociační zkratkou. Podvědomí nás nejen varuje před opakováním stejné bolesti, ale připojí, že můžeme i o něco důležitého přijít. Děti jsou totiž mnohdy tak vychovávány. Když neposlouchají, o něco přicházejí. Je jim odebrána hračka, vytoužené zvíře, kamarádi, se kterými se nemohou vidět (domácí vězení), anebo láska. Ano, láska rodičů. „Nemáme tě rádi. Běž pryč.“ A tak se stane, že kdykoli ucítíme bolest, máme dojem, že jsme MY něco pokazili, že jsme MY zase selhali a že jsme nebo budeme zaslouženě potrestáni. Že někoho nebo něco ztrácíme.

Je to váš případ? Jste citliví na odmítnutí, bojíte se samoty, trápíte se pro nespokojeného člověka? Máte sklon se ponižovat, doprošovat, odevzdávat, obětovat ještě víc, když vás někdo opouští? Vrací se vám pocit, že možná nejste dost dobří, pocity viny a nedostatečnosti, a to i tam, kde jste přitom nic špatně neudělali nebo si toho nejste vědomi?

Vedle knihy Nový začátek jsem připravil Setkání na téma Jak zahojit zraněné vnitřní dítě. Přijďte si promluvit, pokud vám následující řádky nepomohou.

Proti sobě

V kostce: Lidé s neuzdraveným vnitřním dítětem mají sklon být uzavření, tonout v domněnkách, prohlubovat v sobě sebelynčující myšlenky, snižující míru sebevědomí, sebelásky, sebeúcty, sebehodnoty. Bývají velmi nešťastní. Často nejsou sami sebou, nedokážou to. Jdou proti vlastnímu přesvědčení, ničí lidi, kteří je přitom mají rádi. Trpí až chronickým strachem, žárlivostí; i když proti stojí fakta, nemohou si pomoci. Pochybují o sobě a s věkem se to umocňuje. Žít s nimi může být nestravitelné, ale ne pro to, jací jsou, ale jak se projevují – protože svůj problém neřeší.

Prosím, žijete-li s takovými lidmi, pochopte je. Představte si sebe na jejich místě. Kdyby s vámi po celé dětství někdo jednal jako s nulou, pak v to, že jste nula, uvěříte. A když pak v dospělosti narazíte na někoho, v jehož očích jste nula, pak mu ani neodporujete, svěsíte hlavu a opravdu si myslíte, že nula jste. K tomu stačí jedno špatné slovo v práci, na ulici, okamžitě se rozezní asociační zkratka. A naopak, když pak, plni pochybností o sobě, potkáte člověka, který s vámi jedná s láskou, může se stát, že mu nedůvěřujete, bojíte se ho, čekáte, kdy ta přetvářka už skončí, protože máte dojem, že si s vámi hraje. Je-li první, ba jediný, kdo s vámi kdy jednal s respektem, nemůžete mu věřit. Máte až příliš hlubokou zkušenost, že pro nikoho nejste dost dobří, že jste schopni z takového vztahu i utéct.

Tyto případy mi velmi vadí. Protože tím, kdo trpí, jsou lidé, kteří vůbec nejsou nuly. Často mají dobré, milující srdce, jen jsou poznamenáni toxickým zacházením v dětství či vůbec minulosti. Přemýšlejte, prosím, o následujících řádcích. Pokud vám přijdou srozumitelné, podívejte se i do knihy Nový začátek. A pokud preferujete rozmluvu, přijďte na Setkání se mnou.

Emoční přenos

Nedokážu v několika větách říct vše, ale aspoň náznakem: Negativní stopy v člověku vytváří v dětství nejen zneužívání nebo týrání, ale i obecné emoční zanedbávání a systematické zraňování. Šikanování. Ponižování. Zostuzování. Trestání. Hanobení. Zesměšňování. Odmítání. Opomíjení. Ignorování. Obviňování. Trápení.

Ve většině případů jde o emoční přenos, tedy že se (například rodič) vybíjí na dítěti kvůli vlastní špatné náladě nebo vlastnímu zkaženému životu. Nosí v sobě jed a věří, že když ho plivne na jinou osobu, zbaví se ho. Nezbaví. Když plivnete, část sliny Vám vždy zůstane za zuby. Takže poškodíte jinou osobu a sami si nepolepšíte.

Druhou formou emočního přenosu je předání vlastního komplexu. Například rodič zažil ve svém dětství podobné zacházení rodiče, jen on byl to dítě. Poznal, jak se rodič může lehce „hojit“ na dítěti, které se nemůže bránit. A protože sám přijal jed, kterého se potřebuje zbavit, ze své vlastní zkušenosti ví, že nejspolehlivější je vybít se na dítěti. Z oběti se stane agresor. (Klasický typ šikany, kdy se šikanovaný posléze sám stane šikanujícím.)

Děti jsou vděčným terčem emočního přenosu, protože nemohou jinak reagovat než přijatý jed polknout. Nemohou ho prsknout zpět na rodiče, tím by mu zavdaly důvod k trestání. A tak se takové dítě učí ustupovat, internalizovat (potlačovat špatné emoce ve svém nitru), zapouzdřovat se, obviňovat se („Asi jsem opravdu špatné dítě“) a sebepoškozovat se. Některé děti se naučí hrát úsměv, a přitom v duši nosit žal – jako klaun.

Podotýkám, že není snadné člověka s takovým vnitřním zraněním identifikovat. Tito lidé, ačkoli trpí, se bojí požádat o pomoc – jako děti, které „nesměly jít na policii“. Navíc často ani nechápou, že je třeba se svěřit. Mají pocit, že přece jsou vinní. „Co jiného by mi řekl psycholog, když jsem nula? Ještě by se mi vysmál! A já nechci otevírat staré rány. To dokážu sám, i bez něj!“ To bývá jejich argument. Anebo: „Stejně to nemá řešení.“

Ale má! Jen je důležité identifikovat zraněné vnitřní dítě. Jak? Podle ozvěny z vašeho podvědomí, která ovlivňuje vaše přítomné myšlení a jednání, vyvolává iracionální strachy a pochybnosti, brzdy na životních křižovatkách. Neptejte se, odkud se to vzalo, všímejte si, že se to vůbec děje. Co například?

1. Sebekritizování

Toto je nejčastější projev zraněného vnitřního dítěte v dospělém člověku. Vychází z působení dvou negativních sil:

  1. z poptávky okolí (rodičů, učitelů) po neúměrně vysokých výsledcích
  2. z nenávidění vlastního Já, že jsme této poptávce nedokázali dostát

(Například rodič) měl svůj tajný sen o tom, kým budeme. Sice spíše odpovídal jeho osobní ambici a ne našim talentům, ale když jsme neuspokojovali jeho potřebu, pohrdal námi. A tím nás učil pohrdat sebou. Na jeho straně stačila nízká hladina EQ (emoční inteligence) a stejně jako on vůči nám, také my vůči sobě nepoužíváme soucit, ale hněv. A ten můžeme bez rozpaků obracet i proti partnerovi nebo dítěti – snažíme se vyplivnout ten jed, který nás odmalička otravuje. Tak se šíří tento jedovatý virus. Přitom příčina není v našem nynějším okolí, které nedostává našim nárokům, ale v našem minulém okolí, které nás tuto praxi naučilo. A to tak dokonale, že si dnes ani neuvědomujeme, jak je to nenormální a toxické. Pro nás to je „přirozené“.

2. Problémy v sexu

Intimitu si už z povahy věci potřebujeme chránit. Pokud do ní v dětství někdo vnikl násilím a pomyslně „vyrazil dveře i s panty“, ty už nemusejí jít zpět nasadit. A my pak můžeme mít pocit, že „není co chránit“ – tato dysfunkce působí stejně, jako když nám někdo strhl oblečení a násilně nás vystavil na odiv. Po čase otupíme a stud už přestává být aktuální.

