O síle plakat i žít. Miroslav Horníček a 20 povzbuzení do těžkých chvil

Život je o vyvažování, říkal. Čím více splínu, tím více potřeby rozveselit se. Čím méně lásky zvenčí, tím více nutnosti najít lásku v sobě a pro sebe.

„Měl by to být přirozený instinkt. Ruka taky jde hned na pomoci noze, když člověk zakopne. A jdete-li tmou, také se sháníte po světle,“ vysvětloval mi tento přemýšlivý člověk, který by nedávno oslavil své stopáté narozeniny.

Když jsem psal Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY, nápomocný dárek pod stromeček pro ty vaše blízké, kteří se potřebují vymanit z trápení, vzpomněl jsem si i na známé osobnosti, se kterými jsem měl tu čest hovořit a poznat je i z jiné stránky než jen herecké. Hlavně poznat jejich bolesti, ale také způsoby, kterými těžký osud překonali.

Jak přežít tragédii

Miroslav Horníček sám sobě říkal „klaun“. Měl úsměv pro druhé, ale za tímto úsměvem byl bohužel ukryt zkoušený člověk. Lidé, kteří se jeho replikám smáli, až se za břicho popadali, to často ani nevěděli. Jen jeden příklad za všechny: Miroslav měl syna, který trpěl silnou epilepsií. Zemřel doslova za tátovými zády. Zatímco Horníček starší točil Písaře, slavný komediální seriál, jeho syn, lovící opodál ryby z hráze betonové propusti, v průběhu epileptického záchvatu spadl do vody a stranou všech se utopil. „Nejdříve jsem myslel, že syn odjel domů. Ale doma jsem ho nenašel. Vrátil jsem se tedy do Trojanova mlýna v Tichém údolí, kde jsme Písaře natáčeli, a Jiří Sovák mi řekl: ‚Honzík je v nemocnici.‘ Nebyla to pravda. Jirka mě tam odvezl jen proto, aby mi tamní lékaři mohli dát koňskou injekci na uklidnění. Pak mi to řekli.“ Janu Horníčkovi bylo pouhých jednadvacet let.

S Miroslavem Horníčkem jsem poprvé hovořil právě ve svých jednadvaceti letech. Zatrnulo mi. Rok předtím mi umřela máma, pořád relativně mladá a doslova v mých rukou, a tentýž rok jsem v zoufalství chtěl skočit z mostu kvůli bolestnému rozchodu. Velkému herci jsem to prozradil a on byl jedním z mála lidí, kteří mi rozuměli. „Srdce je někdy jako dešťový mrak. Tak těžké. A stejně jako on se potřebuje vyplakat – vypršet,“ řekl, načež dodal to nejpodstatnější: „To, že pláče, neznamená, že je slabé, ale že bylo příliš dlouho silné. Že samo sebe nacucalo až příliš mnoha těžkostmi, které už nemůže unést a potřebuje se jich zbavit. Pláč není projev slabosti, ale síly, moudrosti a základní předpoklad k tomu, aby ten srdeční mrak mohl zase lehčeji plout po obloze – aby člověk mohl znovu lehčeji žít.“

I proto jsem letošní Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY pojal jako první pomoc těm, jejichž srdce je také momentálně jako těžký mrak. Ten, který nepropouští slunce, jen vrhá stín na život. Ať se jedná o nedostatek lásky, radosti, spokojenosti, blízkosti, sebedůvěry, motivace či inspirace. Máte takové úzkosti někdy vy nebo někdo z vašich blízkých, na kom vám záleží? Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY je k dostání zde.

Doporučení, která mě v životě nejvíce pomohla, si nenechávám pro sebe. A nenechám si ani rady Miroslava Horníčka. Co mi tehdy řekl? Třeba to pomůže i vám:

1. „V každém těžkém okamžiku pamatuj: Největší ztrátou našeho života není smrt, ale to, co v nás umírá během života.“

2. „Až ti bude nejhůř, nedej se zmást pohledem do zrcadla. Slzy nevytékají z rozumu, ale ze srdce. Proto na problémy svých slz nehledej rozumová řešení.“

3. „Nikdy se nesnaž dělat rozumová řešení, když jsi naštvaný, vzteklý, žárlivý nebo zamilovaný, protože to nikdy nebudou rozumová řešení.“

4. „Nejhorší pocit na světě je, když uděláš to nejlepší, co můžeš, a přesto to někomu nepřipadne jako dost dobré. Tehdy nesmíš přestat věřit, že to dost dobré je, jen to nejlepší možná děláš pro člověka, který si to nezaslouží.“

5. „Nedorozumění mezi lidmi mě trápí více než neúspěch. Hrozně mě mrzí, když někdo slyší něco jiného, než jsem řekl.“ (Vzpomenul, jak trnul v ten den, kdy poznal svou životní lásku. Jmenovala se Běla a přišla na jeho představení v Národním divadle. Jen ji zahlédl u pokladny. Právě po pokladní jí poslal vzkaz. V něm žádal, aby mu Běla sdělila svoji adresu, že je to důležité a že jí vše vysvětlí později. Byla z toho celoživotní láska, kterou rozťala až smrt. Miroslav svoji ženu vroucně miloval, mluvil o ní krásně a s respektem.)

6. „Čím více někoho miluješ, tím méně se ho dokážeš vzdát. Proto čím snáze tě někdo opouští, tím více říká, jak málo tě vlastně miloval.“

7. „Je to taková zraková záhada. Málokdo vidí tvé slzy, málokdo vidí tvé bolesti, málokdo vidí i tvé touhy, ale kdekdo vidí tvé chyby.“

8. „Naučil jsem se přijímat ztráty. Bez ztrát nejsou pozdější zisky tak krásné.“

9. „Lidí, kteří rozdávají štěstí a smích, se bohužel nikdo nezeptá: Nejsi nešťastný a smutný?“

10. „Někdy ten, kdo je tu pro kohokoli jiného, potřebuje kohokoli jiného, aby tu byl také pro něj.“

11. „Jednou, ještě jako jinoch, jsem si přál, abych tu, kterou jsem tehdy miloval, mohl zranit tak, jako zranila ona mě. Od té doby jsem takové myšlenky zapudil. Poznal jsem totiž, že pokud někoho skutečně miluji, pak i kdybych měl tu příležitost, neudělal bych to.“

12. „Ano, srdce je jako mrak. Když příliš ztěžkne, unikne trocha vody. Říkáme tomu slzy. Proto si myslím, že lidé nepláčou, když jsou slabí, ale naopak, když se snažili být až příliš dlouho silní.“

13. „Nejhorší druh smutku je, když nejsi schopni vysvětlit, proč jsi vlastně smutný. Třeba když odejde člověk, za jehož ztrátu bys měl být rád. Tehdy máš těžkou hlavu a myslíš si, že nejvíce bolí to, že nablízku už není rameno, na které bys tu hlavu položil. Ale právě to tě naučí posilovat krční svaly a zase nosit hlavu pěkně zpříma.“

14. „Život je tak ironický. Potřebuješ smutek, abys poznali, co je radost, potřebuješ řev, abys pak ocenil ticho, potřebuješ něčí nepřítomnost, aby sis pak vážil něčí přítomnosti.“

15. „Pochopíš, že slovo štěstí by ztratilo svůj význam, kdyby občas nebylo vyváženo neštěstím.“

16. „Měl by ses učit vidět všechny věci jako poprvé a vnímat je tak neustále. Les, řeku, prázdniny, kvetoucí třešně, déšť, hvězdnou oblohu, všechno. Abys stále jako poprvé přistupoval ke všemu. I jednou k vlastní ženě.“

17. „Když chceš mít více růží, musíš jich více zasadit. Když chceš mít v životě více lásky, nesmíš lidi více odsuzovat.“

18. „Vydržel jsem bolest i ztrátu. Přečkal jsem pocit naprostého zlomení. Poznal jsem tvrdost života a cítil jsem se ztraceně. Ale také jsem se postavil, snažím se jít dál, pamatuji si lekce, které mi život dal, a začínám vnímat, že to všechno mě učinilo takovým, jaký jsem – silnějším.“

19. „Chyba je jako jedna stránka v knize nadepsané Můj život, moje ponaučení. Proto nikdy nezahazuj knihu kvůli jedné smutné stránce.“

20. „Štěstí je důvěra v lidi.“

Mohu vám pomoci?

Máte s některým z uvedených bodů problém? Nedokážete ho aplikovat ve svém životě? Neumíte například po bolestném zranění (viz bod 20) věřit lidem, a tudíž prožíváte spíše neštěstí? Otevřete si, a to nejen na Štědrý den, Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Čerpejte z něj – slovem Miroslava Horníčka – vyvažování toho, co vám momentálně schází. Proto vznikl.

Potřebujete si o svém trápení promluvit? Přijďte na poslední letošní Setkání. Na místě bude možné zakoupit nejen Vánoční Speciál, ale i všechny mé knihy. Samozřejmě i s mým osobním věnováním. Své místo na Setkání se mnou si rezervujete zde.

O autorovi
Petr Casanova
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart