Když jsem odcházel z vysoké školy, myslel jsem si, že tím končí moje školní roky. Nekončily. Skutečná škola teprve začínala.

Škola života je jiná. Život je nelítostný učitel. Opakuje nám stále stejnou látku, dokud ji nepochopíme. Proto dokud se neponaučíme, musíme prožívat tytéž příběhy, situace i vztahy znovu.

Život je však současně opačný učitel. Zatímco v běžné škole nám nejprve látku vysvětlili, a až pak nás z ní zkoušeli, život nás nejprve zkouší, a až pak nám látku vysvětlí.

Třeba to, že co považujeme za špatné, je vlastně dobré. A co považujeme za dobré, je vlastně špatné. Že průšvihy z nás dělají lepší lidi. Probouzejí nás, ponaučují, nutí nás pracovat na sobě. A naopak úspěchy nás uspávají, ukolébávají, vytvářejí v nás pocit, že už všechno umíme a nic nového se učit nemusíme, a proto způsobují naši stagnaci a postupné zhoršování.

Mnohé je naopak. A i proto jsem se časem naučil děkovat za to těžké a být na pozoru, když se život zdá hladký. Ostatně, v souladu s tím je i psychologie, která pracuje s lidmi právě tehdy, když se jim nedaří. Vrací je ke zdravým hodnotám, ke správným základům, staví jejich život na pevnější nohy. I proto vznikl Vánoční Speciál – dárek pro vaše blízké, kteří nemají lehké časy a nevědí, jak je ustát.

V posilovně

Na životě je nejdůležitější vůbec zorientovat se, kde jsme se to vlastně ocitli. Jedním slovem v posilovně. Ve škole, která je posilovnou. Kde v každém okamžiku dostáváme nikoli to, co chceme, ale to, co potřebujeme. Dá-li nám život nejprve člověka, který si nás neváží, není tím, co chceme, je však tím, co potřebujeme k tomu, abychom si potom o to víc cenili člověka, který si nás vážit bude. Nezažít tmu, nedoceníme světlo. Nezažít neštěstí, nedoceníme štěstí.

Zvláštní paradox, že? Ale ne jediný.

Vánoční Speciál, zaměřený na proměny lidského myšlení, je plný uvědomění takových paradoxů. Kdo chodí do běžné posilovny, řadu z nich zná. Třeba ten, že když pocitově ztrácí sílu, ve skutečnosti sílí. Čím déle totiž zvedá činku, tím mu připadá stále těžší. Přitom ta činka mu pomáhá lépe zvládat příští těžkosti. I o tom je život.

Proto ve Vánočním Speciálu často připomínám, že síla se nerodí v lehkých chvílích. Naopak, lehké chvíle nás činí změkčilými. Potřebujeme těžké časy, abychom v nich poznali sami sebe i své okolí, někdy abychom i zůstali sami na všechny těžkosti – abychom se přesvědčili, že to (ke svému překvapení) skutečně zvládneme. I když to není lehké.

Pomoc od člověka, který sám nemusí být v pohodě

Každoročně po Štědrém dnu dostávám vzkazy od těch, kteří Vánoční Speciál obdrželi. Nejčastěji píšou o tom, jak si teprve s rozbalením tohoto dárku uvědomili, v kom mají přítele. A že on nemusí být vždy v nejlepší psychické kondici a může potřebovat pomoci. I to je další paradox. Že pomoc druhým pomůže vám samotným, a naopak.

Jak těžké chvíle obecně mohou pomáhat, jsem pochopil už jako kluk. Ano, i v mém případě tehdy přišla pomoc často z míst, odkud jsem ji nečekal. Jako jednou – to byla zima, mrzlo jako dnes, a já běžel po kluzkých dlažebních kostkách jako splašený. Podklouzly mi nohy. Temeno mého vazu už málem břinklo o „kočičí hlavy“, když mě odkudsi zachytila cizí ruka. K mému úžasu patřila mladému muži na invalidním vozíku. Svůj postřeh vysvětlil prozaicky. „Právě takto jsem uklouzl, když mi bylo tolik let jako tobě. Mícha,“ ukázal si dozadu. „Od té doby jsem na křesle. Ať tě ani nenapadne litovat mě. Nebýt mé smůly, nemám teď tento reflex a tobě se mohlo stát totéž.“

Ale jde i o jiné paradoxy. Mnohokrát jsem v životě ztratil, ale tyto ztráty se časem přeměnily v zisky. Stačilo dát životu trochu důvěry a času. Proto až vám bude teskno, otevřete Vánoční Speciál. Osvěží vám, že pokud má život moc vzít vám něco, o čem jste si mysleli, že to nikdy neztratíte, musí mít současně moc dát vám něco, o čem si dosud myslíte, že to nezískáte. Život je totiž jako mince. Události mají vždy dvě strany, dobrou a špatnou. A to, že v negativním rozpoložení vnímáme jen špatnou stránku události, neznamená, že neexistuje ta dobrá. Někdy stačí tu minci (událost) jen otočit, podívat se na ni z opačného úhlu pohledu a můžete zjistit, že čím temnější je noc, tím lépe spatříte hvězdy.

Prosím, zamyslete se nad deseti základními paradoxy života. Mohou změnit způsob, kterým začnete k životu přistupovat:

1. Postarat se o druhé znamená nejdříve se postarat o sebe

Slyšíme to už z amplionů v letadle: „Nejdříve kyslíkovou masku nasazujte sobě, než ji začnete nasazovat dítěti.“ Chceme-li pomoci druhým, musíme být nejprve v pořádku my.

Nikdo z nás není schopen dát druhým to, co sám nemá. Nedokážeme dát lásku, když jsme prázdní a nemáme rádi ani sebe. Nedokážeme dát úsměv, když nemáme sami sílu stáhnout lícní sval. Aby měli energii lidé kolem nás, musíme ji mít v první řadě my. Mysleme na to.

Jen jeden příklad: Martina Svadbíková začínala podnikat na internetu při třech dětech a na mateřské. Manžel jí pomáhal, jak mohl, až… „Jednoho dne zůstal v nemocnici. Jezdila jsem ho navštěvovat, doma se starala o děti i podnikání. Nejmladší syn zrovna celé noci plakal, já byla nevyspalá, na pokraji zhroucení. Akutně jsem postrádala energii. Tehdy jsem se odhodlala k jednomu ze svých nejlepších rozhodnutí v životě – postarat se o sebe, abych se mohla dál starat o druhé. Zavolala jsem babičku, nemilosrdně jí strčila děti do náruče a pronajala si pokoj v hotýlku naproti. Tam jsem se vyspala, na počítači dodělala veškerou práci, vyklidnila jsem se, nabila a za pár dní jsem se vrátila k dětem znovu silná a šťastná. Všechno jsme pak spolu zvládli. Jen kamarádky se lekly, že se rozvádíme, když jsem ,odešla z domu’. Vyčítaly mi to. Ale pak mi přiznaly, že po takové přestávce pro sebe také touží. Ne aby byly horší matky, ale naopak lepší.“

2. Zranit člověka, kterému na Vás záleží, znamená zranit především sebe

Představte si fotbalistu nebo hokejistu, který vstřelí vlastní gól a má radost, že uspěl. Blázen, který nepochopil, že překonal vlastního brankáře, a tudíž jeho tým prohrává?

Je-li to blázen, co je potom člověk, který zraňuje někoho blízkého? Proč mu lže, proč ho zrazuje, proč ho podvádí, a tím od sebe odhání? Proč vlastní vinou přicházíme o nejdůležitější lidi, kterým na nás záleží, ba kteří nás milují? Co jsme sami sobě udělali tak zlého, že si tolik ubližujeme? Myslíme si snad, že bez skutečných přátel bude náš život lepší?

3. Hodnotu toho, co máte, si nejlépe uvědomíte, když o to na chvíli přijdete

Ve Vánočním Speciálu objasňuji mimo jiné karmické vztahy. To jsou ty typy partnerů, které nás mají něčemu novému naučit. Mají změnit karmu, způsob, kterým myslíme, jednáme a tedy i žijeme. Mají změnit to, co vůči sobě dovolíme, a to i proto, že poznáme nejen to, co chceme, ale především to, co už nikdy zažít nechceme.

Bývají to lidé, kteří si nás neváží. Nebo si obecně neváží toho, co mají. Neváží si toho natolik, až o to s ledově klidným srdcem přijdou. Ale následně jako by prozřeli. Zhrozí se, že přišli o něco, co už se možná do jejich života nevrátí, a žádají o prominutí a návrat do vztahu s námi. Tak proč nás mají za postradatelné, aby vzápětí vykřikovali, jak jsme nenahraditelní? Inu, až dodatečně si uvědomili, co měli – až když poznali, jaké to je být bez nás.

I vážit si člověka je dovednost, kterou se lidé časem učí. Do té doby si neuvědomují, co mají, pokud to mají. Musejí o to přijít. Pak se jim vyjasní. Je to jako se zdravím. Zdá se samozřejmé a běžné, dokud člověk neonemocní. Pak okamžitě přeskupí priority a péči o zdraví dá na první místo hodnotového žebříčku. Má-li to štěstí, péčí o sebe se znovu uzdraví. Někomu však znovu záhy otrne. Má až příliš krátkou paměť. Život mu tedy tuto lekci musí zopakovat, někdy i s těžšími následky.

Největší omyl, a to i ve vztahu, je myslet si, že co jednou mám, to už neztratím. Ne, ztratíme nakonec všechno. I život. Právě to nás postupnými ztrátami učí vnímat hodnotu toho, co máme, ještě když to máme, ne až když o to přijdeme.

4. Slovo, které vymažete, zůstane

Uvědomuji si, že Vánoční Speciál je dárek do paradoxní doby. Doby, ve které je nejvíce komunikačních nástrojů v historii, a zároveň nejvíce komunikačních bariér a osamělosti mezi lidmi. A to také proto, že lidé ještě nepochopili rozdíl mezi světem virtuálním a skutečným.

Na internetu můžete smazat svůj komentář, který někomu ublížil, a mít dojem, že ona slova přestala existovat. Stejně tak se zdá snadné vymazat přítele. Ale to všechno je jen sen. Slovo je čin a čin je energie. Co se jednou vytvoří, to už v tomto časoprostoru zůstane. I v člověku. Ublížit slovem je tak snadné jako vzít kámen a hodit ho do řeky. Nezmizel. Je tam. A nikdo netuší, kam propadl, jak hluboko uvízl a zda se ho vůbec ještě někdy podaří vyjmout. Jako zlé slovo.

Mnoho lidí nepochopilo, že omluvou se historie nemaže. Zlé slovo je jako hřebík, který zatlučete do dřeva. I když ho následně za pomocí kleští vytáhnete, není to tak, že by se všechno vrátilo do původního stavu. V tom dřevě už navždy zeje rána. Jako v člověku. Jeho bolest může trvat celý život.

A tím i naše nemohoucnost „vrátit čas“ a obnovit poškozenou důvěru v tom člověku.

5. Důležité bytosti, které odejdou, ve Vás zůstanou

Co odejde ve fyzické rovině, v duševní zůstává. Ba ještě vyroste. Jako člověk, o kterého tragicky přijdeme a on se v naší hlavě i srdci zachová. Ba můžeme s ním být více než kdykoli předtím, stačí vzpomínka a člověk ožije.

A není to jen zdání. Je to příběh spřízněných duší, který můžeme procítit už za života té osoby – na fyzické vzdálenosti: Čím je ta osoba dál, tím více na ni myslíme. Čím déle jsme odloučeni, tím více se nám stýská a tím více se na ni těšíme. Nejsme odpojeni. Jsme věčně spojeni. Tělesné spojení nahradí to emocionální. I tak se dá poznat, kdo je naší skutečnou soulmate, spřízněnou duší, tedy s kým máme duševní vztah.

Těm, kdo „ztratili“ svou spřízněnou duši například krátkodobým rozchodem či hádkou, opakuji: Víte, proč se spřízněná duše – ten, kdo Vás opravdu miluje – nikdy nevrátí? Protože ten, kdo Vás opravdu miluje, nikdy neodchází. Zůstáváte pořád v jeho mysli a srdci, a to v případě fyzického odloučení i víc než kdy dříve. A tak se nedejte mást jen tím, že spřízněnou duši nevidíte.

6. Čím větší bolest, tím větší růst

Život dal člověku dva vnitřní nástroje, aby se posouval. Rozum a cit. Rozum nás nutí přemýšlet. Pokud nemyslíme, musíme trpět. Od toho je cit.

Zvenčí život používá rovněž dva nástroje, aby člověka posouval. Tím prvním je dno. Místo, kde je tak nesnesitelně, že zůstat tam není varianta – nesnesitelno nejde snést.

Dno tak přichází tehdy, když další nečinnost člověka už není možná. Dnem se aktivuje instinkt a pud sebezáchovy. Jako když podržíte člověku hlavu pod vodou. I když chtěl rezignovat na život, začne bojovat. Objeví v sobě síly, o nichž dosud neměl ani tušení. Zjistí, proč žít.

Druhým vnějším nástrojem života je princip, kdy nádoba bolesti, kterou má v sobě každý člověk, nemá žádnou výpusť. Bolesti v člověku (ve vztahu) nemůže ubývat. Bolesti, kterou mu někdo způsobuje, jen přibývá. A tak jednoho dne bolest dosáhne okraje trpělivosti. A ten, kdo si nechal dlouho ubližovat, náhle řekne dost a se vztahem končí. A nedá se už přesvědčit ani párem volů.

Ano, i k tomu pomáhá bolest. Aby se člověk naučil říct dost. Proto člověk má své meze. Aby své utrpení jednoho dne ukončil. Sám. A s láskou k vlastnímu životu.

Růst znamená ponaučení. A to spočívá například ve zjištění, co už nikdy nechceme zažít znovu, jaký vztah už nikdy nechceme zopakovat. Tedy i: jakého člověka už nikdy nechceme u sebe.

7. Čím více toužíte po tom, aby Vás druzí ocenili, tím více se znehodnocujete

Matematik ví, že snižováním čísla nelze zvyšovat hodnotu. Proto kdykoli se ponižujeme, ztrácíme hodnotu.

Abychom získali hodnotu, musíme se přestat ponižovat. Kdo se odvážil vzepřít a postavil se na vlastní nohy, okamžitě pročistí své okolí. Opustí ho mnozí z těch, kteří ho chtěli jen zneužívat. Pomluví ho mnozí z těch, kteří si navykli na neexistující osobní meze. „Ztratí“ se mnoho těch, kteří se dosud vydávali za jeho přátele. Ale to všechno je dobře. To všechno mu pomůže zlepšit život. Zůstanou totiž pouze ti, kteří ho respektují – skuteční přátelé. A tento pročišťující krok se vyplatí čas od času udělat.

Kdo svým doprošováním dává najevo, jak je na druhých závislý, se sám degraduje do role oběti a ztrácí u druhých respekt. Jak by si ho mohli vážit druzí, když si neváží sebe ani on sám? To je důvod, proč ten, kdo se až příliš obětuje, je nakonec sám obětován. A to aby pochopil, že musí začít u sebe. Že když bude mít sám sebe rád, přestane cizí dobrá slova tolik potřebovat na to, aby se cítil lépe, a současně přestanou cizí špatná slova způsobovat to, že se cítí hůře.

8. Chcete-li překonat strach, musíte udělat právě to, čeho se bojíte

Vánoční Speciál je manuál do nejtěžších chvil, sestavený na základě poznatků psychoimunologie. To je obor psychologie, který prokázal přímou souvislost mezi stavem lidské psychiky a stavem lidské imunity. Jinak řečeno: Dlouhodobé trápení nebo velká úzkost podlamují tělesné zdraví. Proto se v tomto manuálu zabývám metodami zklidnění se. A to i tehdy, když čelíte strachu.

Ostatně, sám si pamatuji ten děsivý pocit, kdy jsem jako mladý stál na hraně výsadkového prostoru vrtulníku a měl vyskočit dolů do prostoru s nadějí, že se někde v těch hlubinách otevře padák. Byl to úžasný pocit, když jsem ten krok ven udělal.

Jakmile uděláme to, čeho se bojíme, strach nad námi ztratí moc. Je to i logické. Strach nás upozorňuje na to, co jsme doposud nedokázali. Označuje limit, který jsme doposud nepřekonali. Náš strach je náš kouč a přítel. Říká, co za to stojí, a že špatný pocit máme jen proto, že jsme na místě.

Strach je důležitý instrument života, spojený s pocitem ohrožení, a tedy i se stresem. Není však zlý. Učí nás víc přemýšlet, racionálněji jednat a vůbec si poradit tam, kde nás negativní emoce zbytečně ovládají. Ale o tom už ve zmíněném dárku.

9. Na konci budete litovat toho, oč jste se nepokusili, ne toho, co jste zkusili a nevyšlo

Nejdůležitější v životě je přestat se bát života. A taky sebe. Přestat se bát svých snů. Řešit jen ty lidi, kteří nás od něčeho odrazují, kteří se nám pro něco posmívají, kteří v nás nevěří. To všechno znamená vyklopit se do pohledu nedostatku – vidět tak na sobě i na životě především to, co nám nevychází nebo vyjít nemusí. Ale žít znamená pravý opak. Využít život a úžasné příležitosti, které nám nabízí. Protože čas na to máme teď, ale zítra už nemusíme.

I proto ve Vánočním Speciálu ukazuji, jak lze nelitovat chyb a ztrát. Jak lze urychlit cestu k vyplnění snů. Jak lze i na smrtelné posteli nelitovat, ba se smát. Ale také, jak je důležité pochopit myšlenku Jana Wericha: „Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Jednou budeš chtít, ale už nebudeš moct.“

Pamatujte: Nejsme tu od toho, abychom se báli chyb. My všichni jsme chybující bytosti. Budeme-li se bát chyb, budeme se bát i sebe, a tedy žít.

10. Nejpřekvapivější dárky bývají ty ledabyle zabalené

Pozor, nehovořím jen o Vánocích, ale o celém životě, který je plný překvapení. Třeba že v největších maličkostech můžeme najít největší hodnotu. Nebo že nejúžasnější chvíle přicházejí tehdy, když je vůbec nečekáme. Jako se ty nejkrásnější výhledy otevírají na místech, která jsou nejméně přístupná.

Vím, že náš život je s každou minutou kratší. Ale také každý okamžik a prožitek představuje truhlu. Možná je nevábná, zvenčí zaprášená a zdráháme se ji přijmout, jako negativní prožitek. Ale když najdeme způsob, jak tu truhlu konstruktivně otevřít, můžeme uvnitř objevit poklad. Jako v negativní zkušenosti, kterou jednou vyhodnotíme jako prospěšnou. Je to tak, nejdůležitější zkušenosti jsou ty nejbolestnější. Protože je nezapomínáme. A protože nás nejvíce ponaučují.

Ostatně, jak zdůrazňuji ve Vánočním Speciálu: Pokud vám život nedává to, co chcete, nemusí to znamenat, že si to nezasloužíte, ale že si zasloužíte mnohem víc. Přemýšlejte o tom.

TIP: Pokud ještě nemáte pro důležitého člověka spolehlivý dárek, který ho nejen potěší, ale v těžkých chvil i podrží nad hladinou, zvažte Vánoční Speciál. Je k dostání pouze zde.

Top
Shopping Cart