V takovém případě, a při Setkáních to často řeším, vzniká nejen sexuální zdrženlivost, ba odpor k sexu, ale i naopak neschopnost rozpoznat, co je soudnost a kde je mez, tělo pro takového člověka se zraněným vnitřním dítětem „nemá hodnotu“, stává se pouhým nástrojem k dosažení cílů (prostituce), vytrácí se fyzická radost, člověk znecitliví vůči objímání. Patří sem i inhibice (promiňte další odborný pojem, ale musím ho zmínit), emoční proměna člověka, který je zcela přirozený až do chvíle milostného aktu a s jeho začátkem se automaticky sníží aktivita enzymů – z prvotně psychického problému se stane problém tělesný, biochemický.

Lidé s takto zraněným vnitřním dítětem pak mají potíže udržet dlouhodobé vztahy. Buď se sexu vyhýbají, anebo k němu mají naopak neosobní, necitový vztah. Obojí partneři špatně nesou.

3. PTSD

Posttraumatická stresová porucha (Post Traumatic Stress Disorder) se rozvíjí v důsledku vážné události, která představovala ohrožení na životě. Podvědomí zde selhává v tom, že asociační zkratku nenabízí jen tehdy, když se opakuje stejná situace, ale prakticky neustále. Strach z lidí má člověk nejen v noci, kdy byl přepaden, případně v úzkých nepřehledných prostorech (jako jsou podchody, uličky, setmělé parky), ale při jakémkoli kontaktu s člověkem, i za dne.

Podvědomí sahá ne do přihrádky Minulost, ale zapíná představivost, která nemá žádné hranice. Potom kdokoli může vypadat jako agresor. Tudíž se oběť vůbec nemusí být schopna vymanit z úzkosti a paniky. Jejím trvalým společníkem se stává přílišné nepohodlí, reaktivita, podrážděnost, ovšem i bez zjevného důvodu. Z toho opět plyne složitost navazování dlouhodobých vztahů.

4. Imposter syndrom

Tomuto tématu jsem věnoval i podcast 3 způsoby, jak zvládnout imposter syndrom. Nyní vysvětlím, jak se vůbec přesvědčení Jsem podvodník v člověku rozvine.

Vzpomeňte na školu. Byli jste učiteli nebo třídě kvůli něčemu pro smích? Pokazili jste někdy nějaký úkol, příklad? Na jednu stranu Vás posměch motivoval naučit se látku, aby se posměch už nikdy neopakoval, ale na druhou stranu ve Vás mohl zůstat ten hanebný okamžik, kdy jste „nebyli dost dobří“. Ano, stali jste se lepším žákem, ale současně s negativním mementem v hlavě.

Na jednu stranu jste tedy učenliví (přesvědčili jste se o tom), ale na druhou stranu se bojíte selhání. Lidé s takto zraněným vnitřním dítětem nedosahují v dospělosti svého potenciálu, vyhýbají se novým výzvám a jsou mnohem pasivnější, a to ne proto, že by nebyli schopní a šikovní, ale proto, že si nevěří a mají strach, že případný neúspěch by druzí zneužili k jejich poškozování.

Kniha Nový začátek s tímto fenoménem také podprahově pracuje.

5. Podemílání vztahu

Stačí v dětství potkat narcistu, slabocha, sobce či manipulátora (případně kombinaci některých z těchto rysů) a drží se Vás vnitřní hlas, který říká: „Stejně to nevyjde. Vždyť na mně není nic zajímavého. Přijde trest, opuštění, izolace.“

V knize Nový začátek varuji před těmito formami sebenaplňujícího se proroctví (self-fulfilling prophecy). Vztahy s takto sebedestruktivním člověkem se skutečně rozpadají, ale ne proto, že by tento člověk byl zavrženíhodný, nýbrž proto, že sám vytvoří tak toxické ovzduší, že v něm nelze dlouhodobě přežít. „Vím, že máš milenku, ani bych se nedivila, když se na sebe dívám. Hleď, tady je nová vráska, stárnu, už ani nemá smysl o sebe pečovat, raději se už sbalím do hrobu.“

Sem patří i sebepřesvědčování negativním způsobem. „V posteli ji neuspokojím. Nevzruším se. Musím.“ Člověk sám sobě vyrobí stres, jehož podstatou je omezení výkonu například pohlavních funkcí. Kdo je na útěku před ohrožením, opravdu nepotřebuje řešit rozmnožování (kromě jiného).

Řešení

Až otevřete knihu Nový začátek, pochopíte, že minulost ovlivňuje naši přítomnost, ale že budoucnost je závislá na tom, co uděláme teď. Jinak řečeno: Minulost už nazpět neovlivníme, ale můžeme ovlivnit to, jak s minulostí naložíme. Alespoň pět bodů:

  1. Nejsou to naše hlasy, ale cizí. Přesvědčení, která nosíme ve své hlavě, patří z valné většiny někomu jinému. Viz mé časté vyprávění o mozkových synapsích a jejich vytváření (připomenu ho i při Setkání). Co si o sobě myslíme, je často to, co si o nás v dětství myslel někdo jiný. Tento vnitřní soud si neseme životem. Jací jsme, co nedokážeme. Přitom limity, o jakých se nás druzí dříve snažili přesvědčit, jsou často JEJICH vlastní limity, ne naše. Své limity teprve potřebujeme poznat. Neznáme je ani my, natož druzí.
  2. Člověka ze všeho nejvíce ovlivňuje okolí. Každý z nás je průměrem pěti osob, jimiž se nejčastěji obklopuje. Jsou-li to negativní lidé, přirozeně nevěříme v sebe, ve vztah, v život. Někdy tak stačí vyměnit prostředí, lidi v něm, a naše energie se okamžitě změní, a náš život s ní. S jinými příklady a pohledy se změní i naše perspektiva, i prohry můžeme vnímat konstruktivně. (A pokud žádné takové pozitivní okolí nablízku nemáte, zahrňte do něj mne – napište mi do zprávy na mé osobní facebookové stránce.)
  3. Praktikujme metody na zesílení sebevědomí a vlastní identity. Věnuji tomu pracovní knihy.
  4. Nezveličujme. Všichni v sobě máme vnitřní dítě a nějaká zranění. Všechna je možné léčit, lišíme se jen v rozsahu a druhu zranění, potažmo ve schopnosti sebeuzdravování. Pokud si sami neumíme pomoci, není to ostuda. Může to být právě následek minulosti, kdy nás někdo připravil o víru, odvahu, sebevědomí. My všichni v sobě máme síly, o jakých nemáme ponětí, protože jsme je ještě neměli možnost poznat a využít. Je čas uvolnit svůj potenciál.
  5. Udělejme pro to něco. Každé zraněné vnitřní dítě si zaslouží vyléčit. Jsme-li dospělí, znamená to, že už trpělo dost. Ale nestane se to samo. Vyžaduje to sebepřemáhání, překonávání vzorců, které si neseme z dětství. Je v pořádku pochybovat, že to dokážeme. O to více hrdí na sebe budeme, až to dokážeme. Nebudeme zdaleka první. Ani zdaleka poslední. Ale je důležité, abychom to zvládli. Třeba kvůli našim dětem. Zastavme proces přenosu zraňování. Přetrhněme jedovatou nit, která se možná v našem rodě táhla celá pokolení. Nikdo své zraněné vnitřní dítě neuzdravil. Možná to čeká na nás, abychom my už další utrpení nevytvořili.

Přemýšlejte o tom. A pokud chcete, přijďte na Setkání se mnou v sobotu 10. února.

O autorovi
Petr Casanova
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart